Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
30. neděle v mezidobí - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

30. neděle v mezidobí - C

Rozbor textu

1. čtení
Sir 35, 15b-17; 20-22a
Ujištění, že se Bůh zastane ponížených a urážených, utlačovaných a bezbranných, se opakuje ve Starém zákoně vícekrát (např. Dt 10, 17-18, Ex 22, 21-22), je to tvrzení, které je v textech Písma trvale přítomné. Na konkrétní příklady těchto zastání už ovšem Písmo tak bohaté není. Přesto je tu jeden případ par excellence: vzkříšení toho Ježíše, kterým vůdci Izraele opovrhli, zařadili ho mezi proklaté a on zemřel téměř zcela opuštěn.

Naše čtení, vybrané jako doplňující text k evangeliu o farizeovi a celníkovi, v sobě nese dvě základní výpovědi:

- Bůh je nestranný, nesoudí jako lidé, nepotřebuje si lidi ?předcházet?, a proto vyslyší prosbu těch, kteří se ve světě práva nedovolají, nepohrdne jimi.
- Bohu je milý ten, kdo mu slouží v upřímnosti srdce a ve spravedlnosti. Nezáleží na tom, jak velká oběť či chvála je Bohu podána, záleží na tom, jaký je ten, kdo ji přináší.


2. čtení
2 Tim 4,6-8.16-18
Poslední část listu, z níž je dnešní perikopa, je řeč na rozloučenou. Pavel si je vědom toho, že jeho proces pro něho skončí smrtí. Loučí se tedy se svým žákem. Závěr svého věznění prožívá na jedné straně v lidské osamělosti, na druhé straně ve vědomí, že naplnil své poslání a že ho Pán sám zachrání pro nebeské království. Ačkoliv Pavel nemá před sebou nijaké nadějné lidské vyhlídky, není v jeho slovech ani stopa jakéhokoliv siláctví, výčitek nebo pocitu zmařené práce či života.


Evangelium
Lk 18, 9-14
Text snad až příliš známý. Vede snadno ke schématu: farizej zlý, celník hodný, budu-li se stavět hodně malým, jsem na tom dobře a mohu soudit farizeje.

Toto podobenství muselo připadnout jeho prvním posluchačům jako zcela překvapivé až nepochopitelné. Talmud uvádí z l. stol. po Kr. zcela podobnou modlitbu, jakou se modlí farizeus v podobenství. Je to tedy text vzatý ze života. Farizej děkuje a děkuje skutečně za Boží vedení. Ví, že za to, že je jiný, že je lepší, děkuje ?svému Bohu?, který ?mu dal svůj podíl? mezi těmi, kteří brali vážně své náboženské povinnosti. Nechtěl by v žádném případě měnit s někým jiným, i když se jinému zrovna vede lépe. Vždyť jeho cesta, i když je s ní spojeno tolik námahy, má zaslíbení ?života budoucího věku?. Nemá tedy mnoho důvodů k díkům? Všimněme si také, že jeho modlitba neobsahuje také žádné prosby, jen a jedině díky. Co je tedy na jeho modlitbě napadnutelné?

Ale i celníka musíme vidět očima tehdejší doby. ?Neodvážil se ani oči k nebi pozvednout?, tedy, doplňujeme, nezvedal ani ruce při modlitbě, jak vypadalo tehdejší obvyklé modlitební gesto. Svěsil tedy zřejmě hlavu a ruce složil na prsou. A to, co následuje, už není žádným obvyklým modlitebním gestem tehdejší doby. Je to spíš projev beznaděje: muž se bije do srdce, zapomíná zřejmě úplně, kde je. Bolest se ho zcela zmocňuje, protože Bůh je tak daleko. Situace jeho a jeho rodiny je totiž prakticky beznadějná. Protože k jeho pokání náleží nejen opuštění hříšného života, tedy v tomto případě opuštění jeho povolání, ale též náhrada škody, což znamenalo navrácení neoprávněně získaného jmění, zvětšeného ještě o jednu pětinu. Jak ale má najít ty, které ošidil? Nejen jeho postavení, ale i jeho prosba o smilování je beznadějná. A na to závěr podobenství: ?celník se vrátil do svého domu ospravedlněn, ne však farizeus?! K němu se obrátil Bůh svou laskavou tváří, k onomu ale ne. To je závěr, který musel posluchačům způsobit naprosté překvapení. Na takový závěr by nikdo z nich nepřišel. Jaké nespravedlnosti se tedy dopustil farizej? A co udělal celník, aby svou vinu opět napravil? Ježíš na tuto otázku přímo neodpovídá. Říká vlastně jen prostě: takto soudí Bůh. Nepřímo je však přece jen uveden jeden poukaz na to, proč Bůh jedná takto zdánlivě nespravedlivě. Modlitba celníkova je vlastně citátem: celník se modlí počáteční slova žalmu 50/51 - přidává k nim jen ?neboť jsem hříšný?. V citovaném žalmu ale čteme: ?zkroušený duch, to je oběť Bohu, srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!? (V 19). Takový je Bůh, říká Ježíš, takový, jak říká žalm 50. Říká své ano k beznadějně zničenému hříšníkovi a své ne k tomu, kdo se cítí být sám před sebou spravedlivým. Je to Bůh zoufalých a jeho milosrdenství vůči těm, jejichž srdce je rozbito, je neohraničené. Takový je Bůh. A tak jedná teď skrze mne, svého zástupce - říká Ježíš. (J. Jeremias)


K úvaze
Tento farizeus opravdu nejednal dobře jen na oko, dělal mnohem více, než se žádalo. Půst místo jednou do roka, dvakrát v týdnu (i od pití!) nebyl v horké Palestině ničím lehkým. Desátky dával i z toho, co nemusel. Jeho náboženství ho opravdu něco stálo. A jeho děkování Bohu, že není jako ostatní - není to též naše občasná, a v lecčems i oprávněná modlitba? Nemá člověk opravdu Bohu za vše děkovat?

Jistě, samotný způsob vedení života farizeje nemůže být z pozice Písma kritizován. Ale podobenství je řečeno těm, kteří ?si na sobě zakládali ...a ostatními pohrdali?. Tady je bod, kde jsme zrovna tak zranitelní i my a to tím více, čím méně křesťanské a spravedlivé je naše okolí a čím větší je naše snaha po dobrém žití křesťanství. Milovat Boha a milovat současně ty, kdo ho nemilují, to je těžký úkol. Snažit se o ?velký životní výkon? a nepohrdat těmi, kteří se v této věci jeví jako břídilové - to je dost obtížné. Ale toto všechno v síle Ducha je možné. Křesťan musí dobře vědět, že jedná-li dobře, jedná v síle toho Zastánce (parakleta), ne, že jen sklízí plody svého ?tréninku? a úsilí. A pro ty, kdo se právě před Bohem cítí bídně, kdo mají ?zlomené srdce?, jejichž situace je bezvýchodná, protože zabředli do zla, z něhož nemají sílu vybřednout, zamotali si života tak, že jej nelze plně ?rozmotat?, pro ty všechny nese toto podobenství neuvěřitelnou zvěst o rozsahu Božího milosrdenství. Je tu jen jedna podmínka: že hříšník sebe vidí a sebe před Boha staví jako skutečného hříšníka, že tedy zůstává v pravdě a nedělá z hříchu ctnost, ze sebe oběť, neobrací Boží zákon naruby jen proto, aby vyšel sám ve světle tohoto obráceného zákona dobře.

A po tomto všem si znovu položme otázku, kdo jsou dnes ti chudí, kterých se Bůh zastává.


Myšlenky k promluvě
Lk 18, 9-14
Není vám toho farizeje tak trochu líto? Vždyť se opravdu snažil. Vůbec nežil své náboženství lacině - naopak. Ačkoliv Židé měli předepsaný půst jednou do roka, on se postil dvakrát týdně. A to byl půst od jídla i pití - v horké Palestině dost citelné odříkání. Odevzdával desátek ze všeho, ne jen z jedné věci, jak bylo předepsáno - představte si, že byste odevzdávali desetinu z toho, co vyděláte, vypěstujete, dostanete! A v modlitbě Bohu děkoval - být vděčným je dobrá věc! A děkoval za to, že jej Bůh vedl, že není zločincem, ...že není jako ?ten celník?. Ale právě tady začíná jeho tragédie. Svůj víc než řádný život používal jako legitimaci, která - jak myslí - ho opravňuje k souzení bližního, k povýšenému postoji a která mu dokonce zjednává přednostní právo před Bohem. A to byl začátek jeho pro nás těžko pochopitelné prohry.

Naproti tomu celník byl v situaci od začátku zoufalé a věděl o tom. Celníci byli pro své zaměstnání v Izraeli v obecném opovržení. Clo vybírali ve prospěch nenáviděné okupační moci, ve prospěch Římanů, což bylo považováno mnohými za delikt náboženský, protože Izrael mohl patřit jen Hospodinu, ne jiné moci. Vybírání mohli dělat dost svévolně, takže běžně lidi šidili ve prospěch vlastní kapsy. Tohoto si byl celník vědom. A nejen toho. Věděl, že kdyby měl dělat správné pokání, musel by podle zásad, platných v Izraeli, opustit své nepočestné povolání a vrátit s ?doplatkem? jedné pětiny každému to, co mu neoprávněně vzal. Což bylo neuskutečnitelné - kde by měl sehnat lidi, kteří mu prošli celnicí? Jeho postavení bylo tedy podle lidských měřítek beznadějné. A přece on a ne farizeus se vrátil ospravedlněn. Jak je to možné? Vždyť je to pobuřující. Bůh snad straní zlodějům? Nebo má jen posměch ze spravedlivých skutků zbožnosti? To jistě ne. Ale Bůh soudí tak, jak je to v podobenství, ne tak, jak by mu to člověk třeba předepsal. Zatímco Židé se normálně modlili se zvednutou hlavou, s očima obrácenýma vzhůru a s pozdviženýma oběma rukama, celník ani oči k nebi nepozvedl a tloukl se do hrudi - to nebyl v Izraeli modlitební postoj kajícnosti, jako u nás, to byl spíš projev beznadějného zoufalství. Ale beznaděj tu úplná nebyla: celník se dovolával Božího milosrdenství. Nedovolával se svých zásluh, nevymlouval se na nepřízeň poměrů, těžkou rodinnou situaci, na to, že jiní jsou ještě horší ... uznával, že je to, co je - tedy hříšník - a uznával, že je Bůh, jaký je - tedy milosrdný. A tohoto celníka prohlašuje Ježíš za ospravedlněného. Neslýchané - kdyby soudili lidé a ne Bůh, nemohlo by se něco takového stát.

Nám ovšem není toto evangelium vyprávěno proto, abychom soudili mezi farizejem a celníkem. Pro nás je buď výstrahou, nebo nadějí. Právě dnes, kdy žijeme jako věřící mezi množstvím lidí buď odpadlých nebo o Boha se nestarajících, jsme ve velkém nebezpečí, že se postavíme před Bohem do postoje farizeje. Že nebudeme na kolenou děkovat za ten nepochopitelný dar, že jsme si mezi množstvím nevěřících či polověřících zachovali či získali víru, za dar, že jsme se nestali v tom či onom nemorálními, ač jsme k tomu měli nejednou příležitost - ale že budeme buď poukazovat na své zásluhy, nebo se dívat na ostatní pyšně, s opovržením nebo aspoň s pocitem převahy. A přece - kdo z nás může říci, že ví, jak se stalo, že je věřící, ačkoliv třeba jeho sourozenci, vyrostlí téměř ve stejných podmínkách, jsou dnes úplně jinde? Kdo z nás může říci, že je to jeho zásluha? Tajemství Božího vyvolení je opravdu tajemstvím.

Ale toto podobenství také zprostředkovává neuvěřitelnou naději: i ten, kdo je na tom před Bohem opravdu katastrofálně, kdo nemá síly, schopnosti, možnosti svůj poškozený život opravit, uvést do pořádku, není bez naděje. Bůh se nehojí na těch, kteří mají před ním zlomené srdce, Bůh je zachraňuje - to už ví Starý zákon (žalm 50/51). Je třeba a stačí uznat, že jsem na tom tak katastrofálně, jak jsem a věřit, že Boží milosrdenství je větší než toto všechno. Je to málo, moc málo? Jen zdánlivě. Protože pro člověka bývá těžké přiznat si svůj stav bez příkras. Ale lidé, kteří jsou opravdu na okraji lidské společnosti, kteří se dostávají za mnohé uznávané normy, kteří už sami nad sebou zlomili hůl, jsou často ochotni vidět sebe upřímně a bez příkras, upřímněji, než mnohý z nás. Kdo z nás může říci, že nějakým způsobem aspoň někteří z nich neprojeví víru v Boží milosrdenství? Víru tím silnější, čím větší bude její osobní bída? A tak nejenže nemáme právo vynést nad nikým zdrcující rozsudek (nevíme, v jakém stavu kdo umřel, neznáme srdce člověka i v posledních dnech, hodinách jeho života), ale máme právo se s nadějí modlit i za ty nejproblematičtější lidské existence, když jejich život skončí bez toho, že by se napravili. Protože Bůh, jak Písmo znova a znova tvrdí, soudí jinak, než člověk.
Témata: kázání

Čtení z dnešního dne: Pondělí 20.11.

1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64; Lk 18,35-43

Komentář k 1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64: Spolu s novým stylem, vynuceným řeckou nadvládou, přichází: porušení zákona, oddání se modloslužbě. Nepřipadá ti, že jsou lidé stále stejní? Chci jít proti proudu!

Zdroj: Nedělní liturgie

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...