Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus A)
4. neděle postní A / Stůl slova - Aleš Opatrný

4. neděle postní

Rozbor textu

1. čtení
1 Sam 16,1b.6-7.10-13a
Král v Izraeli nebyl nikdy pouhou politickou figurou, ale vždy také člověkem, který své postavení zastával z Božího pověření. To mu nepropůjčovalo jen autoritu, ale kladlo to na něho velkou povinnost - zastupovat vždy Hospodinovy zájmy. Z tohoto důvodu záleželo na srdci krále (zda bylo čisté, Hospodinu věrné) a ne na jeho postavě a jiných (třeba vojenských) kvalitách. David je výrazně podle 1 Sam vyvoleným králem, tím, koho Hospodin vybral. Kvůli tomu není bez mravních vad - ale "Hospodinův duch působil s Davidem od tohoto dne i napotom" (V 13a). Právě v tomto vyvolení a obdaření Duchem (pomazání) je David předchůdcem Pomazaného - Mesiáše tedy Ježíše. Ježíš - král na věky - už vůbec není jako David vojevůdcem, ale je plným nositelem Ducha Hospodinova.


2. čtení
Ef 5,8-14
Protiklad tmy a světla je naprostý. Podobnými slovy označuje Písmo protiklad mezi situací člověka před přijetím Krista a po něm. Nejde o to, že by člověk byl hned dokonalý (jinak by bylo třeba zbytečné Pavlovo varování před skutky temnoty - V 11-12), ale jde o to, komu patří, zda temnotě nebo Bohu - světlu. Protože křesťan přijal Krista a dostal jeho Ducha, a tedy Boží život nese v sobě, není jen "osvícen", ale má světlo v sobě - je "světlem v Pánu". Proto nemá mít nic společného se skutky temnoty.

V 14b (poslední věta perikopy) je zřejmě věta, převzatá z křestní liturgie té doby.


Evangelium
Jan 9,1-41
V 1-3: objevuje se stará a do dneška přítomná otázka, která k ničemu vlastně nevede, otázka, za co je zlo trestem (viz Lk 13,1-5). Je odmítnuta, nevysvětlena, ale je ukázána cesta dopředu. Že je zlo následkem hříchu se vědělo a Ježíš to nepopírá, ale nikomu to "nepřišívá na triko". Přišel zlo přemoci, tím se zjeví Boží sláva a o to teď půjde.

V 4-5: noc nastane, až bude Ježíš vydán do rukou hříšníků, zatím je jeho úkolem konat to, k čemu ho Otec poslal. V 5 opakuje to, co je u Jan 8,12. Toto světlo není samoúčelné, má se dostat k člověku a do něho.

V 6-7: bláto bylo považováno za léčivý prostředek. Ježíš je ten, kdo ho použil, ale současně posílá slepého umýt se. Lze tak lépe pochopit, že uzdravení vychází z Boha, ne z nějakého Ježíšova magického činu.

V 8-12: rozprava jasněji ukazuje, že šlo o velkou a ověřitelnou věc, ne jen o jakýsi dojem podivného člověka.

V 13-15: farizeové byli odborníci na věci Zákona, byli považováni tedy za jakési rozhodčí. Právě v tomto případě se ale ukázalo, že jejich způsob používání Zákona není správný - vedl je k rozporným výsledkům a nevedl je k plné pravdě. Protože zachovávání soboty povýšili téměř nad všechny zákony a směrnice, nemohli pochopit, jak by mohl Boží člověk nedbat soboty, i když šlo o pomoc člověku. Na druhé straně navrácení zdraví byl pro ně jednoznačně Boží čin - Bůh udělal vše dobré, hříchem to bylo pokaženo, a tedy návrat do původního stavu je z Boží moci a síly. Nakonec je dotázán uzdravený a jeho odpověď je jednoznačná, ale pro farizee nepřijatelná: "prorok" - tedy Boží člověk, který slovy i činy zjevuje Boží pravdu.

V 18-23: ještě zbývalo tvrdit, že šlo o podvod. Rodiče jsou tedy povoláni za svědky. Dosvědčí jen to, že jde o jejich syna a že je uzdraven, dál se vyvlečou z možných následků.

V 24-34: farizeové se snaží ještě jednou věc zvrátit: označí Ježíše za hříšníka, snad na podkladě rušení soboty. Argumentace slepého je shrnutím argumentace Ježíšových učedníků při střetech s Židy: kdyby Ježíš nebyl Boží, nemohl by dělat to, co dělá, totiž věci, které jsou v naprostém souladu s Bohem a které zjevují Boží slávu. Farizeové věcný argument proti tomu nemají, použijí tedy jen osobní insinuace: označení uzdraveného za člověka, vzešlého z hříchu (přijmou mínění z V 2).

V 35-39: text je stručným (a poněkud konstruovaným, zkráceným) dovedením věci do konce: slepý zažil znamení, je ho třeba interpretovat a vyvodit důsledky. Je tedy přiveden k "víře v Syna člověka" (text předpokládá, že slepý ví, kdo to je a že se ví, co znamená v něho věřit) a vzdá mu božskou poctu. Ježíšův soud je pak něčím, co je jinými slovy naznačeno v Jan 3,17-19.

V 40-41: farizeové znají Zákon a považují se za jeho autoritativní a takřka neomylné vykladače, a proto jsou kupodivu odsouzeni: Zákon totiž neužívají tak, jak mají, aby poznali Mesiáše, ale spíš naopak. A protože mají sebevědomí "neomylných", neuzdraví je ani setkání s Ježíšem.


K úvaze
Téma "světlo" je v dnešní liturgii přítomno vícekrát: kromě tohoto čtení ještě v evangeliu, prefaci a modlitbě po přijímání. Evangelium vlastně navazuje na Jan 8,12 ("Já jsem světlo světa") a názorně ukazuje, jak je člověk tímto světlem osvícen - přestává být slepým. Naše čtení mluví už o situaci křesťana - má světlo v sobě. Preface a modlitba po přijímání vyslovují naši situaci, v níž v Ježíši světlo světa vidíme, ale sami v sobě ho máme všelijak zastíněné.

Protiklad světla a tmy ukazuje jasně, že spása není pouhý přídavek k životu, který být může a nemusí. A ukazuje také, že hřích není ničím menším než tmou, a proto musí být překonán naprostým protikladem - světlem - Kristem (ne jen dobrou vůlí křesťana!) Nejsme příliš zvyklí vidět věci v takto tvrdých kontrastech, ale je to nutné, aby člověk spásu docenil a měl také jasno v tom, s čím nemůže mít nic společného. To, co spočívá na lidské snaze, může být trochu lepší a trochu horší, ale nikdy ne dokonalé. To, co přichází od Boha (světlo!), to je plné a tmu (hřích, zlo, odvrat) likviduje naprosto.

Užijeme-li ovšem takto vyostřený a kontrastní pohled na posouzení druhého člověka, staneme se snadno sektáři nebo inkvizitory. Pokud ho užijeme na sebe, můžeme prožít nejen obrácení, ale radost ze spásy.


Základní otevření očí znamená uvěření, tedy obrácení a křest. Ze zkušenosti víme, že tito lidé mnohé potom vidí jinak a objevují to, co neviděli. Další případ, kdy se prožívá něco z toho, o čem mluví evangelium, je obrácení po letech či desetiletích chladného nebo žádného křesťanského života. I zde se objevuje "nové vidění", ale nejen současnosti, ale i minulosti. Lidé vidí minulé věci svého života novýma očima a mají z toho někdy velké těžkosti. Ale i ten, kdo neprožívá žádný z těchto mezních stavů, může prožít skutečnost tohoto evangelia, a to ve chvíli, kdy si uvědomí neúplnost, nedostatečnost nebo neadekvátnost poznání nějaké konkrétní záležitosti a vyloženě se obrátí k Ježíši s touhou, pochopit věc v jeho světle (modlitbou, studiem Písma atd.). Opuštění jen vlastního pohledu (názorů, zkušeností požadavků) znamená často uzdravení ze slepoty - otevřou se oči, člověk vidí Božím pohledem. Ztrácí bezradnost, strach, pýchu apod. V situaci farizeů se může octnout ten, kdo se domnívá, že ví všechno (pyšný ateista, často poněkud nevzdělaný), ale i ten, kdo je ve svém křesťanství tak a natolik zabydlený, že už netouží dál a dál poznávat (a tedy nechat si otevřít oči), ale drží se jen a jen toho, nač je zvyklý, co se naučil, co mu vyhovuje.


Myšlenky k promluvě
Písmo mluví o Bohu jako o někom, kdo přebývá ve světle nepřístupném. Kdybychom mohli nějak přímo pohlédnout na něj, vnímat ho v plnosti, bylo by to asi pro nás příliš silné - to světlo by nás oslnilo. Je-li ale život z víry cestou, jak jsme o tom uvažovali už dříve, potřebujeme na této cestě vidět. Tedy nebýt ani slepými, ani oslněnými. A nejde samozřejmě o fyzický zrak. Jde především o vidění Boží cesty, o překonání slepoty, která člověku brání v cestě za Bohem.

Dnešní evangelium mluví o velikém zázraku - o prohlédnutí člověka, který byl od narození slepý. Celé dějiny křesťanství však mluví o něčem mnohem větším, totiž o uzdravení člověka ze slepoty, ve které nevnímá nebo odmítá Spasitele - Ježíše. Kdyby šlo jen o medicínskou záležitost, sotva by si křesťané vybrali toto evangelium jako důležitý podklad pro závěrečné katecheze dospělých před jejich křtem. V tom evangeliu je totiž velmi názorně ukázáno, co může znamenat setkání s Ježíšem. Co může znamenat setkání, které je neseno vírou, setkání, ve kterém člověk přijme Ježíše bez předsudků. S takovým člověkem se stane něco, co nikdo nečekal a co je bezpochyby dobré - otevřou se mu oči víry. Slepý v evangeliu totiž neodchází od Ježíše jen jako ten, kdo vidí, ale jako ten, kdo v Ježíše věří. A to je něco ještě mnohem většího. Člověk sám ze sebe totiž nemá schopnost, se kterou by překonal slepotu hříchu, se kterou by překonal vzdálenost, která ho od Boha dělí. Nejde přece jen o to, aby člověk nějak pochopil, že existuje Bůh. Jde o to, aby mu uvěřil, aby mu porozuměl, aby se mohl rozhodnout žít s ním a udělat ho největší jistotou svého života. Aby prohlédl a přestal spoléhat na nespolehlivé a zdánlivé jistoty, aby prohlédl a neviděl sebe samého jako toho, kdo je nejdůležitější.

Křesťanská víra totiž neznamená nějaké věření v neuvěřitelné skutečnosti nebo věření, že "všechno dobře dopadne". Křesťanská víra především znamená přijmout nový pohled na svět, na sebe samého a na Boha. Je to vlastně přijetí pohledu Ježíšova. Je to změna, ve které člověk sice zůstává na zemi, ale to, v čem se doposud pohyboval, vidí novýma očima. Je to podobné, jako když přijdete do neznámého místa za soumraku nebo za deště a druhý den v jasném ranním světle vidíte všechno jinak, nově, bez závoje tmy či deště. Nenechme se mýlit tím, že my se přijetím víry hned neměníme. Nový pohled na svět, který nám byl vírou dán, mění naše hodnocení skutečnosti - orientujeme se ve světě jinak. Máme možnost vidět, vnímat toho, koho máme následovat, tedy vnímat Ježíše jako zachránce, jako spasitele. Máme možnost najít orientaci a přestat bloudit ve svém vlastním životě. To ovšem neznamená, že se staneme hned dokonalými. Ale to znamená, že náš život získává mnohem větší hodnotu. A že máme mnohem větší šanci, že v životě definitivně nezabloudíme, ale naopak, že dojdeme k cíli.

I když jsme věřícími, i když leta či desetiletí v křesťanské víře žijeme, nebude asi zbytečné, abychom každý osobně poprosili o odstranění našich míst slepoty. Abychom se Ježíšem nechali uschopnit k správnému vidění světa a k cestě za ním. Je nebezpečné příliš sebejistě tvrdit, že my přece vidíme. Podobně chybovali farizeové. Je zcela bezpečné nechat se Ježíšem uzdravit ze slepoty, je zcela bezpečné přiblížit se k němu s plnou důvěrou. Bude-li Boží slovo opravdu "svítilnou mým krokům", jak říká žalm, bude-li něčím, co mne bezpečně vede a budu-li schopen milovat druhé a stavět svou naději na Bohu, potom se mi zřejmě uzdravení ze slepoty dostalo. Potom také budu schopen vzdávat Bohu díky. A to je jak dobré a správné, tak i pro nás užitečné. Protože tam, kde je chvála Boží, tam není místo pro hřích. A kdo Boha upřímně chválí, ten v tu chvíli bezpochyby jedná a mluví zcela pravdivě, protože Bůh si nic jiného nezaslouží, než dík chválu a důvěru.
Témata: kázání

Čtení z dnešního dne: Úterý 21.11.

2 Mak 6,18-31; Lk 19,1-10

Komentář k Lk 19,1-10: I z doby nedávné ke mně mluví vzory statečnosti a odporu. Následování Ježíše předpokládá odvahu postavit se většině. Připravuji se na to?

Zdroj: Nedělní liturgie

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...