Láska se neutužuje, když za ní není třeba bojovat. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus B)
5. neděle postní B/ Žid 5,7-9 / Minout Boha skutečného a vytvořit si svého

Bratři! Kristus v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro ty, kteří ho poslouchají.
(Žid 5,7-9)


Celý list Židům je velkým výkladem o Ježíši Kristu -novém veleknězi, jehož jediná životní obět dělá zbytečnými všechny starozákonní oběti a jeho jedinečné kněžství dělá zbytečnými všechny starozákonní kněze. Ježíš je "knězem podle řádku Melchisedechova", od Boha prohlášeným (srov. Žid 5,10) a jedinečnost jeho kněžství a jeho oběti je základem jedinečnosti křesťanství.

Náš dnešní úryvek je sice krátký, ale je obsahově velmi bohatý. Ježíš je v něm ukázán jako člověk, hledající cestu ve svém utrpení, obracející se k Bohu o pomoc, poslušný, který došel vyslyšení. Současně je ale jasně řečeno, že je Synem, tedy synem Božím, a že naplněním svého úkolu se stal příčinou věčné spásy mnohých, tedy je skutečně vykupitelem. Pro nás bude ústřední věta, která může člověk zarazit: "ačkoliv to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti"(V8). Slovo "naučil se" charakterizuje jasně a nezaměnitelně Ježíšovo lidství. A "poslušnost"? To je jeho vztah k Otci, který má jako Syn a který realizuje také jako člověk. Ježíš přijímá svou cestu věrnosti Otci a věrnosti lásce k lidem i to i tenkrát, když ho to stojí utrpení a život. Tento "proces" je nazván "naučením se poslušnosti". A pro svůj vztah k Bohu (slovo "úcta" v našem úryvku je nedokonalý překlad výrazu, pro který nemá čeština adekvátní slovo) byl vyslyšen. Jak ? "Vyslyšení" se Ježíšovi dostává až za hranicí smrti. Bůh ho neponechal v zajetí smrti - Ježíš byl vzkříšen, vstal z mrtvých. Takže Ježíš se "naučil poslušnosti" - prošel totiž věrně svou cestu, kterou mu jeho Otec nijak zázračně "neumetl", nezbavil jí utrpení a smrti, a došel tak cíle - i jako člověk smrt vzkříšením překonal a dosáhl plného společenství s Bohem (čili" vstal z mrtvých").

Právě nezanedbáním Ježíšova lidství se nám stává tento úryvek nejen výpovědí o Ježíšovi, ale i výpovědí o nás lidech. Jsme vyzvání k následování Ježíše, máme se tedy nejen právo obracet s důvěrou k Bohu "s naléhavým voláním" jako Ježíš, ale máme s naučit poslušnosti v tom smyslu, jak je zde o ní řeč. Tato"poslušnost" není slepé podřízení se někomu, koho nemůžeme přemoci nebo přesvědčit o opaku, ale je to čin víry. Tak jako Ježíš stál na tom, že ho jeho Otec neopustí, zůstal v lásce k němu přes všechno co se s ním dělo, tak křesťan se má naučit v překonávání životních těžkostí (a vrcholně pak ve smrti) zůstávat v lásce k Bohu, zůstávat ve víře, že mu Bůh sice také "neumete cestu", ale že ho nechce opustit a to ani ve smrti, a že toto Boží "neopuštění" člověka znamená překonání smrti, tedy vzkříšení.

Přijmout tuto cestu není pro člověka dnešní mentality ani samozřejmé, ani lehké. Zatímco Luther si kladl trýznivou otázku: "Jak najdu milosrdného Boha?", tedy jak před Bohem jako hříšník obstojím, je člověk dneška nakloněn spíš jinému tázání: "Zda a kde najdu Boha který mi bude užitečný, který před mými nároky obstojí?!" Samozřejmě, že nelze člověku upřít právo, aby hledal Boha, v němž rozpozná svého zastánce, který mu bude pomocí. Ale pokud se toto tázání osamostatní a člověk se pouze ptá, jak sebe sama uspokojit, je na velmi nebezpečné cestě, na které může ztratit nebo minout Boha živého a bude si tvořit jen boha svého, výtvor svých přání a představ - a to i uvnitř křesťanství.

Ohromným přínosem křesťanství je to, že je současně, "teocentrické" i "antropocentrické". Že totiž díky Ježíšovu vtělení, díky tomu, že Bůh se stal člověkem a to kvůli lidem, a nepřestal být Bohem a to kvůli sobě i kvůli lidem, nemůže být křesťanství náboženstvím, které by se staralo jen o to, jak uspokojit Boha a nezajímalo by ho uspokojení (záchrana) člověka. A také se nemůže stát náboženstvím, které by se snažilo jen uspokojit člověka nezajímalo ho, zda je také Bůh "uspokojen". Ten, kdo přijme celého Ježíše, tedy i s jeho smrtí a vzkříšením, může přijmout také cestu, na níž se podle Ježíše "naučí poslušnosti" a "bude vyslyšen pro svou úctu k Bohu", tedy po respektování cesty, kterou Bůh člověku nabízí. Přijetí vzkříšení je zde ovšem klíčová věc víry. Pavlovo slovo: "Nevstal-li Kristus z mrtvých, marné je naše kázání, marná je vaše víra (1 Kor, 15,14) a: "Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí" (1 Kor 15,19) není žádným přeháněním. Bez vzkříšení by byla evangelia nejspíš jen jednou z mnoha moralit se špatným koncem svého původce. A následovat Ježíše v jeho poslušnosti by znamenalo následovat někoho k jeho osobní katastrofě - a dost. Tedy cesta spíš pro osobnosti patologické, než pro zdravé.

Z toho, co jsme zde uvažovali, může být zřejmé (a není to žádný objev či novinka), že se člověk sice může poměrně snadno a rychle naučit nějakému souboru základních křesťanských pravd, ale že porozumění Božímu slovu a tedy porozumění Kristu, jeho poselství a jeho cestě, není záležitost ani jednoduchá, ani rychle uskutečnitelná. Na vynucení poslušnosti několika příkazům mnohdy stačí něco autority a něco strachu (obojího se dnes ve výchově - jakékoliv - nedostává!, bylo by bláhové s tím ve větší míře počítat). Ale pro následování Ježíše (při kterém se člověk "naučí poslušnosti") je třeba porozumění většího a motivace mnohem silnější. Nemá nás tedy překvapovat, že dorůstání k pochopení evangelia představuje pro většinu lidí dlouhou cestu, nikoliv přímočarou, vyžadující i jistou lidskou zralost. Spíš nás může (mnohé i z vlastní zkušenosti) těšit, že toto "dorůstání ve víře" je možné, že se táhne desetiletími života člověka že přináší ponenáhlu ovoce.
Témata: kázání

Čtení z dnešního dne: Neděle 24. 6.

Iz 49,1-6; Žalm 139; Sk 13,22-26
Lk 1,57-66.80

Dnešní slavnost je nejen oslavou jedince, který sehrál v dějinách spásy zajímavou roli. Nepřipomínáme si ani tolik jednoho člověka, jako spíše vidíme celek dějin spásy, tedy událostí, které znamenají i naši záchranu. Bůh v nich využívá různé lidi a různé prostředky, aby na konci mohl každý člověk spatřit Boží slávu. Z tohoto pohledu jsou Janovy příběhy také součástí našeho, mého života. Lze říci, že s početím Jana se odstartovaly události přímo vedoucí k našemu vykoupení. Proto církev věnuje pozornost nejen Janově mučednické smrti, ale nezvykle i jeho narození. Od dnešního dne přesně za půl roku budeme slavit narození Krista. Slavnost se tak stává i určitým odkazem na Vánoce.

Zdroj: Nedělní liturgie

zveřejněno v rámci mediální spolupráce

Nové vydání INu je na světe

Nové vydání INu je na světe
(23. 6. 2018) Prázdninové číslo časopisu IN! je tady.

Sv. Jan Fisher (svátek 22.6.)

Sv. Jan Fisher (svátek 22.6.)
(21. 6. 2018) Horlivý a zbožný biskup, který žil v chudobě. Reformátor kléru. Popraven králem Jindřichem VII. 22. 6. 1535

Patron lidí závislých na alkoholu - Matt Talbot (19.6.)

Patron lidí závislých na alkoholu - Matt Talbot (19.6.)
(18. 6. 2018) Matt se narodil 2. 5. 1856 v Dublinu v Irsku. Všichni muži v rodině pili tak, že se...

Jan Nepomucký Neumann (svátek 19.6.)

(17. 6. 2018) Prachatický rodák Jan Nepomucký Neumann se stal prvním americkým světcem. Ztělesňoval most mezi různými světy: syn Němce...

Příprava na manželství - osvědčená publikace

Příprava na manželství - osvědčená publikace
(13. 6. 2018) Zkušenost ukazuje, že řada mladých lidí dnes nenachází odvahu k rozhodnutí pro manželství. Tato knížka chce...

Jaroslav Škarvada - oblíbený a optimistický člověk - pomocný pražský biskup († 14.6.2010)

Jaroslav Škarvada - oblíbený a optimistický člověk - pomocný pražský biskup († 14.6.2010)
(13. 6. 2018) "Na konci života nevidím nějakou tmu hrobu, anebo pec krematoria. Na mě tam čeká otevřená náruč Boha. Není to hezký...