Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus A)
Seslání Ducha svatého / Duch dává nové srdce a nový jazyk

Angelo Scarano

Jen Duch může transplantovat naše srdce zatvrzelé sobectvím a dát nám srdce z masa, které chce žít pro Krista. Nový Duch, nové srdce, nový jazyk.

Vigilie

1. čtení Gn 11,1-9

Celá země byla jednotná v jazyku i slovech. Když (lidé) přitáhli od východu, nalezli rovinu v zemi Šinear a usadili se tam. Tu řekli jedni druhým: "Pojďme, udělejme si cihly a vypalme je v ohni!" Cihel používali jako kamene a asfaltu jako malty. Řekli: "Pojďme, vystavme si město v velmi vysokou věží a proslavme se tím, abychom se nerozptýlili po celé zemi!" Hospodin sestoupil, aby se podíval na město a na věž, kterou lidé stavěli. Hospodin řekl: "Všichni jsou jeden lid a mají jeden jazyk. A to je jen začátek jejich počínání. Pak jim nebude nic nemožného z toho, co se jim zamane udělat. Pojďme, sestupme a uveďme tam jejich jazyk ve zmatek, aby jeden druhému nerozuměl!" A tak je Hospodin odtamtud rozptýlil po celé zemi a přestali stavět město. Proto mu bylo dáno jméno Babylón, poněvadž tam Hospodin zmátl jazyk celé země. Hospodin je odtamtud rozptýlil po celé zemi.


Příběh o stavbě babylónské věže je jasným protikladem letniční události. Na první pohled by se mohlo zdát, že stavitelé oné věže měli v úmyslu vznešený plán: sjednocení lidstva. Avšak při bližším pohledu je zřejmé, že tento "ušlechtilý" záměr vycházel pouze z lidské iniciativy, dokonce z lidské pýchy a povýšenosti: "proslavme se tím!" (v. 4). Letnice byly naopak Božím darem, a ne výsledkem lidského úsilí. Nevedly k rozdělení, ale k sjednocení. Nebyly oslavou lidských činů, ale velkých Božích skutků.


Nebo: Ex 19,3-8a.16-20b

Mojžíš vystoupil k Bohu a Hospodin na něj zavolal s hory: "Tak řekneš Jakubovu domu a oznámíš synům Izraele: Sami jste viděli, co jsem udělal Egypťanům, jak jsem vás nesl na orlích křídlech a dovedl vás k sobě. Nuže, budete-li mě skutečně poslouchat a mou smlouvu zahovávat, budete mým vlastnictvím mezi všemi národy, neboť mně patří celá země. Budete mi královstvím kněží a svatým lidem. To jsou slova, která řekneš izraelským synům." Mojžíš přišel, svolal přední muže v lidu a předložil jim všechna tato slova, která mu přikázal Hospodin. Všechen lid svorně odpověděl: "Všechno, co mluvil Hospodin, splníme!" Když nastalo ráno třetího dne, bylo slyšet hromobití, bylo vidět blesky i černý mrak nad horou a mohutně zazníval zvuk polnice. Všechen lid v táboře se třásl. Mojžíš vyvedl lid z tábora vstříc Bohu a zůstali stát na úpatí hory. Hora Sinaj byla celá zahalena v kouř, poněvadž Hospodin na ni sestoupil v ohni. Vystupoval z ní kouř jako dým z pece a celá hora se velmi třásla. Zvuk polnice se mocně šířil a sílil. Mojžíš začal mluvit a Bůh mu za hromu odpovídal. Hospodin sestoupil na horu Sinaj na její vrchol a povolal Mojžíše na vrchol hory.


Letnice byly původně svátkem poděkování za úrodu, avšak v pozdní tradici nabyly další důležitější význam: vzpomínku na uzavření smlouvy a na darování Zákona na Sínaj. Touto událostí vyvrcholilo vyjití z Egypta a Izrael se stal Božím vlastnictvím, jeho svatým lidem (v. 5.6). Také prvotní jeruzalémská církev prožila své letnice, "nové" letnice. Kristus je totiž víc než Mojžíš: nevystoupil na Sínaj, ale na místo Božího přebývání v nebi. Obdařený Boží mocí a slávou seslal slíbeného Ducha, který vepsal do srdce učedníků nový Kristův zákon. Kristovi následovníci přijali do svého nitra Ježíšovu smlouvu a stali se novým Božím lidem. Velikonoce došly svého naplnění.


Nebo: Ez 37,1-14

Hospodinova ruka na mně spočinula, Hospodin mě v duchu vyvedl a přivedl do širokého údolí, které bylo plné kostí. Pak mi poručil jít kolem nich - bylo jich totiž na širém poli velmi mnoho a byly již velmi vyschlé - a řekl mi: "Synu člověka, mohou tyto kosti ožít?" Odpověděl jsem: "Pane, Hospodine, ty to víš!" Pak mi pravil: "Prorokuj o těchto kostech! Řekneš jim: Suché kosti, slyšte Hospodinovo slovo! Tak praví Pán, Hospodin, těmto kostem: Vdechnu vám dech života a znovu ožijete. Dám na vás zase šlachy, přikryji vás masem, potáhnu vás kůží. Dám vám dech života a ožijete. Tak poznáte, že já jsem Hospodin." Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo rozkázáno. Když jsem prorokoval, nastal hluk, veliké chrastění, kosti se spojovaly jedna s druhou. Viděl jsem pak, jak se na nich objevily šlachy, vyrostlo maso, svrchu je potáhla kůže, ale nebyl v nich život. Potom mi řekl: "Prorokuj k dechu života, prorokuj, synu člověka, a řekni dechu života: Tak praví Pán, Hospodin: Přijď, dechu života, od čtyř větrů a věj na tyto zabité, ať ožijí!" Když jsem prorokoval, jak mi poručil, vešel do nich dech života, ožili a postavili se na nohy - byl to velmi veliký zástup. Pak mi řekl: "Synu člověka, tyto kosti, to je celé pokolení Izraele. Stále jen říkají: Uschly naše kosti, zhynula naše naděje, veta je po nás! Proto prorokuj a řekni jim: Tak praví Pán, Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. Tu poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide! Vdechnu vám svého ducha a ožijete, usídlím vás ve vaší zemi, a tak poznáte, že já, Hospodin, jsem to řekl a vykonal - praví Hospodin."


Ezechielovo proroctví je součástí vidění údolí se suchými kostmi. Božím slovem se tyto kosti pokryjí svaly i kůží a do těchto těl pak Bůh vkládá oživujícího ducha. Toto zaslíbení "znovuzrození" bylo původně určeno izraelským vyhnancům v Babylónii, kteří prožívali vnější i vnitřní rozklad, a proto říkali: "Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni" (Ez 37,11). Bůh však tyto zubožené vyhnance oživí, tj. přivede je do jejich zaslíbené země. Ezechielova slova pak naznačují něco ještě hlubšího: "vzkříšení" a oživení těch, kdo jsou mrtví pro svůj hřích a vzpurnost vůči Bohu, podobně jako izraelský lid. Duch je oživí a oni poznají, že Bůh je mocným Pánem.


Nebo: Jl 2,28-32
Toto praví Pán: "Vyleji svého ducha na všechny lidi, vaši synové a dcery budou prorokovat, vaši starci budou snít věštecké sny, vaši jinoši uzří vidění. V oněch dnech vyleji svého ducha i na služebníky a služebnice. Znamení způsobím na nebi i na zemi: krev, oheň, sloupy dýmu. Slunce se zatmí, měsíc zkrvaví, než přijde Hospodinův den, veliký a strašný. Spasí se ten, kdo vzývá Hospodinovo jméno, neboť na Siónu, v Jeruzalémě bude spása, jak pravil Hospodin. Mezi zachráněnými bude ten, kterého Hospodin povolá."


Prorok Joel předpovídá "nový věk" v dějinách spásy. Znamením tohoto období bude vylití Ducha svatého na všechny lidi. Předtím tento Duch sestupoval pouze na charizmatické vůdce (např. na Mojžíše-Nm 11,24-30), na soudce (viz např. Sd 3,10; 6,34), na proroky (Iz 61,1) nebo na krále-mesiáše (Iz 11,1-2). Nyní však celý lid bude obdařen tímto Duchem, který odhalí Boží tajemství (např. skrze sny a vidění-v. 1) a přinese Boží spásu (v. 5).





Mezizpěv Žl 103

Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země.
Nebo:Aleluja.

Veleb, duše má, Hospodina! - Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! - Velebností a vznešeností ses oděl, - světlem se halíš jako pláštěm. *

Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! - Všechno jsi moudře učinil, - země je plná tvého tvorstva. - Veleb, duše má, Hospodina! *

Všichni čekají od tebe, - že jim dáš obživu v pravý čas. - Ty jim dáváš, a oni sbírají, - otvíráš ruku, a sytí se dobrými dary. *

Hynou, když vezmeš jim život, - a vracejí se do svého prachu. - Když sešleš svého ducha, jsou stvořen, - a obnovuješ tvář země. *





2. čtení Řím 8,22-27

Bratři! Víme, že celé tvorstvo spolu sténá a spolu trpí až doposud. A není samo: I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla. Naše spása je pouze předmětem naděje. Je-li však předmět naděje vidět, není to už naděje. Co už někdo vidí, jak by v to mohl doufat? Ale doufáme-li v něco, co ještě nevidíme, čekáme na to s vytrvalostí. Právě tak i Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vhodně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a (Bůh), který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí.


Osmá kapitola listu Římanům je věnována Duchu svatému, který je začátkem nového života, a proto je také začátkem nové modlitby. Apoštol vysvětluje, proč je třeba se modlit, i když jsme vykoupením získali všechno. Ducha jsme sice přijali, ale jen jako "prvotinu". Nemohli bychom prosit, kdybychom neměli prvotiny Ducha, a nemuseli bychom prosit, kdybychom ho měli v plnosti. Na tomto světě prožíváme dosud slabost, která se odráží na naší modlitbě: nevíme, "oč" a "jak" prosit. Nedokonalý není jen předmět našich proseb, ale nedokonalost sahá hlouběji, je i v našem přístupu a v duchu, s nímž se modlíme. Duch svatý nás proto učí, "jak" se modlit: v důvěře a otevřenosti Božích dětí, a ne ve strachu a nejistotě "otroků". Tentýž Duch nám vnuká ty prosby ("oč prosit"), které odpovídají Božímu plánu s každým z nás.





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Přijď, Duchu svatý, naplň srdce svých věrných a zapal v nich oheň své lásky. Aleluja.



Evangelium Jan 7,37-39

V poslední, hlavní den svátků Ježíš stál (v chrámě) a hlasitě zvolal: "Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! A z nitra toho, kdo ve mě věří, potečou proudy živé vody, jak říká Písmo." To řekl o Duchu, jehož by se mělo dostat těm, kdo v něho uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, protože Ježíš nebyl ještě oslaven.


Pozadím evangelia je podzimní slavnost stánků, kdy velekněz v průvodu sestupoval k prameni Siloe, aby načerpal vodu k rituálnímu očištění obětního oltáře a k symbolickému zavlažení vyprahlé země. A právě při této slavnosti Ježíš obrací pozornost poutníků na sebe: On je dárcem vody pro ty, kdo jsou vyprahlí a žízniví! Tato vody je živá, protože oživuje a proměňuje nitro člověka. Uskutečňuje se velký zázrak, protože nitro podobné poušti, bez života, nejen přijímá oživující vodu, ale stává se dokonce pramenem! Z tohoto pramene tak může prýštit voda i na další lidi. Touto vodou je Duch Boží, který "vyprýštil" z otevřeného nitra Krista ukřižovaného.





Druhá mše - ve dne

1. čtení Sk 2,1-11

1Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. 2Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. 3A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. 4Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. 5V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. 6Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. 7Žasli, divili se a říkali: "Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? 8Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? 9My Partové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, 10Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, 11židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky."


Na shromážděné učedníky sestupuje náhle Duch Boží: najednou, nepředvídaně, jak to Bůh často dělává. Duch přichází z nebe čili od Boha. Použité symboly (hukot, vítr, ohnivé jazyky) zdůrazňují, že Duch je moc (moc shůry, 1,8). Pomocí znamení-symbolů je možné vytušit něco z Božího tajemství, které nemůže být vystiženo přímo, tak jak je v sobě. Spojka "jako" ("jako když se přižene silný vítr") odvádí pozornost od "hmotné skutečnosti" znamení a odkazuje na její hlubší význam. Nejednou se v NZ dává do souvislosti vítr s Duchem, v řečtině stejné slovo (pneuma) vyjadřuje obojí. Bůh svým Duchem naplňuje celý dům: máme i jiná biblická svědectví potvrzující to, že Bůh naplňuje vždy celý prostor (horu - Ex 19,18; celou zemi - Iz 6,3). Duch naplňuje - naplnění, eschatologická plnost je tu! Není darována "nějaká pomoc" shůry, ale plnost Boží moci, samotná osoba Ducha! Duch svatý bude naplňovat jednotlivce, ale i společenství - jím byli naplnění Petr (Sk 4,8), apoštolové (4,31), Štěpán (6,5; 7,55), Pavel (9,17; 13,9), Barnabáš (11,24), učedníci nově založených komunit (13,52).

Jak vyložit symbol ohnivých jazyků? Podle jedné židovské tradice se oheň zjevoval nad hlavami těch, kdo studovali Zákon, podobně jako při vyhlášení zákona na Sínaji: "každé slovo z úst Nejvyššího se rozdělilo do 70 jazyků". Tato tradice napovídá, že je kontinuita mezi "sdělením Božího slova na Sínaji a o letnicích" (jedná se o oheň přinášející slovo - učedníci posléze vydají svědectví o Božích činech). Jiná židovská tradice (pozdní) navíc dosvědčovala, že letnice byly vzpomínkou na předání Zákona na hoře Sínaj. Sestoupení Ducha svatého totiž silně připomíná Boží zjevení na té hoře: zemětřesení a oheň doprovázely také odevzdání Zákona. Duch svatý sestoupil právě o letnicích, aby ukázal, že on je nový, duchovní zákon. Tento zákon není vepsán na kamenné desky, ale do srdce. Není to zákon vnější, ale vnitřní. Tak se naplnila slova: "Svůj zákon jim dám do nitra" (Jer 31,33), "dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha" (Ez 36,26).

Symbol jazyků naznačuje nový jazyk darovaný učedníkům, jazyk oslavující velké Boží činy, včetně spásu uskutečněnou Kristem (jak to potvrzuje následná Petrova řeč).

Duch (jeden a týž) je dán každému jednotlivci (jazyky se rozdělily). Učedníci pak hlásali velké Boží činy (už Maria, plná Ducha, zvěstovala v Magnifikatu velké Boží skutky - Lk 1,46-49). Duch sestoupil v podobě ohnivých jazyků a apoštolové roznícení tímto ohněm začali v nových jazycích chválit Boha. Jejich mlčení se stalo slovem, jejich strach se stal odvážným svědectvím o Bohu, jejich chlad se proměnil v horlivost.

V moci Ducha se zvěst o Bohu šíří mezi všechny lidi - proto mluvení cizími jazyky (srozumitelnými! - nejedná se o glosolalii, ale xenolalii). Toto hlásání "lidem všech jazyků" předjímá budoucí misijní působení prvotní církve až do končin země. Mezi přítomnými jsou lidé ze všech národů, jak proselyté (pohané, kteří přijali židovskou víru), tak i židé žijící mimo izraelskou zemi.
Přiložený seznam národů postupuje od těch žijících na východ od Tigridu, až na západ (po pouštní oblasti Arábie).
Nepochopitelná událost letnic vyvolává údiv přítomných, údiv disponující k vyslechnutí Petrovy řeči (2,14n.).





Mezizpěv Žl 103

Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země!
Nebo:Aleluja.

Veleb, duše má, Hospodina! - Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velká! - Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! - Země je plná tvého tvorstva. *

Hynou, když vezmeš jim život, - a vracejí se do svého prachu. - Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, - a obnovuješ tvář země. *

Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, - ať se těší Hospodin ze svého díla! - Kéž se mu líbí má píseň: - má radost bude v Hospodinu. *





2. čtení 1 Kor 12,3b-7.12-13

Bratři! 3Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: "Ježíš je Pán." 4Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. 5A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. 6A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. 7Ty projevy Ducha však jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný. 12Tělo je také pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. 13Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem.


Úryvek z listu Korinťanům je výstižným komentářem prvního čtení. Jenom Duch svatý dává odvahu k víře v Krista, odvahu k vyznání jeho jména. Tento Duch neodkazuje ke Kristu jenom skrze slovo vyznání, ale také skrze jiné projevy (např. uzdravení, rozlišování duchů, srv. 1 Kor 12,8-11). Všechny tyto dary dosvědčují, že Ježíš opravdu žije. Zároveň tyto projevy jsou k prospěchu a "budování" Kristova těla (v. 7 - dosl. "k společnému dobru"; dary mají přispět k růstu ostatních členů církve, viz 1 Kor 13-14). Mnohost darů tedy nepřispívá k rozdělení, ale k jednotě: ačkoli jsou různé dary a služby, je jen jeden Duch, který sjednocuje v jedno tělo - společenství církve (v. 13). Duch svatý není jen oživující silou jednotlivého křesťana, ale je také oživující "duší" celého společenství.





Sekvence

Svatý Duchu, sestup k nám,
dej své světlo temnotám,
v jasu lásky nech nás žít.
Štědrý otče ubohých,
dárce darů přemnohých,
přijď nám srdce potěšit.
Těšiteli, buď náš host,
žij nám v srdci pro radost,
pro klid, kterým oplýváš.
Po práci nech oddychnout,
osvěž naši zprahlou pouť,
setři slzy z našich řas.
Daruj šťastný plamen svůj
věrným srdcím, pamatuj
na nás, k nimž ses naklonil.
Bez tebe jsme na zemi
ubozí a ztracení
kořist pro tmu, pro omyl.
Smyj z nás hříchy, stopy vin,
dej svou svěžest žíznivým,
vyhoj z bolestí a ran.
Zchladlým srdcím oheň dej,
z lhostejnosti pomáhej,
odveď ze scestí a chraň.
Veď nás k ctnostem, nauč nás
dobrem naplňovat čas,
svými dary pomoz všem.
Uč nás, jak si zasloužit
šťastnou smrt. A dej nám žít
věčnou radost před Bohem.





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Přijď, Duchu svatý, naplň srdce svých věrných a zapal v nich oheň své lásky. Aleluja.



Evangelium Jan 20,19-23

19Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" 20Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. 21Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jak Otec poslal mne, tak i já posílám vás." 22Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."


Podle evangelní tradice má zjevení Vzkříšeného zásadní význam pro budoucnost společenství učedníků. Verše 19-23 mají stejné schéma jako jiná vyprávění o setkání se Vzkříšeným:
a) Ježíš se ujímá iniciativy a přichází
b) dává se poznat
c) svěřuje poslání
Prvního dne v týdnu, tj. v den Kristova vzkříšení, v den Páně, jsou učedníci shromážděni na jednom místě (podobně jako před letnicemi). Dveře jsou zavřeny ze strachu před židy: jde o ten strach, který svazoval ty, kdo neměli odvahu přiznat se ke Kristu (J 7,13; 9,22; 12,42). A vtom nenadálá událost: Ježíš přichází (přes zavřené dveře) a postaví se (sloveso "stát" je typické pro vítězný postoj Vzkříšeného: neleží v hrobě, ale "stojí"; příbuzné sloveso se používá pro označení zmrtvýchvstání).

Slova "pokoj vám" označují skutečný dar pokoje, ne pouhé přání (pokoj ať je s vámi). Kristus přináší pokoj tam, kde je nepokoj (strach a úzkost). Pak ukazuje ruce a probodený bok, z kterého vytryskly krev a voda symbolizující nový život: vzkříšený je ten, který byl ukřižovaný! Učedníci prožívají radost ze setkání s Pánem, podobně jako při jiných příležitostech (Lk 24,41). Ježíš pak znovu obnovuje dar pokoje, který má být dále zprostředkován skrze svěřenou službu smíření (v. 23): odpustit - zadržet znamená plnost odpouštějící moci předané učedníkům. Setkání se Vzkříšeným tedy není jen "kvůli osobnímu prospěchu" apoštolů, ale také kvůli službě. Poslaný posílá učedníky: "Jako Otec (přesněji, protože mě Otec poslal), i já posílám vás" (v. 21). Slovo "jako" (spíš "protože", příslušné řecké slovo totiž udává důvod poslání apoštolů, neboli základ tohoto poslání) napovídá, že je kontinuita mezi posláním Syna a jeho učedníků: Syn jim předává své poslání přijaté od Otce. Sloveso "poslal" je v perfektu, tj. v čase označující trvání, pokračování: poslání Syna pokračuje totiž v učednících. A toto poslání se nezakládá pouze na Kristových slovech, ale také na daru Ducha, který umožňuje účinnou službu. Kristus vdechne Ducha: i při stvoření prvního člověka, Adama, byl vdechnut duch života. Tímto novým vdechnutím tak vzniká nové stvoření (a to je v linii předchozí scény, kdy Kristus ukázal probodený bok, z kterého vyprýštil nový život symbolizovaný vodou a krví!). Nový člověk (znovuzrozený) může sloužit novým darem, darem smíření, nového zrození (v tomto smyslu v. 23 velmi dobře navazuje na předchozí verš o vdechnutí Ducha).





K úvaze

"Neznámý Bůh" - tak bývá nazýván Duch svatý. Toto označení dnes už asi není tak aktuální, protože jako houby po dešti se rozmnožily odborné i popularizující publikace o třetí božské osobě - skoro by se dalo říct, že se stalo módním citovat Ducha svatého v nejrůznějších souvislostech. Dokonce i dlouho tabuizované téma charizmat se stává stále víc běžnou (a také všední) "ingrediencí" promluv či přednášek. Trochu stranou přitom zůstává jedno téma, které je kardinální pro Pavlovu teologii: Nikdo nemůže říct, Ježíš je Pán, leč v Duchu svatém! (1 Kor 12,3) Toto zvolání nás vrací do neděle Vzkříšení, kdy se Ježíš stal vzkříšením Pánem, "oblečeným mocí a slávou". Neděle Seslání Ducha, poslední den velikonoční doby, nás tak vrací k prvnímu dni tohoto období: tento den je dovršením a naplněním neděle vzkříšení.

Toto je zcela zásadní téma a pilíř nejen Pavlovy teologie, ale i křesťanského života. Na první poslech již zmíněné Pavlovo tvrzení může vyvolat údiv a otázku: Proč potřebujeme Ducha k tomu, abychom mohli vyslovit tak "banální a jednoduchou větu"? Copak nedokáže vyslovit něco takového i nevěřící? Jistě, dokáže, ale ne v "Pavlově duchu". Takový člověk vysloví … jen slova, hlásky.
Bez Ducha to budou jen prázdná slova. Pavel však nemá na mysli jen "slova" (i když vznešená a hluboká, jako jsou tato), ale postoj člověka celého. O tom máme svědectví v listu Římanům: "Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen." (Ř 10,9) Tedy ústa i srdce, nejen vnější slova, ale i vnitřní postoj víry. Je třeba obojího. Už trochu začínáme tušit, proč není možné říct "Ježíš je Pán" bez Ducha: můžeme pravdivě vyznat jen tehdy, když věříme. A můžeme věřit jenom tehdy, když se nám otevřou oči a nahlédneme živého Pána, podobně jako učedníci. A ten, kdo otevírá oči, je právě Duch vzkříšeného. On vlévá do srdce jistotu, že Ježíš je Pán, že žije, že nepatří do minulosti. Ježíš přemohl smrt, otevřel hrob a vyšel jako vítěz nad smrtí. Vítěz a Pán nade vším, co ohrožuje člověka: nad prázdnotou, zlobou, strachem, zběsilými atentáty, nevyléčitelnými nemocemi, ekonomickou nejistotou, ekologickou katastrofou … Nad tím vším je Ježíš ten silnější a mocnější: on dokáže spoutat všechny tyto nezkrocené živly, které se zdají určovat a diktovat naše jednání i postoje.
Před ním jsou všechny tyto "mocnosti bezmocné". Toto je objektivní smysl zvolání "Ježíš je Pán". Sílu k takové víře (doprovázené vyznáním) nemůžeme "vydobýt ze sebe": potřebujeme aspoň paprsek světla Ducha, který nám ukáže život "v pravém světle", které nám ukáže, kdo je skutečným Pánem a kdo si jen na takového hraje, byť s velkým halasem.

Vedle toho bychom mohli uvést i smysl subjektivní: Ježíš je můj Pán. Vyznat a věřit, že Ježíš je Pán, ještě nemusí znamenat, že Ježíš je můj Pán. Někdy mohu nechat tohoto Pána venku za dveřmi svého života: a pánem budu ve skutečnosti já. Pravdivě vyznat "Ježíš je můj Pán" znamená svrhnout z trůnu své já a postavit místo něj Krista. Jedná se o malý koperníkovský obrat, kdy můj život se přestane točit kolem "mého já", a začne se otáčet kolem Krista - Slunce. Starý člověk žije pro sebe, pro uspokojení a naplnění sebe - člověk nový žije pro Krista a v něm nachází i svoji seberealizaci. Starý člověk se rozhoduje "podle svého názoru" - člověk nový podle evangelia. Starý člověk má vlastní nedotknutelný žebřík hodnot, nový člověk se nebojí "postavit se čelem k Bohu" a jako Abrahám je ochotný dávat i to, co je mu nejdražší (určitý navyklý postoj? Vztah? Věc?). Bylo by možná bolavé projít různé oblasti svého života a zjistit, že mnohde tím pánem není Kristus, ale já sám (respektive nějaká věc…). Toto konstatování by mohlo deprimovat a odejmout odvahu jít dál. Pavel však se vším důrazem hlásá i dnes radostné a osvobozující poselství: "V Duchu můžeme volat ´Ježíš je Pán´". Duch nás osvobozuje od pout nenasytného egoismu a přitahuje nás ke Kristu.
Starý člověk říká: "Pán jsem já", kdežto člověk nový "Ježíš je Pán". Právě Duch mění styl a směr našeho života - od života pro sebe k životu pro Krista. Toto neznamená, že bychom měli opustit rodinu nebo zaměstnání a vstoupit do kláštera (k tomu je třeba zvláštního povolání od Pána) - znamená to však, že v rodině a v zaměstnání budeme jednat "podle Krista", a ne podle sebe.

Pro Krista, a ne na prvním místě pro sebe. Tato koperníkovská revoluce se nestane "ze dne na den", ale spíš krůček za krůčkem.

A čím víc se Kristus stane naším Pánem, tím víc budeme toužit, aby jím byl "víc a víc": protože budeme poznávat, jak je náš Pán dobrý a jak je "lahodné jeho jho".

Bez Ducha můžeme říci "Ježíš je Pán", ba dokonce můžeme vyznat a vroucně zpívat "Ježíši, ty jsi můj Pán": nemůžeme však podřídit celý svůj život Kristu. Jen Duch může transplantovat naše srdce zatvrzelé sobectvím a dát nám srdce z masa, které chce žít pro Krista. Nový Duch, nové srdce, nový jazyk.





K reflexi

1. Co hlásá (pokud hlásá …) naše společenství svému okolí? Nauku? Morálku?
2. Které dary Ducha znám? Nejprve se pokus vyjmenovat aspoň některé a pak si nalistuj Pavlovy ilustrativní výčty v 1 Kor 12,8-10 a Ř 12,6-8.
Jsou některé tyto projevy zjevné i v mém společenství (menším či větším - farnostním, řeholním …)?
3. "Vím" o přítomnosti a působení Ducha ve svátosti smíření?

Sekce: Kázání
Témata: Duch svatý  |  Štěpán svatý  |  kázání

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz



Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz