Půst je od slova pustit.  - archív citátů

Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

10. Úvaha IX - Kristův život jako Čin

z knihy Cesta k víře

Uvažovali jsme o tom, jak se člověk může alespoň trochu přiblížit k pochopení, že Ježíš Kristus je člověk. A snažili jsme se to pochopit ze strany čistě lidské, totiž že člověk - Ježíš byl natolik otevřený pro Boha, natolik plný Boha, že v něm Bůh mohl i sám být plně přítomen. Je v něm jak plnost lidství, tak plnost božství, že tento člověk - Ježíš od začátku vybraný /vyvolený od věčnosti/ je Boží Syn, je tím, v kom přišel Bůh na svět.

K druhému pohledu na Krista bychom se měli dostat teď. Uvažovat o tom, co pro nás znamená, že Ježíš Kristus je člověk i Bůh a o tom, jak v Ježíši Bůh oslovil člověka. Nejprve si přečteme úryvek z listu Židům:
Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje jménem, které mu bylo dáno. Komu z andělů Bůh řekl: "Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodím!" A jinde se praví: "Já mu budu Otcem a on mi bude Synem." A když chce uvést Prvorozeného do světa, praví opět: "Ať se mu pokloní všichni andělé Boží!" (Žd 1, 1 - 6)

List Židům navazuje v těchto místech na skutečnost, která byla v Izraeli známá, totiž že Bůh mluví ke svému lidu prostřednictvím lidí, které si vybere. Mluví k nim ústy Mojžíše, proroků - tohle všechno oni znali, s tím měli bezprostřední zkušenost. Jenomže řeč Boží, tak jak přišla v Kristu, převyšuje všechno minulé, srovnáme-li si třeba Mojžíše a Krista. Všichni uznávali, že skrze Mojžíše mluvil Bůh, protože Mojžíš ukázal vyvolenému národu co od něho Bůh chce, ukázal mu cestu do zaslíbené země a jaké chování a jednání od nich vyžaduje, aby mohli do zaslíbené země dojít a aby v ní mohli dobře žít - dal jim Desatero, Bůh mluví skrze Mojžíše, ale vypadá to jinak, než když Bůh mluví skrze Ježíše Krista.

Mojžíš byl člověk, který žil velice dobrým životem, který byl Bohu nesmírně otevřen - ale ve kterém se Bůh "nebydlel", jako v Ježíši Kristu. Dalo by se říci krátce asi toto: v Mojžíšovi slyšíme Boží slovo, skrze Mojžíše mluví Bůh. V Ježíši vidíme Boží jednání, v Ježíši je ztělesněný Boží čin vůči člověku. Mojžíš byl vyvoleným služebníkem a Ježíš je dědičný Pán všeho. Ten, skrze kterého je stvořen svět. To jsou věci, které si člověk dost těžko představuje a bude lépe, když se nejdříve přidržíme skutečnosti daleko jednodušší, tak, jak ji známe z evangelia. Nikde v evangeliu nevidíme rozpor ani rozdíl mezi Ježíšovým mluvením a konáním. Ježíš mluví o bezpodmínečné lásce k bližnímu, ale Ježíš také bezpodmínečným způsobem tuto lásku uskutečňuje. Nikde nevidíme, že by vyžadoval něco sám pro sebe a pak za to něco dobrého udělal. Potká potřebného člověka a pomáhá mu. Dočká se vděku i nevděku. Potká člověka, který bloudí a ukazuje mu cestu k Otci. Někdy je přijat, ale velmi často je odmítnut. V tomhle je v prvé řadě Kristus oslovením člověka v té bezpodmínečnosti. Sděluje člověku Boha. Žije tak, že v něm žije uprostřed lidí Bůh a on si nevybírá, jenom tu "lepší sortu" lidí, mezi kterými by se pohyboval a kteří vše pochopí.

Naopak, pohybuje se mezi těmi nejubožejšími, mezi lidmi, kteří jsou na okraji společnosti, ale právě tak mezi pyšnými špičkami. Pohybuje se tam, kam ho zavede hledání Otcovy vůle. Bez předchozích podmínek a bez předchozího rozdělení lidí. Tohle je nesmírně důležité, protože na tom je vidět, jak se Bůh staví k člověku. Bez podmínek a předchozích ultimat. Bůh chce člověka zachránit - bez ohledu na to, zda je příznivě nebo nepříznivě naladěn. Pochopitelně, když odmítá, co je mu nabízeno, tak to nedostává, ale nabídka je tu stále. V Ježíšovi je ničím neohraničená ochota plnit Otcovu vůli a má přístup k člověku. Tím je nám lidským způsobem ukázáno, jaký je Bůh, jinak bychom ho nepoznali. Je nesmírně důležité si uvědomit, že Ježíš nesděluje pravdy o svém Otci nějaké vybrané společnosti mystiků, ve které by se každý z nich podrobil tajemnému zasvěcovacímu obřadu, než by byl připraven na to, aby pochopil něco, co se vymyká všemu ostatnímu - naopak. Jde na břeh mezi rybáře a s rybáři jde mezi ostatní.

Jde pomoci lidem - naprosto bez výběru, jen jedno odmítá a to zcela nekompromisně: odmítá pokrytectví. A nemá šanci u lidí naprosto sebejistých, pyšných. Proti takovému člověku se nemůže prosadit ani Bůh. Kdo se nechce otevřít pravdě, ten ji nikdy nepřijme, leda že by se změnil. Vůči těmto lidem je Ježíš až tvrdý, protože jejich otázky nemíří k poznání pravdy, ale míří k tomu, aby Ježíše znemožnily.

Dá se říci, že ze všeho, co v evangeliu vidíme, jak se Ježíš chová k lidem, z toho, jak mu záleží na plnění Boží vůle, z toho všeho se nám stává zřetelným to, co Jan ve svém evangeliu vyjadřuje krátkou větou: "Filipe, kdo vidí mne, vidí Otce."/Jan 14, 9/ Vidět Ježíše znamená skutečně vidět Boha, ne co do podoby, ale co do jednání k člověku. Má-li Ježíš o člověka zájem, a on o lidi zájem měl - je tedy jasné, že má o člověka zájem Bůh, že Bohu na člověku záleží, že je ochoten jít až za tu nejzazší hranici. A na tu Ježíš došel, tím, že dal svůj život.

Dál už se jít nedá - znamená to, že Boží náklonnost je ochota přesáhnout všechny překážky, které by se mohly stavět do cesty, že člověk je hledán vždycky a všude. A že je hledán i tam, kde lidsky viděno už nejsou žádné naděje a vyhlídky a kde už je lidmi člověk zavržen. Protože právě mezi těmito lidmi zavrženými se octl na kříži. Starý zákon říká: "Prokletý člověk, který visí na dřevě." - A to byl Ježíš.

To znamená, že i v této situaci je Bůh přítomen, že i tam hledá člověka. Je asi potřeba velice jasně vidět v Kristu jednající postavu dějin - toho, který se naplno zúčastnil lidského osudu a lidských dějin, abychom pochopili, jaký je Bůh k člověku. Z těch všech Kristových činů a postojů, o kterých nám vypráví evangelium, by si člověk v sobě - a to může udělat jenom člověk sám v sobě - měl utvořit jakýsi celek Kristova činu.

Když zůstaneme jenom u toho, že Pán Ježíš řekl, že máme dělat to a to - a to zase naopak dělat nemáme - tak ho dáváme na úroveň nejvýše Mojžíšovu. A to je opravdu málo. Když vidíme Krista v celku, jeho myšlení, řeč i činy, když vidíme celou událost Kristova života, když ho vnímáme takto komplexně, pak můžeme mnohem hlouběji pochopit, jak nás v něm oslovuje Bůh. Protože to všechno, co na jeho jednání i konání vnímáme, to všechno se týká bezprostředně a bezpodmínečně našeho života.

Když - znovu podtrhuji a zdůrazňuji - byl Ježíš ne jenom Božím Synem, ale také plně člověkem, pak to, co On uskutečňoval, by mohl a měl uskutečňovat každý člověk. Ježíšův postoj jak k člověku, tak i k Bohu je modelem pro postoj náš. Pro postoj každého člověka.

Jestliže vidím, že někdo jedná se svrchovanou nezištností a dobrotou, potom, mám-li kouska cti v těle, nemůže mě to nechat chladným. Jestliže vidím, že někdo byl ochoten se kvůli dobru sám sebe zcela zříci, pak vidím, že to jde. Že je možné jít i takhle daleko, i když to jde velice těžko.

Celá postava Ježíšova klade na člověka nárok a kdo hledá v Ježíši jenom útěchu, ten ho nepřijímá celého. Ježíš je svrchovanou nadějí, ale je také vrcholným nárokem na člověka. A pokud se tohle dost jasně nevidí, potud je křesťanství zdeformované. Kdo tento nárok přijímá, přijímá v určitém smyslu břemeno, velice těžké. Ale současně o tom břemenu říká Ježíš, že je velice lehké - protože v tom není člověk sám. Nemáme ale v žádném případě právo, tento Ježíšův nárok odmítnout, ani zamlčet před druhými, protože je pravdivý. A je to pravda, kterou člověk - pokud ji plně uzná a přijme - může pocítit jako osvobození.

Každá pravda Ježíšova života, kterou poznáváme, je pro nás osvobozením, protože je pochopením cesty, která vedla přes smrt ke vzkříšení. K vrcholné svobodě člověka v Bohu.

A toto je v Kristu nabízeno srozumitelným lidským způsobem, který má přitom všechny kvality života Božího.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Témata: Víra

Čtení z dnešního dne: Neděle 18. 2.

Gn 9,8-15; Žalm 25; 1 Petr 3,18-22
Mk 1,12-15

Markovo evangelium je nejkratší a podle některých odborníků také nejstarší z evangelií. Mnohé popisy událostí jsou v něm velice stručné. Ale díky tomu lze nahlédnout, co asi bylo pro autora to nejpodstatnější. Shrnuje Ježíšovo kázání do dvou vět. Pojmem „Boží království“ zřejmě neoznačuje nějakou formu uspořádání vlády, ale přítomnost samotného Boha: Bůh je blízko. A připojuje radu, co dělat: Zastavit se a ohlédnout, zda jdeme dobře. A za druhé přijmout vírou Boha. To je vynikající plán na celou postní dobu.

Zdroj: Nedělní liturgie

Křížové cesty

(16. 2. 2018) Propojit vše těžké v našem životě s Kristem... Soubor různých Křížových cest.

sv. Valentin z Terni (14. února)

(12. 2. 2018) Svatý Valentin, jeden z nejuctívanějších světců na světě, byl občanem Interamny (dnešní Terni) v Umbrii a podstoupil...

Popeleční středou začíná Postní doba

(11. 2. 2018) Je důležité, aby se křesťan v postní době nezabýval sám sebou, ale především Bohem samotným... Postní doba, půst,...

Exercicie online pro postní dobu

Exercicie online pro postní dobu
(10. 2. 2018) Exercicie připravili karmelitáni z duchovního centra d’Avon v Paříži a jsou překládány do několika jazyků. Letos...

Panna Maria Lurdská a Světový den nemocných (11.2.)

(9. 2. 2018) 11.2. se slaví svátek Panny Marie lurdské a Světový den nemocných.

Svatá Josefina Bakita (svátek 8.2.)

(7. 2. 2018) Svatá Josefina Bakita (*1869 Súdán +1947 Itálie) byla v osmi letech unesena od své rodiny. „Volala jsem maminku a...