1. týden:

z knihy Scala paradisi: Osmitýdenní škola modlitby

„Kde jsi?“ (Gn 3,9) aneb Modlitba ve Starém zákoně

Žalm týdne: Ž 139

Doprovodná četba: KKC 2566 - 2589

Člověk má v sobě neustále uchovanou „vzpomínku na Boha“, je v něm stále (i když třeba velmi skrytě) živá touha po tom, který jej povolal k existenci. Již tato skrytá touha je počátkem naší modlitby. Živý Bůh jí však vychází vstříc a jako první hledá ztraceného člověka. Celé dějiny spásy jsou dějinami Božího hledání, dějinami neustále se opakující Boží otázky z Geneze: „Kde jsi?“ (Gn 3,9) Toto Boží hledání člověka je zároveň neustále novým zjevováním Božího srdce člověku. Živý a pravý Bůh volá neúnavně každého člověka k tajemnému setkání v modlitbě. Tento krok lásky věrného Boha je vždy první - krok člověka je vždy již odpovědí. Proto se nám modlitba v dějinách spásy jeví jako vzájemné volání, jako drama smlouvy. Prostřednictvím slov a skutků zachvacuje toto drama srdce (srov. KKC 2567).

Průběh tohoto dramatu můžeš sledovat četbou doporučených odstavců z KKC. Může ti tak vyvstat před očima ohromná pestrost a mnohotvárnost, zároveň však i upřímnost, pravdivost a hloubka modlitby postav SZ. V každodenním ztišení ti pak budou nabídnuty pohledy na modlitbu některých praotců naší víry. Každý z nich poodkrývá část tajemství modlitby, a to spíše celkem svého života než nějakým konkrétním textem. Proto se tentokrát pokus (třeba v přípravě na tichou chvíli) trochu náročněji pomocí odkazů v textu vysledovat celkový kontext jejich vztahu k Bohu (= jejich modlitby), a tak spolu s nimi inspirován(a) jejich modlitbou ten den „choď s Hospodinem“. Vždy se soustřeď na tři otázky o textu: 1. V jaké situaci se nachází modlící se člověk („kde je“)? 2. Jak zde vypadá první Boží krok k člověku (v jaké formě zde zaznívá ono „Kde jsi?“)? 3. Jak tento člověk Bohu odpovídá? Z nich pak nutně vyplynou tři otázky o tobě: 1. V jaké situaci jsem já („Kde jsem?“)? 2. Jak hledá a volá Bůh mne (jakou podobu má jeho „Kde jsi?“ ke mně)? 3. Jak mohu teď a tady Bohu odpovědět já?

1. den: Adam a tajemství počátku

Gn 2,4-9.18-25; 3,1-9

V krásném obrazném vyprávění o stvoření člověka (hebr. „adam“ = člověk, lidstvo; „adamá“ = země) je zachycena hluboká pravda: Bůh v polibku lásky obdarovává člověka „dechem života“ (2,7; hebr. výraz znamená „stálé, pravidelné dýchání“). Neustálé nadechování se Boží lásky - to je první biblická, „adamovská“ modlitba, jejímž základním postojem je „nechávat se obdarovat“. Tento postoj má pak směřovat k bezbrannému otevření se Bohu i druhému člověku (v 2,25 je nahota symbolem otevřenosti bez jakéhokoli zajišťování se). A co když je tato pradůvěra v našem srdci poraněna či pošlapána naším či cizím hříchem (3,1-8)? I tehdy nás Bůh hledá jako první (3,9): „Kde jsi, člověče? Kam ses to dostal? Proč se schováváš? Proč přede mnou utíkáš? Před Bohem, jehož dech máš ukryt ve svém srdci, jehož obraz máš zapsán ve své tváři?“ Nech se dnes jen pronikat tímto „dechem života“: zkus se vžít do neživého hliněného paňáci, ke kterému se sklání Bůh a celou tvoji bytost proniká život a láska. Pak se poctivě snaž odpovědět na Boží otázku, kde jsi právě v těchto dnech?

(Ž 8; 104,27-35; Iz 41,8-16; 42,1-9.14-17; 43,1-7; 65,1n; KKC 2568 - 2569)

2. den: Abrahám a modlitba víry

Gn 22,1-19

Abrahámova modlitba je modlitbou naslouchajícího a poslušného člověka odpovídajícího radikálně celým svým životem na Boží výzvu a zaslíbení (Gn 12,19). Jeho modlitba je spíše činem, cestou, „chozením s Hospodinem“ (Gn 17,1-3; srov. 6,9) či aktivním slavením Boží přítomnosti (Gn 18,1-15). Svými pochybnostmi se prokousal k víře, ke spolehnutí se na Hospodina a jeho zaslíbení (hebr. základ -m-n = být pevný, jistý, spolehlivý, věřit; Gn 15,1-7). Jen proto si dovolí s Hospodinem přímo smlouvat (Gn 18,16-33). Jen proto obstojí v nejtěžší chvíli svého života - ve chvíli, kdy Bohu a jeho slovu absolutně nerozumí (22,2). Jeho modlitba je cestou ve společenství toho, koho má rád (22,6.8). Základním postojem jeho modlitby je pak ono „tady jsem“ (hebr. „hinne-ný“, dosl. = „hle, já“) směřující k Bohu (22,1.11), ale i k Izákovi (v. 7 správně zní: „Tady jsem, můj synu!“). Na jakých zaslíbeních stojí tvá modlitba, tvůj život? Kdo je tvým průvodcem na cestě modlitby? Zkus právě dnes říci Bohu i svým bližním naplno své „tady jsem“.

(Ž 40,1-12; Abk 3,17-19; Iz 52,3-10; 58,6-11; KKC 2570 - 2572)

3. den: Jákob a souboj s nocí

Gn 32,23-33

Jákob při svém putování víry prožil u Bét-elu úžasné zaslíbení Boží věrnosti (Gn 28,10-22; srov. 35,1-7). Po otevření se tomuto Božímu požehnání v daru potomstva (Gn 29-31) se nyní vrací do zaslíbené země a přepadá jej strach z jeho bratra Ezaua, kterého kdysi přelstil (Gn 27; hebr. „Jákob“ = úskočný; Gn 32,8). Jakoby jej přepadl strach z jeho starého hříchu, z jeho slabosti, z jeho mindráků. Tajuplný modlitební zápas u Peníelu (hebr. = Tvář Boží) je pro něj bodem proměny: ve zdánlivé nesmyslnosti a nepřítomnosti Boha nalézá - také díky vytrvalosti a věrnosti - svoji vlastní hlubší cestu (nové jméno Israel = Zápasí Bůh) a plnost požehnání. Jde odvážně vstříc slunci (32,32), natrvalo poznamenán znamením pokory (kyčel). I tvoje modlitba se někdy stane nočním bojem, zápasem o věrnost ve tmě. Zde je třeba jediné: vytrvat. Zkus to i teď.

(Ž 31,10-23; Jr 15,10-21; 17,14-18; 20,7-18; Jb 42,1-10; KKC 2573)

4. den: Mojžíš a modlitba pastýře

Ex 3,1-14

Mojžíš se s Hospodinem setkává a rozmlouvá s ním v poušti u Chorébu, kde prožívá první Boží krok k němu a odkrytí Božího srdce (Ex 3,4-14), na cestě z Egypta (Ex 12-15), na poušti (Ex 16-17), na hoře Choreb (Ex 19), ale také jako zápasící přímluvce za svůj lid (Ex 32,7-14.30-34) a pravidelně ve „stánku setkávání“, kde s ním Bůh mluvil „tváří v tvář jako s přítelem“ (Ex 33,7-11). Tato cesta k hloubce věrné a sloužící modlitby však začala uprostřed prostého všedního dne při pastvě ovcí (3,1). I tobě chce Hospodin odkrývat své otcovské srdce a ukázat ti svoji stravující přítomnost uprostřed tvých starostí, slabostí a hříchů („trnitý keř“!; 3,12: opět „Já budu s tebou!“). Zná tě jménem a volá tě (3,4). Co udělal Mojžíš? Jak odpovíš ty?

(Iz 6,8n; Ž 23; 27,7-14; Dt 32,1-13; Ex 34,29; Nu 12,3.7-8; KKC 2574 - 2577)

5. den: David a jásot celého člověka

2 S 6,11-23

V Davidovi máš před sebou člověka prožívajícího svůj vztah k Bohu celou svou bytostí. Jeho odpovědí na žehnající Boží přítomnost uprostřed Izraele (symbolizovanou „schránou úmluvy“ - viz Mojžíš) je radost (6,12), oběť (6,13.17), radostný tanec a hudba (v. 14n) a štědrost upevňující společenství (6,18.19). Takovéto celostné prožívání vztahu k Bohu pak pomáhá Davidovi prožít před Hospodinem i hluboké pokání (viz 2 S 12,13.16.20), osobní žal (2 S 19,1-5) i radost z vysvobození (2 S 22) a stát se tak díky svým žalmům „pěvcem Izraele“. Pohrdnutí takovýmto dětským projevem radosti z Hospodina naopak vede k neplodnosti života i modlitby (viz Míkal). Zkus i ty dnes při hlasité modlitbě či zpěvu žalmů „pozvednout ruce“ (Ž 88,10; 141,2; 143,6), „zatleskat dlaněmi“ (Ž 47,2), „zatančit Hospodinu“ (Ž 30,12), „zahrát na buben“ (149,3).

(Ž 30; 47; 98; 150; Ex 15,20n; Jr 31,4.12n; KKC 2578 - 2580)

6. den: Eliáš a jemný hlas ticha

1 Kr 19,1-18

Posledním vzorem modlitby je pro nás životem znavený, ale Božím poslem občerstvený prorok Eliáš. Po dlouhé, náročné cestě k „Boží hoře Chorébu“ (19,8) se nejprve vypovídává ze svých pocitů zklamání a beznaděje, „vylévá své srdce“ (jako Channa v 1 S 1,15 či jako Jeremiáš ve svých „nářcích“ - viz středa). Tak postupně víc a víc chápe, kým vlastně Hospodin je, a učí se vnímat „jemný hlas ticha“ (dosl. 19,12). A zde, v hloubce a tichu, se tatáž slova stávají rozhovorem, jdoucím k jádru Eliášova poslání(19,15). Tvůj jásot a horlivost potřebuje projít pouští únavy a zklamání v sobě i v druhých. Ale právě v takových chvílích tě Boží posel občerstvuje, aby ses vydal(a) k „Boží hoře“, k místu setkávání, a nechal k sobě mluvit „jemný hlas ticha“. I teď.

(Ž 37,1-11; 131; 65,2-5; Iz 30,15; Pl 3,22-26; KKC 2581 - 2584)

7. den: Žalmy a modlitba shromáždění

Kniha Žalmů

V žalmech (z ř. „psalmoi“ = písně; hebr. „tehilím“ = chvály) se modlitba člověka stává Božím slovem a Boží slovo modlitbou člověka. Je v nich ukryta modlitba velmi prostá a spontánní, deroucí se z hlubin nitra jásajícího nebo naříkajícího jednotlivce, která však plynule přechází v chvalozpěv celého společenství, celého Izraele. Tak se samotný žaltář může stát krásnou školou modlitby. Neměl(a) by ses však jen modlit napsané texty. Dnes zkus při přípravě tiché chvíle listovat knihou žalmů a objevit v ní určité základní „klenoty“: např. Ž 8; 19; 22; 23; 25; 27; 40; 42-43; 45; 63; 91; 95-100; 103; 104; 107; 113-118 („hallel“); 120-134 („poutní písně“); 135-136 („velký hallel“); 139; 145; 146-150 („malý hallel“) nebo také 7 „kajících žalmů“ církve: Ž 6; 32; 38; 51; 102; 130; 143. Jeden z nich si pak vyber a zkus v něm nejprve objevit situaci a rozpoložení, kde se žalmista nachází, a ve svém srdci či v srdci církve objev zkušenost, která tomu odpovídá. Žalm se pak modli či zpívej nahlas (k tomu byl určen! - třeba ti pomůže kazeta Žalmy od Oborohu nebo některé kánony či odpovědi z liturgie). Nakonec zkus stejnou zkušenost s Bohem zformulovat a dále rozvinout vlastními slovy (tak žalm vznikal). Piš si tak postupně své osobní žalmy!

(Ž 30,11-13; 33,1-7; Ef 5,18-20; Ko 3,16; KKC 2585 - 2589)