Sekce: Knihovna
1. Úmysl výpovědí biblických autorů
z knihy Uzdravení a pověření uzdravovat podle Nového zákona (Norbert Baumert)
Úvod
"Všechny je uzdravil..." (Mt 12,15). Toto biblické poselství je pro dnešní církev výzvou. Myšlení poznamenanému přírodními vědami je často zatěžko přijmout jako skutečnou událost uzdravení, jež bible dosvědčuje. Na druhé straně z teologických a exegetických důvodů jsou zprávy o uzdravení rozebírány pouze z hlediska jejich teologické výpovědi a jsou při tom mnohdy hodnoceny jako pouhé „obrazné výpovědi“. Otázka po skutečnostech se pak schválně přejde nebo zodpoví negativně. Události, k nimž dochází na poutních místech, se pak odbudou slovem „lidová zbožnost“. Mnozí reagují přímo alergicky (a jsou to často právě teologové), když slyší o náhlých uzdraveních modlitbou. A přece nelze přehlédnout, že v současném křesťanství dochází v oblasti uzdravování k novým zkušenostem: Setkáváme se s uzdravením tělesně postižených, duševně narušených, ale také s osvobozením od démonických sil. Mně osobně je známa z posledních let celá řada takových věrohodných případů. Na druhé straně při modlitbě za uzdravení dochází také k jednostrannostem a přehánění (třeba na poutních místech nebo v letničních a charismatických skupinách), částečně s velkým teologickým vypětím. Pokusme se pomocí Písma tuto oblast projasnit.
1. Úmysl výpovědí biblických autorů
"Tu se k němu sešly celé zástupy a měly s sebou chromé, mrzáky, slepé, hluchoněmé a mnohé jiné. Kladli je k jeho nohám a on je uzdravil" (Mt 15, 30). Abychom takové zprávy mohli patřičně vyložit, musíme se (jako při každém textu) nejdříve ptát po literárním druhu (Druhý vat. koncil, Konstituce Dei Verbum, DV 12): Co chtěli autoři touto výpovědí říci? Evangelijní bádání nám dokládá, že evangelisté nechtěli psát žádné historicky exaktní reportáže, a proto také volně ztvárňují řazení, časové umístění a jiné detaily už dříve ústně předaných zpráv o uzdravení (srov. L 1, 1 - 4). Na druhé straně tyto záznamy nejsou pouhým legendárním vypravěčským pláštěm poselství, že Ježíš je Vykupitel lidstva.
Dnes se občas setkáme s tezí: Je docela dobře možné, že jádrem mnohých takových scén bylo nějaké působivé setkání s Ježíšem, skrze které se v lidech probudila nová síla, která pak také přispěla k tělesnému uzdravení. Ale to, že najednou nabude síly uschlá ruka a že chromí náhle vstanou, to prý je (samozřejmě!) „teologie obce“, přemalování způsobené prvocírkevním hlásáním, jež dodatečně oslavilo a prozářilo Ježíšův pozemský život a svého „hrdinu“ podle antického způsobu zestylizovalo na typ „divotvůrce“. Takováto „zázračná vypravování“ by nás prý dnes ale spíše odváděla od jádra poselství, a proto už nejsou vhodným prostředkem hlásání. Důležitý je tedy pouze „hlubší smysl“ těchto textů, že totiž Kristus dává nemocnému lidstvu novou naději. Základní otázkou tedy je: Lze z textu dokázat, že autoři nechápali zprávy o uzdraveních (nebo alespoň některé z nich) jako svědectví o skutečných událostech, nýbrž pouze jako „ilustraci“ poselství o Boží lásce?
Prvním předpokladem pro nepředpojatý výklad textu je, aby vykladatel byl zásadně otevřen pro nové neobvyklé věci, tedy v tomto případě také pro možnost náhlých uzdravení skrze Boží moc. Kdo díky svým vlastním myšlenkovým předpokladům něco takového pokládá za nemožné, musí si uvědomit, že pak do textu vnáší určitý před-sudek. Jelikož zde jde o zásadní otázku, je třeba se chránit před chybným závěrem, že „nemůže být, co nesmí být“. Kdo je např. přesvědčen, že není možné (nebo že není „nutné“) proměnění mrtvého Ježíšova těla v nezničitelné tělo vzkříšené, je při výkladu v nebezpečí, že dané texty v tomto smyslu zbaví jejich ostrosti. Opakem by byla tendence upnout se na zdánlivě doslovné znění natolik, že např. zcela zanedbáme proces vzniku textu od samotných událostí, které leží v pozadí, až ke konečné slovní formulaci dnešního textu. V obou případech by se tak z vykládání stalo „vkládání“.
Naši autoři chtějí psát „evangelium“, tedy svědectví o Ježíši, zaslíbeném Kristu. Přitom Ježíšovy činy a slova jsou navzájem tak protkány, že zprávy o uzdraveních se z díla evangelistů nemohou vypustit, aniž by se tím nerozbila celková koncepce. Ježíšovo slovní zvěstování je spíše stále znovu budované na zakoušené skutečnosti Ježíšových mocných činů. To zvlášť vyniká v Janově evangeliu (srov. J 2, 1 - 12; 4, 54 - 5, 18; 6, 1 - 15; 9, 1 - 12; 11, 1 - 44), kde Ježíš s poukazem na své veškeré konání, k čemuž patří také uzdravování, vícekrát zdůrazňuje „Jestliže nevěříte mně, pak věřte přece těm skutkům“ (J 10, 38; 3, 2; 5, 36; 14, 11). Pavel se také vícekrát dovolává svých apoštolských „znamení, divů a mocných činů“ (Ř l5, 19; 1 K 2, 4; 2 K 12, 12; 1 Te 1, 5). Zkrátka: Kritický rozbor zpráv o uzdravení nepřipouští žádný jiný závěr, než že autoři vesměs chtějí zprostředkovat a interpretovat skutečná uzdravení.
Zprávy o utišení bouře na moři nebo o rozmnožení chlebů mají poněkud jinou funkci. Avšak i když do líčení těchto událostí již zároveň pronikají také jejich výklady (např. do zprávy o rozmnožení chlebů proniká eucharistická terminologie), lze přece jen všude ukázat, že si evangelisté, snad kvůli zvýraznění nějaké teologické výpovědi, nevymýšlejí žádné vhodné nápadné historky. K tomu „Formgeschichte“ (exegetická metoda dějin forem) příliš jasně ukázala, že na formulaci těchto textů má ústní tradice velký podíl. To by se už celému rozsáhlému spektru vypravěčů musila podsouvat naivní touha po zázracích a současně mu připisovat vysoké literární schopnosti. Jediným uspokojujícím vysvětlením pro vznik těchto textů jakož i pro víru prvotní církve je, že tato uzdravení a přírodní zázraky se skutečně udály a jako takové se vypravovaly dále. Jakýkoliv jiný výklad činí podle mého pohledu na věc těmto textům násilí.
Pro katolického křesťana jsou tyto exegetické výsledky podpořeny a nakonec zajištěny vírou církve, která tyto texty pod vedením Ducha sv. vždy chápala jako svědectví o skutečných událostech, také ve světle toho, že podobné události provázejí celé dějiny církve. Samozřejmě, že tato uzdravení mají zároveň i symbolický význam ukazující na ještě hlouběji spočívající vykoupení z hříchu (Mk 2, 10). Tak je v těchto zprávách zároveň zachyceno něco z toho osobního setkání s pozemským i vyvýšeným Pánem, jak to prožívali křesťané první generace. Potud v těchto zprávách získává i vnitřní prožitek svojí objektivní podobu. Tato „objektivizace“ se však děje pomocí zpráv o skutečných událostech. Tak je také „zaslíbená země“ poukazem na Boží věrnost smlouvě a lid Izraele je znamením nového Božího lidu - aniž by to nějak umenšovalo jejich existenci. Jestliže chcete: Jde zde o reálné symboly, ne pouze o symboly textové.
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
- 2. Uzdravení pro každého?
- 3. Jen když budeš mít víru...
- 4. Znamení Božího království
- 5. Touha po zázracích a mystika utrpení
- 6. Setkání s Kristem nebo senzace?
- 7. Uzdravení skrze modlitbu a uzdravení přirozenými silami
- 8. Dar uzdravování
- 9. Pověření církve uzdravovat?
- Základní prvky modlitby za uzdravení – 10. kapitola
Autor: Norbert Baumert
