Sekce: Knihovna
2. Starý zákon
Bible nás učí modlitběz knihy Bible nás učí modlitbě
Při čtení příběhu Mojžíše či jiných starozákonních postav, jako je Abrahám, Ester, Rút, Judit, atd., pochopí pozorný čtenář jednu věc: jejich modlitba není něčím, co se člověk učí odříkávat, případně u čeho studuje formální správnost či jiné "stránky". Ti lidé se stávají modlitbou.
Boží služebníci, tak, jak nám jejich život ukazuje Starý zákon, "chodili s Hospodinem". Ať už konali cokoliv ze svého denního života či trávili chvíle exkluzivně v rozhovoru s Bohem, nikdy nepřestali být "Boží". Bůh byl pro ně tím, kdo jim věnoval lásku a komu oni na oplátku věnovali svou lásku a své srdce a kterému dali svůj život. I ve spánku byli celým srdcem jeho, jak říká například Píseň písní: Spím, ale mé srdce bdí. (Pís 5,2)
1. K MODLITBĚ VOLÁ BŮH
I zavolal na něho Bůh z prostředku keře: "Mojžíši, Mojžíši!" Odpověděl: "Tu jsem." Řekl: "Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá." (Ex 3,4-6)
Bůh Mojžíše volá jménem uprostřed jeho každodenní situace při pasení stád. Volá ho jako toho, kterého už dávno zná a počítá s ním pro svůj záměr. Prorok Jeremiáš později o takovém povolání řekne:
Stalo se ke mně slovo Hospodinovo:
"Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě,
dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě,
dal jsem tě pronárodům za proroka." (Jer 1,4-5)
Modlitba je odpovědí na Boží volání. Bůh nevolá lidi jako loutky, ale jedná s nimi jako s osobami, se kterými chce být a které s ním smějí mluvit tváří v tvář. Jeho volání je doslova milostné namlouvání:
Holubičko moje v rozsedlinách skály,
v úkrytu nad strží
dopřej mi zahlédnout tvou tvář
dovol mi hlas tvůj slyšet.
Jak lahodný je tvůj hlas !
Jak půvabnou máš tvář ! (Pís 2,14)
2. BŮH O NÁS VŠECHNO VÍ
Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize; dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal. (Ž 139,16)
Tento moment je velmi důležitý - Hospodin o nás ví všechno, ví, "jak se s námi věci mají", i když lidé si myslí o nás cokoliv a my sami ve svém životě všechno nechápeme. Ale Hospodinovy soudy jsou zárukou spravedlnosti:
Když vykonáváš své soudy na zemi, obyvatelé světa se učí spravedlnosti. (Iz 26,9)
Starozákonní lidé se k Hospodinu obracejí jako k tomu, který je učinil a kdo v počátku i v posledku zaštiťuje jejich život i čest, doprovází a chrání je na jejich cestách a vede je podle svých láskyplných plánů. Tak mluví např. kniha Tobiáš.
Spravedlivý Tóbit věrně plní ustanovení Zákona. Při své službě je pronásledován, posmíván a nakonec oslepne a je pohaněn vlastní ženou. Utíká se ve své tísni k Hospodinu a je vyslyšen. Stejně tak i Sára, dcera Reúelova, která se modlí ve stejnou dobu, neboť i ji lidé hanobí a nemá jiného zastánce své cti, než Hospodina. Bůh Sáru i Tóbita uzdravuje prostřednictvím Tóbitova syna Tobiáše, kterého vede na jeho cestách Hospodinův anděl.
Hluboce v duši zarmoucen zavzlykal jsem a dal se do pláče. Se vzlykáním jsem se začal modlit: "Spravedlivý jsi, Hospodine, všechny tvé skutky jsou spravedlivé a všechny tvé cesty jsou milosrdenství a pravda. Ty soudíš celý svět. Nyní, Hospodine, rozpomeň se na mne, pohleď a neodsuzuj mě za mé hříchy a za prohřešky z nevědomosti mé i mých otců, kteří před tebou zhřešili. Lépe by bylo, abych zemřel, než abych žil, protože musím poslouchat lživá hanobení a mám velký smutek. Přikaž, Hospodine, abych byl vzat z této tísně; vezmi mě do místa věčnosti a neodvracej ode mne svou tvář, Hospodine." (Tob 3, 1-4.6)
V tu chvíli (Sára) vztáhla ruce k oknu a modlila se slovy: "Požehnaný jsi, Bože milosrdný, a požehnané jméno tvé navěky. Všechna tvá díla ti budou dobrořečit navěky. Hle, k tobě pozvedám svou tvář i zrak. Poruč, abych byla vzata pryč ze země a neslyšela už hanobení. Ty víš, Panovníku, že jsem čistá, prostá vší nečistoty styku s mužem. Neposkvrnila jsem své jméno ani jméno svého otce v zemi, kde jsem v zajetí. Už sedm mužů mi zahynulo. Proč mám ještě žít? A jestliže to není tvá vůle zbavit mě života, Hospodine, slyš, jak mě lidé hanobí."
V tu chvíli byla vyslyšena modlitby obou před slávou Boží. Byl poslán Refáel, aby oba uzdravil: Tóbita aby zbavil jeho bílého zákalu, aby viděl svýma očima světlo Boží, a Sáru, dceru Reúelovu, aby dal za ženu Tóbitovu synu Tobijášovi a osvobodil ji od zlého démona Asmodaje. Tobijášovi bylo totiž určeno, že ji dostane přede všemi, kdo by si ji chtěli vzít. (Tob 3, 11-17)
Tóbit řekl:
"Požehnaný Bůh věčně živý i jeho království,
protože on trestá a smilovává se, svrhuje do podsvětí
a vyvádí ze záhuby svou vznešeností!
Nikdo nemůže uniknout jeho ruce.
Oslavujte ho před národy, synové Izraele,
neboť on vás mezi ně rozptýlil
a tam ukázal svoji vznešenost.
Ctěte ho přede vším, co žije,
protože on je náš Pán a náš otec,
on je náš Bůh po všechny věky.
Bude vás trestat pro vaše nepravosti, ale smiluje se nad vámi nade všemi a shromáždí vás ze všech národů, kdekoli jste byli rozptýleni.
Když se k němu obrátíte celým svým srdcem a celou svou duší
a budete před ním správně jednat,
on se k vám obrátí a už před vámi neskryje svoji tvář.
A nyní pohleďte na to, co vám učinil,
zplna jej oslavujte svými ústy.
Velebte spravedlivého Pána a ctěte věčného krále!
Já jej oslavuji v zemi, kde jsem zajatcem,
a ukazuji jeho moc a vznešenost hříšnému lidu.
Obraťte se, hříšníci, a jednejte před ním spravedlivě.
Kdo ví, zda vám ze své přízně neprokáže milosrdenství?
Já se z celé duše raduji z krále nebes,
moje duše se bude radovat po všechny dny svého života.
Všichni vyvolení, velebte Pána, všichni chvalte jeho vznešenost.
Chvalte ho ve dnech radosti a oslavujte ho."
(Tob 13,2-8)
3. MODLITBA JE CESTOU K PRAVÉMU POZNÁNÍ
On mi dal pravé poznání toho, co je. (Mdr 7,17)
Modlitba vede k poznání Hospodina a k moudrosti. V modlitbě získal mladý Šalomoun sílu a moudrost k tomu, aby mohl vládnout nad Izraelem - jak čteme dále. Jeho modlitba po dokončení chrámu je příkladem modlitby muže moudrého srdcem. (viz 1 Král 8,22-61)
Šalamoun, syn Davidův, pevně vládl svému království a Hospodin, jeho Bůh, byl s ním a nesmírně jej vyvýšil. Šalamoun vydal rozkaz celému Izraeli, velitelům nad tisíci a nad sty, soudcům a všem předákům z celého Izraele, totiž představitelům rodů, a ubírali se, Šalamoun s celým shromážděním, na posvátné návrší v Gibeónu; tam byl Boží stan setkávání, který na poušti zhotovil Mojžíš, služebník Hospodinův... Té noci se Šalomounovi ukázal Bůh a řekl mu: "Žádej, co ti mám dát." Šalomoun Bohu odpověděl: "Ty jsi prokazoval velké milosrdenství mému otci Davidovi a mne jsi po něm ustanovil za krále. Nyní, Hospodine Bože, nechť se prokáže spolehlivost tvého slova daného mému otci Davidovi. Ty jsi mě přece ustanovil za krále nad lidem tak početným, jako je prach země. Dej mi tedy moudrost a umění, abych dovedl před tímto lidem vycházet a vcházet. Vždyť kdo by mohl soudit tento tvůj lid, jenž je tak četný?"
(2 Par 1,1-3. 7-10 Šalamounova modlitba)
Jedině modlitba je podle Knihy Moudrosti cestou k správnému poznání skutečnosti a k správnému poznání Hospodina.
Bože našich otců, milosrdný Hospodine, ty jsi učinil všechno svým slovem a ve své moudrosti jsi vytvořil člověka, aby vládl nad tvory, kterým jsi dal vzniknout, a aby spravoval svět v svatosti a spravedlnosti a konal soud s upřímnou duší, daruj mi moudrost, která sídlí u tvého trůnu, a nevylučuj mne z počtu těch, kdo ti slouží. Vždyť jsem tvůj služebník a syn tvé služebnice, člověk křehký a krátkého věku, který jen málo chápe právo a zákony. I kdyby byl někdo dokonalý mezi lidskými syny, bez moudrosti od tebe nebude znamenat nic. Tys mě vyvolil za krále svého lidu a za soudce svých synů a dcer. Řekl jsi, abych zbudoval chrám na tvé svaté hoře a oltář ve městě, kde přebýváš, podle podoby svatého stánku, který jsi od počátku připravil. S tebou je moudrost, která zná tvoje díla a byla při tom, když jsi tvořil svět. Ona ví, co se líbí tvým očím a co je správné podle tvých přikázání. Sešli ji ze svatých nebes, od trůnu své slávy ji pošli, aby byla se mnou a pracovala, abych poznal, v čem máš zalíbení. Ona ví všechno a rozumí všemu, rozvážně mne povede v mém konání a zachová mne ve své slávě. Potom ti budou příjemné mé skutky, spravedlivě budu soudit tvůj lid a budu hoden trůnu svého otce. Neboť pozná vůbec člověk Boží záměry a dovede si představit, co je vůle Hospodina? Myšlení smrtelníků je nedokonalé a naše uvažování pochybné, neboť pomíjivé tělo zatěžuje duši a pozemský stan je břemenem pro mysl naplněnou starostmi. Stěží postihujeme to, co je na zemi, s námahou vysvětlujeme, co máme na dosah ruky. Kdo prozkoumá to, co je na nebesích? Kdo by poznal tvou vůli, jestliže ty bys mu nedal moudrost a z výšin mu neposlal svého svatého ducha? Jen tak se lidé na zemi dostali na správnou cestu a naučili se tomu, co se ti líbí; jen moudrost je zachránila. (Mdr 9. kapitola)
4. POTŘEBA MODLITBY A JEJÍ PODOBY - TOUHA A LÁSKA, PROSBA, DÍKY, CHVÁLA A KLANĚNÍ
a)Bože, učils mě od mého mládí, až dosud hlásám tvé podivuhodné činy. (Žalm 71,17)
Ve svém životě potřebujeme s Bohem mluvit a nechat se jím vést. On nás miluje a my mu odpovídáme - z lásky, a proto, že ho bytostně potřebujeme. Chceme s ním být.
V Písni písní říká duše: Noc co noc jsem hledala na svém lůžku toho, kterého tolik miluji. (Pís 3,1)
Jsem nemocna láskou. (Pís 5,8)
A v knize Exodus čteme: Mojžíš vzal stan a postavil si jej venku za táborem opodál tábora a nazval jej stanem setkávání. Když někdo hledal Hospodina, vycházel ke stanu setkávání, který byl venku za táborem. A když Mojžíš vycházel ke stanu, všechen lid povstával; zůstali stát, každý u vchodu do svého stanu, a hleděli za Mojžíšem, dokud nevešel do stanu. Kdykoliv Mojžíš vcházel do stanu, sestupoval oblakový sloup a stál u vchodu do stanu. A Hospodin rozmlouval s Mojžíšem. Všechen lid viděl oblakový sloup, stojící u vchodu do stanu; tu všechen lid povstával a klaněli se, každý u vchodu do svého stanu. A Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem. Potom se Mojžíš vracel do tábora. (Ex 3, 7-11)
V židovském národě mohl každý s Hospodinem rozmlouvat a k setkání s Bohem Mojžíš dokonce oddělil zvláštní místo.
b) K Bohu se obracíme v situacích, které jsou nad naše síly a schopnosti, tam, kde potřebujeme vedení, ve svých úzkostech a starostech.
Děti, volejte k Bohu! Vytrhne vás z násilí, z ruky nepřátel. Neboť já doufám ve Věčného, že budete vysvobozeni, Svatý mi dává radost z milosrdenství, které k vám brzo přijde od Věčného, vašeho spasitele. (Bar 4,21b-22)
Na příběhu krále Chizkijáše vidíme, jak Hospodin uzdravuje krále, který se modlí:
V oněch dnech Chizkijáš smrtelně onemocněl. Přišel k němu prorok Izaiáš, syn Amósův, a řekl mu: "Toto praví Hospodin: udělej pořízení o svém domě, protože zemřeš, nebudeš žít." Chizkijáš se otočil tváří ke zdi a takto se k Hospodinu modlil: "Ach Hospodine, rozpomeň se prosím, že jsem chodil před tebou opravdově a se srdcem nerozděleným a že jsem činil, co je dobré v tvých očích." A Chizkijáš se dal do velikého pláče.
Tu se k Izaiášovi stalo slovo Hospodinovo: "Jdi a vyřiď Chizkijášovi: Toto praví Hospodin, Bůh Davida, tvého otce: "Vyslyšel jsem tvou modlitbu, viděl jsem tvé slzy. Hle, přidám k tvým dnům patnáct let. Vytrhnu tebe i toto město ze spárů asyrského krále. Budu tomuto městu štítem." (Iz 38, 1-6)
Stejné - plné důvěry, podřízenosti a odevzdanosti - jsou i modlitby dvou žen ze Starého zákona - Judit a Ester (knihy Jud a Est).
Judit, vdova, ve své velké víře (a tím ve velkém poznání Hospodina) zachrání s pomocí Boží svůj lid před početným vojskem.
Ester, židovská dívka, která se stala perskou královnou, jedná proti hrozícímu nebezpečí ve svém příběhu doslova silná "jen" Bohem.
Pohlédni na jejich domýšlivost, sešli svůj hněv na jejich hlavy, dej mně, vdově, do rukou sílu k tomu, co zamýšlím. Ano, Bože mého otce a Bože dědictví Izraele, Panovníku nebe a země, Stvořiteli vod, Králi všeho svého stvoření, vyslyš mou modlitbu! Dej, ať mé slovo a klam zasadí ránu a jizvu těm, kdo zamýšlejí hrozné věci proti tvé smlouvě a proti tvému posvěcenému domu, proti vrcholu hory Sijónu a domu, jenž je v držení tvých synů. Učiň, ať celý tvůj národ a každý kmen to pozná a zví, že ty jsi Bůh, Bůh veškeré moci a síly, a že není jiného, kdo by byl štítem izraelskému pokolení, kromě tebe. (Jud 9, 9.12-14)
Mordokaj odešel a učinil všechno, co mu Ester přikázala. (Est 4,17)
Stejně jako v modlitbách Sáry a Tobiáše však v jejich modlitbách není nejdůležitější prosba. Všechny jejich modlitby začínají chválou Hospodina, chválou která lidi osvobozuje od nich samých, od jejich vlastních plánů a otvírá je pro Boha, pro jeho řešení a jeho cesty.
c) K Bohu se tedy v neposlední řadě obracíme, abychom ho chválili a děkovali mu za jeho milosrdenství, velikost, blízkost, pomoc. Chvála nás otvírá k poznání Boha a jeho cest.
V onen den řekneš: "Vzdávám tobě chválu,Hospodine! Rozhněval ses na mě, tvůj hněv se však odvrátil a potěšils mě. Hle, Bůh je má spása, doufám a jsem beze strachu. Hospodin, jen Hospodin je má záštita a píseň, stal se mou spásou." S veselím budete čerpat vodu z pramenů spásy. V onen den řeknete: "Chválu vzdejte Hospodinu a vzývejte jeho jméno! Uvádějte národům ve známost jeho skutky. Připomínejte, že jeho jméno je vyvýšené. Zpívejte Hospodinu, neboť vykonal důstojné činy, ať o tom zví celá země!" Jásej a plesej, ty, která bydlíš na Sijónu, neboť Veliký je ve tvém středu - Svatý Izraele. (Iz 12.)
Pojďte, zaplesejme Hospodinu,
oslavujme hlaholem skálu své spásy,
vstupme před jeho tvář
s díkůvzdáním,
oslavujme ho hlaholem žalmů!
Hospodin je velký Bůh,
je velký Král nad všemi bohy.
On má ve svých rukou hlubiny země,
temena hor patří jemu.
Jeho je moře, on sám je učinil,
souš vytvořily jeho ruce.
Přistupme, klaňme se, klekněme,
skloňme kolena před Hospodinem, který nás učinil.
On je náš Bůh,
my lid, který pase
ovce, jež vodí svou rukou!
(Žalm 95,1-7)
5. CO MÁME BOHU ŘÍCT?
Hospodine, ty mě zkoumáš a znáš. (Ž 139,1)
Důležitým aspektem modlitby je, že Bohu smíme a máme říci všechno, co cítíme (ne to, co si myslíme, že se sluší říci), to, jak věci doopravdy prožíváme. Nemusíme se před ním přetvařovat. K Bohu je třeba přicházet především s dětskou důvěrou, tak, že mu řekneme úplně všechno. Jsme schopni ukrýt se ve stínu Hospodinových křídel, jako Moabka Rút? (Rút 2,12). Jsme schopni říct nejen své radosti, ale i hořkost a zklamání? I takové modlitby jsou v Písmu.
U proroka Jeremiáše nalezneme toto zvolání:
Jakmile se objevila tvá slova, pozřel jsem je. Tvá slova mi byla veselím a radostí srdce. Nazývají mě tvým jménem, Hospodine, Bože zástupů. Nesedám v kruhu těch, kdo se vysmívají, a nejásám. Kvůli tvé ruce sedím osamocen, neboť jsi mě naplnil svým hrozným hněvem. Proč je má bolest trvalá a má rána nevyléčitelná a nechce se hojit? Stal ses mi tím, kdo jako by lhal, vodou nestálou. (Jer 15, 16-18)
Prorok pociťuje, jak jeho život s Bohem, zprvu sladký, zamilovaný, je nyní těžký. Kam se ztratily Hospodinovy sliby? Vypadá to, jako by lhal!
I Mojžíš s Hospodinem mluví beze strachu, klade mu otázky a má dokonce námitky.
Hospodin dále řekl: "Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti... Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta." Ale Mojžíš Bohu namítal: "Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?" Odpověděl: "Já budu s tebou! A toto ti bude znamením, že jsem tě poslal: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře."
Avšak Mojžíš Bohu namítl: "Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?" Bůh řekl Mojžíšovi: "Jsem, který jsem." A pokračoval: "Řekni Izraelcům toto: Jsem posílá mě k vám." (Ex 3,7.10-14)
Podobný je příběh Joba. Job se ve svém velkém trápení a bolesti, opuštěn, obrací s přímou otázkou na Hospodina a ptá se po smyslu své bolesti. Ví, že ho Hospodin nemůže trestat za jeho viny, protože se neprohřešil. Je Bůh spravedlivý? Následuje nádherný rozhovor Boha s Jobem na jehož konci Job říká:
Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný. Kdo smí nerozvážně zatemňovat úradek Boží? Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám. Rač mě vyslyšet a nech mě mluvit; budu se tě ptát a poučíš mě. Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu. (Job 42,2-6)
To je poněkud tajemný závěr situace po modlitbě - vše se vyřeší viděním Hospodina. Dříve jakoby Job znal na všechno odpověď. Nyní se ptá.
6. VIDĚNÍ HOSPODINA
Kdo na něho budou hledět, rozzáří se. (Ž 34,6)
Vidění Hospodinovy slávy nás přivádí na kolena, ale zároveň nás naplňuje radostí. Bůh se nám ukazuje ne proto, aby nás pokořil, aby vychutnal svůj triumf jako ten, kdo všechno může. Setkání s Bohem nás vždycky pohladí, osvobodí, i když při něm třeba objevíme svůj hřích. Setkání s Bohem nás proměňuje.
Mojžíš řekl: "Dovol mi spatřit tvou slávu!" Hospodin odpověděl: "Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Smiluji se však nad kým se smiluji, a slituji se nad kým se slituji." Dále pravil: "Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu." Hospodin pravil: "Hle, u mne je místo; postav se na skálu. Až tudy půjde moje sláva, postavím tě do skalní rozsedliny a zakryju tě svou dlaní, dokud nepřejdu. Až dlaň odtáhnu, spatříš mě zezadu, ale mou tvář nespatří nikdo." (Ex 33,17-23)
Mojžíš nevěděl, že mu od rozhovoru s Hospodinem září kůže na tváři. Izraelci spatřili Mojžíšovu tvář a viděli, jak mu kůže na tváři září. (Ex 34,29.35)
A Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem. (Ex 33,11)
7. SJEDNOCENÍ S BOHEM
Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě.
Vždyť silná jako smrt je láska.
Žár její - žár ohně,
plamen Hospodinův.
Lásku neuhasí ani velké vody
a řeky ji nezaplaví. (Pís 8, 6-7)
V modlitbě jde především o to, abychom do sebe, do svého srdce, nechali vstoupit život Hospodinův a nechali se jím proměnit a spojit s Bohem.
8. ŽALMY
Žalmy jsou velikou knihou o Bohu a zároveň výpovědí o nás samých. Najdeme v nich všechno, o čem jsme mluvili v předchozím textu. Lidé v nich mluví o svém trápení, zoufání, naději, důvěře, oddanosti a lásce k Bohu a jejich modlitby vždy ústí do radosti z Boha a jeho pomoci a do chvály Boha a jeho cest. Žalmy jsou klenotnicí a školou modlitby. Lidé šťastní, ti, kteří zakoušejí Boží pomoc (Ž 98), kteří spočívají v Boží náruči (Ž 131), i nemocní, trpící, hříšníci, utiskovaní, sirotci - ti všichni v nich mluví s Bohem o svém životě. Kniha žalmů nás učí veliké věci - že život náš a život Boží mají být jedno. Učí nás, jak je to s námi a s Bohem doopravdy.
Hlahol Hospodinu celá země !
Radostně služ Hospodinu !
Vstupte před jeho tvář s plesem !
Vězte, Hospodin je Bůh,
on nás učinil, a ne my sami sebe,
jsme jeho lid, ovce, které pase.
Vstupte do jeho bran
s díkůvzdáním,
do nádvoří jeho s chvalozpěvem!
Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu,
neboť Hospodin je dobrý,
jeho milosrdenství je věčné,
jeho věrnost do všech pokolení!
(Žalm 100)
Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě.
Víš o mě, ať sedím, nebo vstanu,
zdálky je ti jasné, co chci dělat.
Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím,
všechny moje cesty jsou ti známy.
Ještě nemám slovo na jazyku,
a ty, Hospodine, víš už všechno...
Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí,
když jsem byl v skrytosti tvořen
a hněten v nejhlubších útrobách země.
Tvé oči mě viděly v zárodku,
všechno bylo zapsáno v tvé knize:
dny tak, jak se vytvářely,
dřív než jediný z nich nastal.
(Žalm 139, 1-4. 15-16)
Vezměme si z žalmů příklad pro naši modlitbu. Postavme se před Boha a skloňme se před ním, vpusťme ho do svého srdce. Vyznejme, je-li v něm něco zlého, a prosme za milosrdenství a potřeby pro sebe i pro druhé. Děkujme a chvalme, radujme se z Boha a klaňme se.
Chci tě vyvyšovat, Bože můj a Králi,
tvému jménu, dobrořečit navěky a navždy.
Po všechny dny ti chci dobrořečit
a tvé jméno chválit navěky a navždy.
Veliký je Hospodin, nejvyšší chvály hodný,
jeho velikost nelze vyzpytovat.
Všechna pokolení chválí tvoje skutky zpěvem,
hlásají tvé bohatýrské činy.
Tvoje velebnost je důstojná a slavná,
chci přemýšlet o tvých divuplných dílech.
Všichni budou mluvit o tvých mocných, bázeň vzbuzujících skutcích,
i já budu vypravovat o tvé velikosti.
(Žalm 145, 1-6)
Můžeme-li se modlit, spočiňme v Hospodinově náruči.
Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce
ani povýšený pohled.
Neženu se za velkými věcmi,
za divy, jež nevystihnu,
nýbrž chovám se klidně a tiše.
Jako odstavené dítě u své matky,
jako odstavené dítě je ve mně má duše.
Čekej, Izraeli, na Hospodina
nyní i navěky.
(Ž 131)
Nezapomeňme, že Bohu na naší modlitbě záleží a on ji činí krásnou a dobrou.
Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se navrátíme, obnov naše dny jak za dnů dávnověkých. (Pláč 5,21)
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
Autor: Martina Vintrová
