06. Pouť víry Božího lidu

z knihy Májové úvahy - Výběr z encykliky Redemptoris Mater (Jan Pavel II.)

Církev postupuje při svém putování v čase mezi pronásledováním ze strany světa a mezi útěchami od Boha a hlásá Pánův kříž a jeho smrt, dokud on nepřijde (srov.. 1 Kor 11,26). Jako už tělesný Izrael je za svého putování v poušti nazýván Boží církev, též nový Izrael... je nazýván Kristova církev. (LG 8)

Když se církev ubírá při tomto putování prostorem a časem, a ještě víc v dějinách lidských duší, je Maria přítomna jako ta, která "je blahoslavená, protože uvěřila", jako ta, která "kráčela napřed cestou víry", na níž má jako žádný jiný člověk účast na Kristově tajemství ... Uprostřed všech věřících je jakoby zrcadlem, ve kterém se nejhlubším a nejzářivějším způsobem odrážejí velké skutky Boží. (RM 25)

Každý z nás ví, jak se právě v tu chvíli nebo v tento den cítí. Někdo dobře, někdo hůře... Ale zamyslíme-li se hlouběji, potom vidíme, že toto není všechno. Náš život není jen přítomný okamžik, náš život je poutí dějinami rodiny, farnosti, národa... A teprve pohled na větší celek, tak na desetiletí našeho života - nám ukazuje, co vlastně žijeme. Podobně je tomu i s církví. Prožívá na různých místech světa a v různých staletí různé doby: někdy a někde zasahuje většinu obyvatel, jinde menšinu, někdy počet jejich členů roste, jindy klesá. Ale pouť církve dějinami je nepřetržitá, trvá dva tisíce let. A encyklika nám ukazuje Pannu Marii uprostřed této pouti, a uprostřed této církve: Maria jde za svým synem Ježíšem před námi i s námi.

Jsme zvyklí nejčastěji vidět Pannu Marii jako nebeskou královnu - tak nám ji (a jistě právem) většinou ukazuje výtvarné umění. Ale nesmíme zapomenout na její cestu víry v celém jejím pozemském životě. Náplní tohoto života se stával od zvěstování její syn s celou plností významu svého života. Toto všechno Maria chápala svou vírou. A je blahoslavená, protože uvěřila. Církev jde touto cestou s ní a za ní. Církev se nemůže stát nehybnou organizací, kamenným hradem, který tu prostě jen po staletí stojí a uzavírá v sobě poklady... Církev je tvořena živými lidmi, těmi, kteří se k ní právě připojují, těmi, kdo v ní docházejí zralosti, těmi, kteří přecházejí smrtí do církve nebeské ... Stále se obnovuje, stále obnovuje svou víru... nikdy není definitivní, totiž nehybná a neživá, protože stále žije. Maria, jdoucí před ní a s ní a vždy v ní, je posilou, obrazem, příkladem, povzbuzením. Stále a každému ukazuje, že lze uvěřit, že lze nechat svůj život Bohem ovlivnit - ovládnout - naplnit. A stále má k nám - údům církve - ona - úd církve - živé, láskyplné vazby. Tvoříme s ní živý celek - tělo Kristovo, jehož je Ježíš sám hlavou. Nemusíme mít tedy strach, že pouť církve ochabne, skončí před koncem času, že skončí v bezcestí. A nemusíme mít strach ani o sebe, pokud do těla - církve patříme, pokud máme plnou účast na pouti Božího lidu dějinami, pokud jsme poutníky s Marií a ne kameny podél cesty.

Modleme se:
Bože, děkujeme Ti za dar víry a děkujeme Ti za Marii, vzor víry církve. Dej nám důvěru, že naše pouť dějinami je Tebou chtěná i Tebou chráněná. Amen.

6.1 Maria a Duch svatý

Církev, vybudovaná Kristem na apoštolech, si tyto "velké skutky Boží" plně uvědomila o letnicích, když všichni shromážděni ve večeřadle "byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal". V této chvíli začíná také cesta víry, putování církve dějinami lidí a národů... Víme, že na počátku této cesty je přítomna Maria. Spolu s apoštoly ve večeřadle "prosí v modlitbách o dar Ducha". Její cesta víry je v jistém smyslu delší. Duch svatý na ni sestoupil již dříve. Při zvěstování se stala jeho dokonalou snoubenkou, protože přijala slovo živého Boha, "rozumem a vůlí se plně podřídila zjevujícímu Bohu a ochotně projevila souhlas s jeho zjevením". Ano, v "poslušnosti víry" se zcela a úplně odevzdala Bohu. (RM 26)

Nechápe-li člověk význam daru, který je dáván, těžko ho využije a zažije z něj málo radosti. Víme, že církvi byl dán o letnicích Duch svatý. Víme, že je dáván stále ... i nám. A právě na Marii vidíme, co to znamená přijmout Ducha svatého. Je s apoštoly ve večeřadle před letnicemi, modlí se s nimi před sesláním Ducha. Ale Maria je také tou, která už plodnost obdarování Duchem zakusila - matka Ježíše, zastíněním Ducha, milosti plná ... Maria, obraz církve ... Církev, naplněná Duchem, je plodná, dává světu Krista v jeho uzdravující, zachraňující spásné moci: Církev, podobná Marii - Panně. Tedy církev chudá, církev - panna, která nemá za muže mocnosti tohoto světa, církev spoléhající jen a jen na obdarování Boží. Církev, toužící po Duchu, má vidět Marii uprostřed sebe. Tedy: my dnes, kteří toužíme po dalším a dalším obdarování Duchem Božím, máme vidět Marii uprostřed nás. Marii - Pannu, pokornou služebnici Páně, silnou tím, co jí v její slabosti Bůh dal.

Modleme se:
Panno Maria, uč nás stále chudobě, ve které nám Bůh může dávat své dary. Ty jsi byla chudá, prostá, nazaretská dívka. Pomoz nám, ať pochopíme, že nejsme sami o nic víc, než chudí lidé, abychom tak mohli přijmout Boží dary. Amen.

6.2 Církev se dívá na Marii

Nyní u zrodu církve, na začátku její dlouhé pouti víry, která začíná letnicemi v Jeruzalémě, byla Maria pohromadě se všemi, kdo tvořili zárodek "nového Izraele". Byla přítomna jako mimořádná svědkyně Kristova tajemství. A církev setrvává na modlitbě spolu s ní a současně se na dívá ve světle Slova, které se stalo člověkem. Tak tomu bylo vždy. Maria patří nerozlučně ke Kristu tajemství církve - od začátku, ode dne jejího zrození. (RM 27)

Že si nelze odmyslet od katolické církve Pannu Marii, to je zcela zřejmé. Je ale také důležité, aby si nikdo "neodmyslel" od Marie církev a aby si od ní neodtrhl tajemství vykoupení. Lidé totiž mají rádi hrdiny, idoly, osoby hodné uctívání. Ale Panna Maria do této řady nepatří. Ona "nevyrostla" sama a není sama. Jen totiž ve světle Ježíše chápeme, kdo je Maria, první vykoupený člověk. Jen ve světle Ježíše vidíme, že je první ze zachráněných, zachráněných z moci hříchu a smrti. A jen ve světle Ježíše vidíme Marii jako neodmyslitelnou část Božího lidu - církve. Je první z těch, kteří odpověděli vírou. Boží vyvolení a lidská odpověď víry - to je jádro spásy, církve, křesťanství. Maria v tomto jádru spočívá spolu s námi, spočívá v něm celou svou bytostí. Volá k následování ve víře: máme uvěřit jako ona. Ukazuje na moc Božího vyvolení, která se má projevit i na nás.

Modleme se:
Panno Maria, radujeme se z toho, že jsi tak skvělou částí církve, kterou vytváříme i my. Pomoz nám, ať si nepřipadáme nikdy osamělí, ať cítíme živost celého organismu církve, do něhož patříme. Amen.

6.3 Maria ve středu dějin spásy.

Koncil učí: "Maria ... pronikla do středu dějin spásy ... proto, když se o ní mluví a je uctívána, přivádí tím věřící ke svému Synu, k jeho oběti a lásce k Otci". Proto je jistým způsobem Mariina víra na základě apoštolského svědectví církve neustále vírou putujícího božího lidu: vírou osob a obcí, kruhů a společenství, a konečně rozmanitých církevních skupin. Je to víra, která je zprostředkována zároveň rozumem a srdcem. Nalézáme ji nebo ji získáváme vždy znovu modlitbou. Proto také při své apoštolské práci vzhlíží církev oprávněně k Marii, která zrodila Krista, jenž byl počat z Ducha svatého a narodil se z Panny, aby tak prostřednictvím církve se mohl zrodit a růst též v srdcích věřících. (RM 28).

Sotva by stačilo obdivovat se Panně Marii a chválit ji a neusilovat o to, abychom věřili podobně jako ona. Koncil i papež nám znovu připomínají, že si nemůžeme dělat o Panně Marii jakýkoliv obrázek, že ji nemůžeme mít jen a pouze jako utěšující maminku, jako někoho, kdo nás polituje a nic nebude žádat. Maria je ve středu dějin spásy, její víra se dotýká jádra věci: pohled na Marii nás vede k Ježíši ukřižovanému i vzkříšenému, k tomu, který říká: "Následuj mne." Pohled na Marii mne nemůže nechat na pochybách o tom, že Bohu je třeba svěřit celý život.

Modleme se:
Panno Maria, radujeme se z Tvého nerozděleného srdce. Z Tvého života, který Bohu plně patřil a patří. Děkujeme s Tebou tomu, který je mocný a jeho jméno je svaté. Amen.