Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus A)
4. neděle velikonoční / Je lepší jeden den jako lev než sto jako ovce?

Angelo Scarano

1. čtení Sk 2,14a.36-41

14V den letnic vystoupil Petr s ostatními jedenácti a slavnostně promluvil k lidem: 36"Ať je úplně jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali." 37Když to uslyšeli, proniklo jim to srdce a ptali se Petra i ostatních apoštolů: "Bratři, co máme dělat?" 38Petr jim odpověděl: "Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého. 39Vždyť to zaslíbení platí vám i vašim dětem, ale také všem, kdo jsou ještě daleko, které si povolá Pán, náš Bůh." 40Ještě mnoha jinými slovy je zapřísahal a vybízel: "Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!" 41Ti, kdo jeho slovo ochotně přijali, byli pokřtěni. A ten den se k nim přidalo na tři tisíce lidí.


První věta dnešního čtení je závěrem Petrova letničního kázání a zároveň hutným shrnutím prvokřesťanského vyznání víry: "Onen ukřižovaný Ježíš je Pánem a Mesiášem!" Toto životně důležité vyznání je přitom uvedeno důrazným "ať je úplně jasno" (tato věta se dá přeložit také "spolehlivě, s jistotou ať Izrael ví…" - dát poznat spolehlivost, hodnověrnost evangelia je Lukášovým stálým záměrem, viz Lk 1,4). Toto Petrovo kérygma (kérygma je základ křesťanského hlásání) obsahuje velmi nápadný kontrast mezi Božím konáním a tím lidským: lidé ukřižovali Krista, přivodili mu smrt, kdežto Bůh jej oživil. Lidé učinili Krista bezmocným, když ho vydali napospas smrti. Bůh je však učinil mocným, Pánem a Mesiášem. Otec vzkříšením dokázal a prokázal, že Kristus je Mesiášem a Pánem. Pro Lukáše je Kristus Pánem a Mesiášem od narození (viz Lk 2,11; 4,18) vzkříšením se však toto "mesiášství" projevilo jinak, nově: novým způsobem může nyní Kristus plně prokázat svoji spasitelnou moc, a to ve prospěch všech, nejen Izraele. Přímá výtka "vy jste ukřižovali" (podobně jako v Sk 2,23-24) připravuje výzvu k pokání. Tato zvěst, pro tehdejší Židy zcela revoluční, probodla srdce posluchačů (tak doslovněji, lit. překlad jemněji "proniklo jim to srdce"). Sloveso "probodnout" se v řeckém překladu SZ vyskytuje ve spojitosti se silnými emocemi. V našem případě se nejedná pouze o cit (lítost, bolest), ale (se zřetelem k bibl. významu pojmu srdce, jakožto sídlo citů, ale i rozumu a vůle) o vědomí viny, o rozhodnutí vůle změnit vlastní život, a to s praktickými důsledky. Z probodeného srdce vytryskne otázka: "Co máme dělat?" (stejná otázka, a to ve stejném kontextu, i v Sk 16,30; 22,10). Odpověď je prostá: obrácení (návrat, změna smýšlení) zpečetěné křtem ve jménu Ježíše a otevření se daru Ducha svatého. Pojem "křest ve jménu Ježíše Krista" se dá vyložit různě:
- křest opírající se o autoritu Ježíše (na rozdíl od křtu Janova);
- vzývání jména Ježíše při křtu (Sk 22,16; srv. 2,21);
- vyznání před křtem, že Ježíš je Pánem (Ř 10,9).

Účinky křtu jsou odpuštění hříchů a dar Ducha (tím darem je samotný Duch!). Tento dar spásy platí pro všechny, i pro ty daleko (pohanské národy - Iz 57,19), které si povolá Bůh (tím se opět zdůrazňuje zdarma-danost spásy, podobně jako v pojmu "dar Ducha").

Ještě mnoha dalšími slovy Petr zapřísahal (nebo také dosvědčoval). Zmíněné zvrácené pokolení neznamená ani tak pokolení propadlé morální zvrácenosti, jako spíš nevěrné, neochotné přijmout evangelium (viz Dt 32,5). Síla tohoto Petrova slova hlásaného v moci Ducha (toto se událo po seslání Ducha!) se projevila i velkým počtem nově uvěřivších.





Mezizpěv Žl 22

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.
Nebo: Aleluja.

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, - dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, - vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, - občerstvuje mou duši. *

Vede mě po správných cestách, - pro svoje jméno. - I kdybych šel temnotou rokle, - nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. - Tvůj kyj a tvá hůl, - ty jsou má útěcha. *

Prostíráš pro mě stůl - před zraky mých nepřátel, - hlavu mi mažeš olejem, - má číše přetéká. *

Štěstí a přízeň mě provázejí - po všechny dny mého života, - přebývat smím v Hospodinově domě - na dlouhé, předlouhé časy. *





2. čtení 1 Petr 2,20b-25

Milovaní! 20Když děláte dobře, a přesto musíte trpět, je to milé Bohu. 21K tomu jste přece byli povoláni. Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. 22'On nezhřešil a nikdo od něho neuslyšel nic neupřímného.' 23Když mu spílali, on jim to spíláním neoplácel, když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě. 24On sám na sobě vynesl naše hříchy na dřevo (kříže), abychom byli mrtví hříchům a žili spravedlivě. 25Jeho ranami jste uzdraveni. Byli jste kdysi jako bludné ovce, ale nyní jste se vrátili k pastýři a strážci svých duší.


Velká část listu obsahuje povzbuzení, a to pro různé skupiny křesťanů. V našem úryvku jde o povzbuzení pro služebníky - otroky: tito jsou vybízeni, aby trpělivě snášeli tvrdé jednání svých pánů (je možné vztáhnout uvedená slova i na pronásledované křesťany, kterým je koneckonců list přímo adresován). Ani tento list, podobně jako listy svatého Pavla, neřeší problém "otroctví", které je přijímáno jako něco daného. V popředí leží spíš správný postoj křesťana vůči zlu způsobenému jiným člověkem. Autor přitom používá velikonoční motiv Kristova utrpení - tento motiv aktualizuje, vyvozuje z něj nejen poučení (aspekt morální), ale i spásonosné důsledky (aspekt dogmatický). Upřený pohled na trpícího a trpělivého Krista posiluje k následování jeho příkladu "neodporovat zlému zlým". On ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě (v. 23) - tak si má počínat i věřící v soužení. Ježíšovo "snášení" zla vyvrcholilo "nesením" našich hříchů a zranění (v. 24.25; Iz 53,4; Iz 1,6). Naše urážky a provinění vůči němu samotnému nám Ježíš neoplatil stejnou měrou podle starozákonního "oko za oko, ránu za ránu" (Ex 21,24.25). Naopak! Ježíš nám oplatil za rány uzdravením (v. 25), za provinění spásou. Uzdravením se přitom míní celostné obnovení člověka: nejen vysvobození od hříchů, ale i ode všech jeho následků (od narušených vztahů vůči sobě, vůči jiným lidem a vůči Bohu). Tato spása se uskutečňuje především navrácením k dobrému pastýři (v. 25). Tak se naplňuje starozákonní příslib: "Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat. Jako pastýř pečuje o své stádo, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam byly rozptýleny v den oblaku a temných mračen" (Ez 34,11.12).





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Já jsem dobrý pastýř, praví Pán, znám svoje ovce a moje ovce znají mne. Aleluja.



Evangelium Jan 10,1-10

1Ježíš řekl: "Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič. 2Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. 3Vrátný mu otevře a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. 4Když všechny své ovce vyvede, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. 5Za cizím však nikdy nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají." 6Ježíš jim pověděl toto podobenství, ale oni nepochopili, co jim tím chce říci. 7Ježíš proto řekl znovu: "Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. 8Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neposlechly. 9Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu. 10Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti."


Kontroverze s farizeji (9,39-41 - po uzdravení slepého od narození) pokračuje řečí v desáté kapitole. Nejedná se o podobenství (tak chybně přeloženo v šestém verši, podobenství obsahuje příběh, zápletku a řešení), ale spíš o symbolickou obraznou řeč (není to ani alegorie, kdy každý prvek je šifrou pro jinou duchovní skutečnost: vždyť Ježíš nejprve představuje sebe jako "dveře", v. 7, pak jako "pastýře", v. 11).

Tato obrazná řeč je sestavena tak, že na začátku a na konci vystupují nepřátelé ovcí (zloději, lupiči, "cizí"), kdežto uprostřed pastýř. Zmínka těchto negativních postav na prvním místě, dodává textu polemický ráz: čtenář je tak nepřímo varován před postojem farizeů.
Liturgická perikopa má dvě části: vlastní obraznou řeč (1-6) a její rozvedení (7-10).

První část (1-6)
Ve vstupní "obrazné řeči" (v. 1-6) máme nejprve dvojí "amen, amen" (v. 1.7), které stojí vždy na začátku velmi zásadního prohlášení (opět na začátku druhé části, v. 7). Tento obraz předpokládá ke statku přilehlý dvůr s jedinými dveřmi, u nichž hlídá dveřník. Přístup k ovcím měl jen pastýř, kterého dveřník znal. Ten pak vyvolává ovce svého stáda vábením či lichotivými jmény z množství ostatních (srov. Iz 43,1 - "Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj") a vede je na pastvu. Podle tehdejšího zvyku pastýři dávali jednotlivým ovcím určité jméno. Každá ovce je tedy svolána zcela individuálně. Ovce následují jen tento hlas, který znají. Evidentně se zde mluví o těch, kteří uvěřili v Krista (uzdravený slepec je prototypem těchto věřících). Po svolání pastýř jde napřed a vede na pastviny (jak je implicitně míněno).

Druhá část (7-10)
Počáteční věta "já jsem dveře ovcí" (tak doslovný překlad) skýtá dvojí výklad: Ježíš je dveřmi pro pastýře (aby mohli přijít k ovcím a pást je - to je výklad přijatý liturgickým překladem, srv. "já jsem dveře k ovcím") nebo pro ovce (aby mohly vejít; tento výklad je přijatelnější, protože náš text mluví o jediném pastýři, dávajícím život, a o "nepastýřích", kteří ničí a zabíjejí; Ježíš navíc neříká, že je dveře ovčince, ale ovcí). Kristus (ve v. 7-10) vznáší jedinečný nárok být jediným prostředníkem života ("zloději a lupiči" se myslí jacíkoli "mesiáši" a "zachránci" nabízející spásu mimo víru v Krista, v našem kontextu i saduceové a farizeové, odvádějící od Krista - viz opět příběh o uzdraveném slepci, Jan 9,16.22.34).

K verši 9 nacházíme velmi podobný výrok v 14,6:
10,9: Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn.
14,6: Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.
Ježíš je jediným prostředníkem (dveřmi, cestou), kterým lze přijít k Otci (a tak dojít k pastvinám, k životu, k záchraně). Kdo přijde ke Kristu, může "vycházet a přicházet": tento semitský obrat znamená plnost svobody, kterou mají ovce, aby mohly přistoupit k pastvinám života ("vycházet a přicházet" neznamenají tedy "přicházet ke Kristu a odcházet od něj"!). Nabízený život není "po troškách", ale v hojnosti (srv. Lk 6,38: "míra natlačená, natřesená, vrchovatá". Viz také responsoriální žalm 23, který mluví o Hospodinu jako o pastýři, který vodí na dobré pastviny a dává přetékající kalich). Jinde se používá obraz o prameni vody neustále tryskající (4,14), o chlebu sestupujícím, který ukojí jakýkoli hlad (6,35). Takový život se nezakouší teprve po smrti, ale (aspoň v předchuti) už nyní (5,24).





K úvaze

Jsou křesťané takové hloupé ovce? Bez rozumu? Na první poslech by evangelium takový dojem vzbudit mohlo a, navíc, mohlo by i trochu odradit: kdo by chtěl vypadat jako "ovce"? Už Mussolini pronesl výrok, že je lepší žít jeden den jako lev než sto dní jako ovce. Jenže ovce z evangelia nejsou zrovna ty hloupé, ale ty "důvtipné", protože nalezly cestičku k životu. Vědí, že bez Krista není možné dojít k pastvinám skýtajícím potravu.

Být ovcí nám není úplně vrozené: chtěli bychom být spíše lvy, kteří se prosadí silným hlasem a vlastní silou, "uloví potravu". Lev poslouchá svůj silný řev, ovce slyší hlas pastýře. Lev loví a spoléhá pouze na svou rychlost, hbitost, sílu. Ovce si nechává potravu dát, přesněji nechává se k pastvině vést. A kdo je ovcí "v duchu evangelia", je obezřetný, protože se nechává obdarovat, dovést k "travnatým nivám" (Ž 23,2). Takový nebude mít nedostatek.

Onen dobrý pastýř nevolá a nevede k pastvinám "stádo" anonymních ovcí. Každého volá jménem, každého jinak, zcela osobně - tím nejvlastnějším a nejdůvěrnějším jménem. Toto zcela osobní volání prozrazuje, že má s každým z nás jedinečný vztah. Ví o tom, kde se každý z nás nachází a vábí, přitahuje k sobě "provázky lidské něžnosti, provázky milování" (Oz 11,4).

Největší paradox nastává však tehdy, když křesťan slyší Ježíšův hlas a přitom jde za hlasem cizím… když slyší evangelium a přitom uvažuje a jedná podle svých citů, podle standardu okolí, mediálních hvězd… Když považuje Krista za toho lupiče a zloděje, který přichází, aby plány, touhy, vztahy ničil. Není pak lepší od takového "pastýře" utíkat? Boží slovo nás však ubezpečuje, že taková představa o Kristu by byla naprosto falešná. Jako dobrý pastýř Ježíš totiž vyvádí z našich vysněných klamných lučin, které neslibují tučnou pastvu, ale jen krátkodobé uspokojení pocitu hladu (naše zbožněné vztahy, plány, hmotné či duchovní dary). Klamné pastviny, kde jsou ukryti draví vlci, připraveni vyjít a rozsápat. A ovce se zachrání tehdy, když se drží blízko svého pastýře, bedlivě nastraží uši, aby nepřeslechly jeho hlas a nevydaly se po falešné stezce.

Poslouchat hlas pastýře, jít za ním… to můžeme jen tehdy, když považujeme Krista za dobrého pastýře. Ba co víc: za pastýře věrného, který vede i v temném údolí životní krize, v temném údolí skleslosti a celkového vyčerpání. V temném údolí beznadějné situace. Kristus má moc vyvádět i z takových míst a přivádět k dobrým pastvinám, svěžím, s bohatě prostřeným stolem (Ž 23,5), kde jsou "tučná jídla s morkem a kalich s přetékajícím vybraným vínem" (srv. Iz 25,6).

Být lvem znamená být bez Krista, bez života. Být ovcí znamená společenství s Kristem, přetékající život.

Mussolini asi neměl pravdu: je lepší žít sto dní jako ovce než jeden den jako lev.



K reflexi

1. Bůh ustanovil Pánem ukřižovaného Krista. Zkus vyjmenovat různé oblasti svého života a uznat, že Ježíš je skutečně Pánem: tím mocnějším, Zachráncem (Pánem i nad neřešitelnými problémy, starostmi…).
2. Vynesl moje hříchy na dřevo kříže … uvědomil jsem si to někdy?
3. Považuješ Krista za svého dobrého pastýře? Za pastýře i v temném údolí? Jak se projevuje tvoje důvěra v něho?

Sekce: Kázání
Témata: kázání  |  ovce  |  pastýř

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz



Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz