08. Poznámky

Poznámky:
1. K často užívanému výrazu "křest v Duchu" viz odd. 3.4.2. (pozn. 93) a 3.1.4. (pozn. 52). Srov. Duch oživuje V. 1 a 2 viz sez. lit.; pozn. překl.

2. Přesněji k tomu odd. 3.4.3.

3. Ignác z Loyoly: Duchovní cvičení, č. 313 - 336.

4. Tak to stojí v dokumentu "Ordnung für Katholische Charismatische Gemeinde-Erneuerung im Bereich der Deutschen Bischofskonferenz" III A1 (Uspořádání Katolické charismatické obnovy obce v oblasti Německé biskupské konference), který Stálá rada Německé biskupské konference v srpnu 1984 "schválila a vzala na vědomí", a tím uvedla v platnost. Srov. k tomu odd. 1.6.3. Dokument vyšel v časopisu Rundbrief 4/1984, str. 20 a v knize "Jesus ist der Herr" (Baumert N., Hrsg, viz sez. lit.), str. 63nn.

5. Srov. k tomu Baumert N.: Duchovní vedení v modlitebních společenstvích, v časopisu Rundbrief 3/1980, str. 5nn; dále dokument zmíněný v pozn. 4.

6. Tomu je třeba rozumět ve smyslu instrukcí, které dává Ignác v Duchovních cvičeních (č. 15) a které nabádají vedoucího exercicií ke zdrženlivosti: "Při hledání vůle Boží je vhodnější a mnohem lepší, aby se Stvořitel a Pán sám sděloval jemu oddané duši tím, že ji přivine ke své lásce a chvále a disponuje pro tu cestu, na které mu od této chvíle bude moci lépe sloužit. Ten, kdo dává cvičení, nemá se tedy obracet nebo přiklánět ani k jedné ani ke druhé straně, nýbrž zůstat v rovnováze jako jazýček u staré kupecké váhy a nechat přímo jednat Stvořitele s tvorem a tvora se svým Stvořitelem a Pánem." Z výše řečeného je samo sebou patrné, že jsou tyto "bezprostřední" vlivy přijímány na způsob přijímajícího (srov. č. 336) a že ve své konkrétnosti jsou odkázány na církev.

7. Vyšlo v La Documentation catholique 20. 1. 1980; jako brožura při LICAP, 1 rue Guimard, B-1040 Bruxelles; dále v Mc Donnell, Presence 2/80. Německy v časopise Rundbrief 2/80.

8. Skutečnost, že se přitom události na Duquesne-University v Pittsburgu a v Notre-Dame (USA) v r. 1967 staly jakousi zápalnou jiskrou velkého ohně v církvi a že odtud vyšla mnohá seskupení a inspirovaly se zde mnohé iniciativy, je všeobecně známá. V r. 1976 se pak mezinárodní komunikační centrum (ICO - International Communication Office) přestěhovalo z Ann Arbor (Michigan) do Bruselu, v r. 1981 do Říma.

9. Shromážděno u Mc Donnell, Presence. 1500 stran této dokumentace přináší kromě odpovídajících vyjádření ostatních církví a církevních společenství: 62 oblastních a 9 mezinárodních (včetně některých ekumenických) dokumentů. Některé z těchto dokumentů vyšly v němčině v knize uvedené v pozn. 4.

10. Vedoucím byl Kilian Mc Donnell OSB. Dále: C. Aldunante SJ (Chile), S. Carillo MSPS (Mexiko), R. Martin (USA), A. de Manleon OP (Francie), H. Mühlen (SRN), U. O’Brien (Irsko), K. Ranaghan (USA). Další údaje: Dokuments of Mechelen, 70 stran (viz sez. lit.).

11. Viz sez. lit.: Erneuerung der Kirche; krátké shrnutí a zhodnocení: Baumert N.: Ein klärendes Wort (viz sez. lit.).

12. Původně Předběžné uspořádání (Vorläufige Ordung), srov. ale 1.3.2. (pozn. 4).

13. Vyšlo v časopisu Erneuerung, H 22, 1/1985. Text pochází od H. Mühlena a J. Kollera, kteří do něj zapracovali i doplňující poznámky světícího biskupa Kuntnera. V r. 1987 se tento text objevil ve změněném a doplněném vydání pod názvem "Erneuerung aus dem Geist Gottes" (Obnova z Ducha Božího). Výchozím bodem je zde obecná pastorace a je zde snaha ukázat společný přínos všech nových duchovních hnutí, zatímco text "Der Geist macht lebendig" (Duch oživuje; viz dále) vychází spíše z partikulárního hlediska Charismatické obnovy, které se snaží zasadit do obecné pastorace. Pozn. č. 13 je zpracována podle pozn. č. 16 v Lizenzausgabe, Leipzig 1989; pozn. překl.

14. Srov. 1.6.2., konec prvního úseku; "duchovní" je příliš obecný výraz.

15. Rada Charismatické obnovy obce v oblasti Rakouské biskupské konference se rozhodla v říjnu 1985 pro název "Charismatische Gemeinde-Erneuerung"; právě tak v listopadu 1985 "Rada" v oblasti Německé biskupské konference. Mezinárodně užívaný název je "Charismatická obnova" (Charismatic renewal).

16. Kopfermann W.: Charismatisch ist nicht gleich charismatisch. K objasnění vlastního označení, v časopisu Erneuerung 19, 2/1984, 43n. Situace je zde u evangelických křesťanů značně jiná než v katolické církvi. Kopfermann při objasňování změny názvu uvádí (v lednu 1984) devět "zvláštností" oproti "jiným charismatickým hnutím". Všech devět známek lze nalézt všude po světě i v katolické Charismatické obnově, takže z těchto důvodů nelze nějaké ohraničování se uvnitř katolického prostoru ospravedlnit. Kopfermann mluví zcela jasně o "typických společných známkách" a "specifikách", jimiž se toto "obnovné hnutí" profiluje "uvnitř církve". Kontakty s "Duchovní obnovou obce v evangelické církvi" (Geistliche Gemeinde-Erneuerung in der evangelischen Kirche - oficiální název v SRN), ale i s různými svobodnými církvemi jsou intenzívní. Roste zde nový způsob ekumenismu, který má své specifické úkoly a důsledky.

17. Vyjádření papežů v časopisu Erneuerung 10, 2/1981; možno obdržet u Komunikační služby v Passau. Dále v knize uvedené v pozn. 4

18. Poukazy na to jsou u Benz E.: Der Heilige Geist in Amerika, Düsseldorf 1970, a Giese E.: Und flicken die Netze, Marburg 1976 (Selbstverlag: Georg-Voigt, str. 33). V Evangelickém aliančním věstníku z r. 1930 byla zpráva o "mluvení v jazycích a proroctví" v Estonsku. K jižnímu Rusku a Arménii srov. také Demos Shakarian: Die glücklichsten Menschen auf Erden, 11 - 23, Erzhausen 1976. Broadbent E. H.: Die Gemeinde Jesu in Knechtgestalt, Killenburg 1965, referuje na str. 40 - 64 o stále trvající tradici darů Ducha od prvotní církve "Arménských bratří" a jiných malých skupin v Malé Asii a na Balkáně, např. u Pauliciánů, Bogomilů a "Božích přátel" v Bosně.

19. Jako příklad uvádíme svědectví C. G. Finneye (U1975), vůdce amerického Hnutí posvěcení (Reimer, 125n, viz sez. lit.): "Nebyl to ani oheň ani to nebylo světlo v nějakém konkrétním prostoru, a přece se mi zdálo, že jsem plný světla. Čistý a jasný, zářící podivuhodným leskem, stál obraz Ježíše Krista před mojí duší, takže jsem mu hleděl z očí do očí. Jako poražený jsem se skácel na kolena a plakal jsem jako dítě, přičemž jsem trhanými slovy před ním vyléval své srdce . . . Jak dlouho jsem v ponížení a klanění před ním klečel, nevím . . . Právě když jsem si chtěl sednout na židli, sestoupil na mne najednou proudem Duch Boží a zcela a úplně zaplnil mého ducha, duši i tělo, aniž bych dříve někdy slyšel o nějakém křtu v Duchu, natož pak abych něco takového očekával. Bylo mi jako bych stál pod vlivem elektrického proudu, který mnou procházel skrz naskrz. Přelévala se přese mne jedna vlna lásky za druhou, jinak to němu popsat. Bylo to jako dech života shůry a já cítil, jako bych byl pohybován neviditelnými perutěmi sem a tam . . ." Toto naplnění bylo vyloženo jako počátek "vnitřního přebývání osobní přítomnosti Ducha ve věřících" s cílem "obdarování silou Ducha k Boží službě, ale i propůjčení zvláštních darů Ducha". K dějinám tohoto pojmu: Schmieder L., OSB: Geisttaufe. Ein Beitrag zur neueren Glaubengeschichte, Paderborn 1982 (PThSt 13).

20. Srov. Reimer, viz sez. lit., 130 - 167. Když člověk čte velmi tvrdé "Berliner Erklärung" z r. 1909 ("tzv. letniční hnutí není shůry, ale zespoda") a duchovně znějící odpověď "Mühlheimské konference", která ještě neztratila svou aktuálnost, jasně zde cítí zápas duchovního rozlišování. Oba texty najdeme ve sbírce Fleisch P.: Die moderne Gemeinschaftsbewegung in Deutschland, 2. svazek, 1. díl: Die Zungenbewegung in Deutschland, Leipzig 1914.

21. Popsáno u Giese (srov. pozn. 18); Hollenweger E.: Enthusiastisches Christentum, Wupertal 1969.

22. Srov. vyčerpávající zprávu od Bittlingera: Papst und Pfingstler (viz sez. lit.). Rozhovory byly obnoveny v r. 1985.

23. Další údaje viz Reimer (viz sez. lit.), 168 - 172.

24. Dekret o ekumenismu II. vatikánského koncilu (UR 4).

25. V SRN existují mnohé mezicírkevní vztahy díky vzájemným návštěvám a kontaktům vedoucích osobností. Nebezpečí přijímání cizích prvků (např. jiné teologie nebo stylu zbožnosti svobodných církví) je nejlépe eliminovat skrze vlastní autentickou zbožnost, skrze katolickou šíři a úctu k přesvědčení jiného. Sjednocování křesťanů je také bolestný proces, který může pokračovat jen ve vzájemné trpělivosti. V praxi vidím, že právě tato oblast ekumenismu je často bohatě požehnána. Ke vztahům k iniciativám zemských církví viz ekumenický časopis Erneuerung (viz seznam literatury) a Kopfermann W.: Charismatische Gemeinde-Erneuerung, Eine Zwischenbilanz (Selbstverlag, Alte Rabenstr. 23, 2 Hamburg).

26. Tato mimořádně instruktivní zpráva a přehled o odpovědích členských církví jsou obsaženy u ERC, komise "Erneuerung und Gemeindeleben", 150 route de Ferney, CH-1211 Genf 20. Zpráva též vyšla v Erneuerung 10, 2/1981 a v Presence III, 358 - 369.

27. V této souvislosti bychom ještě mohli poukázat na letniční poselství prezidenta ERC z r. 1976: "To, co se stalo v prvotní církvi . . . , to Duch svatý učinil při shromáždění Ekumenické rady také v nás. Najednou nám základní pravdy evangelia více vystoupily před oči. Byla nám ukázána nová cesta, jak můžeme žít v poslušnosti našemu Pánu. A tímto způsobem bylo umožněno, že jsme zůstali jeden při druhém a dáváme všechny síly k překonání svéhlavosti, která nás tak lehce vzájemně odděluje."