Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Advent (cyklus A)
4. neděle adventní - A / Stůl slova - Aleš Opatrný

4. neděle adventní - A

Rozbor textu

1. čtení
Iz 7,10-14
Ponor do minulosti může být motivován zájmem o to, "jak to tenkrát bylo", nebo snahou, obohatit se něčím, co někdo z lidí kdysi prožil. Jistě, toto má smysl i při našem zabývání se Písmem, tedy textem dávno minulým. Ale nemůžeme u toho končit. Slovo Boží je stále živé, děje se, naplňuje se v dějinách před námi, v dějinách našich, v budoucnosti. A toto dění objevujeme.


Je to klasický mesiánský text, který bývá v klasických učebnicích řazen mezi starozákonní důkazy Ježíšova mesiášství. Moderní biblistika se na vše dívá trochu jinak, na jedné straně pouhý jednoduchý "důkaz" problematizuje, na druhé straně se zdá, že z celku biblické zvěsti vytěží ještě více.

Přihlédneme-li k dějinné situaci, v níž byl text napsán, je zřejmé, že Izajáš mluví k Achazovi, ke králi, aby mu ukázal cestu v hrozícím akutním nebezpečí. Znamením Boží věrnosti, na niž jedině by se měl král spolehnout, je narození královského syna. (Achaz je z davidovského rodu, je tedy nositelem zaslíbení). Tohoto syna počne mladá žena, jak přesně říká hebrejský text - králova manželka, Septuaginta, podle které cituje Matouš, má ale na tomto místě "panna", a Matouš vztahuje předpověď narození u Izajáše pouze na jednoho člověka - na Ježíše. Kde je tedy pravda? Máme se držet striktně starozákonního významu, nebo přijmout novozákonní "posunutí smyslu"? Pravda leží v dějinách. A Izajášovo slovo míří zřejmě dějinami do konkrétní přítomnosti, pak dál do budoucnosti a naplňuje se. Tak, jak se projevil Hospodin jako věrný Achazovi a jeho současníkům, tak se bude projevovat v dějinách dál. Izajášovo slovo není pravdivé jen v jeho době, ono se stává platným dál, v dějinách, a Ježíš je pak vrcholným naplněním Izajášova příslibu, který konečně vychází ze zaslíbení, daných Abrahámovi a Davidovi, rozvíjí je a konkretizuje. A toto zaslíbení se naplňuje i na nás, protože nám se dítě narodilo, totiž i pro nás, nám, se narodil Ježíš, i když jsme zas o 2000 let dál. A tak můžeme vyčíst z Písma i z dějin velkou věrnost Boží, která se táhne dějinami od Abrahama, přes Davida, Achaza, Ježíše až k církvi, a tedy po dnešek i do budoucnosti.


2. čtení
Řím 1,1-7
Právě toto je třeba vzhledem k vánočním svátkům, vzhledem k jejich poezii a všemu rozplývání se nad dítkem jasně říci: jde o Ježíše z rodu Davidova, tedy o naplnění zaslíbení, o Božího Syna, ukřižovaného a vzkříšeného. Nejde o žádný věčný symbol dítěte, o žádný svátek pokoje, bratrství a čehokoliv podobného, ale jde o jedinečnou, zcela singulární neopakovatelou událost v dějinách. A protože tento Ježíš přišel, má být všem svatým (= křesťanům) dán pokoj (totiž šalom, tedy plnost všech Božích obdarování) od Otce a jeho Syna. Nic míň. A kdo to nevidí, vidí velmi málo.


Evangelium
Mt 1,18-24
Přes všechnu lidovou poezii, výtvarné ztvárnění, kazatelské zážitky atd. je třeba jasně vidět: u Mt 1,18-24 jde o počátek života Mesiáše, v němž se už ukazují jak jeho určení a poslání, tak i jeho skutečná podstata. Jsou to texty vyznání Krista, texty darované vírou a velikonoční zkušeností" (W.Trilling), nikoliv jakýsi popis Ježíšova dětství pro zvídavé obdivovatele.

Zatímco v 1. kap. Lukáše je v popředí Marie, zde u Mt je v popředí Josef, a to proto, aby byl odůvodněn Ježíšův davidovský původ. Ten je pro nás základní legitimací jeho mesiášského nároku, odtud Matouš dovozuje obsah a význam tvrzení, že Ježíš je Syn Boží. Bez starozákonní představy o Mesiáši a bez znalosti starozákonních zaslíbení Izraeli nelze dost dobře Matoušovi rozumět.


K úvaze
Iz 7,10-14
Izajášův text není jen zaslíbením. Pro Achaza byl míněn především jako výzva k jednání: jednej jen na základě Hospodinova příslibu, neboj se, nezajišťuj se politicky! To platí i pro nás. I když dojdeme dál, totiž až k evangeliu o narození Ježíše, platí Izajášova výzva i pro nás, a ještě silněji: my víme víc než Achaz jak je Bůh věrný, jak lze na jeho zaslíbení spolehnout. Jeho zaslíbení nám jsou v Ježíši dále konkretizována. A tak tím víc se po nás žádá jednat na podkladě Božích zaslíbení, ne na podkladě lidské moudrosti, natož politické vypočítavosti. A právě toto konkrétní dovedení k dnešku je třeba domyslet.



Mt 1,18-24
Čtenáře či posluchače by neměl nad tímto textem iritovat ani fascinovat "pohádkový kolorit", neobvyklost živých snů a panenského početí. Nebojme se, že zde jde víc o symbol, který v sobě nese závažný a závazný obsah víry (dogma), než o pouhý popis skutečnosti, protože obsahem víry v nejvlastnějším slova smyslu není to, že Josef měl sen, ale že Ježíš je Bohem darován, že jeho původ je zcela v Bohu, že Mesiáš není lidmi "vyprodukován", že je naplněním Boží věrnosti, Božích slibů. Z tohoto hlediska pak neruší, že při faktu panenského početí je pro nás davidovský původ Ježíšův málo přesvědčivý (protože je jen "právní" - přes Josefovo zasnoubení s Marií) - kontinuita od Davida k Ježíšovi jde přes Boží věrnost, přítomnou a naplňovanou v dějinách Izraele. A toto je více než pouhé mechanické odvozování potomků. Postava Josefova ztělesňuje toto naplnění věrnosti. S lukáškovým mariánským důrazem má to podstatné stejné: Mesiáš je Božím darem a tento dar přivádí na svět ten, kdo je chudý, nedělá si před Bohem nároky na odměnu a dá se jím vést. V tom si jsou Maria a Josef u Matouše takřka k nerozeznání podobni.


Myšlenky k promluvě
Iz 7,10-14
Bylo by nemilým omylem hledat v dnešním evangeliu především informace o tom, "jak to tenkrát bylo", než se Ježíš narodil. Protože toto evangelium mnohem spíš vypovídá o tom, kdo je to Ježíš, jaký je jeho nejposlednější původ, a tedy i jaký je Bůh, kdo je to Bůh.

Celé evangelium svědčí o tom, že Ježíš byl člověk podobný nám ve všem, kromě hříchu, narozený ze ženy jako každý z nás, jako dítě odkázaný na dospělé atd. Ale současně nám celé evangelium dosvědčuje, že Ježíš přichází od Boha, je Božím Synem, je novým počátkem v lidstvu - tím, kdo není zasažen hříchem, a přece je člověkem, že je darem tvůrčí moci Boží - Ducha svatého. A nic jiného nám nevypovídá ani dnešní evangelium, které způsobem názorným a jak jen možno srozumitelným tuto velkou pravdu předává: Ježíš vychází z Boha, z Ducha Božího, jenž tvoří všechno nové, je darovaný lidstvu Otcem. A dnešní čtenář evangelia je tázán, stejně jako král Achaz před více než dvěma a půl tisíciletími, jestli v Bohu věrného dárce rozpoznává. Jestli je schopen se ve svém životě spolehnout na obdarovávající věrnost Boží, nebo jestli bude hledat pomoc jen u lidí. Achaz, ač nositel davidovských zaslíbení, byl v pokušení hledat ve svízelné politické situaci pomoc u okolních králů. A prorok jej upozorňuje, že narození syna pro něj bude znamením, že Bůh se stará a že je věrný, že budoucnost Achazova a Izraele nezávisí na smlouvách s okolními králi, ale na Hospodinu, dárci života.

My máme důvody k důvěře ještě markantnější: Bůh nám do lidských dějin i do lidské společnosti daroval svého Syna, dílo Ducha, počátek nového stvoření. Máme tedy hledat naději především ve starém stvoření zasaženém hříchem, tedy v tom, co je jen lidské, jen člověkem vymyšlené a vytvořené? Každá tíže lidských dějin, dříve jako dnes, ukazuje tuto otázku se značnou naléhavostí. Bůh dává svůj dar - Ježíše stále, dává sebe sama stále, ale stojí člověk o to? Co chceš Ty? Otázku, zda chceš Boha nejvíc, jako největší dar, si musíš položit sám. Otázku, zda jsi ochoten a schopen přijmout tento dar jako Josef - ve vědomí chudoby a s postojem otevřenosti. Ne, Bůh nedává málo, tam potíž není. Potíž je v tom, že člověk chce nejvíc to, co mu Bůh nedává, a nestojí o to, či neví o tom, co mu Bůh nabízí. Ale jak vinit Boha, že nedává něco (zdraví, pohodu, dostatek toho či onoho), když dává sebe?

Narození Ježíše, jakkoliv je časově vzdáleno, může být i dnes pochopeno jako znamení. Ale znamení musí být "dešifrováno" tak, aby se člověk setkal se skutečností samotnou. Josef i Marie toto znamení alespoň z části rozpoznali a hlavně Boží dar - Ježíše - přijali, jakkoliv jim zkomplikoval život. Proto byl jejich život plodným pro všechny generace lidstva.
 

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 23.11.

1 Mak 2,15-29; Lk 19,41-44

Komentář k 1 Mak 2,15-29: Horlivost pro Hospodina, dnes těžko pochopitelná. Proto tvrdíme, že je málo „povolání“. Rozhodnutí obětovat se, nelze-li jinak, odejít na poušť. A odtamtud zachraňovat…

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...