Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
6. neděle v mezidobí - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

6. neděle v mezidobí - C

Rozbor textu

1. čtení
Jer 17,5-8
Prorocká řeč je vyjádřena stylem, pro izraelskou literaturu příznačným: v co neostřejším kontrastu, tedy v kontrastu mezi prokletím a požehnáním. V takovém kontrastu je spoléhání na člověka nebo na Hospodina. Text je velmi příbuzný žalmu 1.

Pokušení, spolehnout se na člověka, kterého máme takřka po ruce a místo spolehnutí se na neuchopitelného Hospodina bylo pokušením jak pro jednotlivce, tak pro celý národ. Podobně dnes - je to pokušení pro jednotlivce i pro celek církve.


2. čtení
1 Kor 15,12.16-20
Vzkříšení Ježíšovo a vzkříšení naše spolu naprosto souvisí. Nejen to. Jsou to základní body víry vpravdě křesťanské. V 12 - potíž může být v tom, že člověk má sklony poměřovat a hodnotit vše jen podle schopností a rozměrů své vlastní zkušenosti. A ta je ve srovnání s tvůrčí Boží mocí opravdu nekonečně malá.

V 16 - logice tohoto verše porozumíme jen tehdy, jestliže chápeme neodlučitelnou spojitost Ježíšova lidství a našeho lidství. Jedno bez druhého je pro Pavla a autentickou nauku církve nemyslitelné. Pokud jde o vzkříšení, potom je buď oboje, tedy vzkříšení Krista a vzkříšení naše, nebo není nic.

V 17-18 - klíčem k tomuto verši je např. Řím 6,23. Mzdou hříchu je smrt a vzkříšení je tedy dokonalé překonání moci hříchu. A tak tedy konsekventně: není-li vzkříšení, není překonán ani hřích - spojitost, která asi běžně křesťana nenapadne, protože smrt vidí spíš jako skutečnost jen biologickou, nikoliv také teologickou.

V 19 - je to tvrdé, ale pravdivé slovo, protože všechna řešení jen pro tento život nikdy nejsou úplnými řešeními. Člověk, stvořený k obrazu Božímu, původně občan ráje, člověk - křesťan, přijatý Bohem za vlastního, nemůže bez "nebe", tedy bez absolutní a trvalé Boží blízkosti, nic s konečnou platností vyřešit.

V 20 - Pavel opět vidí naprostou souvislost Ježíše Krista a křesťanů - vzkříšený Kristus je první z nich, nanebevzatá Panna Maria druhá, a my budeme, jak doufáme, v dalším pokračování.


Evangelium
Lk 6,17.20-26
Lukášova verze blahoslavenství, která zde začíná, je obsahově shodná s verzí u Matouše (Mt 5,1-12), je ale literárně jinak zpracovaná. Kontrast mezi slovy "blahoslavení" a "běda" je typický stylistický prostředek biblické literatury, který známe ze Starého zákona (srv. 1. čtení). Nejde zde o vyhlášení definitivních rozsudků nad bohatými, smějícími se atd. Lukáš ale ukazuje, že zatímco chudí a plačící vnímají jak svou pozemskou nouzi, tak svou eschatologickou naději, bohatí a sytí jsou v pokušení žít jen ve svém bohatství a ve své sytosti, a nic neočekávají. Sama chudoba a nouze nadějí není, nadějí je Bůh, ale v nouzi se s ním mnohdy lépe počítá.


K úvaze
Spojení prvého čtení a evangelia je pro pochopení a výklad evangelia velmi plodné a důležité. Jinak by z protikladu mezi slovy "blahoslavení a "běda" - mohl být buď jakýsi polomarxismus, nebo lidová víra nikoliv křesťanská, která tvrdí, že je-li Bůh spravedlivý (dodejme: jako my), potom na věčnosti všechno obrátí: kdo se tady měl dobře, bude se tam mít zle a naopak. To ovšem nemá s evangeliem nic společného. Božím záměrem je zcela jistě dobro pro všechny, zejména pak pro ty, kdo o toto Boží dobro od Boha mají zájem a jdou mu vstříc. Blahoslavení v evangeliu jsou ti, kteří byli Ježíšovými současníky (neprávem!) považováni za Bohu nemilé protože byli chudí, hladoví, tedy zdánlivě bez Božího požehnání. Kritizovaní jsou ti, kteří se pro své pozemské dobré výsledky podle určité falešné nauky, zastávané některými učiteli v Izraeli, považovali nejen za smetánku Izraele, ale za smetánku Boží. Na základě pochopení těchto věcí je pak teprve možné přemýšlet o tom, kdo jsou dnešní adresáti jak blahoslavenství, tak běda! ve smyslu evangelia.


Myšlenky k promluvě
Jer 17,5-8
Lk 6,17.20-26
Člověk by chtěl vždy nějaké vyrovnání: aby se vedlo ubohým (nebo alespoň jemu, ubohému) jednou dobře a aby se těm nedobrým, kteří dnes všechno mají a o nic si nedělají starosti, vedlo taky jednou zle. A když se měli hodně dobře a byli hodně zlí, aby se jim vedlo na věky špatně. Tím se člověku zdá být spravedlnost ve světě napravena. Jenže se zdá, že z těchto přání je nám Bůh ochoten splnit jen polovičku a přidat něco, co snad ani nechceme: jistěže chce, aby se vedlo dobře těm, kteří jsou dnes chudí, plačící, pronásledovaní. Dokonce chce, abychom se teď s nimi rozdělili a pomohli jim. Ale u toho nezůstává. Chce něco dobrého pro všechny. Dokonce věčně dobrého. A člověk se mnohdy trápí tím, že z toho nevidí vůbec nic. A pokud mu někdo místo plané útěchy chce říci skutečnou křesťanskou pravdu, musí mu říci, že se možná tady na zemi ani žádného velkého dobra nedočká. Tedy nedočká se úspěchu, bohatství, peněz, třeba ani zdraví ne. Ale může se dočkat něčeho zcela zásadního: Božího přátelství. A to tenkrát, jestliže "nekope studnu na Sahaře, když má žízeň", tedy jestliže hledá plnost dobra tam, kde skutečně je - a to je právě u Boha. Jestli doufá v Hospodina, jak říká prorok Jeremiáš, jestli je jeho oporou Hospodin. A teď si všimněme, co říká prorok: neříká, že se takovému člověku sesype všechno štěstí do klína. Říká, že bude jako zelený strom, stojící u vody, který jednak neuschne a jednak ponese ovoce. Tedy člověk bude obdarovaný tím, že bude plodný a živý, a to plodný pro druhé.

A toto není jen nějaké naučené povídání: podíváme-li se na velké svědky víry v dějinách křesťanství, vidíme, že je to pravda. Můžeme probrat celou historii, ale zastavme se třeba u dvou postav z doby nedávno minulé a z doby současné: svatý Don Bosko a Matka Tereza. Obě výrazné postavy nejen pro to, co vykonaly, ale také proto, jak to vykonaly: v obrovské lidské nezajištěnosti a v obrovské důvěře v Boha.

Skutečně velkým nebezpečím pro křesťany dnes není ani tak ateismus nebo sekty, ale velkým nebezpečím je, že právě v kultivovaných a rozvinutých zemích (a tam patříme, i směřujeme!) si člověk až příliš snadno může myslet, že věci zařídí tak, aby byl (on sám, jeho farnost, církev) natolik schopný a natolik bohatý, sytý, potěšený a zajištěný, že od Boha nebude muset už nic chtít. Že Pánu Bohu takříkajíc ušetří práci - a sobě nejistotu a víru, jakou musel mít třeba za komunistů! Že se tím Bohu vzdálí, je jasné, že si toho přitom ani nevšimne je přímo tragické.

A tak je dobré si uvědomit, že závislost na Bohu, spoléhání na něj, není programem jen pro doby nepřízně, ale je to základní křesťanský program pro každou dobu.

Čtení z dnešního dne: Středa 22.11.

2 Mak 7,1.20-31; Lk 19,11-28

Komentář k 2 Mak 7,1.20-31: Matka, která dodávala odvahu, je svou statečností vzorem pro naše chování v církvi. Odvážné ženy, které povzbuzovaly své vězněné manžely, ač byly nuceny režimem k rozvodu. Vzor pro každodenní nesení břemene i v našich dobách klidných.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...