Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
Slavnost Nejsvětější Trojice - C / Stůl slova

Křesťan zpravidla není tím, kdo může podat logické a vědecké vysvětlení pravdy o Bohu ve třech osobách, ale křesťan je tím, kdo trojjediného Boha zná a kdo ho ve svém životě dál a dál poznává. Kdo mu víc a víc rozumí, protože žije s ním a také v něm.

Rozbor textu

1. čtení
Př 8,22-31
Obraz moudrosti jakožto osoby, tedy personifikovaná moudrost, je plod pozdního židovství, doby nedlouho před Ježíšovým vystoupením. Teologie křesťanského východu zde rozlišuje moudrost stvořenou a moudrost nestvořenou. Moudrost nestvořená se nám potom může spojit s postavou Ducha svatého. Moudrost stvořená je "uvnitř stvoření", tedy také uvnitř toho, o čem mluví náš text. Člověk, zabývající se "horami, pahorky, moři ..." tedy stvořením a to v perspektivě víry, může poznávat nejen stvořitele, ale Boží moudrost, "otištěnou" ve stvoření, ba dokonce tam určitým způsobem živou.

Celá nauka o sofii - moudrosti - je hluboká a náročná, v západní teologii je však méně frekventovaná.


2. čtení
Řím 5,1-5
V 1 - víra nás uvádí do spojení s Ježíšem a ten nás smiřuje s Bohem, dává nám podíl na jeho životě a pak "máme pokoj s Bohem". Spása je věc osobního vztahu, setkání a spojení. Jsme uváděni do života Trojice.

V 2-3 - naše nikoliv jen lehké životní okolnosti nás vedou paradoxně k naději. Naděje ale není ani v nás, ani v nějakém rozhodnutí osudu, ani v pouhém optimismu, že "všechno dobře dopadne". Naděje nezklame proto, protože stojí na akci Boží: "Boží láska..vylita..skrze Ducha" (V 5). Člověk je tímto vylitím zbožšťován a má oprávněnou naději, že právě tato tendence ke zbožštění, tedy k plnému náležení Bohu, se v jeho životě prosadí, navzdory pokušením, hříchům a nezdarům všeho druhu.


Evangelium
Jan 16, 12-15
Ačkoliv nikde není v Novém zákoně Trojice definována, texty, jako je tento, ukazují dynamiku křesťanského života, vedoucí dovnitř Trojice. Neukazují tedy teoretický koncept, ale dávají nahlédnout do vnitřního života Božího a do naší účasti na něm.

V 12 - vše se nedá říci předem, ale do mnohého může být člověk postupně prakticky uveden

V 13 - Duch pravdy působí, uvádí nás do pravdy, tedy jedná s námi "bude mluvit, co uslyší", tedy spojuje nás s Otcem i Synem, s těmi, kteří "mluví".

V 14 - obohatí nás z toho, co je Ježíšovo, a to není jen k našemu užitku, ale k Boží slávě: je to jistým způsobem zjevení

V 15 - Ježíš a Otec jsou rozličné osoby, a přece jsou jedno. Co máme od Syna, máme také od Otce a máme to skrze Ducha. Jsme vpojování do Trojice


K úvaze
Není snadné mluvit o těchto věcech. A zdá se, že nejméně šťastné je pokoušet se o popis "jak je to v Bohu." Písmo nám totiž vytrvale říká, jak jedná Bůh s námi a jaký je vztah Ježíše a Otce, případně Ducha svatého a Ježíše, a tak nás uvádí do chápání vnitřního života Božího alespoň v určité míře. Na celek tohoto tajemství jsme opravdu krátcí.

"Tajemství Nejsvětější Trojice je hlavním tajemstvím víry a křesťanského života. Je to tajemství Boha, jaký je sám v sobě. Je tedy zdrojem všech ostatních tajemství víry. Je světlem, které osvěcuje. Je to nejzákladnější a nejpodstatnější učení v "hierarchii pravd" víry. Celé dějiny spásy jsou dějinami toho, jak se zjevoval jediný a pravý Bůh: Otec, Syn a Duch svatý, který smiřuje a spojuje se sebou ty, kteří se hříchem oddělili." (Katechismus katolické církve odst. 234)


Myšlenky k promluvě
Jaký je vlastně Bůh, ve kterého věříme? Blízký nebo vzdálený? Snadno pochopitelný, nebo zcela tajemný? Nám podobný, nebo nám nijak a v ničem nepodobný? Tak a podobně se můžeme ptát hodně dlouho. Ale dnešní svátek nám dává ještě jinou odpověď. Říká: Bůh je Trojjediný. Jsme z toho hned moudřejší? Sotva. Ale pravda o jednom Bohu v trojici osob, o jednotě tří v jednom božství, je pokladem křesťanů od prvotních dob. Je to poklad, na kterém si sice každý, kdo chce věci úplně a cela jednoduše vyložit, vylomí zoubky, ale na druhé straně je to pravda, která vede naše uvažování správným směrem. Je to pravda, která nám umožní, abychom si své poznatky, své věděné o Bohu dotvářeli ne po libosti, ale do krásného a nikdy nekončícího poznání Boha.

Aby toto všechno mohl člověk udělat, musí nejdřív jasně poznat, že Boha nelze poznat jako jednu věc mezi mnoha věcmi, jako předmět - byť nejtajemnější a nejvznešenější. Bůh je především někdo, tedy osoba, se kterou můžeme vejít do kontaktu. A každá osoba se nám musí dávat poznávat, máme-li jí poznat. Jestliže někdo z lidí s námi nemluví ani jinak nekomunikuje, nebudeme ho moci poznat, kdybychom dělali cokoliv.

A Bůh? Ten se nám poznat dává. Dává se nám poznat tak říkajíc zvnějšku - z dějin, i z našeho nitra, totiž působením Ducha svatého v nás.

V dějinách Izraele byl Bůh víc a víc poznáván - jako stvořitel, jako vysvoboditel, jako soudce, který soudí a slitovává se, jako ten, kdo si Izraele vybral a stojí za ním. Jako otec. A kromě toho byl Bůh poznáván jako zdroj moudrosti a jako moudrost sama. Jako ten, kdo daleko a daleko převyšuje všechnu lidskou moudrost. A tento Bůh poslal na svět svého Syna. Ježíš, člověk a Syn Boží, je nám ovšem blízký. Je to ten, komu vlastně v mnohém velmi snadno rozumíme. Je to ten, kdo nám ukazuje "lidskou tvář Boží". A nejen to. Ježíš nám ukazuje svůj vztah k Bohu, vztah Syna k Otci, vztah dvou, kteří jsou různí a přece jsou jedno. A tento Ježíš, když odcházel k Otci, nám slíbil a nakonec daroval svého svatého Ducha. Ten je v nás činný, je skrze něho rozlita Boží láska v našich srdcích. Je to Duch, který nás dál a dál uvádí do celé pravdy. Do jaké pravdy? Jistě také do pravdy o Bohu samém. Bůh nás v lidských dějinách pozval do svého společenství, Bůh nás v osobních dějinách našeho života pozval ke kontaktu s ním, Bůh se nám v dějinách lidstva i v našem životě otvírá. Tím, že nás přijímá za své přátele, tím, že je naším Otcem, že nám dává poznat svého Syna a tím, že nám dává svého Ducha, dává nám zakoušet, jaký vlastně je - a dává nám sebe poznat.

A tak křesťan zpravidla není tím, kdo může podat logické a vědecké vysvětlení pravdy o Bohu ve třech osobách, ale křesťan je tím, kdo trojjediného Boha zná a kdo ho ve svém životě dál a dál poznává. Kdo mu víc a víc rozumí, protože žije s ním a také v něm.

Čtení z dnešního dne: Pondělí 22.1.

2 Sam 5,1-7.10; Mk 3,22-30

Komentář k 2 Sam 5,1-7.10: Celou generaci, čtyřicet let, trvalo kralování Davidovo. Dokázal se přenést i přes vlastní selhání. Bůh zástupů (jemu svěřených!) byl totiž s ním i s jeho lidem. A právě toto vědomí je spojovalo…

Zdroj: Nedělní liturgie

21.1.2014 zemřel P. Karel Fořt - ´Otec Karel z RFE´

(21. 1. 2018) Dlouholetý oblíbený redaktor náboženského vysílání Radia Svobodná Evropa.

Kulturní i přírodní bohatství Amazonie leží papeži na srdci

Kulturní i přírodní bohatství Amazonie leží papeži na srdci
(18. 1. 2018) Papež František směřuje světovou pozornost k záchraně unikátních světových ekosystémů i kulturám domorodých národů,...

Týden modliteb za jednotu křesťanů - smíření křesťanů přesahuje lidské síly...

(14. 1. 2018) "Týden modliteb za jednotu křesťanů" se slaví každý rok od 18. do 25. ledna (nebo na jižní polokouli kolem...

Etty Hillesum - výročí narození (15. 1. 1914)

(13. 1. 2018) Už uplynulo více než 100 let od narození Ester "Etty" Hillesum. Etty se narodila 15. ledna v roce 1914 v židovské rodině...

15.1.2008 zemřel jeden z českých předních biblistů Profesor Jan Heller

(12. 1. 2018) Když se přiblíží stáří, sil ubývá. Co bude dál? Někdo ulpí na tom, co uplývá. To rozmnožuje bolest. Někomu je však dáno...

Marie Elekta od Ježíše (1605?1663), svátek 11.1.

(10. 1. 2018) V roce 1656 se konečně přes různé překážky podařilo realizovat založení pražského Karmelu. Zakladatelkou byla matka...