Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
32. neděle v mezidobí - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

Věčnost, vzkříšení, budoucnost neznamená nějaký obskurní ?záhrobní život?, ale bytí s Bohem bez stínů, v plnosti.

32. neděle v mezidobí - C

Rozbor textu

1. čtení
2Mak 7, 1-2. 9-14
Dnešní evangelium hájí na základě autority Ježíšovy víru ve vzkříšení v protikladu k nevěře Saduceů. 2 Mak vychází z toho, že existuje vzkříšení spravedlivých jako následek jejich vytrvání ve smlouvě s Bohem, předané od předků. Takováto naděje, kterou Starý zákon nikde jinde tak důrazně nevyslovuje, propůjčuje sedmi bratřím a jejich matce morální sílu k tomu, aby svou víru v Boha dotvrdili mučednickým svědectvím. Víra ve vzkříšení tvoří předpoklad popisované události, není však hlavní výpovědí textu.

Autor 2 Mak chce své čtenáře posílit, aby neztráceli v těžkostech odvahu, ale aby nahlédli, že „toto trestání není ke zničení, ale k výchově lidu (2 Mak 6,12)“. Kniha mluví o vnitropolitických bojích a intrikách, které přišly následkem vnucené helenizace a o boji proti hlavnímu protivníku ze Seleukovců, Antiochu IV., až po vítězství Judy Makabejského nad syrským vojevůdcem Nikanorem r. 161 př. Kr. Antiochos jedním výnosem zakázal Židům všechny podstatné kultovní úkony. Za porušení zákazu stanovil trest smrti. Násilně zaváděná helenizace měla upevnit jeho moc (1Mak 1, 41-54). V prosinci r. 167 př. Kr. byla v Jeruzalémském chrámu zřízena „ohavná modla pustošitele“ (1Mak 1,54; Dan 11,31), tedy zřízen kult Dia olympského. Privilegia jeruzalémské náboženské obce, platná od dob perských, tak byla odstraněna. Věřící Židé se cítili být postaveni do situace, v níž bylo třeba se rozhodnout. Mnozí tedy raději prchli nebo se připojili k hnutí odporu, než by odpadli od víry otců. Tak je také třeba rozumět povstání Judy Makabejského v prvé řadě jako boji za svobodné uskutečňování kultu a teprve v druhé řadě jako boji za politickou nezávislost Židů. (Joh. Müller)

Křesťana může text při prvém poslechu až pohoršit. Nejen pro naturalistické líčení mučení, ale hlavně pro věc pro nás nepochopitelnou: „dát se zabít pro sousto vepřového - copak na tom může Bohu tak záležet?“ Abychom porozuměli, musíme vzít vážně myšlenkový svět Židů: ten totiž nebyl „nemocný“ našim rozdělováním lidského světa na vnitřní a vnější a preferováním prvého před druhým. Pro Židy bylo vše Boží - ruce člověka stejně jako jeho nitro, vše bylo schopno o Bohu svědčit. Naděje Židů stály na smlouvě. Z Boží strany smlouva slibovala nekončící budoucnost. Židé tuto budoucnost nejdříve chápali jako přetrvání rodu. V posledních stoletích před Kristem však už jako osobní budoucnost - vzkříšení (ne nesmrtelnost!). Ze strany Židů bylo třeba, aby dodržovali Mojžíšův zákon, aby byli shledáni věrnými partnery smlouvy. Z tohoto pohledu je jasné, že nejíst maso znamenalo dodržet smlouvu, nevypadnout z ní a tedy volit Boha jako svou konečnou a nade vše důležitou naději a budoucnost.


2. čtení
2 Sol 16-3,5
Slova povzbuzení jsou součástí každého Pavlova listu. Jeho povzbuzení stojí na pevném základě - na lásce Otce i Syna (V 16). V další části pak Pavel vidí svou činnost spojenu s činností Soluňanů. Smysl a úspěch obojí činnosti ovšem stojí na Pánově věrnosti. (3,3).

Na Soluňanech se žádá trpělivost, doprovázející víru v Boží lásku a v účinnost Božího slova.


Evangelium
Lk 20, 27-38
„Speciálním záměrem 19. a 20. kap. Lk zřejmě je, ukázat čtenářům, že Ježíšovu konečnému triumfu předcházelo mnoho sporů s protivníky. Je ukázáno, že Ježíš se svou malou skupinou zůstal nakonec izolován. Bylo na něj útočeno z nejrůznějších táborů. Je jako obklíčená, štvaná zvěř. Ale současně je odkryta bezmocnost, zmatenost, nedostatek platných argumentů Ježíšových odpůrců. Jejich strach z klesajícího vlivu je víc a víc vede k tomu, aby operovali vnějšími mocenskými prostředky. Tak je Ježíšovo vítězství citelné už před jeho vzkříšením ...“

„... Lukáš ukazuje Ježíše jako toho, komu neporozuměli (19, 7 - všichni, kdo to viděli, reptali), jako odmítnutého (19,15 - „Nechceme, aby tento byl naším králem“), pronásledovaného (19,47; 20,14; 20,20). Závěr tohoto řetězu tvoří ironická otázka Saduceů ohledně vzkříšení.“

„... Zpochybnit vzkříšení představuje pokus zasáhnout a rozrušit jádro víry. Je jasné, že rané církevní společenství se muselo v helénistickém prostředí často vypořádávat právě s námitkou typu „není žádné vzkříšení“. A evangelista ukazuje, jak Pán sám jeden takový útok přestál“. (Alf. Schafer)

Na rozdíl od farizeů, saduceové v Ježíšově době vzkříšení neuznávali. Přišli s otázkou, vzatou z ustanovení o levirátním manželství (Dt 25,5). Toto ustanovení Starého zákona mělo zajistit v každé rodině dědice a tím také pokračování rodu. Otázka Saduceů měla Ježíše zesměšnit, víra ve vzkříšení měla být dovedena do absurdna. Ale otázkou samotnou Saduceové prozradili, jak nemožnou představu o vzkříšení sami mají - jakoby znamenalo pouhé prodloužení tohoto života, těchto poměrů. Ježíšova odpověď ukazuje, že vzkříšení znamená vrcholné a výsostné uskutečnění pravdy, že „všichni žijí pro něho“, tedy pro Boha. Jaký „tvar“ bude mít budoucnost těch, kdo dosáhnou vzkříšení, je určováno tím, že budou naprosto u Boha. Budou syny, budou rovni andělům. Jejich existence bude proti tomu, co známe zde na zemi, proměněna, ale bude to existence celých lidí, ne jenom „duší“, jak je vysvětleno na jiných místech Písma. O kvalitě této proměny dále říká Nový zákon jen to, že je lidsky nepředstavitelná a že je určována neodvolatelnou Boží blízkostí.

Bylo by krutým omylem, vyvodit z této perikopy, že mluví o bezpohlavnosti v budoucím věku (jako andělé), v protikladu k polaritě mužsko-ženské v tomto věku. Text mluví o vzkříšení (viz V27) a zmínka o andělích znázorňuje, že lidé po vzkříšení budou v bezprostřední blízkosti Boží, tedy v nebi.

Použít zkráceného textu, jak jej také uvádí lekcionář, by bylo velmi nešťastné. Zdánlivě se sice text stane srozumitelnějším vypuštěním pasáže o levirátním manželství, ale ztratí tak veškerý „vtip“ a navíc se přímo navodí nebezpečí, že bude chápán jako text o „ženění a vdávání“ v tomto a budoucím věku a ne o vzkříšení.


K úvaze
Naše terminologie i představy o vzkříšení, nebo lépe o budoucnosti člověka po smrti, jsou zatíženy mnohým nevhodným balastem a jsou prosty řady podstatných věcí. V Evropě se dost nešťastně asimiloval názor v podstatě platónský, že totiž tělo je vězením, z něhož duše smrtí konečně unikne. A křesťan pak řekl: duše přijde na soud, a bude-li hodná, čeká ji nebe, byla-li zlá, pak peklo. Nesmrtelnost byla tak odvozována z řádu bytí samotného, ale nebyla vztahována příliš k Bohu. S pokračujícím vývojem představ o člověku představa duše silně zanikla za masivní představou hmatatelného zkoumaného těla. A tak mnoho křesťanů „na žádný posmrtný život nevěří“, protože si samostatnou existenci duše nemohou představit. Písmo ale staví i v Novém zákoně vzkříšení na základ personální - člověk má před sebou šťastnou, očekávání hodnou budoucnost jen proto a potud, pokud je Boží. Na síle a realitě Boží lásky vše stojí. Věčnost, vzkříšení, budoucnost neznamená nějaký obskurní „záhrobní život“, ale bytí s Bohem bez stínů, v plnosti. K tomu v našem textu vede Ježíšův (pro nás těžko pochopitelný) rabínský „důkaz“ z Písma - poslední verše naší perikopy. Protože Bohu všichni žijí, proto je naděje. Živý Bůh je Bohem a tedy zdrojem života mým jako mých předků, a proto mám naději, že se s nimi setkám. Ne proto, že patříme k sobě navzájem, ale proto, že patříme Bohu. Kontinuita mezi životem zde a životem „tam“ může vést jedině přes samotný fakt Boží lásky, ne přes naše představy o životě.

Můžeme si tu také všimnout souvislosti s „neženěním se“ pro Boží království, s celibátem evangelijně motivovaným. Jestliže zde na zemi je zajištění rodu dosahováno láskou a plozením (tedy ženěním a vdáváním), pak v Božím království toho třeba nebude - život tam závisí jen a pouze na podílu na životě Božím. Proto Písmo říká, že budou jako andělé, tedy žijící z Boha. A kdo už tady plně uvěřil v realitu království, může se vzdát úkolu rodiny ne ze sobectví, ale z nezištné lásky k druhým a také proto, aby plněji spolupůsobil na „rození dětí pro nebeské království“, tedy na službě evangeliu.


Myšlenky k promluvě
Lk 20,27-38
Je opravdu zvláštní, že s některými věcmi, které patří neodlučitelně k životu, se lidstvo za celou dobu své existence v zásadě nevyrovnalo. Je to hlavně skutečnost smrti, která je na jedné straně nevývratnou jistotou, na druhé straně něčím, nač lidský duch stále naráží jako na záhadu, která je sice v různých kulturách prohlašována za tak či onak vyřešenou, ale která přece jen na člověka stále svou temnotou působí. A většinou i ti, kteří považují smrt za „normální“, za něco, za čím nic není a čeho se není třeba bát, v situaci, kdy jejich život je ohrožen, tato moudrá stanoviska ztrácejí a zmocňuje se jich strach nebo intenzivní nechuť k přijetí této skutečnosti.

Na druhé straně je mezi křesťany mnoho rozpaků nad pojmem vzkříšení a řekl bych, že je mezi nimi i málo víry v ně. „Je vůbec něco za smrtí?“ To je otázka i pro věřícího člověka mnohdy palčivá, dnes hlavně proto, že se člověk bláhově domnívá, že lze věřit jen věcem, které lze vidět, které si lze ohmatat, se kterými lze udělat opakovaně zkušenost. Ale je zajímavé, že dnešní člověk, ač tak kritický, snadno přehlédne, jak často pochopil věci viditelné a ohmatatelné špatně, jak mnohokrát byl něčím, s čím mohl udělat opakovaně zkušenost, oklamán. Tedy s důvěrou v absolutní správnost „ohmatatelných věcí“ to zřejmě přeháníme. Na druhé straně je člověk v nebezpečí, že bude dělat stejnou chybu, jakou dělali Saduceové, kteří si navíc sebevědomě mysleli, že Ježíše nachytají na jeho vlastních slovech. Vzali totiž slovo vzkříšení v tom nejprimitivnějším významu: jako pokračování pozemských životních poměrů, jako vzkříšení zakletého prince z pohádky, jako návrat do tohoto života. Přesně tutéž chybu dělají po nich i mnozí lidé dnes. Pochopitelně, protože tento život, který zde žijí, si bez potíží mohou představit, byť v nějaké „zlepšené“ formě. Ale Ježíš říká v evangeliu něco zcela jiného. Mluví o tom, že ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa se nebudou ani ženit, ani vdávat, ani umírat, že totiž jejich život bude podílem na životě Božím, což je vyjádřeno slovy, že budou žít na úrovni synů Božích. Tedy to, co známe zde na zemi, bude radikálně překonáno. A kde je spojnice mezi tímto pozemským a mezi tím, „zcela jiným“ v nebeském království? Spojnicí je především vztah. Už zde jsme syny Božími a tento vztah se „tam“ zcela naplní. Už teď žijeme z Boha, dárce života a dárce milosti, odpuštění, z Boha, kterému „všichni žijí“, a tam budeme z něho žít výhradně.
Chce-li tedy člověk nějak dospět k představě o životě „tam“, o tom, co je za smrtí, pak může opustit všechny konkrétní představy lidské a má se přidržet jednoho jediného: lásky mezi sebou a Bohem, a mezi druhými a Bohem, tak jak tuto lásku zde na světě zná. Kdo zná Boha a na podkladě této znalosti ho miluje, ten ví, že toto milování může mít své pokračování a že stále roste, aniž jsou mu dány jakékoliv hranice. Pád do náruče milujícího Boha - to je snad jakási představa, kterou lze mít. Pád do náruče toho Boha, kterého jsme zde na zemi milovali, ke kterému jsme cestou víry šli. Pád „skrze Krista“ - neboť jiná cesta k tomuto cíli není.

A tak nám vyplývá z našeho uvažování poslední výsledek. Chce- li člověk život v plnosti, život, který není definitivně likvidován smrtí, pak je zásadní otázkou, zda a jak zná Boha. Není to otázka po něčem, co by také mohlo k životu patřit, ale po něčem, co v sobě řešení života nese. Neboť Boha, o kterém člověk téměř nic neví, nemůže milovat. A kde není lásky mezi člověkem a Bohem zde, tam si jí těžko představovat šťastný stav za smrtí.

Související texty k tématu:

Vzkříšení, zmrtvýchvstání 
Člověk neexistuje pro smrt (Jan Pavel II.) 
Úvahy o utrpení a vzkříšení Páně 
Když dohasíná lidský život v nejlepších letech 
S Kristem zemřít a vstát z mrtvých
Ježíš je vzkříšen
Vzkříšení může být zdrojem obrovského optimismu pro náš osobní život.

Čtení z dnešního dne: Úterý 21.11.

2 Mak 6,18-31; Lk 19,1-10

Komentář k Lk 19,1-10: I z doby nedávné ke mně mluví vzory statečnosti a odporu. Následování Ježíše předpokládá odvahu postavit se většině. Připravuji se na to?

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...