Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
34. neděle v mezidobí - B - Krista Krále / Stůl slova - Aleš Opatrný

Jsem uvnitř, v Ježíšově království, které není odtud?

34. neděle v mezidobí - B - Krista Krále

Rozbor textu

1. čtení
Dan 7,13 - 14
Výraz "Syn člověka" neznamená v hebrejštině nic jiného, než "člověk". Ale v kontextu knihy Daniel zní toto označení slavnostně, jakožto označení zcela určitého a významného člověka. Když pak uvážíme, že Nový zákon užívá tohoto označení pro Ježíše (synoptici 67x, Jan 11x), je zřejmé, že jde o jedinečný výraz, označující toho, komu byla dána "moc, sláva a království" (V 14). Máme zde jasný příklad staré pravdy, že "Nový zákon je odhalením Krista, skrytého ve Starém zákoně" (sv. Augustin). Spojení našeho úryvku s významem, který má slovo "syn člověka" v Novém zákoně, dává teprve slovům proroka jasný smysl a chrání posluchače před svévolnými spekulacemi.

Na rozdíl od zanikajících království (systémů, vlád, republik...), je zde řeč o království, které je bez konce, tedy o "absolutní budoucnosti člověka". Tu člověk sice požaduje, ale není v jeho moci ji zajistit. Chce-li si křesťan svou budoucnost zajistit sám, jedná "nevěrecky". Věčné království není lidským produktem, je darem "starce velikého věku". Ale člověk pro své spojení se "Synem člověka" na něm může mít účast.


2. čtení
Zj 1,5 - 8
Jsou zde za sebou tři výpovědi:
V 5-6 - uvádějí tři Ježíšovy mesiánské tituly: "věrný svědek", "prvorozený z mrtvých", "vládce nad králi" a ve zkratce popisují účinek Ježíšovy činnosti pro nás.

V 7 - mluví o Ježíšově druhém příchodu, o naprosté zjevnosti Boží pravdy.

V 8 - vševládnost, "nadčasovost", nezávislost Boha.

Pro nás zde budou hlavními dvě skutečnosti: Ježíšova absolutní svrchovanost, tedy "kralování", a dále to, že z nás udělal královský národ, kněze Boha Otce. Naše existence není v opozici k jeho královskému postavení (není to vztah otrok - vládce!), ale je podílem na jeho věčném kralování. Jakkoliv to zní neuvěřitelně, je to tak. Ne proto, že my bychom to dokázali, ale proto, že on to udělal s námi.


Evangelium
Jan 18, 33b - 37
Výslech u Piláta je setkáním dvou světů, které se protínají v Ježíšově osudu. Toto setkání mu nakonec přináší smrt. Jeden svět reprezentují Pilát a velekněží, tedy Ježíšovi soudci. Je to svět, který si stačí sám, který sebe sama organizuje, který sám stanovuje, co je dobré a co je zlé. Svět, pro který je pravda "něco" a ne "někdo" (viz V 38, škoda, že v perikopě chybí). Ježíš reprezentuje to, co přichází od Boha do světa - pro člověka. Ztělesňuje pravdu, která je životem, která je Božím darem, spásou. Svědčí o této pravdě celým svým životem, svědčí o Boží zachraňující péči o člověka. Ježíšovo bytí je od této pravdy neodlučitelné. Ten, kdo si chce vystačit sám, kdo nechce Ježíše, ten tuto pravdu ztrácí.

Ježíšovo "kralování" nemá nic společného s pozemskými představami králů - to ukazuje už jen pohled na Ježíše na kříži (křížem jeho kralování neskončilo, ale naopak, vyvrcholilo!). Dialog s Pilátem o Ježíšově královské hodnosti je nakonec jen příležitostí k tomu, aby bylo ukázáno, že Ježíšovo kralování je jeho svědectvím pravdě, čili že je to jeho osobní podíl na Boží zachraňující lásce k člověku.

Připomeňme si polemiku v Izraeli, když chtěl krále, jako mají ostatní národy (1Sam 8). Tam zaznělo, a bylo to ve Starém zákoně vícekrát opakováno, že jediným králem Izraele je Hospodin, tedy ten, kdo ho vysvobodil a vysvobozuje.


K úvaze
Není moc dobé přidržet se slova "král", ale je spíš třeba vidět, kdo Kristus je. Patří do lidských dějin, ale přesto není jen "jedním z mnoha" v nich. Dobře zde poslouží odstavec 45 z koncilové konstituce "Radost a naděje":
"Boží slovo totiž, skrze něž všechno bylo stvořeno, samo se stalo tělem, aby tak - jako dokonalý člověk - všechny spasilo a celé veškerenstvo znovu spojilo jako pod jednu hlavu. Pán je cíl lidských dějin, bod, v němž se sbíhají tužby dějin a civilizace, střed lidského pokolení, radost všech srdcí a naplnění všech jejich tužeb. Jeho vzkřísil Otec z mrtvých, vyvýšil a umístil po své pravici, jeho ustanovil soudcem živých i mrtvých. Jeho Duchem oživeni a shromážděni putujeme směrem k dovršení lidských dějin, jež je v plné shodě s plánem jeho lásky: všechno na nebi i na zemi opět spojit v Kristu (Ef 1,10)."

Tento koncilový text nepodává tedy obraz Ježíše - Krále monarchicky, ale biblicky, z pohledu dějin spásy. Ježíš je tedy králem, protože:
- přišel všechny zachránit;
- za všechny zemřel;
- pro všechny otevřel budoucnost;
- to, co je hříchem rozbito a rozděleno, přišel spojit s Bohem;
- je sám svědkem pravdy.

Proto vůči němu nelze stát neutrálně, ale je třeba volit - pro nebo proti. Do jeho království, nebo mimo ně. Nelze být trvale v obojím.


Myšlenky k promluvě
Zj 1,5 - 8
Jan 18, 33b - 37
Není to tak trochu trapné, slavit svátek Krista Krále uprostřed světa, kterému je Kristus zcela lhostejný? Uprostřed světa, který sice v něčem je ochoten brát křesťanství na vědomí mezi řadou dalších věcí, ale který za suverénního pána je ochoten uznat jen a jen člověka, jen a jen sebe sama? Kdyby Ježíš byl Králem tohoto světa, kdyby jeho království bylo odtud, neměli bychom šanci. Byli bychom něčím jako folklorní spolek, byli bychom ušlechtilými opatrovateli starých tradic, kteří vědí, že svět jde jinak, ale svých tradic se nevzdávají. Anebo, kdyby Ježíš byl mocným a úspěšným králem tohoto světa? Tak bychom byli zřejmě jeho vojáky, kteří by někde s někým válčili a rozšiřovali beztak pestrou paletu násilností. Jenže evangelium říká, že jeho království není odtud. A dějiny křesťanství a dějiny světa to dosvědčují. Je v tom požehnání a zdroj těžkostí zároveň. Protože "svět miluje, co je jeho", a tedy to, co jeho není, nemiluje. O tom se přesvědčovali všichni světci a mnozí další křesťané v historii. Svět nemá rád to, co je cizorodé. Ale na druhé straně žádné království z tohoto světa, žádný král z tohoto světa neřeší úplně a s věčnou platností osud člověka. I ten nejlepší král se jen snaží omezit zlo a úděl člověka zlepšit. Ale přemoci zlo, na to nemá ani síly, ani schopnosti. A že by dal svůj život za své poddané, kteří ho možná ani nemají moc rádi, to čekat nemůžeme.

Ježíš je tedy podivným Králem. Nemá možnost se v tomto světě celkem nijak proslavit. Vrcholem jeho konání je, že zemře. A ti, co patří do jeho království, nejsou jeho poddanými, ale jeho bratry, královskými syny. A všechno to, co se zde na zemi v jeho království odehrává, nesměřuje k upevnění jeho moci, jeho pozice na zemi, ale míří to z této země, z tohoto světa a života pryč, dál, tam, kam nikdo nevidí... Divné. A přece tahle "věc" už běží téměř dva tisíce let, a i když ji mnozí už tesali náhrobní kámen a ona sama si mnohdy počínala tak, že to vypadalo, že se tím zničí, je tu stále a ve světovém měřítku vůbec nevypadá jako umírající.

Podívejme se ale teď sami na sebe. Kde jsme? Jsem uvnitř, v Ježíšově království, které není odtud? Doufám, že ano. Vždyť jsme byli křtem přijati mezi královské děti a pokud jsme tomu uvěřili a pokud jsme neodešli z domu, jsme v něm stále. V Ježíši vidíme někoho, koho si vážíme a koho milujeme. A snad i chceme, aby si ho vážili i druzí. Můžeme snít o tom, jak by to bylo na světě bezvadné, kdyby všichni lidé Ježíše uznávali, kdyby se všichni pozemští vládcové cítili být jemu odpovědnými. Můžeme o tom snít. Víme ale, že skutečnost je naprosto jiná. Nešlo by to tedy nějak udělat, aby opravdu všichni Ježíše uznávali? Neměl by on pro to něco udělat? Nějak se na světě proslavit, ukázat svou moc, prostě předvést se na úrovni myšlení a cítění dnešních lidí? Snad o něčem podobném snil i Jidáš, aspoň někteří tak soudí. Ale Ježíšova cesta je jiná. On je Králem, jehož království není odtud, jehož království zůstane ve světě vždy poněkud cizím. Ale on je současně tím, kdo má ve světě stále "svoje lidi", královské děti, ty, co ho bez výhrad za krále pokládají... nás! Nás? Bohužel, otázka je tu namístě. Jestliže není Ježíš skutečně a plně pánem a králem našeho života (to totiž neznamená jen, že ho máme rádi, že jsme pro něho nadšeni, ale že ho respektujeme víc, než kohokoliv jiného a hlavně - že jeho neefektní cestu bereme za svou), pak je zbytečné snít o tom, jak by mohl být králem pro druhé. Ale jestliže tímto naším Králem a Pánem je, pak to není se světem tak zlé. Protože potom my jsme ti, kdo mohou jednat v jeho jménu - v jeho jménu svědčit o lásce Otcově, v jeho jménu uzdravovat, vyhánět zlé mocnosti, osvobozovat, zprostředkovat spásu. Je to fantazie? On je fantastický! Nebylo by tedy vůbec dobré, kdybychom jeho vyvýšili a sebe ponížili tak, že by se zdálo, že vzdálenost mezi Ježíšem a námi je nepřekonatelná. On přece přišel kvůli nám, aby nás pozvedl. A je na nás, abychom to přijali a uznali, abychom vzali za své, že na jeho kralování máme podíl, že jsme královským národem. Právě toto je k jeho slávě, která má na nás v tomto světě zářit.





Poznámky o církevním roku

Touto nedělí končí a 1. adventní nedělí začíná tzv. "církevní rok". Jakožto křesťané ale nemáme zvláštní počítání roků jako třeba Židé, ani nemáme zvláštní začátek roku jako Židé nebo Číňané, buddhisté apod. Tedy: slavnost Krista Krále není "křesťanskou variantou" Silvestra, první neděle adventní není "křesťanskou variantou" Nového roku. Zatímco běžné roky se počítají, jdou jeden za druhým a nikdy nejsou stejné, "církevní roky" se nepočítají a jsou stále stejným opakováním cyklu svátků. Proto je lepší používat výraz "liturgický rok". Během něho se v liturgii prožívají všechna podstatná tajemství dějin spásy: od očekávání Vykupitele, přes jeho narození, oběť, seslání Ducha až po výhled na jeho druhý příchod. Slavnost Krista Krále by měla být slavností eschatologickou: v Ježíšovi vidíme zde na zemi svého Pána, svého krále, protože on a jedině on nás uvede do závěrečné, nezrušitelné Boží skutečnosti. Tento výhled je motorem naší víry, našeho životního pohybu, ale tento výhled není jen výhledem: je dovršením všeho toho, co jsme z Krista už poznali a co jsme z tajemství jeho života zažili.

Člověk se nevydává každý rok na pouť liturgickým rokem proto, aby nezapomněl, co už slavil loni a předloni, ale proto, že liturgické prožívání je vlastně zpřítomněním. Prožíváme-li ve víře svátky liturgického roku, máme možnost hlouběji a hlouběji vnikat do tajemství, která se nám stávají díky víře církve pro nás reálnými, přítomnými a působivými. Víme přece, že každé liturgické období má nejen svou atmosféru, ale řekli bychom: i svou specifickou účinnost. Vánoční motiv obdarování lidstva Bohem, postní motiv pokání, velikonoční téma vzkříšení - to vše na nás působí. Liturgický rok tedy není jen školou dějin spásy, ale je příležitostí ke konkrétnímu prožívání spásy.

Čtení z dnešního dne: Úterý 21.11.

2 Mak 6,18-31; Lk 19,1-10

Komentář k Lk 19,1-10: I z doby nedávné ke mně mluví vzory statečnosti a odporu. Následování Ježíše předpokládá odvahu postavit se většině. Připravuji se na to?

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...