Láska se neutužuje, když za ní není třeba bojovat. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
20. neděle v mezidobí - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

Rozbor textu

1. čtení
Jer 38, 4-6, 8-10
Roku 597 ovládli Babyloňané Jeruzalém a deportovali horní vrstvu národa spolu s králem Jojakimem do Babylona. Nabuchodonozor nově uspořádal poměry v Judsku. Juda zůstal vazalským státem pod jedním vlastním králem a nestal se babylonskou provincií: Jako krále dosadil Nabuchodonozor syna Jošijášova jménem Sidkijáh. Pravděpodobně bylo při té příležitosti i zmenšeno území judské země. Mezi obyvateli Jeruzaléma byla skupina, která se nechtěla spokojit s těmito novými poměry. Její stoupenci podněcovali lid k aktivnímu odporu proti Babyloňanům a vyvíjeli také tlak na slabého a nerozhodného krále Sidkijáha.
Navzdory varováním Jeremiáše, který hlásal poslušné podřízení se babylonské světovládné moci, jako podřízení se vůli Boží, vypověděl Sidkijáh, podněcovaný předáky svého lidu, Nabuchodonozorovi svou vazalskou věrnost. Snad měl Sidkijáh spojení s Egyptem a odtud měl příslib pomoci. Když Babyloňané oblehli Jeruzalém, Egypťané sice přitáhli na pomoc a donutili Babyloňany na čas obléhání přerušit, ale tato pomoc měla jen krátké trvání.
To, co Jeremiáš hlásal, (Jer 37, 7-9) se skutečně naplnilo. V červenci 587 vnikli obléhatelé do města. Sidkijáh byl při pokusu o útěk zadržen a dopraven k Nabuchodonozorovi. Jeruzalém byl vydrancován a vypálen.
Dále je třeba číst kap. 21 a 22 Jeremiáše, abychom dostali představu o situaci, v níž začíná náš úryvek.
Obvinění úředníků je z vojenského hlediska správné - nelze strpět toho, kdo místo k boji vyzývá k poddání se cizí moci (v tomto případě babylonské). Ale Jeremiáš věděl, že Izrael může bojovat úspěšně jen tehdy, vede-li boj Hospodinův. Zde se však tento boj neodehrával, zde se odehrával Hospodinův soud. Pro nevěrnost smlouvě byl Izrael vydán Hospodinem do rukou Babyloňanů. Vydán, ale ne zatracen.
Jeremiáše nakonec zachraňuje Etiopan, tedy cizinec, pohan ve službách krále. Jedná neohroženě a lidsky. Nakonec i slaboch král se dá pohnout k činu. Jeremiášovo slovo se ovšem naplní a Jeruzalém je dobyt.
Muselo být jistě velmi těžké pro Jeremiášovy součastníky pochopit, že Hospodin, který v dějinách tolikrát zasáhl a zřejmým zázrakem zachránil svůj lid, v této situaci nezasáhne; pochopit, že Hospodinovou cestou je v tomto případě cestou prohry, ba jakoby zrady (přidat se k Chaldejcům). A přece - Jeremiáš je pravým prorokem, ostatní jsou nepravými proroky a svádějí lid. Opět tedy otázka: jak poznat proroka pravého od nepravého? Text nabízí jedno řešení: pravý prorok nepravého proroka nepronásleduje, stačí mu jeho pravda, nepotřebuje protivníka ničit. Naproti tomu nepravý prorok, který se neopírá o sílu pravdy Hospodinovy, se cítí být ohrožen a proto sahá k násilí. Tak, jak Boží slovo, které se stalo k Jeremiášovi, a události, které probíhaly v Jeruzalémě, rozdělily lid na dva tábory, tak ještě více, hlouběji rozděluje slovo Ježíšovo, jeho postava, jak čteme v evangeliu

2. čtení
Žid 12,1-4
Slova povzbuzení přirovnávají křesťanský život k závodnímu běhu. Ten je vždy časově ohraničený, podobně jako pozemský život, a namáhavý. Podstatné ale je vědomí cíle. Křesťan má mít při celém běhu života oči upřeny na Ježíše. Není to utěšený pohled, Ježíšovo utrpení zde není zapřeno, ale vyzdviženo. Ale jsme povzbuzováni k tomu, abychom přesto v aréně světa obstáli a nezalekli se trápení.

Evangelium
Lk 12, 49-53
Někteří komentátoři vidí v této perikopě snahu zdůraznit, že doba Ježíšova působení byla dobou rozhodování. Ježíšovo poslání, to, co prožíval, má zde být pochopeno jako konfliktní situace pro něj i pro ty, kdo se s ním setkali.
V 49 - na význam pojmu "oheň" v této souvislosti - není mezi komentátory jednotný názor. Ježíš touží po něčem, co tu dosud není - z toho oheň, jako symbol Ducha sv. (viz právě Lukášovu zprávu o letnicích ve Sk) - slovo "oheň" ale také připomíná soud, který zemi spálí (Mt 3,10 13, 40, 42, 50). V souvislosti s křtem ve V 50 je oheň průchozím stadiem k Božímu království (utrpení a zármutek).
V 50 - podle Mk 10,35 znamená ponoření do mučednictví. Boží zjevení se svou rozsuzující silou a křest jako mučednictví umožňují, aby slova "oheň" a "křest" zde byla chápána jako výraz očištění a soudu. Ovšem nelze je klást kamsi do budoucnosti: Už teď, ve chvílích Ježíšova života, se tlačí na scénu.
V 51-53 - spása se musí prosadit - toto tvrzení stojí zřejmě za tímto úsekem evangelia. Mesiáš je chápán a očekáván jako ten, kdo přináší spásu. Spásu je ale třeba vidět v úzké spojitosti s mírem. Lk 2,14: při narození Spasitele byl zvěstován pokoj. Lk 19,38: při vstupu do Jeruzaléma bylo zpíváno o míru. Se slovy: "Jdi v pokoji" konal Ježíš uzdravování (Lk 8,48; 7,50; 10,5-9)
Nestojí tedy slova verše 51 v protikladu ke všem těmto odůvodněným očekáváním? Je zde třeba odmítnout jako nedorozumění chápání míru jako "stavu neválčení" ve smyslu římské mírové politiky. Ježíšovo poslání nemá za cíl vnější uspokojení, přivedení člověka do pouhého stavu klidu. Naopak - na Ježíšově postavě dochází k třídění, k rozhodnutí. Mají-li lidé možnost svobodně se rozhodovat, pak tato rozhodnutí vedou k rozdělení. Každý pokoj, vnucený jen zvenčí, je Ježíšovým prorockým slovem odhalován jako pokoj nepravý. (Jer 6,14: "Těžkou ránu mého lidu léčí lehkovážnými slovy: pokoj, pokoj! Ale žádný pokoj není")
V 52-53 - plasticky se zde vykresluje, jak citelné může být rozdělení skrze Ježíše, jak samozřejmými vazbami prochází.

K úvaze
Zamyšlení nad touto perikopou nás může dovést k následujícím otázkám:
- jde mi o klid nebo o pravdu? Ostřeji: jde mi o mé uspokojené já, nebo o plné poznání, tedy o Boha?
- vzal jsem dostatečně v úvahu moc a důsledky hříchu ve světě, abych pochopil, že zlo se musí s dobrem dostat vždy do konfliktu a že je-li toho zla ve světě tolik, musí být konflikt s dobrem (a tedy s Bohem) tak silný?
- jsem ochoten neustále v sobě spojovat skutečnost a prožitek očišťujícího a rozdělujícího soudu, ohně, vycházejícího se setkání s Božím slovem, s uspokojením, štěstím a útěchou, která leží za tímto očištěním a oddělením?
Uvážíme-li Ježíšovu naprostou oddanost Otci, kterou požaduje i od svých následovníků, jeho naprosté vsazení na pravdu a dobro, pak je jasné, že cesta za ním, tedy následování, nemůže nikdy najít souhlas u těch, kteří se Otci příčí. Dějiny světa znamenají zřejmě mnohem víc permanentní zápas dobra a zla (v globále ovšem Bohem vyhraný, ale pro každého jednotlivce aktuální a otevřený), než se běžně připouští. Laciná slova o míru, která toto neslučitelné rozdělení mezi dobrem a zlem přehlížejí, jsou slova falešných proroků. Nadějí k míru je obrácení, ne jen koexistence dobra a zla.
Pro osobní život křesťana pak z těchto slov neodbytně a jasně vystupuje požadavek plného a trvalého rozhodnutí se. Nelze být současně s Ježíšem a proti němu, nelze být ani neutrální.

Myšlenky k promluvě
Lk 12, 51-53
Tohle je jedno z evangelií, kde by byl člověk možná v pokušení říci, že je to nějak přehnané, že se to zas tak vážně nedá brát. Proč by muselo z přijetí Ježíše zrovna vzniknout rozdělení - dva proti třem a ještě ve vlastním domě? Jenže ono není přehnané nic. Takové, jak to píše evangelium, to totiž je ve světě: dobro a zlo, pravda a lež, láska a nenávist stojí v příkrém rozporu a jsou navzájem neslučitelné. A kdo se z těchto dvojic snaží dělat celek, ten spojuje oheň a vodu. Ježíš svým vystoupením nepřináší nějaké rozdělení zbrusu nové - zvýrazňuje ale rozpor mezi dobrem a zlem, mezi tím, co je Boží a mezi tím ostatním, který dělá viditelným a jednoznačným. Protože on sám je zcela Boží, tedy zcela dobrý, jednolitý. A tak při setkání s ním musí od tehdy až dodnes každý volit: černé nebo bílé, ano nebo ne. Není střední cesty, pokud člověk bere Ježíše vážně, tedy pokud mu uvěří.
Lidé vlastně takovéto rozdělení nemají příliš v lásce - zdá se jim přepjaté a hlavně nepohodlné. A ono se nepohodlným jen nezdá, ono jím je. Protože odmítá pohodlná, zdánlivě smířlivá (ale ve skutečnosti nijaká) řešení, protože nutí člověka, aby každou chvíli dával jasně najevo co je, zda je ryba nebo rak - a aby nesl také důsledky této jednoznačné volby, aby se s ním tedy jednalo a počítalo jako s rybou nebo s rakem. Tuto nechuť k jednoznačnému postoji, k přijetí Kristova dělení, ovšem člověk maskuje za starost o druhé, maskuje ji úvahami o tom, že je třeba být rozumným, atd. Ale tváří tvář Kristu tyto zdánlivé důvody a zdánlivé moudrosti blednou, pokud ovšem má člověk odvahu k pravdě.
Může se ale stát, že se člověk někdy chce dělením zbavit nepříjemných lidí, či nepříjemných povinností. To potom okázale ukáže, že "s těmi druhými" ho nic nespojuje a že tedy není třeba pro ně hnout prstem. Jenže evangelium je třeba číst celé. Včetně přikázání o lásce k nepříteli, včetně mnoha příkladů, na kterých lze vidět, jak Ježíš zcela kategoricky odmítal zlo, hřích, falešný postoj, ale nikdy a nikde nezatracoval nenávratně hříšníka.
To, co po nás křesťanství žádá, je opravdu obtížné. Žádá od nás pravdivé vidění rozdílu, jaký je mezi vírou a nevírou, mezi nadějí v Boha a nadějí v tento svět, mezi věrností a nevěrností Bohu. A současně od nás žádá, abychom i ty nejoddělenější bližní milovali, přáli jim dobro a současně s nimi jasně nesouhlasili v tom, kde souhlasit nemůžeme, pomáhali jim a sami hned pomoc nečekali, nedivili se, že oni proti nám jdou třeba tak, že nám ublíží a my se při tom důsledně vzdávali každého násilí, odplácení, nečestnosti ... Že je to bláznivé, moc těžké, nerozumné, ba "v dnešní době" neúnosné? Možná. Ale je to Kristovo, a proto hlásíme- li se k němu, je to cesta pro nás. Není to cesta fanatické tvrdosti, ale je to cesta čistoty srdce, svobody od strachu (nemám- li dvě tváře, nemám strach, kdy mi kdo tu druhou odhalí), cesta pravdy a lásky, které jsou neodlučitelně spojeny. A není to cesta jen pro některé křesťany, ale pro ty, kdo v Pána uvěřili - tedy pro všechny, kdo se považují za křesťany.
Témata: kázání

Čtení z dnešního dne: Neděle 24. 6.

Iz 49,1-6; Žalm 139; Sk 13,22-26
Lk 1,57-66.80

Dnešní slavnost je nejen oslavou jedince, který sehrál v dějinách spásy zajímavou roli. Nepřipomínáme si ani tolik jednoho člověka, jako spíše vidíme celek dějin spásy, tedy událostí, které znamenají i naši záchranu. Bůh v nich využívá různé lidi a různé prostředky, aby na konci mohl každý člověk spatřit Boží slávu. Z tohoto pohledu jsou Janovy příběhy také součástí našeho, mého života. Lze říci, že s početím Jana se odstartovaly události přímo vedoucí k našemu vykoupení. Proto církev věnuje pozornost nejen Janově mučednické smrti, ale nezvykle i jeho narození. Od dnešního dne přesně za půl roku budeme slavit narození Krista. Slavnost se tak stává i určitým odkazem na Vánoce.

Zdroj: Nedělní liturgie

zveřejněno v rámci mediální spolupráce

Nové vydání INu je na světe

Nové vydání INu je na světe
(23. 6. 2018) Prázdninové číslo časopisu IN! je tady.

Sv. Jan Fisher (svátek 22.6.)

Sv. Jan Fisher (svátek 22.6.)
(21. 6. 2018) Horlivý a zbožný biskup, který žil v chudobě. Reformátor kléru. Popraven králem Jindřichem VII. 22. 6. 1535

Patron lidí závislých na alkoholu - Matt Talbot (19.6.)

Patron lidí závislých na alkoholu - Matt Talbot (19.6.)
(18. 6. 2018) Matt se narodil 2. 5. 1856 v Dublinu v Irsku. Všichni muži v rodině pili tak, že se...

Jan Nepomucký Neumann (svátek 19.6.)

(17. 6. 2018) Prachatický rodák Jan Nepomucký Neumann se stal prvním americkým světcem. Ztělesňoval most mezi různými světy: syn Němce...

Příprava na manželství - osvědčená publikace

Příprava na manželství - osvědčená publikace
(13. 6. 2018) Zkušenost ukazuje, že řada mladých lidí dnes nenachází odvahu k rozhodnutí pro manželství. Tato knížka chce...

Jaroslav Škarvada - oblíbený a optimistický člověk - pomocný pražský biskup († 14.6.2010)

Jaroslav Škarvada - oblíbený a optimistický člověk - pomocný pražský biskup († 14.6.2010)
(13. 6. 2018) "Na konci života nevidím nějakou tmu hrobu, anebo pec krematoria. Na mě tam čeká otevřená náruč Boha. Není to hezký...