Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
20. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

Stůl slova

20. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
Iz 56,1.6-7
Tritoizajáš, jehož úsek prorocké knihy otevírá dnešní perikopa, naznačuje perspektivu univerzalismu spásy. Načrtává rysy bohoslužby, která už nebude určena jen příslušníkům vyvoleného národa, ale i "cizincům, kteří lnou k Hospodinu". Dům Hospodinův se má stát domem modlitby pro všechny národy. I v této otevřené perspektivě je však viděn Hospodin jako jediný pravý Bůh, přístupný ovšem mnohým, kteří se přihlásí ke smlouvě.


2. čtení
Řím 11,13-15.29-32
Z rozsáhlé části listu Římanům (kap. 9-11), která pojednává o židovském národě v Pavlově přítomnosti a budoucnosti, je kromě úvodu (viz minulá neděle) a závěrečného chvalozpěvu na Boží moudrost, vybrán text, který mluví o vztahu a významu židů a pohanů v dějinách spásy, a ten se čte dnes.

Celý oddíl kap. 9-11 je určitým klíčem k Pavlovu myšlení, který lze ovšem dobře použít jen tehdy, když křesťan čte Pavla "židovskýma očima", protože Pavel nejenže nezapře své původní vzdělání v Zákoně, ale argumentuje zde tak, že to musí být tomu, o kom je řeč, totiž Židu, srozumitelné. Pokud se čte Pavlův text tak, že do něj automaticky vnášíme křesťanská schémata myšlení, je užitek z takovéhoto čtení dost malý.

V 13-15 - pro Pavla byli křesťané ze židovství a křesťané z pohanství jasně viditelnou skutečností. My jsme vlastně vesměs "křesťané z pohanství", ale nikdo o tom nepřemýšlí. Pavel přijal své poslání být apoštolem pohanům, ale neztratil nijak z očí a ze srdce svůj národ, ty, o nichž věděl, že spása byla pro ně určena v prvé řadě. A neztratil také z očí celek spásy, celé její dějiny. Proto nepropadá ani rezignaci, ani hněvu nad osudem Židů. Naopak, pochopil, jak je skvělý Boží tvůrčí zásah v dějinách, který vyrovnává důsledky lidského selhání (viz chvalozpěv Řím 11,33-36). Židovský národ - jakožto vyvolený národ - nesplnil Boží očekávání - nepřijal Krista jako celek a nestal se tak novým kvasem ve světě, který by prokvasil všechno. Aby se však Boží plán záchrany nezkazil, byla spása nabídnuta pohanům, a ti ji přijali. To přineslo světu smíření, to má skvělý účinek v lidských dějinách, ač je to "náhradní program". Pavel ale chápe, že úloha židovského národa neskončila - nemohla (viz 29-32). Stále před nimi stojí možnost a úkol přijmout spásu. Pavel počítá s tím, že se tento úkol někdy v budoucnosti naplní, a tím se otevře cesta ke Kristově plnosti ve světě, "to bude úplné vzkříšení".

V 29-32 - prvá věta (V 29) by měla být zcela nepřehlédnutelná. Má jistě obecnou platnost a nese v sobě nesmírnou naději jak pro jednotlivce, tak pro svět.

Pavel vidí dějinnou situaci pohanů a křesťanů jako jakési zrcadlové obrazy, které mají v obou případech šťastné vyústění - a to jedině a pouze díky Božímu smilování. Chápe to ovšem jen ten, kdo vybředl z úzkého a deformujícího náboženského individualismu a kdo už ve světle Starého zákona pochopil, že Bůh nepohrdá jednotlivcem, ale "pracuje" v dějinách s celky, a to velkými. Pohané jsou ti, kdo od Boha v Adamovi odpadli, a to jsou všichni lidé. Uvnitř nich si Bůh vyvolil a "vypěstoval" vyvolený národ jako prvotinu, jako kvas a základ své záchrany. A když se tento plán pro nepochopení Izraele zhroutil, je tu vyvolán v život "nový Izrael Boží" - církev, určený v dějinách jako kvas, který má zprostředkovat spásu všech, Židů i pohanů.


Evangelium
Mt 15,21-28
Ježíšova tvrdá odpověď nás asi překvapí, zvlášť tehdy, jestliže jsme nevstřebali celou starozákonní nauku o příchodu Mesiáše a o spáse. Jako křesťané máme zažito, že spása je pro všechny. To je pravda, ale cesta k této skutečnosti vede přes privilegovanou úlohu Izraele v dějinách. Tento národ byl určen nejen jako příjemce spásy, ale také jako nositel spásy pro druhé. Mesiáš měl přijít nejprve pro Izrael. Ježíš na této skutečnosti nic neměnil a přece šel ve svých činech dál: víra mu otevírala cestu. Ten, kdo mu skutečně uvěřil, se dostával a dostává do pozice člena vyvoleného národa. A právě víra kananejské ženy (tedy ženy z jiného národa, než byl vyvolený národ) je hlavním tématem našeho úryvku. Ježíše nazvala "synem Davidovým". To je mesiánské vyznání. A protože v Ježíši poznala a uznala Mesiáše, čekala právě od něho osvobození od zla.


K úvaze
Řím 11,13-15.29-32
Klasický křesťanský individualismus ("jen já a můj Bůh", "zachraň svou duši") si s tímto textem nerozumí. Moderní kolektivismus ovšem také ne. Bohu jde o záchranu všech a tedy každého. Ale tato záchrana se uskutečňuje skrze určitá společenství: Izrael, církev a opět Izrael.

Budoucnost světa, spásy, křesťanství není v lidském aktivismu, ale v tom, že se naplní Boží zaslíbení na nás a skrze nás.



Myšlenky k promluvě
Mt 15,21-28
Scéna v dnešním evangeliu je skutečně dramatická. Jednoznačnost a příkrost, s jakou je odmítnuta kananejská žena, tedy žena z jiného národa, než je vyvolený, nás může zarazit. Máme jistě jiné představy o laskavém Ježíši, a máme je právem. Evangelium ale nemluví o nějakém příběhu z dnešní doby, ale o příběhu z doby Ježíšovy. Mluví do situace, ve které se stále počítalo s izraelským národem jako lidem vyvoleným, pro kterého v prvé řadě přišel Mesiáš. I Ježíš s touto situací, která vychází z celého Starého zákona, počítá. Proto odmítá kananejskou ženu a zdůrazňuje, že je poslán pro Izrael. Přesto odmítnutím celá záležitost nekončí. Kananejská žena ho oslovuje jako syna Davidova, tedy Mesiáše, a s neochvějnou vírou prosí o vysvobození od zla pro svou dceru. A právě víra této ženy, která se výrazně liší od nevíry mnoha lidí v Izraeli, která se může lišit bohužel i od nevíry naší, je hlavním tématem tohoto příběhu. Víra v Ježíše jako Spasitele, víra v Ježíše jako v toho, kdo člověka osvobodí od vnitřního zla, je správná víra v Mesiáše. Na tuto víru Ježíš vždy reaguje kladně. A to nejen tehdy v Izraeli, ale i dnes. Položme si ale otázku, jestli se nás příběh opravdu týká. Vždyť dcera kananejské ženy byla posedlá! Posedlost jistě může existovat i dnes, ale nedovolil bych si tvrdit, že musí být to problém právě někoho z nás. Co tedy pro nás může udělat Ježíš? Právě totéž, co pro dceru té ženy! Zbavit nás zla, které nás vnitřně poutá, které nás zneschopňuje k plné službě Bohu, které nás zneschopňuje lásce k Bohu a k lidem podle Ježíšovy výzvy. Člověk se o mnoho věcí může přičinit sám, všechno ale sám nedokáže. Je omylem myslet si, že všechno zlo, které člověk dělá, ho lze prostě odnaučit. Je pošetilé myslet si, že když se sám budu snažit, mohu při trpělivé snaze odstranit ze sebe samého všechno zlo. To, že Bůh poslal vykupitele, je dostatečným zdůrazněním naší bezmocnosti! Ale člověk dnešní doby má kupodivu s přijetím vykoupení a tedy i s vírou v nezbytného mesiáše nemalé problémy. Je zvyklý si kde co udělat sám. Má dojem, že jen tehdy, když si nenechá od nikoho nic darovat, bude svobodný. Domnívá se, že od zla, které je v něm, mu stejně nikdo nepomůže. Anebo toto zlo prostě popře. To všechno ovšem nejsou cesty k plnému životu. Ale pro život v plnosti nás přišel osvobodit právě Ježíš. A tak je tedy nutné vzít vážně výzvu kananejské ženy, která je výzvou k bezvýhradné víře v Mesiáše - osvoboditele. Není to jen nějaká výzva k víře v neuvěřitelné věcí, natož výzva k nějakému bláznovství. Osvobození od zla je něco, co velmi civilně a reálně patří do našeho života. Nedejme se mýlit zkušenostmi s naší vlastní bezmocností nebo s bezmocností druhých lidí. Naopak. Jestli máme zkušenost se svou vlastní bezmocností, jestli jsme dobře poznali, že sami svou "posedlost", vládu zla v našem nitru, odstranit nemůžeme, je to tím spíš výzva k přijetí Ježíše, k přijetí Mesiáše do našeho života. Podobně, jako byla vyslyšena bezmocná kananejská žena, podobně budeme vyslyšeni i my. Jen nezapomeňme, že kananejská žena nežádala od Ježíše Krista pro svou dceru jako dar nový dům nebo šikovného ženicha, ale osvobození od vnitřního zla, které jí bránilo v důstojném životě člověka. Člověka, který, jak říká Písmo, je stvořen k obrazu Božímu.
Témata: kázání

Čtení z dnešního dne: Středa 22.11.

2 Mak 7,1.20-31; Lk 19,11-28

Komentář k 2 Mak 7,1.20-31: Matka, která dodávala odvahu, je svou statečností vzorem pro naše chování v církvi. Odvážné ženy, které povzbuzovaly své vězněné manžely, ač byly nuceny režimem k rozvodu. Vzor pro každodenní nesení břemene i v našich dobách klidných.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...