Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus C)
7. neděle velikonoční - C / Stůl slova

Štěpánova situace může být chápána jako "modelová situace církve": církev je totiž pronásledována a kamenována vždy proto, protože neodpovídá duchu tohoto světa - a je tímto světem chráněna, když je poplatná jeho duchu místo Duchu Kristovu. Ale tato církev si podobně jako Štěpán může dovolit umírat, protože "vidí nebesa protržená" (obrazně: protržena směrem k nám, lidem, protože Bůh sám se vlomil do našich dějin) a vidí Syna člověka na Boží pravici.

Rozbor textu

1. čtení
Sk 7,55-60
V 55 - Štěpán, plný Ducha, je ten, na kom se naplnilo Boží zaslíbení (viz Sk 2,16).

V 55-56 - není to jen vize, je to i vyznání, které Štěpánovi posluchači nepřijímají. On mluví podle Božího, oni chtějí slyšet jen podle lidského.

V 57-58 - Štěpánova slova považovali členové velerady za rouhání. Od tohoto verše se Štěpánův příběh začíná podobat velmi blízce příběhu Ježíšovu. Je tak ukázáno, co všechno může znamenat následování: stejný osud, jaký měl Mistr a Pán.

Štěpánova situace může být chápána jako "modelová situace církve": církev je totiž pronásledována a kamenována vždy proto, protože neodpovídá duchu tohoto světa - a je tímto světem chráněna, když je poplatná jeho duchu místo Duchu Kristovu. Ale tato církev si podobně jako Štěpán může dovolit umírat, protože "vidí nebesa protržená" (obrazně: protržena směrem k nám, lidem, protože Bůh sám se vlomil do našich dějin) a vidí Syna člověka na Boží pravici. Nemusí sebe samu zachraňovat, protože je sama zachráněna a svět zachrání spíš službou svého svědectví, a to i když se dostane do úzkých jako její Pán, než sebezachováním.


2. čtení
Zj 22,12-14.16-17.20
Velká vize Apokalypsy, která dosvědčuje, že zabitý Beránek skutečně zvítězil, a to nejen nad mocnostmi minulosti, ale také nad všemi mocnými i nad všemi úklady budoucnosti, vrcholí příslibem druhého příchodu.

V 12 - "brzo" není ani tak časový údaj, jako spíš ujištění, že s jeho příchodem je třeba počítat.

Slova o odplatě je třeba chápat v celkové souvislosti Písma, se zvěstí o spáse. Ježíš bezpochyby odsuzuje hřích, ale hříšníky přišel zachránit! Je tedy třeba přistoupit ke stromu života, je třeba si vyprat roucha v Beránkově krvi! (V 14)

V 13 - Ježíš je opravdu bytí absolutní, nikdo není před ním ani po něm.

V 21 - zde je zřetelně Ježíš chápán jako žádoucí a zachraňující spasitel - dává zdarma vodu života!!

Pokud člověk vnímá jen svůj vlastní individuální úděl, mohou se mu zdát slova závěru Apokalypsy jako laciná útěcha či neskutečné snění. Ale pokud se odvážíme přemýšlet o dějinách lidstva jako o celku, musíme se nutně ptát na jejich smysl. Kam vede to, co lidstvo žije? Kde to vrcholí? Má to vůbec nějaký smysl? Ale je možné, že by dějiny lidstva smysl neměly, když jednotlivec se po něm vždy nějak ptá? Křesťanská odpověď, kterou také zprostředkuje Apokalypsa, není lacinou útěchou typu: "Zas to bude dobré", "Pán Bůh udělá to, co si přeješ", a podobně. Tato odpověď mluví o nové, Boží skutečnosti, která navazuje na to, co tu bylo, ale která je zla zcela prostá: a tato nová Boží skutečnost je uvozována jménem toho, který toto nové uprostřed lidstva už začal sám na sobě realizovat - jménem Ježíšovým. Církev tedy má být společenstvím, které zcela upřímně volá: přijď.


Evangelium
Jan 17, 20-26
V 20-21 - Apoštolové jsou privilegovaní svědci, jimi vše nekončí. Záleží i na těch, kdo přijdou po nich. Církev je "událostí dějin", ne krátká epizoda.

V 21 - Ježíšův čin spásy má být viditelný na společenství učedníků. Jejich spojení nejen mezi sebou navzájem, ale jejich spojení s Nejsvětější Trojicí je teprve uschopňuje k plnému svědectví. Jsou pro Boha transparentní. Zatímco Izraelité mohli vnímat Boha skrze přírodu, spásu lze dnes vnímat zejména skrze lid, který má účast na Kristově životě!)

V 22 - tento verš je klíčový, ale srozumitelný s určitými obtížemi. Slovo "sláva" v češtině nic velkého neznamená. Ale řecké DOXA a hlavně hebrejské ŠECHINA, to je něco jiného! Volně přetlumočeno: křesťané, ozářeni Bohem, tedy ti, na nichž spočinula Boží nevypověditelná záře, jsou touto záři sjednocování: mezi sebou navzájem i s Bohem. To není společenství dokonalých, inteligentních, asketických, moudrých, vždy laskavých, ale společenství těch, kdo jsou Boží, Bohem přivlastněni. Jednota, o kterou zde Ježíš prosí, rozhodně není jen "lidský produkt", není jen výsledek člověčího snažení - i když ani to jistě nesmí chybět.

V 23 - právě záře Boží slávy dává poznat, že si nás Bůh zamiloval. Na tomto Božím "zamilování " vše stojí (viz 1Jan 4,19).

V 24 - Ježíšova touha po sdílení Boží lásky (lásky Otce k Synu) námi lidmi je fascinující. Je sama láskou par excellence.

V 25-26 - slovo "poznat" je zde třeba chápat v biblickém slova smyslu. A to není ani teoretická znalost, ani výsledek logického uvažování, ale ani výsledek experimentu - je to důvěrné společenství, podobné intimnímu spojeni muže a ženy.


K úvaze
Je Ježíšova prosba za jednotu postavena na prorockém vidění budoucích roztržek mezi křesťany, nebo na něčem jiném? Prvá varianta nevypadá nijak nepravděpodobně. Ale k vysvětlení asi nestačí. Ježíš, který prosí za jednotu svých učedníků, neprosí jen o jejich jednotu vzájemnou, dalo by se říci na horizontální úrovni, ale prosí za jejich jednotu s Otcem a Synem a v Otci i Synu. A to je něco, co se bez Božího přispění opravdu neobejde. Teprve křesťané sjednocení "vzájemně v Nejsvětější Trojici" mohou světu něco dosvědčit. Tedy sjednocení jak po horizontále, tak po vertikále je nutné.

Prosba za jednotu se považuje za jednu z nejdůležitějších závěrečných proseb Ježíšových, ze součást jeho závěti. Jistě právem. Ovšem s tím, že je jí třeba číst spolu s ostatními Ježíšovými "posledními přáními": "Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření !" (Mk 16,15) a "Jděte, křtěte, učte." (srv. Mt 28,19-20). Teprve souhrn charakterizuje úkol Ježíšových učedníků - církve.

Druhým ústředním bodem této perikopy je Ježíšovo "chci" (V 24). Ježíš je ten, kdo chce především naši spásu, naše bytí u Boha, naše eschatologické sjednocení s ním. A on ví, o čem mluví, protože Ježíš Otce "poznal" (V 25), tedy má s ním to nejdůvěrnější společenství.


Myšlenky k promluvě
Jan 17,20-26

Každý člověk jako dítě někdy zlobil. A mnohý z nás zlobil možná hodně. Rodiče měli jistě různé výchovné metody. Někdo přísnější, někdo méně přísné. Ale snad všichni jsme alespoň trochu poznali jeden základní strach: strach, že by nás mohli rodiče opustit. Strach z toho, že bychom se najednou ocitli na světě bez jejich lásky, bez jistoty, kterou pro nás každý den znamenali. Jsou lidé, kteří to opravdu zažili. Kteří měli rodiče tak rodičovství neschopné, že se jich zřekli, opustili je, vyhnali je. Poškození jsou z takovýchto zážitků veliká. Naštěstí je takovýchto rodičů poměrně málo. Přesto je ale zajímavé, jak mnoho věřících lidí si myslí, že Bůh bude jednat jako jakýsi krutý a prchavý rodič. Jak populární jsou teď nerůznější "zaručeně pravá" soukromá zjevení, vize a vnitřní hlasy, které tvrdí, jak Bůh již brzy tento zlý svět potrestá, jak už mu dochází trpělivost, jak dá velkolepou katastrofou lidem za vyučenou. Jako by to byl zlý, přísný a krutý rodič. Bylo by zajímavé zkoumat, proč řada lidí celkem ráda takovýmto představám věří. Bojí se rádi? Nebo chtějí nakonec slyšet ujištění, že to tak nebude? Nebo mají dojem, že to zlé postihne jen ty druhé, ty, které nemají rádi? Těžko soudit. Ale s jistotou lze říci, že evangelium takto nemluví.

V evangeliu můžeme slyšet především velkou touhu. Ne ovšem touhu po potrestání zlých, ale touhu po tom, aby to s námi dobře dopadlo. Abychom nezůstali osamoceni a nepotřební, ale abychom byli jedno: jedno spolu navzájem a současně jedno s Otcem i Synem. Jedno - i když každý zůstáváme nezastupitelným a nezaměnitelným jedincem. Podobně, jako Otec a Syn v Nejsvětější Trojici jsou jedno, a přece nejsou zaměnitelní, mají k sobě navzájem vztah a je možné i nutné je rozlišovat.

A Ježíš sám chce, abychom došli k cíli. Sám chce, abychom došli k Otci a to s ním. Chce, abychom s ním byli u Otce. Kdo mu může vzdorovat? Jen my sami, díky naší svobodě. Bylo by ale velmi pošetilé, kdybychom to dělali. Protože on sám nejlépe ví, jak jsme křehcí a on sám nejlépe ví, co je pro nás dobré. Nemůžeme si myslet, že by tento jeho plán byl nereálný, že by bylo nereálné, abychom se s ním dostali k Otci. Jakkoliv nám se nám může zdát být těžké dojít k Bohu, Ježíš s tím počítá jako s možnou věcí. A v tom by pro nás měl být velký zdroj naděje a jistoty.

Máme se tedy něčeho bát? Pokud vůbec chceme strach připustit, potom se můžeme bát jedině sami sebe. Své hlouposti, své nestálosti, své poplašenosti ... Ale i toto není silnější než Ježíšova dobrota! Snad jen naprostá ztráta naděje by nás mohla zavést na úplné zcestí, do zoufalství nebo k hledání štěstí tam, kde není. Ale jinak?

Nesmíme si tedy nechat vnutit v žádném případě myšlenku, že Bůh je nebezpečný, nevypočitatelný, že by nás snad sám chtěl za trest nebo z pouhého rozmaru navěky opustit. Všechny takovéto myšlenky nemůže věřící člověk zařadit jinam, než do přihrádky s nápisem "pokušení". A tomu je třeba, jak známo, se co nejvíce vzdálit. Naopak, je třeba znovu a znovu počítat s Boží láskou, projevenou v Kristu Ježíši a s Boží věrností, která je naprosto spolehlivá. Protože právě to nás může vyburcovat ke snahám, odpovídat na lásku láskou, na věrnost věrností - pracovat na sobě tak, abychom se stávali více těmi, kterými máme být.

Dobří, moudři rodiče vědí, že spolehlivá láska, věrnost, trpělivá náročnost, odpouštění chyb a důvěra jsou nejlepší a neúčinnější výchovné metody. Naopak - tvrdost, nevypočitatelná vrtkavost a zlobné odplácení z nikoho nevychová dobrého a šťastného člověka. Je těžko si pomyslet, že by Bůh toto všechno nevěděl, když to víme my, lidé. A evangelia nás - navzdory všem prorokům zkázy, zmaru a kruté odplaty - ujišťují o tom, že je to tak. Naslouchejme tedy Božímu slovu, hlásanému církví a nenechme se zviklat různými "vzkazy", které nám někdo chce vykládat jako vzkazy od Boha. Tato cesta věrnosti evangeliu, hlásanému církví, je prověřena dvěma tisíciletími života církve a opírá se o autoritu biskupů v čele s papežem. Lepší doporučení je těžko možné získat.

 

Se svolením převzato z knihy:
Aleš Opatrný, Stůl Slova,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství www.kna.cz

Čtení z dnešního dne: Středa 22.11.

2 Mak 7,1.20-31; Lk 19,11-28

Komentář k 2 Mak 7,1.20-31: Matka, která dodávala odvahu, je svou statečností vzorem pro naše chování v církvi. Odvážné ženy, které povzbuzovaly své vězněné manžely, ač byly nuceny režimem k rozvodu. Vzor pro každodenní nesení břemene i v našich dobách klidných.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...