Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
24. neděle v mezidobí - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

Rozbor textu

1. čtení
Ex 32, 7-11, 13-14
Hřích má tisícerou konkrétní podobu. Ale vždy je to vlastně variace na původní téma prvotního hříchu: člověk nevěří ve velikost a bohatství Božího daru, v jeho úplnost a tak hledá štěstí nebo plnost štěstí jinde. Izrael na cestě pouští zaváhal a chtěl být jako jiné národy. Chtěl mít viditelné božstvo, jeho přítomnost by si mohl ověřit i zrakem. Byl to tedy velký hřích nevíry v Hospodina. Odpuštění je ale také tisícerou variací na stejné téma: na téma věrnosti Hospodina k Izraeli. On si v praotcích tento národ zamiloval a stále ve své lásce vytrvává, zcela věrně, přenáší tuto lásku na nová a nová pokolení, nakonec i na nový Izrael Boží - na církev. A kdo k tomuto lidu smlouvy patří nebo patřit může, ten se setkává s Božím odpuštěním, tedy s jednou z mnoha podob věrnosti Boží lásky.

To, že by mohl Hospodin Izraele vyhubit, může urážet náš křesťanský (ale spíše lidský - evropský) jemnocit. To proto, že Boha chápeme vlastně nanejvýš jako rovnocenného partnera, spíš ale trochu jako jakéhosi důležitého "zaměstnance", který je povinen úspěšně se starat o naše štěstí. Naproti tomu Starý zákon nijak nechce tvrdit, že je Bůh zlý nebo dokonce mstivý. Jen jasně ví a vždy vyznává, že cesta zla a hříchu vede mimo Boha a tedy k bez- životí. Bůh je suverénním dárcem života a na tento dar - život - člověk hříchem ztrácí nárok. Potom to ovšem vypadá tak, že není otázkou, jestli Bůh "smí" hříšníka zničit, ale otázkou je, proč a jak a zdali mu dá život, když jej člověk hříchem jakoby zahodil.


2. čtení
1 Tim 1,12-17
Pavlova řeč v úvodu listu Timotejovi je velmi jasná a mužná. Hlásí se ke své hříšné minulosti, nijak jí nekamufluje. Ale to je mu odrazovým můstkem k vlastnímu hlásání evangelia: na sobě samém totiž ukazuje, jak velké a nesmírné je Boží odpuštění, projevené v Kristu Ježíši. Není tedy dobré spekulovat o spáse, ale s odpuštěním, které Bůh dává, je třeba se setkat a chválit Boha za ně.


Evangelium
Lk 15, 1-32t
15. kapitola Lukášova evangelia je částí takzvané zprávy o cestě do Jeruzaléma. Tato zpráva o Ježíšově cestě do Jeruzaléma není ale v pravém slova smyslu zprávou o cestě (reportáží z cesty), je to spíš rámec pro perikopy poučného obsahu, které samy o sobě nejsou vázány ani na konkrétní místo, ani na konkrétní čas, a které Lukáš takto řadí k sobě. Cílem je ukázat Ježíšův život jako prototyp cesty ke spáse. Ježíšovo konání, jeho vztah k Otci a jeho vztah k lidem, je představováno jako příklad a vzor. Je to měřítko pro cestu, kterou má jít církev jakožto konečná cesta spásy pro všechny národy.

V 1 - hříšníci, to byli jednak ti, jejichž špatné skutky byly známy a potom lidé, kteří vykonávali taková zaměstnání, která ke hříchu téměř přímo vedla, například výběrčí daní, a jejich vykonavatelé proto byli v obecné necti.

V 2 - stranit se hříšníků, to bylo považované za ctnost u muže Zákona. Jíst s někým v Izraeli, to bylo znakem společenství. Zde dokonce náznakem eschatologického společenství - tedy v daném případě záležitost pro farizeje pohoršlivá. Ježíš neobviňuje farizeje, že by sami o sobě jednali špatně, že by byli hříšní. Ale protestuje proti tomu, aby byli hříšníci jednoznačně odsuzováni a vylučováni. Jde tedy o vztah spravedlivých k hříšníkům, který je ve třech podobenstvích demonstrován na vztahu jediného Spravedlivého - Boha. Bůh ovšem není jmenován ani jednou. Poprvé ho najdeme pod slovy "bude v nebi", podruhé "Boží andělé" a potřetí je to otec dvou synů.

V každém případě je hříšník (ztracený člověk) hledán a očekáván a je nad ním vše převyšující radost, když se najde, když se vrátí.

V 4-10 - dvojité podobenství o ztraceném majetku. Jednou je to muž relativně bohatý - má sto ovcí. Nápadný a nepřehlédnutelný je poměr 1:99. Na jedné straně je udivující devadesát devět ovcí opustit kvůli jedné. Na druhé straně chybí-li jedna do sta, je jasné, že jen málo chybí k úplnosti, tedy že tato úplnost je pro pastýře poměrně snadno dosažitelná. Všimněme si, že je sice radost nad tím, kdo se dá na pokání, ale pastýř tu ovci musí sám přinést. Je to tedy z velké části jeho dílo.

Podruhé je to hodně chudá žena. Ty mince byly zřejmě ozdobou její čelenky, součástí jejího skromného věna, kterou neodkládala ani v noci. Rozsvítí lampu - protože je chudá, bydlí v domě, kde i za dne je tma. Vymete dům - aby slyšela minci zazvonit mezi kameny dlažby.

Obě podobenství akcentují péči majitele, kterým je znázorněn Bůh, o ztracený majetek, lépe o ztracenou hodnotu. A tou je člověk - hříšník, což by mělo posluchače šokovat. Zdůrazněna je také radost, která zavládne nad nalezením. Ztracená ovce i peníz jsou nenahraditelné - ani devadesát devět ovcí nestačí, i jedna se hledá.

Třetí podobenství v tomto celkovém kontextu snad nejpregnantněji ukazuje protiklad vztahu otce a "spravedlivého syna" k hříšníkovi. Zatímco otec představuje Boha, v tom starším by se měli poznat farizeové a po nich všichni domnělí i skuteční spravedliví. Toto třetí podobenství není zdaleka jen o marnotratném synu, ale také ne jen o dobrém otci. Je mnohem spíš o dvou synech, nebo o správném vztahu k hříšníkovi. A ten, komu je postoj otce vůči mladšímu synovi blízký, by neměl přehlédnout, že postoj otce k staršímu synovi není také odmítavý, i když s jeho názory otec zcela jasně nesouhlasí! Prostě - dostane tu lekci jemně ale jasně každý, kdo nechce smýšlet jako Bůh.


K úvaze
Člověk má co dělat, aby se odpoutal od hříchu a nedal se strhnout špatnými příležitostmi. A tady se mu najednou ještě radí, aby bral hříšníky do svého společenství! Není to nebezpečné? Je! Ale kde mají poznat hříšníci Boží dobrotu, Boží nabídku společenství, ne-li u těch, kdo z této dobroty a v tomto společenství žijí?

To, že Bůh sám nás hledá, chápe dost málo věřících. Mnozí mají tendenci doškemrávat se toho, aby si jich on všiml a jsou v tom pesimisty. Snad je to taky tím, že si mnozí bezděčně Boha identifikují se svým pozemským otcem, jehož lásku, náklonnost a hlavně odpuštění si museli (případně třeba vůbec nemohli!) zasloužit a získat. Ovšem do té míry, do jaké pochopíme, že Bůh sám nás hledá a zve už tady do svého společenství, do té míry snad budeme schopni zaujmout podobný postoj vůči hříšníkům, vůči "vyřazeným" dnešní doby. Ježíšem interpretovaný požadavek lásky k bližnímu není vlastně k uskutečnění moc lehký, ale víme, že je cestou, která vede k cíli. V Tertio millennio adveniente papež píše: "Bůh v Ježíši Kristu člověka nejen oslovuje, ale také hledá. Vtělení Syna Božího svědčí o tom, že Bůh člověka hledá." (odst. 7)


Myšlenky k promluvě
Lk 15, 1-10
Obě podobenství jsou tak jasná a názorná, že sotva k nim lze něco dodávat. Že je neuvěřitelně velká radost nad navráceným hříšníkem a že Bůh je nejen tím, kdo se raduje, ale i tím, kdo hříšníka hledá a "donese" ho zpátky, to lze z obou podobenství vyčíst velmi snadno. Otázkou je, zda tomu posluchač opravdu uvěří a zda na základě toho ve svém životě opravdu jedná.

Všimněme si ale úvodních dvou vět dnešního evangelia. Kvůli těm dvěma větám je vlastně vyprávěn seriál tří podobenství a Lukáš tyto věty neopakuje jen jako historickou reminiscenci, ale i jako výzvu svým posluchačům a tedy dnes i nám. Ježíšovi učedníci až do dnešních dnů nejsou vázáni jen následovat příklad svého Pána a Mistra, ale jsou také vázáni přímo pokračovat v jeho díle. Máme tedy dnes "přijímat hříšníky a jíst s nimi". Tím ovšem není myšleno jen společné posezení u stolu, ale vstupování křesťana do užšího společenství s hříšníky. Jak to dělat? Odpověď není zcela jednoduchá. Víme, že dost záleží na tom, s kým se člověk stýká. Pokud má "špatné kamarády", působí to na něho zpravidla špatně a je nebezpečí, že mezi nimi uvízne. Toho jsou si křesťané mnohdy vědomi a věc řeší buď tak, že se snaží stýkat se jen s lidmi "hodnými", "našimi", nebo tak, že se radši moc nestýkají s nikým. Je to sice "politika" dost účinná, ale je v Ježíšově duchu? Můžeme právem namítnout, že my nejsme Ježíš, že si tedy nemůžeme dovolit to, co si mohl dovolit on. Je to pravda. On byl plný Boha v nejvyšší možné míře, když byl Božím synem, jedné podstaty s Otcem. On se tedy nemohl stát s hříšníky hříšníkem, naopak, on mohl hříšníkům přiblížit Boží skutečnost v nejplnější míře. Proto ho zřejmě i hříšníci hledali. Z toho ovšem už vysvítá správné řešení pro nás. Máme přijímat hříšníky a jíst s nimi, ale abychom si to mohli dovolit a aby to těm hříšníkům bylo k dobrému, musíme být co nejvíce plní Boha, jeho Ducha, nejen své člověčiny. Řešení není tedy v tom, stranit se Boha, abych neodrazoval hříšníky, ale v tom, být Boha plný. A do jaké míry se to v nás bude uskutečňovat, do té míry budeme schopni (ale také povinni!) přijímat hříšníky do svého blízkého společenství. Jak bude toto "přijímání hříšníků" vypadat, to jistě určí konkrétní životní okolnosti každého křesťana. Společné je to, že toto přijímání hříšníků bude stát na vědomí, že Bůh je hledá ne, že my na nich pácháme dobré skutky v náš vlastní prospěch. Ovšem nikdy nás to neopravňuje ke ztrátě respektu vůči osobnosti a svobodě druhých. Přijímat hříšníky není totéž, co násilně je převychovávat.

Nakonec se přece jen musíme vrátit k počátečním větám a významu obou podobenství. Jakkoliv se může zdát nemožné, že by se člověk zdráhal přijmout tak radostné poselství, totiž to, že ho Bůh sám hledá, aby ho přijal, aby mu odpustil, je faktem, že mnoho křesťanů nad touto věcí rozpačitě přešlapuje a že tomu prakticky nevěří, že by Bůh byl tak dobrý. Potom ovšem i oni těžko přijmou ostatní hříšníky podle Kristova vzoru. Řečeno slovy, blízkými myšlenkám z Taize: církev potom není znamením smíření mezi národy, protože není společenstvím těch, kdo smíření prožili.
Témata: kázání

Čtení z dnešního dne: Úterý 21.11.

2 Mak 6,18-31; Lk 19,1-10

Komentář k Lk 19,1-10: I z doby nedávné ke mně mluví vzory statečnosti a odporu. Následování Ježíše předpokládá odvahu postavit se většině. Připravuji se na to?

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...