Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
24. neděle v mezidobí - B / Stůl slova - Aleš Opatrný

24. neděle v mezidobí - B

Rozbor textu

1. čtení
Iz 50,5-9a
Trpící Boží služebník, postava blíže nepojmenovaná, vystupující v tzv. "písních o Božím služebníku" v Izaiášově knize, je chápán jako předobraz Ježíše Krista. Proto je tento text vybrán jako doplnění, jako interpretační pomůcka k dnešnímu evangeliu. Trpící služebník - podobně jako Ježíš - přijímá své utrpení, protože si je vědom toho, že Bůh stojí neochvějně za ním, že mu pomáhá a že ho neodsoudí.


2. čtení
Jak 2,14-18
Jakubův list poměrně silně zdůrazňuje některé sociální prvky a vyžaduje od křesťanů činy. Na první pohled se zdá, že je zdůrazňuje více než víru. Proto měl s tímto listem velké potíže Martin Luther, který tak silně zdůraznil na základě listu Římanům víru jako podmínku spásy. Nazýval tento list "slaměnou epištolou" a rád by se bez něj zcela obešel.

Ve skutečnosti však epištola víru nepopírá. Chce ale vidět u křesťanů "víru skrze lásku dělající", jak názorně překládají Kraličtí, a nespokojuje se jen se slovními proklamacemi víry.


Evangelium
Mk 8,27-35
Perikopu lze vidět jako velké drama na malé ploše, které má tři části:
- s podivem a radostí je nalezen a identifikován Mesiáš (V27- 30).
- k údivu a úděsu svých obdivovatelů a vyznavačů ukazuje Mesiáš svou životní cestu, která neodpovídá lidských ideám a představám o idolech (V 31-33).
- podivná cesta Mesiáše není odvolána, naopak, stoupenci jsou vyzýváni k následování.

Toto drama se určitým způsobem odehrává v nitru člověka, který v Ježíše skutečně uvěřil - z tohoto hlediska nepotřebuje perikopa velkou aktualizaci, jde jen o to pochopit, že nejde jen "o ně" (tehdy, tam), ale "o nás" (tady a dnes).

V 28 - Mojžíš, Eliáš - velcí, úctyhodní, ale ti už tu byli. A s těmi nelze Ježíše identifikovat.

V 29 - Mesiáš, ten je jedinečný, nebyl tu a nebude tu druhý po něm. Mesiáš není pro Izrael jedním z mnohých, ale jediný, očekávaný. Naplnění nadějí Izraele.

V 30 - Ježíš je ale Mesiášem podle Božích představ, ne podle lidských představ. Proto s jeho veřejným prezentováním je potřeba počkat, až bude vyloučena záměna Boží a lidské představy a to je, jak víme, až při vjezdu do Jeruzaléma k ukřižování.

V 31-32 - takováto představa Mesiáše byla pro Ježíšovy věřící současníky představitelná asi jako pro nás suchá voda. Mesiáš měl být světu představen jako nepochybný vítěz!

V 33 - nejtvrdší odmítnutí. Nejde ovšem v prvé řadě o utrpení jako takové, ale o to, že Petr - třeba nevědomky - propaguje lidskou představu, zatímco Ježíš, v němž "všechna Boží zaslíbení našla své ano", jak píše sv. Pavel, je ochoten uvažovat jen o Boží představě cesty.

V 34 - přijetí kříže může vypadat trpitelsky nebo jako hrdinné gesto. Následování Ježíše, k němuž je přijetí kříže jen podmínkou (není to ještě celé následování samo o sobě!), znamená cestu k Otci, cestu lásky k Bohu i k lidem, cestu v naprosté závislosti na Otci.

V 35 - vše nezáleží na samotné ztrátě života, vše záleží na volbě Ježíše a samotného evangelia. Tomu má být dána přednost přede vším, i před vlastním životem. Ještě by bylo dobré malé zamyšlení nad slovem "Mesiáš". Pro Židy to byl vrcholný titul pro Ježíše, významnější než Boží Syn. Nebyl to jen nějaký zachránce. Po prorocích a králích, tak důležitých v Izraeli, kteří byli na svůj úřad pomazáváni, tu jde o pomazaného par excellence. Byl očekáván jako jediný a neopakovatelný, s ním začíná nová a to definitivní éra.


K úvaze
Po všech možných konceptech záchrany a před všemi možnými koncepty a ideologiemi záchrany přichází Ježíš se svou jedinečnou cestou: zachránce je sám trpící, jeho utrpení ale není ani zázračně odstraněno, ani není cílem. Jeho utrpení je cestou ke vzkříšení, které předchozí utrpení nijak nesnižuje. A celá tato cesta záchrany, která je vykonána k prospěchu všech lidí, není aplikována ani nuceně, ani "plošně". Je vázána na osobní poznání Mesiáše, na uvěření a osobní realizaci jeho cesty: tedy na následování.

Není snadné vyhnout se při aplikaci Scylle a Charybdě, totiž ani nepropagovat utrpení jako takové (nesení kříže), ani neslibovat cestu růžovou zahradou. Jde o to neorientovat se ani na radost, ani na trápení, ale na Krista.

Nejdůležitější ale bude zřejmě úvaha o tom, kdo je Ježíš, tedy o tom, že je Mesiáš a k tomu úvaha, jak, jakým způsobem je on Mesiášem v mém životě. Protože nestačí Ježíše jako Mesiáše vyznat, je třeba Ježíše skutečně Mesiášem ve svém životě mít.


Myšlenky k promluvě
Mk 8,27-35
Ptát se katolických křesťanů v kostele, kdo je Ježíš, to je téměř opovážlivost. Všichni vědí, že je Syn Boží, Spasitel, že je jednou z osob Nejsvětější Trojice, Syn Marie Panny. A přece se můžeme dostat do obtíží (a snad se nám to už stalo) ve chvíli, kdy se nás někdo zeptá, kým je Ježíš pro nás. A když ve chvíli, kdy řekneme Mesiáš nebo Spasitel, budeme muset odpovědět na otázku co to pro nás, pro náš život teď a zde znamená. V tu chvíli se může člověk zarazit a ptát se, jestli to, co považuje za samozřejmé, opravdu je tak samozřejmé. Je ale namístě se zeptat věřícího, co pro něho znamená, že Ježíš je Mesiáš, co mu to přináší, zda z této skutečnosti žije!

Není jistě třeba, abychom se na tomto místě pouštěli do dlouhých úvah o tom, jak toto slovo vzniklo, a jak přesně mu ve které době Židé rozuměli. Přidržme se prostě a jednoduše základního významu slova Mesiáš, který byl jasný i apoštolovi Petrovi, když Ježíše takto nazval. Mesiáš je pomazaný Hospodinův. Je to ten, koho Bůh označuje a posílá k nápravě všeho, co je ve světě zlé. K přemožení hříchu. K uvedení Božího království do dějin světa. Mesiáš není kouzelný dědeček, který mávnutím proutkem vše špatné mění v dobré. Mesiáš je zdroj dobra uprostřed zla, záchrana uprostřed nebezpečí, začátek něčeho nového, Božího, dobrého, co se nachází uprostřed hříšného světa. Trochu poeticky: je to studánka nezkalené, čisté, uzdravující vody, kterou Bůh připravil pro všechny, kdo uvěřili, přišli a začali z ní pít. A právě tady začínají pro mnohé lidi obtíže. Pro jedny je obtíž v tom, že sice v Ježíše jako spasitele věří, ale mají dojem, že s nimi to stále nic nedělá, že jsou stále stejně špatní. Druzí mají potíže v tom, že se jim zdá, že Mesiáš přišel, vstoupil do světa, ale se světem to nic nedělá. Lidé jsou stále zlí, nemoci, neštěstí, pohromy stále naplňují stránky dějin lidstva. Jak je to tedy s tím, že pomazaný Páně přišel, věříme v něho, mluvíme o spáse, a zdá se, že se nic neděje? Ta otázka je vážná, nelze ji odbýt jen tak. A tu otázku se někteří pokoušejí řešit, ale velmi nešikovně: tvrdí, že se Ježíši, který byl jistě dobrý, nepodařilo spásu uskutečnit. A že tedy musí přijít nějaký další Mesiáš, nebo kdoví co podobného. Odpověď bychom mohli najít v Janově evangeliu. Tam čteme, že Ježíš zvolal: "Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra" (Jan 37-38). V tom to právě je: nestačí vědět, kdo Ježíš je, že je Mesiáš, Pomazaným Syn Boží, Spasitel. Je také třeba přijít k němu a pít. Pít z jeho Ducha, pít a zakusit, že když se takto posiluji, není to na světě stále stejné, i když mám já sám i mí bližní mnoho chyb. Zjistit, že proudy vody živé, přes všechny mé chyby a přes všechnu mou neschopnost a nedostatečnost, oživují a posilují mne a skrze mne také působí ve světě.

Mesiáš je jedinečný, a člověk musí umět uznat, že je to nejen někdo, kdo přišel od Boha, ale někdo kdo je nám darován. Problém současných lidí se v této věci neliší příliš od problému lidí v době Ježíšově. Tehdy i dnes byli lidé, kteří si svou záchranu a spásu chtěli vyrobit sami. Kteří chtěli a chtějí najít pramen vody živé v sobě samých, ale ne pramen, darovaný Mesiášem, nýbrž pramen z vlastního díla. Právě apoštolové, v jejichž čele Petr říká "ty jsi syn Boha živého", byli lidmi, kteří toto obdarování byli schopni a ochotni přijmout. Tím vynikali, ne nějakými zvláštními schopnostmi. A toto obdarování, toto pití z pramene vody živé, změnilo jejich život. Ani dnes tomu není jinak. A kdo z nás z tohoto pramene pije, ten ví, kdo je Ježíš, kdo je Ježíš pro něj.
Témata: kázání

Čtení z dnešního dne: Úterý 21.11.

2 Mak 6,18-31; Lk 19,1-10

Komentář k Lk 19,1-10: I z doby nedávné ke mně mluví vzory statečnosti a odporu. Následování Ježíše předpokládá odvahu postavit se většině. Připravuji se na to?

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...