2. Očekávání blízkého konce a nauka církve

z knihy Očekávání konce světa nebo touha po Pánu?

Odpověď na otázku, zda dnes žijeme na konci času, závisí především na tom, jak chápeme nauku o konci času (eschatologii).Tento pojem je v teologii používán v dvojím slova smyslu.

V širším slova smysluje "koncem času" míněno, že Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním nastal nový věk a tím "poslední časy světa".Tento věk, po kterém již žádný jiný následovat nebude, trvá od velikonoc/letnic až do dne soudu,zahrnuje tedy celou dobu trvání církve. V tomto smyslu žijeme od velikonoc v posledních časech. Pak není otázkou konec posledních časů. Přece však musí každý člověk v každé chvíli počítat s možností smrti, své osobní "eschatologie", aniž by přesně věděl, "kdy"k němu Pán přijde.

V užším slova smyslu označujeme "koncem času" pouze poslední fázi tohoto času církve, jistým způsobem posledních pět minut před dvanáctou. Kdo takto říká, že žijeme na konci času, chce pak říci, že v naší době začala poslední fáze dějin církve a že brzy musíme počítat s "návratem ve slávě". Pak hovoříme o očekávání blízkého konce, aniž bychom ovšem řekli, jak blízko si ten konec představujeme, kolik roků či měsíců ještě zbývá.

K nauce katolické církve o eschatologii patří tyto podstatné články:
- Lidské dějiny nejsou nekonečné, nýbrž tak jako měli svůj začátek, mají i svůj konec.

- Doba od zmrtvýchvstání Páně je "posledním" úsekem dějin spásy trvajícím do konce světa.

- Potom bude nové nebe a nová země. Tak budou mít "nebe a země" určitým způsobem podíl na zmrtvýchvstání a oslavení vykoupených.

- Na cestě k završení musí každý člověk zodpovídat za svůj život před Bohem a nakonec jím být "souzen". Tento soud je procesem vykoupení, neboť každému, kdo věří, bude odpuštěno (srov. Jan 3,16).

- Řeč o "druhém příchodu Páně k soudu" znamená, že Boží uznání a odsouzení následující po ukončení tohoto času mají veřejný charakter.

V tomto smyslu je soud a dokonání něčím, co leží mimo naše dějiny. Proto nemá žádný smysl, chtít zjistit, kdy k nim dojde.

- Vykoupení mají po této události očekávat společné završení, které je větší než jen pokračující život po osobní smrti: Věčné společenství s Bohem a s druhými.

- Řeč o "návratu" však často vzbuzuje představu (což není naukou církve), že Ježíš ještě jednou viditelně přijde do těchto dějin, jistým způsobem v poslední chvíli, a že to pak bude okamžik konce světa. S tím se spojuje názor, že onomu konečnému bodu dějin budou předcházet strašlivé události. Zde se však jedná o obraznou řeč (srov.3), jež nepodává informaci o tom, jak si máme konec konkrétně (prostorově a časově) představovat. Je řečeno pouze toto: Tento svět má konec, který má v rukou Bůh sám.Kristus se pak nově setká s člověkem a o každém vysloví "poslední slovo". Avšak přání, chtít odhadnout tento konec jako dějinnou událost, je scestné.

Nauka církve v tomto bodě je následující: V každém okamžiku musíme počítat s Ježíšovým druhým příchodem, nevíme však kdy to bude - a ani, jak tvrdí někteří, zda to bude trvat ještě dlouho! Církev nezná ani očekávání vzdáleného konce ani očekávání blízkého konce, nýbrž "neustálé očekávání konce", do kterého musí vstoupit každý člověk především osobně, neboť nezná okamžik své smrti (Mt 25,1-13: "Podobenství o deseti družičkách"). Kdo si však myslí, že zná okamžik všeobecného konce (ať už blízkého či vzdáleného), stává se tím podezřelým a odchyluje se tak od rozhodujícího bodu: očekávat Pána na konci svého života.

V letničních kruzích se často setkáváme s takzvaným dispensacionalismem, z devatenáctého století pocházejícím učením, které tvrdí, že dějiny spásy jsou rozděleny do sedmi fází: ráj - od ráje k době Noemově - od Noema k Abrahamovi - od Abrahama po Mojžíše - od Mojžíše k Ježíši Kristu - od vzkříšení do druhého příchodu Krista - a pak následuje jako poslední "příděl" (dispensace) tisícileté království pokoje, ve kterém budou již zmrtvýchvstalí spravedliví vládnout s Kristem nad světem, než dojde k poslednímu boji (jako interpretace Zj 20,1-10). Při tomto pohledu by tedy čas církve nebyl posledním časem. - Často je s tím spojeno přesvědčení, že se nacházíme v době těsně před oním tisíciletým královstvím (proto: prae-millenarismus) a tedy v posledním období církevních dějin. V katolické tradici se vyskytly podobné myšlenky v takzvaném chiliasmu (řecky: chilioi=tisíc). Toto učení bylo církví odmítnuto (1944: DS/DH 3839). Spočívá ve způsobu výkladu Písma, který neodpovídá obraznému charakteru Zjevení, jak uvidíme níže. Onen text ze Zj 20 spíše znamená: Bůh stále znovu staví v dějinách hranice moci Zlého a konečně vše drží ve svých rukou.

"Prvním zmrtvýchvstáním" spravedlivých, kteří "se ujali vlády s Kristem" (Zj 20,5n), je míněno přítomné zmrtvýchvstání a je prakticky jiným obrazem pro naplnění Duchem svatým. V této moci jsme skutečně chráněni před Zlým a "vládneme" už teď spolu s Kristem, jak stojí v Ef 2,5n.

Konečně nás činí skeptickými pohled do dějin církve, protože lidé příliš často vykládali (většinou hrůzné) události své doby jako "poslední fázi" dějin.Vzpomeňme jen na ohlášení "věku Ducha svatého" počínaje rokem 1260 opatem Joachimem de Fiore nebo různá oznámení termínu konce "Svědky Jehovovými". A již na konci prvního tisíciletí očekávali mnozí konec světa. Kolem roku 1900 tomu bylo stejně tak. Budoucnost ukáže, zda jsou dnešní prognózy více fundované než ty předešlé.Pak se toto očekávání konce světa prokáže - zase jednou - jako odchýlení se od vlastního Ježíšova poselství a s ním spojených závazků jednotlivce!