Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
31. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

31. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
Mal 1,14b-2,2b.8-10
Napomenutí Malachiáše platí především kněžím. Je dělá do velké míry zodpovědnými za vlažnost lidu, za jeho nedbání Zákona. Ovšem i lidu se dostane v další části knihy napomenutí. Vše se odehrává v pátém století před Kristem, kdy po obnově chrámu zdaleka nedošlo k očekávané obnově náboženského života Izraele.


2. čtení
1 Sol 2,7b-9.13
Až do konce 2. kap. mluví Pavel hlavně o svém vztahu k obci v Soluni. Verše 2,1-12 jsou jakousi Pavlovou obranou. Není zřejmé, proti komu je namířena, není totiž z listu zřejmé, že by někdo Pavla přímo napadal. Snad šlo o zajištění se proti eventuálním pomluvám ze strany židů (viz 2,15), kteří snad všude na Pavla obzvlášť útočili, protože v něm viděli odpadlíka od své víry.

Nedělní perikopa se prakticky rozpadá do dvou částí: 7b-9 se dá označit za jakýsi návod, pokyn, jak vést apoštolskou službu, jaké postoje v ní zaujímat. V 13 pak mluví o Božím slovu a o jeho přijetí a je zřejmě nejzávažnější výpovědí celého úryvku.

7b - verš je nejlépe číst celý, i s vynechanou předchozí částí. Pavel ani tady ani jinde nevystupuje jako slaboch nebo jako sentimentální člověk. Přece ale dovede být něžný, protože to zřejmě počínající víra Soluňanů potřebovala.

V 8 - Pavlova činnost stála na dvou základních předpokladech: miloval Soluňany láskou, která byla ochotna dávat se a která se skutečně dávala (viz V 9 a dále věděl, že jim předává slovo, které není z něho, které sám přijal, které ho přesahuje. Stál tedy v dvojím postoji služby: služby vůči víře Soluňanů a služby vůči Bohu, vůči jeho spasitelnému dílu.

V 9 - Pavlova láska nebyla nekonkrétním plynutím citu. Rukodělnou prací si Pavel vydělával na živobytí, aby nepřipadl Soluňanům na obtíž. V té době totiž vandrovali po světě stoicko-kyničtí potulní řečníci, učitelé, studenti, sofisté, atleti, kumštýři, atd.... a žili celkem pohodlným životem na účet svých posluchačů a diváků. Právě do jejich řad nechtěl být Pavel nijak řazen.

V 10-12 - vynechané, poněkud chybí, souvislost pak není zcela jasná.
V 13 - "a proto" je pochopitelné jen z celého kontextu.

"Nejen povolaní věřící musí být vděční, děkovat přece musí i misionáři, a to z titulu svého úřadu. Vždyť Bůh skrze ně vykonal velké věci. Toto Pavlovo děkování je bez přestání. Ustavičná děkovná modlitba je ovšem pro člověka reálně nemožná. Ale je tu Duch Kristův, který v Pavlovi neustále děkuje tak, že se děkování stává v Pavlově životě základním a trvajícím postojem. Od dnů apoštolů tento apoštolský dík nezmlkl: zní stále v eucharistii církve a v její bohoslužbě hodinek (breviáři). Bez ustání děkuje církev za milost, kterou nám Bůh dává. To, co Bůh s námi koná, je tak veliké, že to musí vyvolat jásot, který je po celé zemi a který nepřestává." (H. Schürmann)

Doslovně přeloženo: Soluňané přijali od Pavla "slyšené slovo Boží a toto vzali opravdu jako slovo Boží". Nejde tu o slovní hříčku, ale o vyjádření podstatné věci. Hlasatel evangelia podává to, co sám přijal, čemu věřil, co ztvárnilo jeho život - tedy předává "slyšené slovo". Toto slovo, "plné života a síly" (Žid 4,12), koná v něm i v jeho posluchačích své dílo, je to slovo působící. Proto za ně dík. Toto slovo má konkrétní výsledky v životě toho, kdo je přijme, není tedy slovem teoretickým, nebo jen esteticky uspokojujícím, je to slovo záchrany (1 Kor 1,17-18, Řím 1,16). Jeho "cestu" a význam shrnuje Řím 10,14-17. Není to slovo zotročující, není to další zákon po mnoha jiných, vybavený tentokrát božskými sankcemi. A není to také jen slovo lidské moudrosti (1 Kor 1,22-24).


Evangelium
Mt 23,1-12
Obsahem naší perikopy je v zásadě dvojí téma. To prvé je vyrovnání se s židovským společenstvím, a to nejen v době Ježíšově, ale i v době napsání Matoušova evangelia, tedy po pádu Jeruzaléma. Tehdy se totiž věrní stoupenci Zákona konstituovali (na synodě v Jamnii) v náboženské společenství, které odmítlo vše, co nebylo podle učení farizeů. Rozdělení mezi židovstvím a křesťanstvím se tak dokonávalo.

Druhým tématem je poučení křesťanskému společenství. Matouš viděl, že může být ohroženo podobnými omyly a deformacemi, jak se to projevilo na farizejském hnutí. Pokušení vtlačit se nějak na Boží trůn je pro člověka zřejmě pokušením ustavičným.

V 1-7: "Mojžíšův stolec" tedy učitelská služba v Izraeli, je i Ježíšem respektován. Nejde tedy o to, odepsat Boží příkazy. Ježíšovi šlo o odmítnutí pokrytectví. Pokrytectví pak je podáváno jako základní charakteristika chyb farizeů a zákoníků a zřejmě žádná jiná lidská chyba není v evangeliích kritizována a odsuzována tak, jako pokrytectví. Není v zásadě odmítnuto to, co farizeové a zákoníci mluví, je odsouzeno to, že mluví a nejednají podle mluveného a sami se tlačí do popředí.

V 8-10: z předchozích veršů je vyvozeno poučení pro Matoušovy současníky. Jeho základní výpověď zní: nejednejte jako farizeové. Nikdo ať se netlačí do popředí. Otec ani Kristus nesmí být zakrýván těmi, kdo o nich mají svědčit, kdo je mají hlásat. Co zde řečeno není, ale vyplývá z celku Nového zákona: není tu dáno ani poučení o praktickém užívání jmen pro lidi v církvi, a hlavně: není zde proklamováno absolutní zglajchšaltování všech členů křesťanské obce. Tato obec je přece tělem Kristovým s mnoha údy (viz vyvolení apoštolů a pak hlavně Pavlovo chápání církve jako jednoty mnoha údů s různými dary - charizmaty). Tyto údy jsou na jedné rovině (= bratři) co do své závislosti na Kristu i co do svého synovství vůči Otci. Nejsou a nemohou zde být bratři prvního, druhého, třetího řádu. Ale tito všichni mají respektovat své dary - dar učit, dar vést, dar posilovat, dar pomáhat, atd. (viz 1 Kor 12) Nikdo ale svým posláním nestojí nad Kristem, nikdo totiž není Spasitelem, všichni jsou spaseni.

V 11 - velikost kohokoliv je dána velikostí jeho služby, jiná "důstojnost" se nepředpokládá. Vzor je závazný a nepřekonatelný, je jím Ježíš sám, který nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil a dal život za mnohé.

V 12 - poslední věta ujišťuje, že Bůh nejedná podle lidských měřítek, zde např. podle měřítek farizeů. Kdo se povyšuje (V 6), ten bude ponížen, toho totiž poníží Bůh (pasivum v Novém zákoně v sobě skrývá jméno Boží, které chce svatopisec po židovském způsobu vynechat), a naopak, kdo se poníží k nejplnější službě, toho povýší Bůh, ale tak, jak povýšil svého Syna: skrze kříž do slávy.


K úvaze
1 Sol 2,7b-9.13
Základním kamenem křesťanství je víra ve vtělení. V důsledcích to znamená, že křesťanství má božsko-lidskou strukturu, tak jako Ježíš je vtělený Bůh, a tedy celý Bůh i celý člověk současně. To pak platí analogicky i o slově Božím. I ono je slovem Božím i slovem lidským současně, totiž Božím slovem, daným v lidských dějinách, napsaných a vyjádřených konkrétními lidmi a pro lidi určené. Nerespektování této dvojí struktury jediného slova Božího se v dějinách mnohokrát vymstilo. Buď se chybovalo tím, že Slovo bylo chápáno jako téměř pouze lidské, nebo tím, že bylo chápáno jako Boží zcela bez lidské složky.

"Pouze lidské" - pokud ho totiž člověk pouze zařadil mezi mnohá jiná chytrá a moudrá slova, přijímal je jen pokud se mu hodila. Potom tímto slovem nenechává ztvárňovat svůj život, vidí ho jen a pouze jako dobově podmíněné a lidsky nedokonalé. Tento postoj ústí v liberalismu.

"Pouze Boží" - to by zas člověk nebral na vědomí "vtělenost slova" Božího, jeho lidskou podobu. Bylo by mu "zákonem spadlým z nebe", který se nezkoumá, nesrovnává s jinými, do něhož se nevniká, který se jen slovo po slově plní. To ústí ve fundamentalismu.

V čase církve, tedy po Kristu, bylo za slovo Boží kromě Starého zákona uznáno apoštolské kázání, ať už napsané (tedy Nový zákon), nebo mluvené a předávané, žité (tradice). Obsahem tohoto kázání je v prvé řadě Kristus, který je "Boží moc a Boží moudrost". Proto křesťanské přijetí Božího slova není pouhým přijímáním slov a vět, ale přijímáním Krista, který má ztvárnit náš život a tak nás spasit. Přijmout hlásání jakožto slovo Boží neznamená tedy především "uvěřit proti rozumu", ale znamená to otevřít se a vystavit se dynamice působení tohoto slova, nechat ho, aby ztvárňovalo a měnilo můj život, aby uskutečňovalo ve mně obrácení ve smyslu Mk 1,15.


Mt 23,1-12
Mluvit o rovnosti, bratrství, je populární a snadné. Ne tak už rovnost žít. Znamená totiž ochotu ke službě bez odměn a uznání. Znamená to opravdové zapření sebe sama, a to ne jen na chvilku. Znamená to následování toho Pána, který měl maximum pravomoci a důstojnosti a minimálně ji pro sebe vyžadoval a využil (totiž prakticky nijak, viz Flp 2,5-8).

Je iluzí domnívat se, že takového stavu v církvi jednou provždy dosáhneme na všech úrovních. Je tu ale přece naděje, že jednotliví lidé pochopí a vezmou za své to, co Matouš píše. Čím víc jich bude, tím lépe, ale každý jednotlivec sám už znamená mnoho. Protože v každém, kdo se odhodlává být služebníkem a ne pánem, se otvírá prostor pro Boží působení.

Nejen kněží, biskupové atd. mají nad tímto textem zpytovat svědomí. Je třeba, aby ho stejně vážně zpytovali ti věřící, kteří si z druhých kněží, teologů, křesťanů dělají své mistry, pány a otce. Je totiž mnohem pohodlnější mít zcela lidského mistra nebo otce, a to pěkně před sebou a k dispozici, než se držet toho nebeského, kterého si nelze "ochočit", kterého je třeba hledat ve víře. I ti, kdo říkají "věřím v Boha" a přitom vlastně více věří člověku, více k němu lnou, mluví, ale nejednají. I ti, kdo hledají lidské jistoty víc, než jistoty Boží, kdo se neodváží do "temnot víry", aby našli pravé světlo, i ti mluví, ale nejednají.


Myšlenky k promluvě
Mt 23,1-12
Máme tedy opravdu zrušit všechna oslovení, o kterých je v evangeliu řeč? Opravdu nikomu v církvi nemáme říkat "otče", ani "učiteli"? Má evangelium skutečně na mysli tohle, tedy volbu správných titulů, jak se domnívá řada upřímně smýšlejících horlivců? Určitě ne! Kdo totiž něco ví o biblickém myšlení a kdo pozorně vnímá první část dnešního úryvku, ten ví, že "dání jména" neznamenalo v Izraeli záležitost zdvořilostní, ale něco mnohem důležitějšího. Jméno charakterizuje osobu, je to jakási nejstručnější zkratka lidské osoby. Dnešní evangelium tedy mluví o tom, kým nám mají druzí lidé být. Ježíš ve své době kritizoval část svých současníků, kteří si osobovali neuvěřitelně rozsáhlé pravomoci: šlo o zákoníky a farizeje. Jejich mínění mělo v některých kruzích autoritu takřka neomezenou. A právě k této situaci Ježíš říká své "ne". Ježíš obnovuje to, co bylo v Izraeli známo: že otcem vyvoleného národa, tedy tím, kdo ho "zplodil", kdo ho uvedl v existenci, je Bůh. Že vrcholným učitelem a tedy Mistrem, není nikdo z těch, kdo sami sebe za učitele pokládají, ale ten, koho poslal a potvrdil Bůh - Mesiáš, "pomazaný Páně". Jinými slovy: poslední autorita není lidská, ale božská. Což znamená, že přístup k této autoritě je skrze víru. A to bylo a je pro mnohé obtížným břemenem. Mnohdy se zdá být mnohem lehčí a jednodušší vybrat si jako vrcholnou autoritu nějakého člověka a podle něho udělat všechno. Najít si hezky ráznou, dobře dostupnou lidskou autoritu a takříkajíc "nekomplikovat si život " vírou. Jenže právě toto není cesta podle evangelia.

Znamená to však na druhou stranu, že máme odmítnout veškeré lidské autority? Že pod heslem "věřím jen Bohu" nemusím už brát vážně žádného člověka? Ani to jistě není a nemůže být pravdou. Ježíš si vyvolil své učedníky a s nemalou autoritou je poslal do světa. Ježíš si vybral Petra a dal mu zcela jedinečné poslání a postavení mezi učedníky. Ale nikomu z těch, které přijal do své služby, neřekl, že jsou vrcholnými pány, že jsou neomezenými učiteli, že by snad byli otci nového Izraele Božího. Všichni jsou závislí na něm, na skutečném Mistru a Pánu. A všichni mají za úkol vést k Němu. Nikdo není v církvi "nezávislý", všichni - od nejnepatrnějšího laika po papeže - jsou závislí na Něm. Ba dokonce čím je člověk postaven výše, tím má a musí být jeho závislost větší!

Ne, opravdu nejde o tituly, i když i v těch by asi bylo dobré udělat v církvi nějaké přizpůsobení od stylu feudálního k biblickému nebo aspoň současně obecně lidskému. Jde nejvíce o to, jakou má Bůh u nás autoritu. A do jaké míry jsme ochotní stavět na naší víře. Víra opravdu není laciná důvěřivost a mnohdy není snadná. Záměna víry nějakou snadno dosažitelnou autoritou je stále přítomné nebezpečné pokušení. Přesto má smysl jít touto nesnadnou cestou. Přesto má smysl se také pokusit o syntézu, ve které na jedné straně prožijeme, že "my všichni jsme bratři" a na druhé straně budeme respektovat, že "Pán určil jedny za apoštoly, jiné za proroky, další za učitele... aby tak celé tělo církve dělalo pokroky", jak čteme v prvém listě svatého apoštola Pavla Korinťanům. Nahrazení autority Mesiášovy autoritou lidského učitele je právě tak nebezpečné, jako odmítnutí jakékoliv autority a jakéhokoliv rozdělení rolí v církvi. Obojí bývá výrazem nezralosti. My ale máme dorůst do dospělosti dětí Božích, učedníků Kristových, kteří vnímají církev jako jednotu v mnohosti, kteří vědí, že všechny údy těla - církve nejsou stejné, ale žádný není zbytečný.
Témata: kázání

Čtení z dnešního dne: Středa 22.11.

2 Mak 7,1.20-31; Lk 19,11-28

Komentář k 2 Mak 7,1.20-31: Matka, která dodávala odvahu, je svou statečností vzorem pro naše chování v církvi. Odvážné ženy, které povzbuzovaly své vězněné manžely, ač byly nuceny režimem k rozvodu. Vzor pro každodenní nesení břemene i v našich dobách klidných.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...