Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

04. Úvaha III - On o mně ví

z knihy Cesta k víře

Přemýšleli jsme společně o zkušenostech, které člověk může udělat a které ho mohou přivést k poznání Boha, nebo spíše k setkání s ním. Dnes bychom v tom pokračovali, ale trochu z jiné strany. A sice tak, že budeme uvažovat o tom, jak věřící člověk může hlouběji pochopit, že Bohu náleží a jak Bohu náleží.

Skutečně není možné se spokojit jen s tím, že žijeme jakýmsi slušným způsobem, že dodržujeme desatero, a že se tím cítíme do jisté míry uspokojováni. Křesťanství rozhodně není jen slušné chování. Slušně se chovat může kde kdo, na to nemusí být křesťan. Dokonce může i něco vědět o Bohu, ale ani to ještě není plný křesťanský život. K tomu je zapotřebí uskutečňování celého Kristova životního stylu, ale o tom zatím nemluvíme. Rozhodně však patří k plnému křesťanskému životu žití s Bohem. A to je věc, o níž bych chtěl dnes mluvit. Prakticky to všichni dobře znáte, jde jen o to, aby si každý uvědomil a přitom ujasnil, jak tyto věci na sebe navazují a pokračují. Abychom si uvědomili. že chceme-li pro někoho křesťanství, pak pro něho chceme setkání s Bohem a vědomí o Bohu, o které mi tolik jde.

Úvodem bychom si přečetli dva verše z Izaiáše:
Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: "Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. (Iz 43, 1)

Vrátíme se k tomuto textu na konci uvažování a pak budeme číst ještě kousek dál.

Víte, tohle už je určitý vrchol cesty k Bohu: když člověk ví, že je Bohem zavolán jménem, a že je tím, kdo Bohu patří. A teď se pokusme společně sledovat cestu, po které se k Bohu dojít má.

Každý člověk chce, aby tady nežil zbytečně a většinou víme, že s námi někdo počítá, že na nás něco chce a očekává. Ale jsou v životě situace, kdy se zdá, jako by od nás nepotřeboval nikdo nic, jako bychom nemohli nikomu prospět. Čas od času se to člověku stane, třeba když je nemocný a potřebuje, aby se starali vlastně pořád o něj. Přesto si ani v tuto chvíli nemusí připadat zbytečně. Jestliže se člověk zamyslí nad touto situací, jestliže si uvědomí svou bezmocnost, nemusí mít ještě pocit naprosté zbytečnosti. Může pochopit, že o něj někdo stojí, že o něm někdo určitým způsobem ví. Kdo je zvyklý se modlit, ten k tomu dojde poměrně snadno, kdo není, pro toho je to obtížnější.

Kdo má totiž snahu se modlit, kdo v tomto směru udělá na sobě kus práce, je schopen vědět o někom, kdo si ho všímá. Pokud nejsme při modlitbě jenom hluční a pokud neustále Pánu Bohu něco nepřetržitě nevykládáme, tak ho vnímáme jako toho, kdo o nás ví.

Můžeme k tomu dojít ještě jednou jinou cestou, už jsem to trošičku naznačil posledně: když se člověk podívá na svůj život zpátky. Když se podíváme na uplynulá léta, můžeme pochopit, že někdo zřejmě s námi počítá, že tu nejsme naprosto zbyteční. Můžeme pochopit, že se náš život odvíjel určitým směrem a určitým způsobem. A nebo si můžeme uvědomit, že se náš život odvíjí zcela nesmyslným způsobem. Jestliže člověk dělá - krátce řečeno - jednu hloupost za druhou, jestliže si vždycky z těch dvou možností - dobré a špatné - vybere tu horší, potom vidí, že jeho život smysl nemá, nebo že ho převážně nemá. Že jde někam, kam se mu vlastně ani moc jít nechce.

Pokud se ale rozhoduji převážně pro dobré možnosti ve svém životě, pak vidím - podívám-li se na několik let svého života zpátky, že rostu, že celé to mé životní "pohybování se" někam směřuje, aniž jsem si toho vědom /při tom růstu/ a aniž ho sám nějak zapříčiňuji. Já ho spíše jen rozpoznávám ve svém životě. A potom pochopím, že se se mnou počítá a že ode mne kdosi cosi chce.

Jakmile využiji dobrých schopností, která v sobě mám, pak pochopím, že to je zřejmě ono. A to je dobré i tenkrát, když to nenese žádný efekt. Někdy se stane, že někomu pomůžeme a ono mu to vůbec neprospěje. Že je ta naše pomoc, kterou jsme poskytli mnohdy za značné námahy, pro něj zbytečná. Tillman uvádí v jednom svém rozjímání drastický případ, který se může stát. Člověk někam chvátající pomůže při nehodě zraněnému. Strašně se zdržel, něco důležitého nestihl - zraněný stejně cestou zemřel a on mu vlastně nepomohl. Tohle se zdá být marným a zbytečným. A přece při tom zažijeme úžasné uspokojení. Víme, že jsme vykonali cosi, co bylo plně lidské, co se od nás čekalo, přestože nás nikdo neviděl a nikdo nás za to nepochválí. Tady už člověk může vidět, že jde o kohosi, kdo je mimo něj, že jde o někoho, kdo s ním počítá.

Jiná cesta, kterou se dá pokračovat je třeba tato: jak člověk roste, poznává, že má v životě velice mnoho možností, jakým způsobem se uplatňovat a angažovat. Jak prospívat druhým. A teď uvidí vedle sebe třeba tři dobré možnosti a může sledovat jenom jednu - a přece pozná, kterou z těch dobrých si má vybrat. Pochopí, že tam je s ním počítáno.

A jde to ještě dál. Člověk udělá chybu, kterou mu nikdo nevyčte, než jeho svědomí, chybu, na které pochopí, že uhnul z cesty, ze směru, který mu přísluší. A někdy se to nedá napravit, někdy udělá chybu, která se nedá vymazat. Prostě jsem už ušel kus po špatné cestě a cesta zpátky neexistuje. To je situace, která může vést malomyslného člověka k hluboké beznaději. A právě v téhle situaci mohu poznat odpuštění nejen lidské - to nemusí být, třeba jsem nikomu neublížil - ale odpuštění, které je Boží, smíření s někým, kdo o mně ví a kdo mou cestu sleduje. A já mohu pochopit, že tohle smíření je pro mne opravdu cestou. Tím, že jsem s Bohem smířen, tím se napravilo to, že jsem se vydal špatnou cestou. Že pro mne existuje dobrá možnost cesty dopředu. Toto je asi největší zážitek odpuštění, jaký může člověk mít, nejhlubší, když pochopí, že se dostal nejen mimo nebezpečí trestu, ale že v okamžiku odpuštění nalézá znovu kudy má jít. Tohle pro svůj život velice potřebujeme. Mluvíme stále o tom, co člověk poznává. Neřekl jsem ale, jak to poznává. Jsou dvě hlavní cesty, kdy poznáváme, že s námi Bůh počítá, kdy nám odpouští a co nám chce. Jednak jsou to události našeho života, a pak je to modlitba.

Modlitba může být místem, kde o Bohu skutečně víme. Nemyslím teď nějaké mimořádné stavy, myslím tím modlitbu, která je každému z nás vlastní. V této modlitbě můžeme zažít velice jemný, ale přitom jasný dojem, že o mně někdo ví, a že mne s laskavým zájmem sleduje.

Jestliže víme v modlitbě skutečně o Bohu, pak ho nevnímáme jako policajta, který nad námi stojí - to je spíše případ zdeformovaného svědomí, pokud vnímáme Boha jako strážce, který nad námi stojí s napřaženou holí. Skutečné vědomí o Bohu je vědomí o někom velikém, nepostižitelném a přece skutečném. Pravé vědomí o Bohu lze těžko slovy vyjádřit, prostě, když ho člověk zažije, tak o něm ví, ale nemůže ho dost dobře sdělit druhému.

Možná si vzpomenete na starozákonní příběh o Eliášovi, který stál před jeskyní a okolo šlo zemětřesení a vichr - a nebyl v zemětřesení Hospodin a nebyl ani ve vichru - a pak šel kolem tichý vánek a Eliáš se zahalil do pláště a postavil se u vchodu do jeskyně - to je přesně ono.(srov. 1Král 19,11-13) Když člověk zažívá Boha, je to něco velice jemného a neznatelného - a přece naprosto určitého a víme, že si to nemůžeme splést s nikým ani ničím jiným. Jakmile máme své vědomí o Bohu příliš barvité, je to většinou podezřelé. Co je skutečně Boží je jemné a mocné. Každý průměrný člověk to rozezná. A tak může člověk zažít Boha jako toho, kdo s ním počítá a kdo mu je pramenem jistoty, klidným a skutečným. Je to něco jiného, než taková záchrana v krajní nouzi, kde neví, na koho by se obrátil, tak lítá od dveří ke dveřím, od jednoho ke druhému a hledá, kdo by mu pomohl. Jestliže je ale člověk v nouzi a ví o Bohu, pak asi nepadne do zmatku. Skutečná víra je ve spolehnutí se na někoho, o němž mám jasné přesvědčení, že o něm vím. Když člověk - i v duchu - zmateně pobíhá sem a tam, to není projev víry. Projev víry je skutečné spolehnutí, které ví o Bohu a které se nestará příliš o to, jak věci dopadnou.

A teď se tedy vrátíme znovu k úryvku z Izaiáše, přečteme ho znovu a celý:
Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: "Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel. Jako výkupné jsem dal za tebe Egypt, Kúš a Sebu dal jsem místo tebe. (Iz 43, 1 - 3)
Kdo máte silnou zkušenost s Bohem, pochopíte, jak jsou tato slova míněna a také víte, že se to dá těžko vyjádřit srozumitelněji. Protože jde o mnohem více než o vodu a oheň, dá se to říci velmi těžko. Ale zcela bezpečně může člověk poznat toto: že ho Bůh volá jménem, že ho Bůh volá osobně. Tohle je skutečnost, na které do velké míry stojí naše víra, skutečnost, která se těžko dá sdělit druhému, protože mne volá Bůh mým jménem, toho druhého zase jeho jménem. Můžeme si oba říci, že jsme zažili totéž - ale sotva to mohu říci někomu, kdo to nezažil.

Přesto ale člověk potřebuje to - že je volán jménem - prožít do hloubky, aby byla jeho víra patřičně hluboká a silná. A tak bych končil malým úkolem pro vás. Budete-li mít trochu času, tak si na chvilku sedněte a snažte se přemýšlet o tom, kdy se cítíte být "voláni jménem", kdy se cítíte být Bohem oslovováni, kde cítíte že s vámi počítá, že se k vám osobně obrací. Ať teď, nebo někdy v minulosti. A pokud vám to nepůjde, tak to odložte na léta příští. Ono to nemusí jít vždycky.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Témata: Víra

Čtení z dnešního dne: Pátek 24.11.

1 Mak 4,36-37.52-59; Lk 19,45-48

Komentář k 1 Mak 4,36-37.52-59: Radost a obnova národa začala obnovou chrámu. Jsou ovšem národy, které při svém vzniku chrámy boří.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...