Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

03. Úvaha II - Vycházejme z osobní zkušenosti

Hledat Boha - to znamená ochotu přijmout ho takového, jakého ho potkám, jakého ho poznám.

z knihy Cesta k víře

Dnes bych začal úryvkem ze Skutků apoštolů.

Saul nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je vyhladit. Šel proto k veleknězi a vyžádal si od něho doporučující listy pro synagógy v Damašku, aby tam mohl vyhledávat muže i ženy, kteří se hlásí k tomu směru, a přivést je v poutech do Jeruzaléma. Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: "Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?" Saul řekl: "Kdo jsi, Pane?" On odpověděl: "Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat." Muži, kteří ho doprovázeli, zůstali stát a nebyli schopni slova; slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho. Saul vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho vzít za ruce a dovést do Damašku. Po tři dny neviděl, nic nejedl a nepil.(Sk 9, 1 - 9)

Proč jsem tento úryvek vybral? Mluvíme stále o víře a o tom, jak se k ní člověk může a nemůže dostávat.

Když si vezmete tuto základní Pavlovu příhodu: Pavel o Kristu věděl, věděl kdo je, pravděpodobně - byl vzdělán ve Starém zákoně - znal i všechny možné důvody pro které v něm měl rozpoznat Mesiáše, všechny biblické i starozákonní důvody. Mohl se od očitých svědků doslechnout o zázracích, které Ježíš konal. Měl tedy všechny předpoklady, aby v něj uvěřil, pokud jde o znalosti. To všechno věděl a přece v něj nevěřil jako ve Spasitele, ale bojoval proti němu.

Z toho je vidět, že samotná znalost i těch nejdůležitějších faktů nemusí ještě vést k víře. Je to zkušenost, kterou děláme v běžném životě, a je to i zkušenost Pavlova. Naopak osobní setkání k víře vést může. Šavel se změnil v Pavla, obrátil se, když se osobním způsobem s Kristem setkal a když toto setkání přijal. Nechal se jím oslovit a dalo by se říci i omráčit.

Když uvěřil - je zde řečeno "padl na zem". Pokusme se vysvětlit, co to vlastně znamená: ten člověk najednou ztratil své běžné možnosti, a ztratil i sílu, kterou se stavěl proti Kristovi. Celá událost Šavlova obrácení by zasluhovala podrobnějšího delšího čtení a rozjímání. Zdaleka nejde jen o to, že zažil něco mimořádného a že bylo nějaké světlo; tam jde o velice hluboké zobrazení události, kdy člověk přijímá Krista.

S vírou v Boha, což je nutný předpoklad víry v Krista Vykupitele - je to podobné, jako je tenhle Šavlův příběh. Člověk může o Bohu hodně vědět, může znát mnoho důvodů, proč by měl v Boha věřit a přece nevěří. Byli lidé, které přesvědčily starozákonní důkazy, aby přijali Krista. A byli lidé, kteří jej přijali, až když se s ním přímo setkali. Jsou lidé, kteří uvěří, když poznají různé důvody, proč by věřit měli. A jsou lidé, kteří uvěří až tenkrát, dojdou-li k bezprostřednímu setkání s Bohem.

Tato cesta zkušenosti, zakoušení Boha, zakoušení Boží skutečnosti není pochopitelně jedinou cestou k víře. Ale je jednou z cest nutných a možná, že je i jednou z cest dnešnímu člověku nejpřístupnějších.

Protože jsme schopni reagovat na to, s čím máme bezprostřední zkušenost, musíme se ptát, zda člověk může bezprostřední zkušenost s Bohem udělat. Nemyslím teď na žádné stavy vytržení nebo na nějaké mimořádné zážitky. Neříkám, že by neexistovaly, dá se s tím počítat u každého a v každou chvíli. Je to věc, kterou je třeba ponechat Pánu Bohu, a pokud se s ní člověk přímo setká, je dobře, ale nemůže na ni všechno sázet. Jde mi o věci svým způsobem obyčejné, které jsou běžné a člověku přístupné.

Zdá se, že by bylo dobře znát postupy, jak druhého přivést k zážitku Boha a bylo by všechno vyřízeno. Také jsou ale ještě některé podmínky a předpoklady, které musí být nejdříve splněny, aby se člověk mohl vůbec s Bohem setkat, aby jej mohl přijmout a poznat. V první řadě ho musí hledat. Zdá se to samozřejmé, ale není to zase tak jasné.

Hledat Boha - to znamená ochotu přijmout ho takového, jakého ho potkám, jakého ho poznám. To znamená, nebýt naplněn předsudky. Pokud jde o mého bližního, měli bychom mu pomoci, pokud o to stojí, odstranit falešné představy o Bohu.

Člověk tedy musí chtít Boha vidět. A musí být schopen, což je důležité, vydat se tou cestou, kde je možno se s Bohem setkat. Je možné říci takové přirovnání - snad vás nepohorší. Když budete chtít vidět kupříkladu srnky v lese, tak nestačí přijít za hajným a řekni mu: " Říkají, že jsou tu srnky, ukaž mi je." A teď se hřmotně vydáte do lesa a půjdete se podívat. Jak každý rozumný člověk pochopí, takhle to nejde. Pokud chce člověk srnky vidět, musí se přizpůsobit všem podmínkám, aby je vidět mohl: musí být zticha, musí jít tam, kde se potkat dají, chovat se tak, aby je nevyplašil a pokud má o nich špatnou představu, musí si ji opravit. Protože, bude-li si představovat srnku jako mravence, nikdy ji neuvidí, protože se bude dívat po zemi. A bude-li si ji představovat jako ptáka, bude se dívat nahoru a neuvidí opět nic. Jsou to tak samozřejmé věci, že to vypadá, jako když vykládám hlouposti. Ale lidé mají někdy podobně nemožnou představu o Bohu, a proto ho nemohou najít. A tak když chceme někomu na cestě k Bohu pomoci, nejprve se podívejme na to, co si náš člověk pod pojmem Bůh představuje. Jestliže si představuje něco nemožného, je mu to třeba rozmluvit.

Za druhé: jestli ho člověk sám nechce hledat, pak ho nenajde, leda že ho Bůh nějak zaskočí. My sotva můžeme pomoci na cestě k Bohu lidem, kteří Boha sami hledat nechtějí, to dost dobře nejde. Takový člověk ztrácí schopnost pro setkání s Bohem. A v neposlední řadě záleží velice na vlastnostech člověka. Ten, který je nemístně sebejistý, nebojácně nafoukaný, nebo který je drzý až arogantní, v kterém není žádná dobrá vůle, člověk, který vůbec nebere na vědomí své svědomí, takový člověk se sotva setká s Bohem, takového sotva k tomu setkání přivedeme. Buďto mu musíme pomoci od těchto vlastností, nebo musíme počkat, až je z něho život otluče, když to dobře dopadne. Marné je tahat někoho za loket do kostela, pokud má v sobě silně usazené věci, které se přímo setkání s Bohem brání. Potom je třeba zvážit, aby člověk nenabízel Boží věci tam, kde nemohou být přijaty. Dejme tomu, že tedy někdo nemá vnitřní překážky ve smyslu špatných vlastností, necitlivosti ve svědomí nebo sobectví, předpokládejme, že člověk nemá vyložené předsudky, že si Boha nepředstavuje vysloveně špatně a že není proti víře zaujat. Teď jde o to, jestli a jak je možné takového človíčka k víře přivést, nebo spíše pomoci mu v setkání s Bohem.

K tomu, aby člověk mohl někomu pomoci k setkání s Bohem, k tomu potřebuje vlastní jasné vědomí o svém setkání s ním. Řečeno docela jednoduše: pokud pro mne osobně není Bůh jasnou živou skutečností, pokud ho ve svém životě nevnímám, pokud nemám místo svého setkání, místa živého setkání ve svém životě, pokud je to pro mne jakýsi odtažitý, nekonečný duch, kterého snad poslouchám, tak sotva mohu k víře někoho přivést. To by skutečně nešlo. Člověk může posloužit jenom bohatstvím, které má sám v sobě živé. A tady bych mohl vlastně skončit. Tady bych vám mohl jenom říci: "A nyní si uvědomte, kdy Boha nejživěji vnímáte a totéž se snažte zprostředkovat druhému". Ale zprostředkovat, ne vnutit. Protože každý má svou osobní cestu k Bohu a já mu nemohu beze všeho vnutit tu svou.

Přesto se vám ale pokusím ukázat některé cesty, jimiž můžeme člověka dovést - když ne k Bohu, tedy alespoň k jakémusi předstupni. K tomu, aby vnímal něco velikého, nekonečného, něco, co tu přesahuje. Vždycky je třeba vyjít z osobní zkušenosti člověka. Můžete mluvit s někým, kdo má za sebou bohatší a leckdy i klikatý život. Možná, že ten je schopen si uvědomit, že jeho život, ať jakkoliv klikatý, nešel jen tak nazdařbůh, že měl nějaký svůj směr. Může ve svém životě odkrýt, že byl veden, že události, které se mu zdály náhodné, tak docela náhodné nebyly. Že ho někam posouvaly. Tohle všechno se jistě nedá svést na řetěz náhod, ale jestliže má člověk schopnost pozorovat, také si může všimnout, že byl během života k něčemu připravován. A pokud je k něčemu připravován, pak to znamená, že s ním někdo počítá. Tohle se dá odkrýt ve vlastním životě, že se mnou někdo počítá, někdo, kdo mě přesahuje, někdo, pro koho jsem zřejmě důležitý, i když jsem jinak docela bezvýznamný človíček. Stačí zůstat u slova "někdo" a nechtít z toho hned vyrazit důkaz, že je to Bůh.

Nebo jiná cesta: člověk, který je k sobě trochu citlivý, si dokáže uvědomit, že nejedná jen tak nazdařbůh. Že něco dělá a najednou si uvědomí, že by měl udělat něco docela jiného, lepšího. Nikdo ho nevidí, nikdo ho za to nepochválí, udělá to a řekne si "ano, to je ono!" A naopak - neudělá to a má z toho špatnou chuť v ústech. Tohle je třeba dovést ještě o kousek dál. Na první pohled to vypadá jako super ego psychologů, které jaksi ovládá člověka. Víte, že člověk má v sobě určitou normu chování a když jí vyhoví, tak je sám sebou pochválen, když jí naopak nevyhoví, je pokárán. Tohle je pravda, ale jde to ještě dál. Jsou věci, které jsou co do hodnocení nelišné: ani dobré, ani špatné. A já přece mohu pochopit - teď jsem udělal to správné, když jsem ze dvou věcí určitou vybral. Mohu zase pochopit, že někdo o mně ví, někdo, kdo nade mnou nestojí jako policajt, ale kdo má spíše zájem abych rostl. Znovu opakuji - ne policajt, ale ten, kdo má zájem, abych rostl.

Jiná cesta, velice přístupná, kterou mám sám vyzkoušenou je, máte-li před sebou dva snoubence. Dva snoubence, které někdy někdo pokřtil a pak se dlouho dál nic nedělo. Oni vědí, že nějaké křesťanství je a že nějaký ten Bůh by mohl být, ale moc jisti si nejsou. Takovým může člověk ukázat jednu cestu. Jsou dva lidé, kteří se mají rádi a jsou to lidé jakž takž střízliví. A vy jim řeknete: "Podívejte se, co vlastně člověk chce? Chce, aby ho měl někdo rád:" To vám odkývnou. A řeknete dál: "Chcete, aby vás ona měla ráda?" - "Ano" - "Chcete, abyste se na ni mohl opravdu spolehnout? Chcete, aby vás nikdy nepřestala mít ráda?" - Tady souhlasí. "Chcete, abyste se na ni mohl vždycky obrátit s plnou důvěrou a přitom jste věděl, že budete vždycky pochopen a vzat takový, jaký jste? - "Ano". A pak se zeptáte, zda očekává, že to bude stoprocentně naplněno. A tady vám každý rozumný člověk řekne, že ne. - A řeknou vám to i před sebou, jeden před druhým, protože i když mají o tom druhém to nejlepší mínění, vědí, že je to jen člověk a nesplní ideální požadavky. Ale přitom, je-li člověk k sobě poctivý, ví, že takové přání v sobě má - a to se mu má právě dokázat. Musí si uvědomit, že sám touží po tom, aby ho někdo bral vždycky takového, jaký je, aby ho někdo bral úplně pravdivě, a aby se k někomu mohl obrátit s plnou důvěrou, že je viděn a že - je-li zcela odkryt, nebude to použito proti němu. Tohle člověk v sobě má. A opět jsme u toho "někoho", kdo je za hranicí lidského, kdo je dál než my.

Pak je ještě jedna možnost. Dost špatně se to vykládá, ale berte to jako návod a zkuste si ho projít sami. Podívejte se: až na několik výjimek všichni určitě sedíte. Můžete si uvědomit, že sedíte na lavici, že vahou svého těla spočíváte na lavici. Lavice vás drží. Ta lavice není ve vzduchu, ale stojí na podlaze. Jste tedy drženi lavicí a podlahou. Jinak nevíte, kam byste se pohybovali. Podlaha, kdyby se mohla hýbat, by zase udělala vaši pozici nejistou. Ale podlaha stojí na zemi, jste tedy drženi na zemi, jste neseni lavicí, podlahou, zemí. Sedíte a sedíte pevně. Ta země, hlína, patří zeměkouli. Tedy vy, človíček, sedíte pevně proto, že jste nesen zeměkoulí. Ale i Země je pohyblivá a mohla by letět vesmírem kdoví kam. Jenže neletí, je držena přitažlivostí Slunce. A tak jste vlastně drženi Sluncem. Slunce vás drží v prostoru, kde se zeměkoule pořád otáčí. Jste neseni lavicí, podlahou, zemí, zeměkoulí a Sluncem. Ale co je ve vás vlastně neseno? Jenom vaše tělesná váha. Ale vy jste přece víc, než jen tělo, které spočívá na lavici. Víte o sobě a vaše já není neseno lavicí. - A je tady. Víte o sobě, víte, že žijete - a budete žít za vteřinu, i když nebudete vysloveně chtít, i když se o to nebudete vyloženě snažit a starat. I za pár vteřin si budete moci uvědomit sami sebe. Tady jste něčím neseni. Jste neseni životem své bytosti. Ale ještě je tu něco víc. Dovedete si představit, že nežijete. Jste cosi víc, než jenom projev života. Teď si člověk může pomalu uvědomit, že je tu někdo, na kom je nějak závislý. Že je nesen. Jeho bytí je neseno... Aby člověk mohl tohle říci druhému, musí to mít sám promeditováno. A nemůže to samozřejmě říci každému. Záleží na tom, jak druhý žije, jak je schopen vnímat a na co je citlivý.

Máte-li fantazii, můžete si podobných věcí najít víc. Takových, kterými můžete druhého dovést k zážitku, že o něm ví někdo, kdo je víc než on, kdo je za hranicí lidství, někdo, kdo na něj čeká a na koho také čeká on. Nechci být omezen jen na svůj život, chci víc a dál. Nikdy se nepokoušejte, i když snad někoho k tomuhle zážitku dovedete, chtít z toho hned vytřískat odpověď víry. Říci mu: "Tak vidíš, a to je Bůh a teď mu musíš věřit!" - To je hrozné! To nejde! - Stačí, že to ten člověk zažil. A pak se dá počkat, a jedině se dá čekat, jak on to pochopí. Připomněl bych vám tady Lukášovo evangelium, známé vyprávění o cestě učedníků do Emauz:
Když byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni však ho začali přemlouvat: "Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje." Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: "Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?" (Lk 24, 28 - 32)

Člověk neřekne "Tady je Bůh" - ale může si uvědomit, že mu "hořelo srdce" a v tom případě se stalo to nejdůležitější.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Středa 22.11.

2 Mak 7,1.20-31; Lk 19,11-28

Komentář k 2 Mak 7,1.20-31: Matka, která dodávala odvahu, je svou statečností vzorem pro naše chování v církvi. Odvážné ženy, které povzbuzovaly své vězněné manžely, ač byly nuceny režimem k rozvodu. Vzor pro každodenní nesení břemene i v našich dobách klidných.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...