Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus B)
4. neděle postní / Stůl slova - Aleš Opatrný

4. neděle postní

Rozbor textu

1. čtení
2 Kron 36,14-16. 19-23
Je fascinující, jak Bůh "neztrácí nit", jak přes všechny nevěrnosti Izraele a z nich plynoucích zvratů v dějinách (zajetí), neztrácí svou účinnou vůli vést tento lid dál, zachránit ho, udělat z něho zdroj záchrany pro ostatní - čili naplnit zaslíbení, dané Abrahámovi. Je velmi povrchním soudem vidět v Hospodinu Starého zákona příliš lidského, hněvajícího se, urážlivého Boha. Tak, jak jedná Hospodin s vyvoleným národem, tak trpělivě a věrně by nejednal žádný člověk, nevydržel by to. A ještě jedna věc je z našeho textu, který je jakýmsi stručným přehledem části Izraelských dějin, dobře vidět: dějinám, a tedy i vztahu Boha a lidí, nelze rozumět při pohledu na příliš krátká dějinná údobí, při pohledu na jednotlivé děje. Teprve pohled na delší celek odhalí jeho smysl i náležité souvislosti.

A nakonec: Bůh je ten, pro Něhož všechno a všichni žijí a komu slouží, ať jsou věřící nebo ne. Tak, jak se mohl pohan Nabuchodonosor stát nástrojem Boží zkázy, trestu, výchovy, tak se stává Kyros, rovněž pohan, Božím služebníkem - nástrojem vysvobození, záchrany, milosti.


2. čtení
Ef 2,4-10
Znovu a znovu staví Písmo na hlavu lidské představy o zásluhách a výsledcích lidského přičinění. Bůh, ač sám přisoudil hříchu cenu smrti (tedy - za naše hříchy nás odsoudil na smrt), dal poznat svou lásku tím, že nás oživil. Nesmí nám uniknout, že o tomto oživení nemluví Pavel jako o věci hypotetické, nebo teprve snad v budoucnosti uskutečnitelné, ale jako o věci minulé, která trvá stále, do budoucnosti. To, co se stalo s Ježíšem (zemřel, byl pohřben, vzkříšen), se stalo zároveň s námi. Jde o to, zda budeme žít to, co jsme.


Evangelium
Jan 3,14-21
Ježíš je nový Mojžíš a je ztělesněním Boží vůle k záchraně hříšného člověka. Tak by se dal stručně charakterizovat obsah perikopy.

V 14-15 - naráží se zde na místo z Nu21, 9, kde Mojžíš pomáhá lidem od smrtelného uštknutí hadem. To, co dělá Ježíš je podobné - zachraňuje ovšem od "uštknutí" hříchem.

V 16 - základní věta evangelizace. Světem je zde rozuměno stvoření, které se Bohu odcizilo. Bůh nemiluje hřích, ale to, co stvořil - a proto podniká záchranu.

V 17 - základní poslání Ježíše je záchrana hříšníků.

V 18 - cestou k přijetí této záchrany je ovšem víra. Kdo na tuto cestu nevstoupí, k záchraně nedospěje. "Uvěřit ve jméno" znamená v řeči Bible uvěřit v jeho nositele.

V 19 - soud není odvetou, člověk si jeho výsledek sám volí.

V 20-21 - záleží na základní životní orientaci. Ta má být správná, ale sama o sobě nestačí, je jen podmínkou záchrany. Je třeba dojít ke světlu, tedy ke Kristu - zachránci. Písmo žádnou "samozáchranu" hříšného člověka, která by se udála bez Krista, nezná.

Není pochyb o tom, že Bůh chce člověka zachránit. Spíš by někdy rád člověk člověka (navěky) odsoudil. Ale ani záchrana není a nebude člověku z Boží strany vnucena, je třeba "přijít ke světlu". Jednou z podmínek k tomu je, že si člověk nezamiluje skutky temnoty.


K úvaze
Ef 2,4-10
Může se jevit zbytečným mluvit znovu a znovu o Boží věrnosti a záchraně, o Božím lpění na smlouvě, kterou Bůh raději "přepracuje", jen aby mohl její zaslíbení uskutečnit. Ale když se podíváme do řad křesťanů, nutí nás to, abychom se ke slovům Písma o Boží věrnosti a o záchraně stále vraceli. Potíž je ovšem v tom, že lidé chtějí často zachránit od toho, od čeho zachránit nepotřebují, nebo od toho, co je neohrožuje absolutně (neúspěch, nemoc, smrt) a nevědí a nevidí, že potřebují záchranu od zla, které nosí v sobě a od věčné smrti. Toto nedorozumění je tragické a zdá se, že se s postupem civilizace prohlubuje. Je to také tím, že civilizace dává člověku mnoho jednotlivých poznatků, a tím vzbuzuje iluzi o velmi hlubokém poznání světa a života. Ve skutečnosti ale zná a chápe dnešní člověk svůj život i jeho smysl mnohdy méně, než chápali život, smrt, hřích a spásu jeho méně vzdělaní, ale životem zmoudřelí předkové.


Myšlenky k promluvě
2 Kron 36,14.16.19-23 Ef 2,4-10
Je zajímavé, že lidé téměř nevěřící by často nakonec byli ochotni uvěřit v nějakou "vyšší spravedlnost", která by byla dokonalejší než nedokonalá spravedlnost lidská, která by hlavně potrestala ty, kteří lidskému potrestání unikli, případně i odměnila ty, kteří nebyli dost odměněni. Lidé jsou prostě často ochotnější uvěřit v nadpřirozený soud než v nadpřirozenou spásu. Nechci rozvíjet teorie o tom, čím to je. Chci jen ukázat, že je to v podstatném rozporu s tím, o čem svědčí Boží slovo. Právě všechna tři dnešní čtení mluví o Boží záchraně, o Boží vůli po spáse lidí.

V druhé knize Kronik je zachycena ve zkratce část cesty Izraele. Tento Boží národ to sám přivedl tak daleko, že už "nebylo léku". Dočkali se teď porážky, odvlečení do Babylonu, zpustošení země, Jeruzaléma i chrámu. A přeci toto všechno nebylo koncem a odsouzením, ale bylo to nakonec něčím, co se proměnilo v lék. Ne samo od sebe, ale tím, že Bůh chtěl národ zachovat a zdokonalit. A tak se tomuto všemocnému Bohu (který neprojevil svou všemohoucnost tím, že by sám odehnal Nabuchodonosora od Jeruzaléma!) hodilo užít i pohana Nabuchodonosora i pohana Kyra k tomu, aby vedl národ svou cestou, aby ho tedy obnovený, poněkud vyléčený, dovedl zpět do země, kterou jim slíbil. Bůh je skutečně ve svých slibech věrný, a je tedy ochoten člověka vychovávat ("potrestat"), jen aby mohl nakonec svá zaslíbení naplnit.

Pavel v listě Efesanům tuto milosrdnou Boží lásku, která člověka zachránila, ukazuje s velkou hloubkou a jasností. Mluví o tom, v čem my křesťané žijeme. A pokud člověk něco z toho, co o Boží záchraně Pavel říká, nedokázal aplikovat na sebe, pokud by se zdráhal, pak musí přezkoumat úplnost své víry. Protože - za prvé - spása není z člověka, ale je z Boha, z jeho daru: "Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna...". A za druhé - Bůh chce lidi především spasit: "Vždyť Bůh neposlal Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen."

Jádro problému víry není tedy v tom, že máme uvěřit v nějakou tak nepochopitelnou skutečnost, jakou je stvoření světa z ničeho nebo vzkříšení Lazara či narození Ježíše z panny. Dnešní věda i technika nám staví před oči věci, které jsou snad ještě nepochopitelnější - od velikých abstrakcí matematických teorií přes fascinující zakódování dědičných vlastností v něčem tak malém, jako je genová struktura, až po přesnost přistání těles, vracejících se z mimozemského prostoru. Na nepochopitelné věci si lze třeba i zvyknout. Ale na co jsme si nezvykli - na myšlenku, že by někdo toužil po naší spáse. Tedy po mé osobní spáse, po spáse bezvýznamného hříšníka. Že by někdo tuto spásu chtěl udělat pro mě dokonale "zadarmo", ba nejen to, ale dokonce s vynaložením nejdražšího vlastního majetku, totiž svého Syna. Celá zkušenost našeho života nás převážně učí, že svět je dost zlý, že mocní tohoto světa mají tendenci soudit a odsuzovat, že nic není zadarmo, že je spíš možné zadarmo ztrácet, ale ne získávat. A teď najednou máme uvěřit, že Bůh chce naši spásu, že nám ji chce darovat. A že až potom čeká naši odpověď, totiž naši víru a dobré skutky, které sám připravil. Dovolím si tvrdit, že řada věřících toto zásadní pohoršení nepřekonala. V Boží existenci věří, ale v celý rozměr jeho dobroty nevěří. A pak samozřejmě dostávají zlý strach: ze svých hříchů, z blízkosti smrti, z toho, že druzí, ač žili hůře, by mohli dopadnout stejně jako oni, strach z Boha i ze sebe. Víra - láska a osvobození od strachu, to je řetěz plodů vykoupení, které se na člověku projeví, když skutečně Bohu uvěří. A tento řetěz se může zřejmě pevně připnout jen na jednu "skobu" - na pevné přesvědčení, že Bůh chce lidi spasit, že je to to jediné, co sám od sebe pro lidi chce. A že soud tedy není to, co by Bůh sám od sebe chtěl, ale že odsouzení je nutným důsledkem odmítnutí ze strany člověka, výsledkem jeho svobody a Božího rozlišování mezi dobrem a zlem.
Témata: kázání

Čtení z dnešního dne: Pondělí 20.11.

1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64; Lk 18,35-43

Komentář k 1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64: Spolu s novým stylem, vynuceným řeckou nadvládou, přichází: porušení zákona, oddání se modloslužbě. Nepřipadá ti, že jsou lidé stále stejní? Chci jít proti proudu!

Zdroj: Nedělní liturgie

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...