Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
4. neděle v mezidobí - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

4. neděle v mezidobí - C

Rozbor textu

1. čtení
Jer 1,4-5.17-19
Čtení je v liturgii bohužel zkrácené, citelně chybí např. V8, ale i slova prosby a úzkosti. První kapitola je jakoby předmluvou k celé knize. Mluví o vyvolení proroka, o náplni jeho poslání i o Boží podpoře. Jeremiáš se nestává prorokem proto, že by to sám chtěl, ale proto, že musí. Bůh ho vyvolil. Tato volba Boží je zcela svobodná, není získaná Jeremiášovou zásluhou, vždyť byl vyvolen ještě dříve, než byl počat. Vyvolení proroka je zájmem Hospodinovým, on sám si volí toho, skrze něhož chce oslovit národy. "Přepásej svá bedra" znamená - připrav se k dílu či k cestě. V Palestině bylo totiž třeba dlouhý oděv přepásat, aby nepřekážel v pohybu.

Úkolem proroka je mluvit to, co přikazuje Hospodin, ne co prorok sám chce. Nesmí se lekat, ale má uvěřit ve své poslání. Jinak bude zbaven odvahy. Prorokova pevnost nezávisí v prvé řadě na jeho vlastnostech, ale na tom, co z něj dělá Hospodin. Z toho plyne jeho jistota. S ním je Bůh, ne s jeho nepřáteli.


2. čtení
1 Kor 12,31-13,13
Do Pavlovy Velepísně na lásku si lze vkládat různé představy o lásce. Pokud nám ale jde o biblický text, nemůžeme jinak, než měřítkem lásky vidět Krista. Láska k Otci a k člověku v jeho provedení překonává smrt, je cestou vzkříšení. Proto i podle Pavla vše pomine, ale láska zůstává.

V kontextu listu Korinťanům ovšem pasáž o lásce neznamená znicotnění darů Ducha, charizmat, o nichž Pavel píše ve 12. a 14. kapitole. Charizmata, dary Ducha, jsou Božími dary a tak nemohou být ani zlé, ani zbytečné. Ale jejich užívání by bylo zmařeno, kdyby se nekonalo v prostoru lásky.


Evangelium
Lk 4, 21-30
Ježíš se ztotožňuje s velkými proroky - Izaiášem, Eliášem, Elizeem. Představuje nazaretským sebe sama jako proroka. K poslání proroka však patří, že jde tam, kam jej Hospodin posílá, a to je často proti zaběhnutému řádu věcí, proti lidským předpokladům. Především bývá prorok poslán tam, kde je ochota k víře, tedy i za hranice vyvoleného národa. Nazaretským je vytýkána jejich nevěra. Zřejmě byli zvědavi jen na zázraky, ale nechtěli připustit, že ten, kterého od malička znali, by mohl být Mesiášem. Ježíš je tedy zařazuje mezi ty osoby v dějinách Izraele, kteří byli pro svou nevěru Bohu neužiteční, ač patřili k vyvolenému národu. Tím je dána základní roztržka s Nazaretem, která se nakonec rozšířila na většinu vyvoleného národa. Zároveň je tím dán základ pro misii mezi pohany, jak Lukáš i na jiných místech zdůrazňuje: protože Izrael odmítl, je spása nabídnuta dalším. Ježíš, ačkoliv je Boží (a také právě proto), naráží na odpor. Je nejdříve přijat, ale jakmile nazaretští pochopí, že si na sebe vznáší nárok být uznán za Mesiáše, je zle. Věřící lidé v Nazaretě odmítají přijmout v Ježíši toho, kým skutečně je - Mesiáš, pomazaný Boží.


K úvaze
Co mohou oba úryvky - 1. čtení a evangelium - znamenat pro nás dnes?

U Jeremiáše je ukázáno, že si Bůh sám volí, že jeho největší projekty nestojí na naší upachtěné snaze. Boží volba nese rysy až jakési tvrdosti, ale to souvisí se skutečností, že z vyvoleného Božího je dělána pevná opora proti nepříteli. Celé prorocké poslání stojí na "posílám tě" a "já jsem s tebou". Z toho plyne smysl, jistota a odvaha.

V evangeliu je Ježíš ukázán jako prorok, který je odmítán. To ovšem není v Izraeli nic nového. Ježíšův mandát ale nespočívá na tom, že je národem přijat, ale na tom, že je Otcem poslán. Podobně i církev bývá ve světě pociťována jako cosi cizorodého, nebo jako hlas, který dráždí. A to jak u nekřesťanů, tak u ochladlých křesťanů. Její činnost může stát jedině na vědomí, že je Pánem poslaná, že koná jeho poselství, jeho záměr - a jen potom si může být jista jeho přítomností. Pokud se bojí, Pán ji zbaví odvahy.


Myšlenky k promluvě
Kdo z nás chce být v životě neúspěšný? Snad záměrně tohle nechce nikdo, bylo by to podivné. Ale kdo je ochoten být neúspěšný? To je už poněkud jiná otázka. Jsem ochoten přijmout za určitých okolností i neúspěch, nebo se domnívám, že jako křesťan (a právě jako křesťan) musím být úspěšný? Úspěšný, abych pro církev něco dělal, abych udělal na lidi dobrý dojem, a konec konců i proto, abych nebyl v životě ošizen? Ale je toto všechno v duchu Kristovu?

Dnešní evangelium je svědectvím o Kristově neúspěchu, a to dokonce "na domácí půdě". A všimněme si, že se Ježíš nijak nesnaží tento neúspěch zakrýt. Přijímá ho jako nevyhnutelný důsledek setkání svého poslání s neochotou k víře svých posluchačů. Přesněji řečeno s neochotou překročit horizont vlastních názorů a náhledů, protože Ježíšovi posluchači v Nazaretě zdaleka nebyli lidmi, kteří by v Boha nevěřili. Ale přijmout tak nečekanou skutečnost, že by tento známý chlapec z Nazareta mohl být Mesiášem, to nešlo, to nechtěli. Proto jejich hněv a odpor. Jenže tento odpor a z něho plynoucí Ježíšův neúspěch vyplývá přímo z jeho poslání. Prorok v biblickém smyslu není v prvé řadě věštec. Je to nositel Božího poslání - jako Jeremiáš (viz 1. čtení). Je to člověk, který neříká to, co posluchači chtějí slyšet, ani ne ze zásady pravý opak chtěného (není provokatérem), ale říká a dělá to, co mu svěřil a uložil Bůh. A tak zcela nutně narazí, je i odmítnut, případně zničen. Je třeba ale jasně nahlédnout, že tím není jeho poslání ani zničeno, ani podstatně ohroženo, naopak: i v tom se poslání realizuje. Protože prorok, který unese na své osobě střetnutí toho, co je Boží, s tím, co je jen z tohoto světa, dokazuje, že něco není v pořádku, ukazuje oč a jak se liší to, co je Boží, od toho, co je ze světa, co se případně za Boží věc jen vydává. Zároveň si však prorok může být jist Boží ochranou. Ta se ale nepodobá kouzelné nezranitelnosti pohádkových hrdinů: prorok je chráněn pokud nenaplní svůj pozemský úkol. Když chtěli Ježíše kamenovat, prošel jejich středem ("ještě nepřišla jeho hodina"), ale v Jeruzalémě ho Otec vydává do rukou hříšníků a Ježíš umírá na kříži.

Je-li církev tajemným tělem Kristovým, je-li společenstvím následovníků Pána, potom je zřejmé, že i ona tento prorocký rys ponese, že prorocké poslání je od ní neodlučitelné. A říkám-li církev, potom tím myslím konkrétní lidská společenství, v nichž žijeme jako údy, myslím tím konkrétní křesťany, každého z nás. Tato církev tedy bude i neúspěšná, dokonce u mnoha lidí musí být neúspěšná, jinak je třeba se obávat, že ztratila svoji podstatu, přestala být sama sebou. Církev pronásledovaná je mnohem jistěji církví, než církev, kterou by všichni chválili, která by nikomu nevadila. To by zřejmě byla církev zcela vyprázdněná od prorockého ducha. Církev se totiž musí nechat inspirovat a vést Duchem Božím, a to je jiný duch, než ten, kterým se řídí smýšlení tohoto světa. Její prorocké poslání spočívá v tom, že bude stále říkat, co je Boží, že bude opatrovat (a nefalšovat) Boží slovo, že je nebude přemalovávat na slovo lidsky stravitelné, úspěšné. Tím ovšem není míněna tvrdošíjná strnulost tzv. "přísně katolických rodin", která zamilovaná sama do sebe je hluchá ke světu i k Bohu a jen tvrdošíjně setrvává na zděděném. Tím je míněna ochota vyrůstat do podoby Ježíše Krista a tuto podobu nést, realizovat v tomto světě, ať už je chválena nebo je na ni pliváno.

Například Matka Tereza v Kalkatě nebo komunita v Taizé - to je realizace prorockého poslání. Ti lidé neříkají vlastně nic nového, ale mají odvahu uskutečňovat to, co se uskutečňovat má, a to i v nepříznivém prostředí: péči o chudé uprostřed lhostejnosti, chudobu uprostřed snahy o bohatství, smíření uprostřed rozdělení. Všimněme si, že činnost takových lidí není v prvé řadě proti něčemu, ale že je zaměřena pro něco, a že toto "něco" nechce v prvé řadě od druhých, nýbrž ti, kdo to požadují, to v prvé řadě uskutečňují.
Témata: kázání

Čtení z dnešního dne: Sobota 24.2.

Dt 26,16-19; Mt 5,43-48

Komentář k Mt 5,43-48: Snaha o dokonalost, překračování hranic. To je nabídka přiblížení se k Bohu. Vždyť mám být jeho obrazem!

Zdroj: Nedělní liturgie

25.2.1950 zemřel komunisty umučený kněz Josef Toufar

(24. 2. 2018) Žádný člověk není bezvýznamnou figurkou na šachovnici Boží.

P. Pavel Kučera - uprchlík a uprchlický farář

(24. 2. 2018) Tzv. uprchlický farář P . Pavel Kučera utekl v roce 1964 z komunistického Československa. Jeho posláním se pak na dlouhá...

Proti jakékoliv totalitě lze bojovat i jinak než mečem

(23. 2. 2018) V nacistickém kriminále jsem si uvědomil, že mezi Hitlerem a Stalinem je ještě třetí perspektiva, třetí možnost – a sice...

Händel - výročí narození (* 23. února 1685)

(22. 2. 2018) Tělnatý, cholerický a věřiteli pronásledovaný skladatel přinesl přese všechno skvělé plody...

Stolec svatého Petra (22.2.)

(21. 2. 2018) Svátek stolce svatého Petra připomíná primát apoštola Petra mezi ostatními apoštoly. Tuto službu ustanovil sám Ježíš a...

Katecheze o rodinách pro rodiny

Katecheze o rodinách pro rodiny
(20. 2. 2018) Papež František nabízí šest katechezí s mottem: "Mluvme o rodině! Buďme rodinou!"