Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus B)
5. neděle postní B/ Žid 5,7-9 / Minout Boha skutečného a vytvořit si svého

Bratři! Kristus v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro ty, kteří ho poslouchají.
(Žid 5,7-9)


Celý list Židům je velkým výkladem o Ježíši Kristu -novém veleknězi, jehož jediná životní obět dělá zbytečnými všechny starozákonní oběti a jeho jedinečné kněžství dělá zbytečnými všechny starozákonní kněze. Ježíš je "knězem podle řádku Melchisedechova", od Boha prohlášeným (srov. Žid 5,10) a jedinečnost jeho kněžství a jeho oběti je základem jedinečnosti křesťanství.

Náš dnešní úryvek je sice krátký, ale je obsahově velmi bohatý. Ježíš je v něm ukázán jako člověk, hledající cestu ve svém utrpení, obracející se k Bohu o pomoc, poslušný, který došel vyslyšení. Současně je ale jasně řečeno, že je Synem, tedy synem Božím, a že naplněním svého úkolu se stal příčinou věčné spásy mnohých, tedy je skutečně vykupitelem. Pro nás bude ústřední věta, která může člověk zarazit: "ačkoliv to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti"(V8). Slovo "naučil se" charakterizuje jasně a nezaměnitelně Ježíšovo lidství. A "poslušnost"? To je jeho vztah k Otci, který má jako Syn a který realizuje také jako člověk. Ježíš přijímá svou cestu věrnosti Otci a věrnosti lásce k lidem i to i tenkrát, když ho to stojí utrpení a život. Tento "proces" je nazván "naučením se poslušnosti". A pro svůj vztah k Bohu (slovo "úcta" v našem úryvku je nedokonalý překlad výrazu, pro který nemá čeština adekvátní slovo) byl vyslyšen. Jak ? "Vyslyšení" se Ježíšovi dostává až za hranicí smrti. Bůh ho neponechal v zajetí smrti - Ježíš byl vzkříšen, vstal z mrtvých. Takže Ježíš se "naučil poslušnosti" - prošel totiž věrně svou cestu, kterou mu jeho Otec nijak zázračně "neumetl", nezbavil jí utrpení a smrti, a došel tak cíle - i jako člověk smrt vzkříšením překonal a dosáhl plného společenství s Bohem (čili" vstal z mrtvých").

Právě nezanedbáním Ježíšova lidství se nám stává tento úryvek nejen výpovědí o Ježíšovi, ale i výpovědí o nás lidech. Jsme vyzvání k následování Ježíše, máme se tedy nejen právo obracet s důvěrou k Bohu "s naléhavým voláním" jako Ježíš, ale máme s naučit poslušnosti v tom smyslu, jak je zde o ní řeč. Tato"poslušnost" není slepé podřízení se někomu, koho nemůžeme přemoci nebo přesvědčit o opaku, ale je to čin víry. Tak jako Ježíš stál na tom, že ho jeho Otec neopustí, zůstal v lásce k němu přes všechno co se s ním dělo, tak křesťan se má naučit v překonávání životních těžkostí (a vrcholně pak ve smrti) zůstávat v lásce k Bohu, zůstávat ve víře, že mu Bůh sice také "neumete cestu", ale že ho nechce opustit a to ani ve smrti, a že toto Boží "neopuštění" člověka znamená překonání smrti, tedy vzkříšení.

Přijmout tuto cestu není pro člověka dnešní mentality ani samozřejmé, ani lehké. Zatímco Luther si kladl trýznivou otázku: "Jak najdu milosrdného Boha?", tedy jak před Bohem jako hříšník obstojím, je člověk dneška nakloněn spíš jinému tázání: "Zda a kde najdu Boha který mi bude užitečný, který před mými nároky obstojí?!" Samozřejmě, že nelze člověku upřít právo, aby hledal Boha, v němž rozpozná svého zastánce, který mu bude pomocí. Ale pokud se toto tázání osamostatní a člověk se pouze ptá, jak sebe sama uspokojit, je na velmi nebezpečné cestě, na které může ztratit nebo minout Boha živého a bude si tvořit jen boha svého, výtvor svých přání a představ - a to i uvnitř křesťanství.

Ohromným přínosem křesťanství je to, že je současně, "teocentrické" i "antropocentrické". Že totiž díky Ježíšovu vtělení, díky tomu, že Bůh se stal člověkem a to kvůli lidem, a nepřestal být Bohem a to kvůli sobě i kvůli lidem, nemůže být křesťanství náboženstvím, které by se staralo jen o to, jak uspokojit Boha a nezajímalo by ho uspokojení (záchrana) člověka. A také se nemůže stát náboženstvím, které by se snažilo jen uspokojit člověka nezajímalo ho, zda je také Bůh "uspokojen". Ten, kdo přijme celého Ježíše, tedy i s jeho smrtí a vzkříšením, může přijmout také cestu, na níž se podle Ježíše "naučí poslušnosti" a "bude vyslyšen pro svou úctu k Bohu", tedy po respektování cesty, kterou Bůh člověku nabízí. Přijetí vzkříšení je zde ovšem klíčová věc víry. Pavlovo slovo: "Nevstal-li Kristus z mrtvých, marné je naše kázání, marná je vaše víra (1 Kor, 15,14) a: "Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí" (1 Kor 15,19) není žádným přeháněním. Bez vzkříšení by byla evangelia nejspíš jen jednou z mnoha moralit se špatným koncem svého původce. A následovat Ježíše v jeho poslušnosti by znamenalo následovat někoho k jeho osobní katastrofě - a dost. Tedy cesta spíš pro osobnosti patologické, než pro zdravé.

Z toho, co jsme zde uvažovali, může být zřejmé (a není to žádný objev či novinka), že se člověk sice může poměrně snadno a rychle naučit nějakému souboru základních křesťanských pravd, ale že porozumění Božímu slovu a tedy porozumění Kristu, jeho poselství a jeho cestě, není záležitost ani jednoduchá, ani rychle uskutečnitelná. Na vynucení poslušnosti několika příkazům mnohdy stačí něco autority a něco strachu (obojího se dnes ve výchově - jakékoliv - nedostává!, bylo by bláhové s tím ve větší míře počítat). Ale pro následování Ježíše (při kterém se člověk "naučí poslušnosti") je třeba porozumění většího a motivace mnohem silnější. Nemá nás tedy překvapovat, že dorůstání k pochopení evangelia představuje pro většinu lidí dlouhou cestu, nikoliv přímočarou, vyžadující i jistou lidskou zralost. Spíš nás může (mnohé i z vlastní zkušenosti) těšit, že toto "dorůstání ve víře" je možné, že se táhne desetiletími života člověka že přináší ponenáhlu ovoce.
Témata: kázání

Čtení z dnešního dne: Středa 22.11.

2 Mak 7,1.20-31; Lk 19,11-28

Komentář k 2 Mak 7,1.20-31: Matka, která dodávala odvahu, je svou statečností vzorem pro naše chování v církvi. Odvážné ženy, které povzbuzovaly své vězněné manžely, ač byly nuceny režimem k rozvodu. Vzor pro každodenní nesení břemene i v našich dobách klidných.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...