Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

2. Praktické otázky při katechezi

z knihy Modlitba při katechezi , vydal(o): Pastorační středisko

2.1. Má se modlit jen katecheta sám? Nebo se mají modlit děti s ním? Všechny, nebo jen ty, které chtějí?

Odpověď na prvou otázku bude záležet na tom, jak velké děti v hodině máme. Podle toho totiž bude třeba upravit styl modlitby. Ale v každém případě je třeba aby děti udělaly zkušenost (a to opakovaně) jak s modlitbou katechety, tak se společnou modlitbou s katechetou. Modlitba katechety před dětmi se ovšem nemá podobat ukázce, po jejímž předvedení se děti budou snažit napodobit to, co viděly. Modlitba katechety před dětmi má jen tehdy cenu, je-li autentickým projevem víry. Jinými slovy: katecheta se má modlit tak (pravdivě a upřímně), že jeho modlitba by byla stejná ať ho děti pozorují nebo není-li nikdo přítomen. Na děti je možné a potřebné brát ohled snad jen potud, že se katecheta vyhne cizím a pro děti nesrozumitelným slovům a výrazům. Ale má se modlit i tak jazykem dospělého, ne jazykem dítěte, protože sám dítětem není.

Pokud se modlí děti s katechetou, tedy všichni společně, bude modlitba spíš přizpůsobena dětem. Ale i v tom případě by měla být taková, aby více méně všechno, co se v modlitbě řekne, bylo jak pro děti, tak pro dospělé pravdivým vyjádřením, ne hrou, ne řečí "jakoby to bylo pravdou".

Pokud jde o zapojení dětí, je samozřejmě žádoucí, aby se modlily děti všechny. Když ale uvážíme, že modlitba je jakožto projev víry něčím velmi osobním, je požadavku, aby se modlili všichni, postavena určitá hranice. Dá se stručně říci, že dítě musí mít "právo nemodlit se" a katecheta má povinnost zjistit velmi taktně příčinu tohoto stavu, aby, pokud je to možné, pomohl překážku odstranit. Rozhodně však není možné nutit a naléhat, aby se dítě modlilo nahlas při modlitbě vlastními slovy. Zde je to jako u dospělých: lze k modlitbě vybídnout, dodat odvahy, udělat prostor - ale tím vše končí. Pro někoho je prostě takovýto způsob modlitby dočasně nebo trvale nepřijatelný nebo spíše nerealizovatelný. Zde je třeba připomenout, že pokud jde o projevy víry, nemůže katecheta chtít dosáhnout u všech dětí předem daných cílů. Tím by z osobních projevů a postojů víry dělal jakési nacvičené úkony bez vnitřního obsahu. Jeho práce je mnohdy "setbou bez sklizně". Tu udělá možná někdo jiný a nelze ji termínovat!





2.2. A jak je to s dětmi, které nevěří?

Nevěřící děti z nevěřících rodin jsou dnes přítomny ve většině skupin, kde se vyučuje náboženství. A ještě masivnější je jejich přítomnost v křesťanských nebo církevních školách. Katecheta je ve dvojím ohni: na jedné straně má brát ohled na osobnost dítěte a nemá ho nutit k něčemu, co by bylo v rozporu s jeho osobním přesvědčením. Na druhé straně nemusí být pro dítě příjemná ani situace, kdy svobodně nedělá něco, co dělá většina a připadá si poněkud vyřazeno.

Na první pohled se zdá, že nejjednodušší by bylo v těchto situacích se nijak společně nemodlit a odkázat modlitbu do sféry ryze soukromé. Nebylo by to ale vůči věřícím správné a nakonec by to u všech mohlo zatemňovat komunitární charakter křesťanské víry. Víra je přece osobní věc s neodlučitelným prvkem společného prožívání. Je tedy třeba věci zařídit tak, aby se obě strany, tedy jak věřící tak nevěřící, učili úctě a toleranci: aby jedni snášeli při společných akcích modlitbu druhých a druzí aby stejně snášeli a respektovali "nemodlitbu" prvých. Úcta a respekt jsou větší hodnoty než pouhé přizpůsobení se nebo podřízení se většině.





2.3. Nebo jak to udělat ve veřejných zařízeních, jako je křesťanská škola, kde jsou děti věřící i nevěřící pohromadě? Jak respektovat na jedné straně osobnost dětí a na druhé straně profil a charakter školy?

Je třeba v prvé řadě rozlišit církevní zařízení, určená výlučně pro náboženské účely - např. kostel či farnost, kde se samozřejmě koná všechno to, co oblasti kultu a křesťanských zvyklostí patří a kde se v zásadě předpokládá, že se těchto činností mohou zúčastnit a zúčastní všichni, kdo do nich patří - od zařízení, která jsou sice zřízena církví, ale jsou určena i pro veřejnost necírkevní, jako jsou charitativní zařízení nebo křesťanské či církevní školy. Křesťanská škola patří do druhé z uvedených skupin. Je otevřena všem, i těm, kdo do církve nepatří. Ti samozřejmě musí počítat s tím, že škola bude mít charakter křesťanský, že se v ní tedy budou například slavit křesťanské a nikoliv muslimské svátky, že bude orientovaná na křesťanské hodnoty a že se v ní budou setkávat s různými projevy křesťanského kultu. Předpokládá se tedy, že studenti budou akceptovat leccos z toho, co není vyjádřením jejich osobního přesvědčení, ale tato podmínka neznamená, že budou toto všechno konat - tedy že jakožto víře vzdálení, budou jednat jako věřící. To by vedlo ostatně nejen k neúctě vůči jejich přesvědčení, ale byla by to také časem nejspíš výchova k pokrytectví, tedy věc zcela nežádoucí. Žádoucí by naopak bylo, aby se takovéto školy staly víc než jiné místem výchovy k toleranci (nikoliv lhostejnosti!), ke schopnosti akceptovat s úctou přesvědčení druhého. Neštěstím ovšem je, sklouzne-li se místo toho na rovinu prestižního souboje, kde se pečlivě poměřuje, kdo v čem o kolik ustoupil a ústupky se považují za projev slabosti nebo za zradu. V každém případě je třeba pečlivě rozlišit a klidně zvážit, co se z projevů specificky křesťanských bude ve škole dělat veřejně a co společně (tedy co se bude dělat před všemi a co budou dělat všichni). Pokud jde o modlitbu, je samozřejmě možné, aby se někdy modlili "někteří před všemi", ale není možné, aby se žádala společná modlitba od všech, tedy i od nevěřících.





2.4. Je možné někoho k modlitbě nutit nebo přinutit?

Rozlišme zde dvě věci: zda má určitý tlak pomoct k překonání lenosti, pohodlnosti nebo ostychu - potom může být dobrý, je-li přiměřeně jemný a úctyplný. Nebo zda vede k potlačení osobních postojů a má za následek odpor, posměch nebo neupřímnost. Potom je v každém případě škodlivý a může dobře vychovávat k nepřátelství vůči víře a zejména církvi. Pokud se křesťan odvolává na to, že byl třeba v dětství doma či ve škole sám k modlitbě nucen a i teď věří a modlí se, potom ať uváží, že je to spíš navzdory těmto zkušenostem než jejich důsledkem. A že tyto praktiky v jeho okolí vychovaly řadu pokrytců a zejména řadu odpůrců církve a křesťanského náboženství.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Témata: Modlitba

Čtení z dnešního dne: Středa 22.11.

2 Mak 7,1.20-31; Lk 19,11-28

Komentář k 2 Mak 7,1.20-31: Matka, která dodávala odvahu, je svou statečností vzorem pro naše chování v církvi. Odvážné ženy, které povzbuzovaly své vězněné manžely, ač byly nuceny režimem k rozvodu. Vzor pro každodenní nesení břemene i v našich dobách klidných.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...