Sekce: Knihovna

Jak je biřmování chápáno; Co je biřmování

Zkušenost totiž ukazuje, že chápání svátosti biřmování je často dosti nepřesné a povrchní, zatížené řadou v historii vzniklých myšlenkových klišé

z knihy Příprava na biřmování , vydal(o): PaSTORAČNÍ STŘEDISKO Praha

Není bez zajímavosti si položit otázku, jak je v církvi v naší zemi vlastně biřmování chápáno. Zkušenost totiž ukazuje, že chápání této svátosti je často dosti nepřesné a povrchní, zatížené řadou v historii vzniklých myšlenkových klišé. Můžeme je zhustit do několika okruhů problémů:
Pastoračně-historický: V zlidovělém katolicismu rakouskouherské provenience se vyskytovalo zúžené chápání biřmování jako svátosti dospělosti v profánním či společenském smyslu. Religionisticky viděno jde potom (v tomto lidovém chápání, ne v podstatě věci!) o určitou obdobu iniciačních ritů, které se v různých kulturách vyskytují při vstupu mezi dospělé členy kmene nebo společnosti. Takové rity jsou známé jak z primitivních tak vyvinutějších kultur. Mají ovšem i svou novopohanskou obdobu v německé Jugendweihe (sekulární ritus v bývalé NDR, oblíbený i překvapivě dlouho po jejím zániku!). U nás v menší míře plnily tuto funkci buď taneční nebo maturita.

Teologický: historicky je sice biřmování součástí iniciačních svátostí a teologie je nyní opět takto chápe (srovnej KKC 1212), ale starší generaci je toto chápání méně známe, někdy dokonce nepochopitelné. Pro mnohé je pak biřmování spíš vyjímečným setkáním s biskupem než důležitým elementem křesťanské iniciace, než svátostným „upevněním“ v těle církve. Souvislost biřmování se křtem je v tom případě velmi málo chápána. Následky jsou nejlépe vidět u křtu dospělých: určitá část kněží se snaží oddělit časově i místně biřmování od křtu dospělého, ač liturgie i kodex mluví jinak. (srov. CIC, kán 866)

Praktický: v některých oblastech u nás (a ještě více je to patrné na Slovensku, v Rakousku nebo Německu) se více méně hromadné biřmování, zařazené na konec povinné školní docházky, stává jakýmsi „rituálním zakončením dětského povinného náboženského života“, po kterém zhusta v životě těchto dospívajících už nic výslovně křesťanského nenásleduje.

Co je biřmování

Katechismus katolické církve charakterizuje biřmování takto:
Svátost biřmování tvoří se křtem a eucharistií souhrn „svátostí uvedení do křesťanského života“, jehož jednotu je nutno uchovávat. Je tedy třeba vysvětlovat věřícím, že tato svátost je potřebná k naplnění křestní milosti. Vždyť svátost biřmování pokřtěné dokonaleji spojuje s církví a obdařuje zvláštní silou Ducha svatého, proto jsou ještě více povinni šířit a bránit víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové. (KKC 1285)

V obřadech biřmování (úvod, odst. 1 a 2) čteme:
Svátost biřmování uvádí pokřtěné dále do křesťanského života. Skrze ni totiž přijímají Ducha svatého, kterého Pán seslal v den letnic na apoštoly.
Tento dar Ducha svatého připodobňuje dokonaleji křesťany Ježíši Kristu a naplňuje je silou, aby mohli vydávat svědectví Kristu a tak ve víře a lásce vytvářet jeho tajemné tělo. Věřícím se přitom vtiskuje charakter neboli pečeť Páně, takže svátost biřmování nelze opakovat.[1]

Pastorační otázky, které si dnes klademe:
- koho biřmovat?
- kdy (v jakém věku) biřmovat?
- po jaké přípravě biřmovat čili kvalifikační předpoklady biřmování?
- jak učinit tuto svátost trvale přítomnou ve vědomí křesťana?
-
Je-li biřmován dospělý člověk (nebo člověk na prahu dospělosti), je legitimním požadavkem, aby to byl člověk obrácený. Je známo, že obrácení není jen předpokladem plodného přijetí svátosti, ale je také předpokladem účinnosti nebo dokonce oprávněnosti katecheze, která má biřmování předcházet.

A oč má u biřmovance při biřmování jít? Naznačme to v bodech:
- cesta k druhému obrácení nebo jeho uskutečnění
- plné začlenění do církve
- převzetí úlohy apoštola (uschopnění k evangelizaci)
- osobní ztotožnění se křtem, byl-li křest v raném dětství, vědomé přijetí jeho závazků
- duchovní prožitek - zážitek (pro dnešní mladou generaci takřka nezbytný!)
- Jako u celku iniciačních svátostí platí i u samostatného biřmování, že k účinnému životu z této svátosti je třeba mystagogie. Tím není ale řečeno, že je každému zřejmé jak má vypadat a jak má probíhat.

Příprava na biřmování je na jedné straně obtížná, na druhé straně je to velká šance, která může být buď zmařena nebo využita. Řada kněží ještě stále hledá nějaký vzor, příručku kterou by mohli použít jako podklad k přípravě, která by proběhla „snadno a rychle“, v horším případě pak chtějí sáhnout po knížce, kterou by bylo možno adeptovi či adeptům biřmování dát, aby se vše naučili a kněz by je vyzkoušel. Kdo ale má zkušenosti s prací s dnešní mládeží a k tomu něco pastýřské odpovědnosti, ten ví, že takto nelze postupovat. Naprostá většina mládeže u nás žije ve školním nebo pracovním prostředí, které je buď jakékoliv náboženské víře odcizené nebo je nábožensky pluralitní a ze všeho nejméně křesťanské. Vyjímkou nejsou ani církevní školy, protože jen menší část jejich studentů bývá věřící. Rovněž domácí prostředí mladých lidí zdaleka vždy nebývá křesťanské a i když je, je to ostrůvek křesťanského života v jiném světě, ve kterém se mám mladý člověk pohybovat tak, aby svou víru nejen neztratil, ale ve svém životním úkolu také realizoval.

Pro toho, kdo na biřmování připravuje, z toho plyne prvá zásada:
Nesoudit podle zkušeností z vlastního mládí, nesnažit se opakovat dávno vyzkoušené postupy, nic nepředpokládat a s naprostou otevřeností se dívat na skutečný stav víry a skutečné potřeby těch, které má před sebou.

Dalším velmi důležitým bodem je ujasnění si úkolu připravujícího a ujasnění si cíle celé přípravy. K tomu nám pomohou myšlenky P. Doc. Rudolfa Smahela SDB z jeho přednášky na kurzu kněží v Želivi. [2]