1 Historie letničního hnutí

Psal se únor 1967, když při modlitebním víkendovém setkání v jednom diecézním exercičním středisku[1]zakusili jeho účastníci to, co již bylo známo u jiných nekatolických skupin, a co se označuje pojmem „křest v Duchu svatém“. Tito lidé, sami ovlivnění letničním hnutím protestantů, zažili jakýsi duchovní průlom do svého života, jehož znaky se i po čase jevily jako identické s obdobnou zkušeností u nekatolických křesťanů. Je třeba poznamenat, že tito katoličtí křesťané, mezi nimi dva profesoři - kněží, rozhodně nic speciálního předem neplánovali. Měli společné to, že nechtěli žít svou víru povrchně.

Na začátku našeho století metodistický kazatel Charles F. Parham, založil biblickou školu v Topeka (Kansas - USA). Jeho systém výuky kladení otázek, na které se hledali odpovědi ve Starém a Novém zákoně, vyvolal k životu letniční hnutí. Byla položena také otázka: „Podle čeho se dá poznat skutečný křest Duchem?“ Odpověď našli ve Skutcích: „Důkazem skutečného křtu Duchem je glosolálie, mluvení v jazyku“ (s odvoláním na Sk 2,4; 10,44-46; 19,6). Nespokojili se ovšem jen s teorií.

Jedna posluchačka, jménem Agnes Oznam, prosila Parhama 1. ledna 1901, aby se nad ní modlil s vkládáním rukou o milost křtu v Duchu svatém. Agnes prožila jakousi náboženskou zkušenost a obdržela dar modlitby v jazyku.[2]

1.1 Vznik letničních sborů

V této biblické škole později každý přijal křest Duchem. Vzniklo hnutí, které se pod vlivem pastora Williama Seymoura, působícího v Los Angeles (Kalifornia) na Azusa Streett od 9. dubna 1906, rozšířilo po celém světě. Dnes je známé jako letniční hnutí, protože učilo, že letniční zkušenost je normativní pro všechna křesťanská shromáždění.

Podle této skupiny, a většina letničních zastává tento pohled dodnes, křest Duchem svatým znamená: osobní posvěcení a přijetí Boží síly. Je-li opravdový, pak jej vždycky provází mluvení v jazyku. Ale i ostatní charizmata - výklad modlitby mluvení v jazyku, proroctví, uzdravování, moudrost - patří k základní „vybavenosti“ křesťanského společenství.

První letniční křesťané neměli nějaký úmysl budovat oddělené sbory nebo církve. Chtěli pouze ve vlastní církvi šířit svou duchovní zkušenost. Zpravidla nebyli dobře přijímáni, a tak se začaly oddělovat letniční sbory a církve, které se pak často neobyčejně rychle dále rozrůstaly. Dnes se odhaduje nejméně 200 miliónů členů letničních církví, jejich počet stále dynamicky vzrůstá, takže jsou letniční církve, zdá se, nejdynamičtější složkou křesťanského světa.[3]

1.2 Letniční vliv v tradičních církvích

Ale ani další, a dokonce ani velké tradiční církve, nezůstaly „ušetřeny“ toho, že někteří jejich členové prožili letniční zkušenost. Po 2. světové válce se objevují letniční anglikáni, luteráni, baptisté, metodisté. V teologické reflexi „křtu v Duchu svatém“ dochází již k určitému posunu.

Křest v Duchu svatém tu znamená poznání Boží lásky a přijetí darů Ducha za účelem služby ve společenství. Vzhledem k tomu, že Bůh dal již svého Ducha při svátostném křtu vodou (anebo při obrácení), chápe se „křest Duchem“ jako oživení již skrze svátost křtu přijaté milosti. Důležitost mluvení v jazycích, jako jediného poznávacího znamení, je pokládána za relativní.

K velkému překvapení mnohých však letniční zkušenost zasáhla také pravoslavné a katolické křesťany. Pro katolíky se však vynořila celé řada otázek ve spojení s událostí „křtu v Duchu svatém“.

Co je „křest v Duchu svatém“? Jaký vztah má ke svátostnému křtu? Nevzniká tak učení o dvojím křtu? Kam zařadit tuto nepopíratelnou osobní zkušenost mnoha křesťanů, mezi nimi i statisíců katolíků?