Sekce: Knihovna

Romano Guardini

13. Nebe

z knihy Pán Ježíš

Pán zemřel a povstal k novému životu, zcela na Boží způsob. K tomu životu, který náhle a neobvykle zazářil na hoře Tábor. Tehdy na cestě do Jeruzaléma, na cestě k utrpení, tento život vytryskl z ukryté hloubky. Jen nakrátko a opět byl skryt. Ale teď, když Ježíš prošel smrtí, propukl mocně. Pán žije. Je opět živ. Žije z Boží krásy, která pronikala jeho duši i tělo. Nastal zvláštní čas. On pobýval ještě na zemi, a už k ní nepatřil. Ukazoval se zde a tam. Přicházel náhle a znovu mizel. Hranice pozemského bytí byly už překročeny. Jeho tělo neznalo tíži. Prostor a odpor hmoty nebyly překážkou. Ale přesto žil dosud na zemi. A pak odešel navždy "do nebe".

Co je to vlastně nebe?

Zeptáme-li se dítěte, ukáže vzhůru a řekne: tam vysoko. A není nutné se tomu hned smát. Dítě tím myslí víc než to, co je dosažitelné vědeckým zkoumáním. Ono "vysoko" nebo "nahoře" vlastně není, protože ve skutečnosti není nic dole nebo nahoře. Když se dítěte zeptáme důkladněji, pak řekne: nebe je tam, kde přebývá dobrý Bůh.

Pravdivější odpověď nepodá ani teolog. Ježíš, když hovořil o svém odchodu, řekl přece: Opouštím svět a jdu k Otci.

Jestliže je tedy nebe tam, kde přebývá Bůh - a Bůh je přece všude - není snad i nebe všude?

Jistěže - nebe je všude. Na každém místě, a tedy i zde. Tato odpověď je důležitá. Nebe je zde.

Ježíš jinde říká: "Království Boží je ve vás."

Jak ale? Bylo přece řečeno, že Bůh "přebývá v nedostupném světle." Že by nebe bylo všude, a přitom nám zůstalo nedostupným? Ano. Nemůžeme tam vstoupit. Je uzavřeno.

Nebe je kolem. Ale uzavřeno.

Kolem Ježíše bylo nebe otevřené. A do této otevřenosti vstoupil, když od nás odešel "a oblak jim ho vzal z očí."

Nebe je tam, kde přebývá Bůh. Je to Boží blízkost. Ale blízkost otevřená. Je také blízkost uzavřená?

Je. Chci-li být blízko nějakému člověku, mohu za ním přijet tam, kde bydlí, vstoupit do domu, usednout vedle něho. Pak jsem s ním. Ale jestliže je on svou pozorností někde jinde nebo ke mně nemá důvěru, pak navzdory vší fyzické blízkosti je tak daleko, že k němu nemohu vůbec přijít. To je blízkost uzavřená. Otevřená by byla, kdyby na mě promluvil, kdyby ke mně obrátil pozornost, pocítil by ke mně sympatii, důvěru a lásku. To by byla blízkost otevřená. A pouze on může tuto otevřenou blízkost vytvořit. Nastává pouze ve směru od něj.

A pokud se jeden druhému takto otevřeme a pohybem srdce a mysli vytvoříme jednotu, teprve tehdy nastane opravdová blízkost. Bůh je lidem vždycky a všude blízko. Ale jeho blízkost je uzavřena a nepřístupná. Teprve On ji může otevřít. A víme, že to udělal. Kolem Ježíše blízkost byla. Otcova blízkost. Jemu byl Otec cele otevřen nekonečnou láskou a tvořil s ním jednotu. Už jsme tu rozjímali slova, která ji naprosto vyjadřovala. Kolem Ježíše bylo nebe, otevřená blízkost Otcova.

A tuto blízkost nám věnoval. Víme, že nás Otec skrze Ježíše miluje. Věříme v milost jeho lásky k nám, v to, že jeho oči na nás hledí, že jeho srdce nám jde vstříc, že nás jeho ruka vede. Věříme, že nebe je kolem nás.

Ale chybí jedno: my Boží blízkost nevnímáme. Je nám ještě uzavřena, a to naší vinou. Tím, čím jsme, tíhou našeho nedozrálého bytí, chladem a tupostí našeho srdce, zlem, které v nás je. Úplné nebe by bylo už zde, kdyby Bůh, který před námi otvírá svou blízkost, mohl i nás učinit tak otevřenými, abychom jej vnímali. Někdo snad řekne: nebe se k nám přibližuje, pokud se sami nevzdálíme.

Myslím, že to není fantazie, když se domnívám, že celý náš křesťanský život spočívá v tom, že na nás stále naléhá nebe. Všechno křesťanské jednání, víra, láska a oběť a zápas, věrnost a dělný čin, to všechno nás přibližuje k tomu, který chce přijít. A každá chladnost a lhostejnost, nízkost a slabost, pýcha a rozmařilost, všechno, co nazýváme hříchem, jej vzdaluje, odmítá, uzavírá cestu. Nebe se nevzdává. Chce být uprostřed nás. Vždyť je to přišlá Boží láska. Tato myšlenka, že nebe je na cestě ke mně, že přichází ke mně, je důležitá. Bůh ke mně s tak velikou vůlí a touhou obrátil pozornost... Jak hlubokou se pak stává naše prosba: "Přijď království Tvé" - tedy království nebe?!

Ale kdy bude nebe úplně a skutečně zde?

Když odhodíme každou zátěž, když překonáme každou špatnost, zlo, chlad, pýchu, vzpouru, neposlušnost a rozmařilost. Když nebude hrozit nebezpečí pádu. Když se celá naše bytost, duše i tělo, stane díky milosti otevřenou do nejzazší hloubky. Když už nehrozí nebezpečí nové uzavřenosti, zatvrzelosti ve zlu. Když všechno pozemské dílo je završeno a každá vina odčiněna. To znamená - po smrti.

Po smrti, tedy až dočasnost pomine, až se všechno ocitne ve věčném teď. Až jasně a celou svou podstatou každý z nás stane před Bohem - tehdy bude všechno otevřeno a v otevřenosti setrvá. Tam bude nebe.

V den svého návratu k Otci vstoupil Ježíš do nebe s duší i tělem. Každá zemská tíže minula. Všechny bariéry dočasnosti padly. Všechno břímě pozemských potřeb ustoupilo. Nic už není uzavřeným, ani pro tělo. Vše je otevřeno. Vše, co je v něm, vstupuje do přemocné blízkosti Otce. Ale - a to je tajemství - v téže chvíli, kdy Ježíš od nás odchází, přichází k nám. (J 14,28): "Odcházím a zase k vám přijdu." A jindy říká: "Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa." Jedna věta je pravdivá skrze druhou. On nás opustil v lidském těle, odešel do nebe, do otevřené blízkosti Otcovy, do jeho lásky. On, který byl zcela v jednotě s touto láskou a nasměroval ji k nám. On, který byl prostředníkem mezi Otcem a námi, "cestou, pravdou a životem", On vešel zcela do této lásky. A nyní je všude tam, kde je Otcova láska, tedy s námi. Odešel z viditelné a oddělující pozemské skutečnosti. Ale odtamtud chce být s každým z nás Otcovou láskou. V nás, naléhajíc na nás, vstupujíc v nás, přinášeje blízkost Otce, tedy nebe.

"Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst - já u něho a on u mně." (Zj 3,20)

A oním pokrmem je přemíra otevřenosti Boží, obšťastňující a sytící, spalující úplným naplněním lásky.

Nebe je blízkost, která je mezi Otcem a Kristem. A naše nebe bude podílem v této blízkosti lásky.

Začíná už zde a nyní a stále se blíží, je ohroženo, trpí násilím, ztrácíme ho a opět získáváme, podle běhu našeho křesťanského života.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Pátek 29. 3., Velký pátek - Památka umučení Páně

1. čtení - Iz 52,13 – 53,12; Žl 31; Evangelium - Jan 18,1 - 19,42

Komentář k Iz 52,13 – 53,12: Radostná zvěst, která probleskuje ze Starého zákona! Kéž se dostane k trpícím kdekoli na naší planetě!

Zdroj: Nedělní liturgie

Velký pátek

(28. 3. 2024) Velký pátek je připomínkou utrpení a smrti Ježíše Krista na kříži.

Terezie z Avily - výročí narození

(27. 3. 2024) Svatá Terezie od Ježíše, "Terezie z Ávily" (28. 3. 1515 Ávila – 4. 10. 1582 Alba de Tormes) Nic ať tě…

Velikonoční triduum den po dni (papež František)

Velikonoční triduum den po dni (papež František)
(26. 3. 2024) I v současné pandemii je Kristův kříž jako maják a znamení naděje, která neklame. (z webu velikonoce.vira.cz)

Prožijte Velikonoce s dětmi krok za krokem

Prožijte Velikonoce s dětmi krok za krokem
(25. 3. 2024) Nabízíme několik jednoduchých podkladů, jak projít s dětmi od Květné neděle až ke vzkříšení.

Zelený čtvrtek

(25. 3. 2024) Význam a obsah Zeleného čtvrtku. Proč je zelený?

Časně ráno 25. března 1951 v zajateckém táboře v Severní Korei

(25. 3. 2024) Časně ráno 25. března 1951, na Hod Boží velikonoční, vylekal Emil Kapaun všechny ostatní zajatce. Přemluvil totiž čínské…

24. 3. 1944 zastřelili nacisté celou rodinu Ulmových (Polsko)

24. 3. 1944 zastřelili nacisté celou rodinu Ulmových (Polsko)
(23. 3. 2024) kvůli tomu, že ukrývali pronásledované židy. 


Konference Jak slyšet Boží hlas s Petem Greigem 
22. – 23. 3. 2024 v Praze.