3. Ježíšovo vzkříšení jako problém v dějinách náboženství a jako problém teologický

Zvěst o Ježíšově vzkříšení se zřetelně lišila od obecného očekávání vzkříšení u Židů. Bez velikonočních zjevení a bez přesvědčení prvotní církve, které vidělo v prázdném hrobě známku vzkříšení, by nikdy neexistovala křesťanská zvěst o spáse, která tvrdí, že v Ježíšově smrti a vzkříšení začalo nové období dějin spásy. Lze proto už z hlediska dějin náboženství - nikoli pouze na základě víry! - souhlasit s tezí, podle které lze zvěst o Ježíšově vzkříšení chápat jako interpretaci té skutečnosti, že navzdory fiasku na Golgotě postupuje Ježíšova záležitost dál. Musíme také – rovněž už z hlediska dějin náboženství - dospět k závěru, že velikonoční zjevení by bez prázdného Ježíšova hrobu, jak byl znám první církvi, nikdy nemohla být chápána jinak, než normální zjevení mrtvých, která existují všude. Z hlediska židovské antropologie, podle které patří opětné oživení těla rozhodujícím způsobem k názoru na vzkříšení, mohla být velikonoční zjevení chápána jako vzkříšení, popř. jako zmrtvýchvstání, pouze díky prázdnému Ježíšovu hrobu.

Jak už bylo řečeno v kapitole 11 a, měl blízký příchod mesiánského vykoupení nejprve oznámit mesiánský prorok. Jde přitom převážně o nežijící, tedy zemřelé nebo nanebevzaté prorocké osobnosti. Takovým byl pro kumránské esény jejich učitel spravedlnosti. Poté, co zemřel, měl podle Damašského spisu 6,1 On "vstát z mrtvých na konci dnů". Zajímavé je zde hebrejské znění "ad amod" (až do doby, kdy vstane). Pomýšlí se tedy na opětný příchod ještě na konci tohoto světa, který bude oznamovat očekávaný mesiánský zvrat. Pro "zmrtvýchvstání" ve smyslu eschatologického rozměru má hebrejština jiná slova, jako "tekumat" nebo "techiat hammetim" (vzkříšení nebo opětné oživení mrtvých).

Nejstarší zvěst o Ježíšově vzkříšení, která byla pravděpodobně formulována už v roce Ježíšovy smrti, nalezneme v 1 K 15,3-5. Praví se zde, že "Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem". Ačkoli je tento text, podobně jako celý Nový zákon, tradován řecky, lze vcelku s jistotou předpokládat původní aramejský text, ze kterého byl přeložen. Svědčí o tom už větná skladba. Praví se zde vlastně "dne, třetího", což podle citu pro jazyk odpovídá hebrejštině a aramejštině. Pozornost zaslouží také "christos" bez členu. Nehovoří se tedy o "mesiáši, kristu", ale říká se už, že je "Kristem" ve smyslu titulu vyjadřujícího vznešenost. Mohlo by to svědčit o vzniku tohoto kerygmatu v helenistické obci křesťanů ze židovství. Nesmíme však přecenit "christos" bez členu - podle Sanhedrinu 93b řekl Bar Kochba učencům: "Ana mašiach" (já jsem mesiáš) - bez členu, ale ve významu jakoby se členem; nemělo by zde smyl hovořit o jakémkoli mesiáši. Protože však předpokládaná semitská předloha nebyla v hebrejštině, ale v aramejštině, není vůbec důležitý rozdíl mezi formou se členem a bez členu (status emphaticus a status absolutus), protože lze užít bez rozdílu obou forem. Lze tedy předpokládat, že v původní aramejské předloze se nacházelo slovo "mešicha", které bylo přeloženo "christos".

"Třetího dne vstal z mrtvých". Nejde o údaj historický, ale o údaj z dějin spásy. Nepomýšlí na tři dny od Velkého pátku do velikonoční neděle. Tři dny jsou dobou spásného Božího jednání. Ke vzkříšení má vztah biblický text Oz 6,2 "Po dvou dnech nám navrátí život, třetího dne nám dá povstat a my před ním budeme žít." Ohledně příslušných rabínských představ postačí příklad Gn r 91,7 (ke Gn 42, 17n): "Nikdy neponechá Svatý, budiž pochválen, spravedlivé tři (celé) dny v nouzi. Tak se tomu učíme od Josefa, Jonáše, Mordokaje a Davida. Tak se praví (Oz 6,2): Po dvou dnech nám navrátí život, třetího dne kmenů (Gn 42, 17n) nás pozvedne a budeme žít před ním. Tak~ Josef jim řekl třetího dne: Toto udělejte a zůstanete naživu(Gn 42,18)."

O cestě žen ke hrobu, který nalezly už prázdný, se obšírně pojednávalo už v kapitole 6d. Zbývá už jen objasnit otázku, proč se zjevení Vzkříšeného odehrávají podle Marka a Matouše v Galileji a podle Lukáše v okolí Jeruzaléma. Lze předpokládat, že mezi Ježíšovými přívrženci se nacházeli jak Galilejci, tak i obyvatelé Judska. Obě skupiny referovaly o velikonočních zjeveních, takže synoptikům se zachovaly obě tradice. Pro křest'ana z pohanství Lukáše bylo důležité poukázat zvláště na tělesnou podobu Vzkříšeného, která byla pro křesťany ze židovství samozřejmostí. Proto řekl v rámci zjevení vzkříšený Ježíš shromážděným učedníkům podle L 24,39: "Podívejte se na mé ruce a nohy... Dotkněte se mne a přesvědčete se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně." Na důkaz reality svého tělesného vzkříšení snědl před nimi kus pečené ryby (L 24,42n). Jinými slovy: Tělesná podoba vzkříšeného, která byla samozřejmostí pro křesťany ze židovství, musela být křesťanům z pohanství výslovně zdůrazněna.

Takto je původní situací, ve které vznikla zvěst o Ježíšově vzkříšení, reálné setkání Vzkříšeného se svědky, kteří ho znali už v době pozemského života a následovali ho, kteří tedy také mohli dosvědčit totožnost pozemského Ježíše se vzkříšeným Kristem. Na základě židovských předpokladů nebylo snadné uznat v "trpícím Božím služebníkovi" podle Iz 52,13-53,12 mesiáše, který vůbec neodpovídal obvyklým představám o mesiáši. Jde o dodatečný důkaz toho, že teprve setkání se Vzkříšeným a prázdný hrob jim pomohly překonat krizi víry, kterou u většiny Židů vyvolal golgotský kříž.

Od dob zvěstování Ježíšova vzkříšení existují vedle sebe církev a synagoga. Společně očekávají plné uskutečnění Božího království. "Přijď království tvé" spojuje židovskou a křesťanskou víru ve smyslu očekávané Boží vlády na konci dnů. Židé dodnes spoléhají na své vyvolení jako Boží lid, kterému byla svěřena Tóra, Boží zákon. Křesťané se odvolávají na nový rozměr dějin spásy, který začal Ježíšovou smrtí a vzkříšením. Židé se ptají, co se od dob Golgoty změnilo, a my křesťané se odvoláváme na univerzální úkol vést k vykoupení, který je od dob Golgoty uložen nám všem, Židům i křesťanům (srov. Ř 8,18-25).