Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus A)
4. neděle velikonoční A / Stůl slova - Aleš Opatrný

4. neděle velikonoční

Rozbor textu

1. čtení
Sk 2,14a.36-41
Jde o pokračování Petrova letničního kázání (Sk 2,14-40), které je dobré si přečíst vcelku.
Petrova slova jsou v prvé řadě určena Izraeli - pro něj nejprve Mesiáš přišel, a tak se naplnila davidovská zaslíbení. K této skutečnosti, dnes mezi křesťany pozapomenuté, přistupuje další: Skutky jasně rozlišují Otce, Syna a Ducha. Rozlišování mezi Otcem a Synem je však u mnohých křesťanů téměř setřeno - prostě Otce i Ježíše řadí pod společné slovo "Bůh" a dále neuvažují. Tím se ale ztrácí mnohé. Jen v rozlišování mezi Otcem a Synem vysvitne vztah mezi oběma, který je zcela jedinečný. A vidíme-li v Synu také naplno člověka, teprve potom pochopíme, jak Bůh oceňuje poslušnost vůči sobě samotnému, poslušnost, s níž se Ježíš dal Božímu plánu záchrany lidí. Když některá místa Písma říkají, že Bůh Ježíše povýšením (= skrze smrt a vzkříšení) učinil Pánem a Mesiášem, chce se tím vyjádřit, že Ježíšův život včetně smrti byl vrcholně důležitým, že Ježíš nepřišel jako někdo, kdy už měl všechno hotovo (byl přece Božím Synem od počátku!) a kdo by jen jako v divadle sehrál roli trpícího služebníka.

Bůh jej tedy ustanovil Pánem a Mesiášem. Zejména o prvním z těchto označení lze plodně meditovat. Každý totiž může zkoumat, kdo je skutečně pánem jeho života (čili komu či čemu se člověk především a nejvíc podřizuje). A stále tu jako varovný osten stojí skutečnost, že Pánem ustanovil Bůh toho, koho většina společnosti a její špičky zavrhli.

Text je plný polozapomenutých pravd: Duch svatý jako vrcholný dar pro ty, kdo jsou pokřtěni. Dále: Spása je uskutečňováním zaslíbení (pro Izrael) a povolání (pro ostatní). Je potřeba to domyslet do konkrétností našeho života, aby nám spása vynikla jako vždy a především dílo Boží.

Další nechápaná skutečnost: Spása obdarování, ke kterému se otevírá přístup skrze hlásání Božího slova, kterému je uvěřeno a dovršuje se křtem. Teprve z toho plyne pochopení víry a křtu jako aktu záchrany - jako něčeho naprosto jedinečného (srovnej s častou žádostí rodiče: "Pokřtěte mi to dítě, ať je pokřtěné jako ostatní děti!".


2. čtení
1 Petr 2,20b-25
Velká část listu obsahuje povzbuzení, a to pro různé skupiny křesťanů. V našem úryvku jde o povzbuzení pro služebníky - otroky. Toto povzbuzení má klasickou strukturu apoštolského kázání: po oslovení, ve kterém je vzat v potaz místní problém (zde úděl otroků, povolaných k víře v Krista) následuje proklamace Ježíše ukřižovaného a vzkříšeného, důkaz z Písma (zde odkaz na Izajášovy písně o Božím služebníku) a konečně výzva k obrácení, respektive k pokračování na cestě obrácených.

Pokud chce čtenář perikopu dobře pochopit, musí nutně přihlédnout k celkové souvislosti - jinak z ní vyvodí závěr, který neobsahuje (například absolutní glorifikaci utrpení křesťanů).


Evangelium
Jan 10,1-10
"On je dveřmi, které vedou k Otci. Těmito dveřmi šli Abraham, Izák, Jákob, proroci, apoštolové a skrze tyto dveře vchází i církev" (Ignác z Antiochie). Smysl činnosti Ježíše - pastýře je vyjádřen ve V 10. Jde o plný život těch, kteří mu patří. Ovčinec není obrazem lidí závislých a "hloupých jako ovce", ale obrazem společenství těch, kteří vešli správnými dveřmi. Kteří vešli skrze Krista. V textu lze vidět i zakrytou kritiku na vůdce izraelské pospolitosti: ti by měli být vrátnými, kteří rozeznají pastýře od lupiče a otevřou mu dveře, není-li tomu tak, svůj úkol nenaplňují.


K úvaze
Sk 2,14a.36-41
Není tak snadné hlásat dnes jádro apoštolské zvěsti. Není to většinou tím, že jsou lidé příliš racionalističtí a že nechtějí uvěřit nadpřirozeným věcem. Naopak, pohled do světa sekt a esoteriky ukazuje, že ochota uvěřit věcem neobvyklým a nedokazatelným je spíš veliká, než že by chyběla. Problém je spíš v tom, že cesta ke křesťanství je dnes chápána (částečně správně) jako cesta k určité kulturní formě života, která není běžná. Komplex hodnot, morálních měřítek, stylu života, který křesťanství přináší a vyžaduje, je pro řadu lidí i u nás už vlastně obrazem jiné kultury, než ve které žijí. A tak se stává, že k tématu spásy se přes toto "houští" hlasatel ani posluchač vůbec nedostanou. Navíc si dnešní člověk, přes všechny pocity ohrožení, zklamání a smutku většinou nepřipadá jako ten, kdo bude bez zachránce ztracen. Jeho vědomí o vlastní hodnotě, o smyslu vlastního života a o jeho možném naplnění je totiž kupodivu dost nízké.


Myšlenky k promluvě
Sk 2,14a.36-41
Je dost nebezpečné dělat úvahy do budoucnosti a přesné prognózy. Je ještě nebezpečnější očekávat, že se v budoucnosti bude opakovat minulost. Přece však nezbývá, než se na tento tenký led pustit. Vedou k tomu úvahy nad strukturou hlásání evangelia a přijetí víry, jak je ukazují Skutky. Křesťanství totiž bylo zřejmě v prvých dobách přijímáno jako záchrana. Ovšem záchrana zcela zvláštní. Taková, která začíná působit hned v současnosti, ale jejíž účinky směřují do budoucnosti a v ní se teprve naplní. Ne tedy sladký únik ze světa, ani podání utišujícího prášku, ale zásadní řešení celého lidského života a celé věčnosti. A lidé, k nimž apoštolové mluvili, byli asi z velké části lidmi, kteří záchranu hledali, kteří byli tedy této myšlence otevřeni. Proč tomu tak bylo právě tehdy a tam, kde apoštolové kázali, to by vyžadovalo větší úvahu. Ale všimněme si jiné věci: že Petr a ostatní zřejmě hlásali evangelium právě tam, kde byly předpoklady k jeho přijetí. A že se nevěnovali třeba pečlivé výchově dětí, které by ponenáhlu navykali na požadavky evangelia, ale že naopak přicházeli k dospělým, hotovým lidem, které je těžko předělat - ale kteří zároveň ze své zkušenosti vědí o bídě světa, o bídě své osobnosti, o nadějích domnělých i skutečných, o problému zla, smrti, hodnotách lidského života - a kteří tedy jsou schopni vědomě, z vlastního přesvědčení, po záchraně sáhnout. A takový člověk potom prožil svůj křest jako zásadní mezník v životě, jako vstupní bránu spásy, jako velký počátek záchrany. Může se něco takového vrátit? Ano i ne. Úplně stejná situace se samozřejmě nevrátí. Ale je jisté, že dnes jako tenkrát, je třeba posluchače evangelia a kandidáty víry hledat především tam, kde se lidé ptají, kde hledají záchranu - ovšem záchranu celkovou, záchranu, po níž člověk toužívá, je-li v mezní situaci. Známe-li například průběh obrácení lidí, které se událo v jejich vážné nemoci a potom zůstalo, nemůžeme říci, že se ten člověk obrátil jen proto, že mu teklo do bot, a tak že hledal pomoc kdekoliv byla nabízena. Protože právě člověk nemocný, člověk po úraze, ale také člověk, kterému se zhroutilo manželství, zaměstnání, naděje, je člověkem, který ne už teoreticky, ale zkušenostně nahlédl, co je v životě opravdu pomíjivé, co neunese lidskou existenci, co je jen zdánlivou jistotou či náplní života. A proto je zřejmě otevřen přijetí radikálně nové odpovědi.

Čtěme tedy znovu Petrovo letniční kázání ve Skutcích a pokusme se nejprve představit si lidi, kteří víru přijímali; odhadnout (bez přílišné fantazie) jejich vnitřní svět. A potom to srovnejme se světem dnešním. A uvidíme možná, že mnozí, kteří vyrostli v křesťanství, nemají velké předpoklady k jeho živému přijetí, protože sice pravdy víry znají, ale nemají dojem, že by je potřebovali. Nekladou si otázky, na něž křesťanství odpovídá. Cítí se v životě až příliš sami sebou, svými schopnostmi nebo mocí techniky jisti. Nejde o to odsoudit je - spíš je pochopit.
A hlavně získávat pochopení pro ty, kteří otevřeni jsou - a nacházet k nim cesty. Recept na to zřejmě není. Ale jedno víme jistě - ti, co hlásali v první církvi víru, šli tam, kam je posílal Duch - bez vlastních plánů, projektů a předběžně stanovených zásad.

Je tedy možné, že právě tam, kde zrovna někdo z nás žije, třeba v celém našem okolí, teď předpoklady k přijetí víry u většiny lidí nejsou. Není proto třeba vyprodávat evangelium za sníženou cenu nebo podléhat zoufalství nad jeho koncem. Je třeba spíš pročišťovat víru vlastní, nalézat hloubky naší záchrany a našeho osvobození. A potom je naděje, že budeme moci a umět říci poselství o záchraně, o osvobození z moci zla těm, kteří se na ně budou ptát, kteří ho budou hledat. Kdy? Kde? Zda za našeho života? Bude-li jich mnoho? To je věc Boží.
Témata: kázání

Čtení z dnešního dne: Pátek 24.11.

1 Mak 4,36-37.52-59; Lk 19,45-48

Komentář k 1 Mak 4,36-37.52-59: Radost a obnova národa začala obnovou chrámu. Jsou ovšem národy, které při svém vzniku chrámy boří.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...