Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus A)
5. neděle postní A / Stůl slova - Aleš Opatrný

Ježíš nedělal svá znamení, své zázraky proto, abychom se hodně divili. Dělá je proto, abychom mu věřili.

5. neděle postní A

Rozbor textu

1. čtení
Ez 37,12-14
Čtení v té formě, jak je přináší lekcionář, je jen jakýmsi tématickým úvodem k evangeliu o Lazarovi, ukazuje Hospodina jako toho, kdo vyvede ze smrti ty, kterým to slíbil. Pokud by se ale mělo nějak korektně zacházet s textem Ez samotným, bylo by třeba číst celou kapitolu 37 (údolí suchých kostí) a ještě lépe k tomu část kapitoly 36 (nové srdce a nový duch). To je ovšem už celé téma pro bohoslužbu slova (36,17-37, 38).


2. čtení
Řím 8,8-11
Větší část kapitoly mluví o životě z Ducha v protikladu k životu z "těla", tedy k životu jen z vlastních sil, ze sebe, bez Boha. Náš úryvek ukazuje, že existence křesťana je zcela podstatně existencí z Ducha. Křesťan nemá Ducha jako jakýsi nepovinný přídavek k životu. Pavlovo slovo "kdo nemá Kristova Ducha, ten není jeho" je slovem "ostrým jako dvousečný meč" a nelze před ním jen tak uhnout. Ježíš v nás přebývá svým Duchem a to může a má ovlivnit celé vedení našeho života. Znamená to ale stále překonávat stav, kdy člověk je veden jen duchem vlastním, tedy jen svými přáními, názory, vědomostmi, zkušenostmi.

Druhá část výpovědi pak mluví o našem vzkříšení. Nepočítá s "nesmrtelností duše" (přesněji - neuvažuje o ní), ale mluví o našem spodobnění s Ježíšem ve smrti - smrt v nás bude při úmrtí překonána tak, jako byla překonána v Ježíši, a sice mocí Boží, mocí, kterou v nás vykoná jeho Duch. Tím se dokoná proměna člověka, která začala obrácením (změnou smýšlení), pokračovala smrtí a vzkříšením ve křtu, totiž začátkem smrti starého člověka v nás a uvedením "na scénu" člověka nového.


Evangelium
Jan 11,1-45
Výrazy "Lazar z Betánie", Marie - "to byla ta Marie, která pomazala"..., ukazují, že jde o událost z Ježíšova života, ne o podobenství nebo nějaké typické vyprávění (tím ovšem není vyloučena stylizace celé události v evangelistově vyprávění).

Probírání celého textu by bylo příliš dlouhé. Omezíme se tedy na dva zásadní pohledy: co říká text o Ježíši a co říká text k situaci posluchače dnes?

Centrální a vrcholná výpověď o Ježíšovi není zřejmě velký div, že totiž dokázal to, co jiní nedokázali - vzkřísil čtyři dny mrtvého Lazara. Vrcholnou výpovědí je jeho odpověď Martě: "Já jsem vzkříšení a život".

Ježíš tu tedy není jen někým, kdo život způsobuje, kdo ho vrací nebo kdo ho daruje, ale je sám novou skutečností - a pokud člověk Ježíši patří, má na tomto životě účast. Ježíš je tedy jedinečnou postavou dějin, nikdo jiný "vzkříšením a životem" nebyl. To nejdůležitější člověk nemá hledat jen vně, jako vnější dar, který lze od něho dostat, ale "uvnitř", v Ježíšově bytí samém. Z tohoto hlediska možná lépe porozumíme Pavlovu "být v Kristu" ("kdo je v Kristu, je nové stvoření"). Např. samotné vzkříšení Lazara je "znamením", tedy něčím, čeho si má člověk povšimnout, aby viděl Ježíše dobře, co nejúplněji, aby pochopil co přináší.

Od starých dob je tento text součástí křestní katecheze, i když o křtu nemluví. Člověk pokřtěný je člověk znovu narozený, člověk vytržený věčné smrti, člověk povstalý z hrobu hříchu. Lazar je tedy jeho prototypem. O toto "zvednutí z hrobu" si ovšem člověk sám nemůže říci, podobně jako Lazar. Je tu třeba Ježíšovy iniciativy (on přišel s iniciativou spásy) a je tu třeba i víry okolí (Marta, Marie, které Pánu zcela věří, i když vzkříšení svého bratra vlastně nečekají).

Ještě jeden motiv stojí za zmínku, i když je vedlejší. Je to Ježíšovo pohnutí nad smrtí Lazara, které ukazuje na jeho úplné a skutečné lidství a i na skutečnou tragiku smrti - i pro toho, který nejen ví o věčném životě, ale který ho i přináší.

Pokud posluchač (a vykladač) zůstane jen u toho, co kdysi Ježíš udělal, odejde vcelku bez užitku, i když to bude sebevíc obdivovat. Potřebuje sám zažít své zdvižení z hrobu, aby i pro něho přímo byl Ježíš vzkříšením a životem. Prvou zkušeností na této cestě bývá Boží odpuštění.


K úvaze
S představami o "posmrtném životě" a o "nesmrtelnosti duše" jsou stále pochopitelné potíže. A nepomohou ani publikace dr. Moodyho. Je třeba mít opravdu k věci přístup, který ukazuje Bible. A to je jednak vědomí o původu všeho života v Bohu (jen Bůh tedy může překonat smrt "biologickou" a tím spíš jen Bůh může překonat smrt jakožto následek hříchu). A dále je to vědomí o nové kvalitě života člověka, který přijal Krista, o kvalitě člověka, který dostal Ducha Božího a který z něho žije. Tohoto Ducha Božího ovšem nesmíme zaměňovat s nadáním, inteligencí, tvůrčími schopnostmi, zkrátka s věcmi, které jsou, vzhledem ke stvořenosti světa, ovšem také Božími dary jako všechno stvořené, ale které jsou tak či onak dány v zásadě každému člověku, i když každému jiné a každému jinak. V podání Písma je dar Ducha eminentním darem vzkříšeného Krista a je to princip nového života v člověku, života, který vede člověka ke spáse, k životu podle Boha, ke konání "skutků světla" a který dává jeho životu ovoce, "které zůstává". Je to tedy začátek věčného života v nás. Teprve takto je pak jasné, že kdo má s tímto životem "z Ducha" (viz celá 8. kap. Řím) zkušenost, může trochu chápat, oč jde při vzkříšení - chápe také, že je to nepředstavitelné, protože Bůh skrze svého Ducha tvoří všechno nové (naše zkušenost s tímto tvořením nového není pokrok vědy a technologie, ale odpuštění hříchů - viz Jan 20,22-23: odpuštění Boží je vytvoření nové skutečnosti v nás i pro nás). Duch svatý v nás je tedy skutečně zárukou věčného života, jak to čteme v Ef 1,14, je to "závdavek našeho dědictví". Věčný život pak v chápání Písma není jakékoliv bytí za hranicí smrti, ale oblažující bytí s Bohem, podíl na jeho životě. Tedy naděje křesťanství nekonečně přesahuje (jinak jistě správné) chápání řecké filosofie, která mluví o nesmrtelnosti duše (např. Platon).


Myšlenky k promluvě
Smrt člověka přitahuje i děsí. Je to zcela jistý bod našeho života: jakkoliv jsou lidé různí - někdo bohatý, jiný chudý, někdo zdráv a jiný nemocen, zemřeme všichni. Se smrtí, a to se svou vlastní, se rozhodně setkáme a budeme vůči ní zcela bezmocni. Podobně jako jsme bezmocni vůči hříchům, které jsme udělali a které nemůžeme už nijak změnit. My jsme bezmocní, ale totéž neplatí o Bohu. Vzkříšení Lazara je toho znamením. A je to znamení velmi výmluvné, protože Ježíš zasahuje tam, kde člověk už nijak zasáhnout nemůže. Lazar, ležící několik dní v hrobě, takže už je ze zápachu zřejmé, že se rozkládá, je Ježíšem přiveden k životu. Tak, jako člověk, zapletený do zla, člověk, který vykonal větší či menší řadu zlých a neodčinitelných skutků, je zcela vzkříšen odpuštěním. Tak jedná Bůh, toto může udělat Bůh a jedině Bůh. Toto můžeme čekat od Ježíše: že nás zbaví hříchů a tedy i věčné smrti, která je důsledkem hříchů. A vzhledem k našim životním zkušenostem je to stejně nepochopitelné a neuvěřitelné, jako vzkříšení někoho, kdo byl už tři dny v hrobě, kdo byl skutečně mrtvý. Čím více ale člověk zná Boha, tím méně ho to překvapuje. Protože Bůh je sám zdrojem života, protože Bůh chce život člověka a ne jeho smrt může takto jednat. Může odstranit z našich životů příčinu věčné smrti, a tou je hřích. A tak nám může dát vzkříšení, které není jen návratem do tohoto života, ale může nás vzkřísit pro věčnost, tedy pro sebe.

Není to zcela lehké pochopit, ale je třeba si uvědomit, že křtem jsme získali skutečný Boží život, že tento život je silnější než smrt. Je třeba si uvědomit, že hřích v nás vždy kus za kusem rozšiřuje prostor smrti a odpuštění ho zas likviduje a dělá místo životu. Pokud jsme zažili skutečné odpuštění hříchů, potom jsme zažili věc větší, než bylo vzkříšení Lazara! Protože vzkříšený Lazar se vrátil zas do tohoto života, do smrtelného života. Jenže odpuštění hříchů nám otevírá život bez omezení, věčný život u Boha. A to je něco, co nesnese srovnání s ničím na této zemi

Ježíš nedělal svá znamení, své zázraky proto, abychom se hodně divili. Dělá je proto, abychom mu věřili. Abychom věřili jeho slovům, která jsou, jak píše Janovo evangelium, "duch a život". Chce, abychom věřili tomu, co o svém Otci, o sobě samém a o našem věčném údělu řekl. Protože víra v Ježíšovo slovo vede k životu, a to jak k plnému životu tady na zemi, tak k věčnému životu v Bohu. A víra nestojí na tom, že jsme viděli něco podivuhodného, ale na tom, co nám Ježíš řekl a ovšem také na tom, že jsme mnohé ve vlastním životě poznali jako pravdivé.

Má-li tedy člověk za sebou skutečně hlubokou zkušenost odpuštění hříchů, ví, jak mocný je Bůh. Ví, že to, co Bůh dává, převyšuje lidské představy. A v tom případě pak člověk s Bohem počítá. Nechodí si v životě jen sám ani se nestará jen o dobré pakty s druhými lidmi, ale počítá s tím, který je původcem i dárcem života, kterému je třeba věřit více, než komukoliv jinému.

Čtení z dnešního dne: Úterý 21.11.

2 Mak 6,18-31; Lk 19,1-10

Komentář k Lk 19,1-10: I z doby nedávné ke mně mluví vzory statečnosti a odporu. Následování Ježíše předpokládá odvahu postavit se většině. Připravuji se na to?

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...