Jestliže se děsíte pozemské bídy, proč nemáte strach z bídy na věčnosti?  - archív citátů

Sekce: Knihovna

2. Duch svatý a církev

Duch svatý je pojítkem jednoty a společenství v jediném těle, jímž je církev.

z knihy Duch svatý a ekumenismus

Duch svatý uskutečňuje a zjevuje nové stvoření v Kristu v okamžiku vtělení, kdy zastiňuje Marii mocí Nejvyššího (srov. Luk 1,35), v okamžiku Ježíšova křtu, kdy sestoupil a spočinul na něm, o Letnicích, kdy roznítil společenství, aby světu kázalo o Pánu. Třetí článek Apoštolského vyznání "věřím v Ducha svatého" niterně spojuje Ducha svatého s církví svatou a všeobecnou, společenstvím svatých, odpuštěním hříchů, vzkříšením těla a věčným životem. Tímto způsobem se projevuje posvěcující dílo Ducha svatého až po naše doby. Víra v Ducha svatého sjednocuje církev s počátkem, který překonává všechna následující rozdělení a roztržky v dějinách. Víra otevírá také perspektivu communionis sanctorum, které je tajemstvím, ale vyjadřuje také jednotu poutníků – všech, kdo jsou Kristovi, mají jeho Ducha a žijí z naděje na vzkříšení a věčný život – s bratřími, kteří zemřeli v Kristově pokoji (srov. LG 50). Toto putování předpokládá neustálé odpuštění hříchů.

Mezi znamení doby v církvích a církevních společenstvích vidíme větší citlivost ve skupinách a hnutích pro přítomnost a působení Ducha svatého. Tyto skupiny se mají vyhýbat sektářským pokušením a naopak zvláštním způsobem slavit přítomnost Ducha svatého v celé církvi a v celém stvoření. Jsou povoláni k tomu, aby vydávali svědectví ekumenické otevřenosti jiným, vědomi si toho, že Duch vane jako vítr, o němž se neví, odkud přichází ani kam směřuje, aby působil skrytě všude a otevíral společenství mezi křesťany ve světě, který je povolán do Božího království.

Víra v Ducha svatého zahrnuje víru v Kristovu církev. Ta je "jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva" (LG 1). Jako svátost či znamení je složenou skutečností sestávající z dvojího prvku, lidského a božského, společností tvořenou hierarchickými orgány a mystickým tělem Kristovým, společenstvím viditelným a duchovním. Slouží Duchu Kristovu, který ji oživuje k růstu těla (srov. LG 8).

Tato církev, ustanovená v tomto světě jako společnost, trvá a pokračuje v katolické církvi, vedené Petrovým nástupcem a biskupy, kteří jsou ve společenství s ním. Katolická církev zároveň plně uznává, že ostatní křesťané jsou ospravedlněni ve křtu na základě víry, jsou přivtěleni ke Kristu a je proto třeba v nich vidět bratry a sestry v Pánu (srov. LG 8, UR 3). Ba, mimo viditelné hranice katolické církve existují prvky a skutečnosti, jako je psané Boží slovo, život milosti, víra, naděje a láska, a jiné vnitřní dary Ducha svatého a viditelné prvky (srov. UR 3, LG 15). V encyklice Ut unum sint papež Jan Pavel II. zdůraznil, že u ostatních křesťanů existují církevní hodnoty: "Okolo katolického společenství nezeje prázdnota" (UUS 13, také 10). Tato bohatství způsobují, že by se mělo již připustit skutečné společenství mezi katolickou církví a ostatními církvemi a církevními společenstvími. Toto reálné, i když nedokonalé společenství musí vyústit do smíření a plného společenství. Jubileum roku 2000 je příležitostí, abychom společně a živěji objevili tuto pospolitost a vyvodili z toho důsledky pro obnovené ekumenické úsilí.

Duch svatý je pojítkem jednoty a společenství v jediném těle, jímž je církev. Zároveň však Duch působí nesmírnou rozmanitost: rozmanitost služeb a působení, kultur a jazyků. Pavlovské texty Římanům 12,3-5 a 1 Korinťanům 12,4-11 o různosti v Kristově těle byly pročítány v novém světle v dějinách lidstva, národů a samotné církve. Nezvratná a historicky se prohlubující různost křesťanských společenství představuje výzvu, abychom v ní vírou uznali znamení Ducha svatého a pobídku k opětné reintegraci různosti v obnoveném společenství, různosti, která nešťastně vyústila do rozdělení. Na druhou stranu nelze přehlížet, že různost kultur a dějin má nejednoznačné rysy. Může být známkou tvořivé činnosti Ducha svatého, který tak projevuje svou svobodu a bohatství. Může však také být naopak známkou rozštěpení a dezintegrace. Celé dějiny vykazují bohatství i chudobu, milost i hřích. Dějiny jsou nevyhnutelně místem setkání dobrého ducha s tím zlým, s ďáblem, který přináší nesvornost a zasévá rozdělení. Proto je nutné ustavičné rozlišování v církevním společenství, které "všechno zkoumá a co je dobré, toho se drží" (1 Sol 5,21), uznává mezi plody Ducha "lásku, radost, pokoj, trpělivost, blahovůli, dobrotu, věrnost, mírnost, sebeovládání" (Gal 5,22).


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Témata: Církev | Duch svatý

Čtení z dnešního dne: Pondělí 16.7.

Iz 1,10-17; Mt 10,34 – 11,1

Komentář k Iz 1,10-17: Není i moje zbožnost někdy podobně křečovitá? Uvědomuji si, že hlavní a jedinou oběť přinesl Ježíš? Nesnažím se vlastní silou „dobýt nebe“, a neodvádím tak svou pozornost od potřebných?

Zdroj: Nedělní liturgie

17. července 1794 bylo popraveno šestnáct karmelitánek

(16. 7. 2018) z kláštera Compiègne u Paříže

Josef Toufar - výročí narození 14.7.1902

(12. 7. 2018) Josef Toufar - kněz umučený komunisty - se narodil 14.7.1902

Sv. Benedikt z Nursie (11.7.)

(10. 7. 2018) Sv. Benedikt měl zásadní vliv na rozšíření křesťanství na evropském kontinentu.

Katolická charismatická konference 2018

(4. 7. 2018) Začátek prázdnin je v Brně již neodmyslitelně spojen se začátkem charismatické konference, která se letos uskuteční od...

Svatí Cyril a Metoděj (5.7.)

(4. 7. 2018) svátek 5.7.

Svatý Prokop (svátek 4.7.)

(3. 7. 2018) (*Chotouň asi 970 + Sázava 25.3.1053)