Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

3. Pokoncilní ekleziologie na úrovni farnosti

z knihy Pastorační situace u nás

Zdá se, že by bylo velmi užitečné dopracovat a aplikovat ekleziologii, ovlivněnou rozhodující mírou Druhým vatikánským koncilem, na úroveň, v níž se odehrává větší část života církve a to je úroveň farností a malých společenství.

Nedomnívám se, že je možno prostě říci, že klasické farnosti jsou minulostí a že budoucnost mají jen personální farnosti. Jakkoliv tomu mnohde, ale zdaleka ne všude, ve městech je, neplatí to rozhodně o farnostech v menších městech a na vesnicích. Je ale třeba registrovat a také dál uskutečňovat určitý posun, ke kterému dochází jak v životě farností, tak v jejich chápání. Ostatně v pokoncilním Kodexu kanonického práva je už tato věc do jisté míry zachycena. O farnosti se tam mluví jako "o jistém společenství osob, zpravidla bydlících na určitém území." (CIC, can 515 a 518) Kodex sice říká, že území diecéze má být rozděleno na jednotlivé farnosti, nicméně farnost v něm není chápána jen jako území, na němž se prostě předpokládá existence křesťanské obce, ale farností je míněna tato obec sama. Dále je pak třeba domyslet, které funkce církve jakožto Božího lidu, jak o ní mluví konstituce Lumen gentium zejména v odstavcích 9 -17, jsou na úrovni farnosti realizovatelné a které jsou nezbytné pro to, aby farnost farností skutečně byla. Jinými slovy: jde o to, aby farnost nebyla chápána jen jako nejmenší okrsek, určený ke správě Božího lidu nebo v horším případě ke správě území, ale aby byla chápána jako nejmenší funkční část církve, tedy jako nejmenší, byť neúplná, verze místní církve. Z tohoto pohledu vyplyne, že farnost má být strukturovanou skupinou Božího lidu která není jen schopna slavit eucharistii, ale která je také schopna rozvoje vlastního života ze svých vnitřních sil, která je schopna misie a která je schopna charity v širším slova smyslu, nebo lépe řečeno, která je schopna diakonie.

Takovýto pohled na farnost zvýrazňuje její odpovědnost samu za sebe, která není absolutní, ale která je významná. Předpokládá, že v ní budou rozděleny role nejen podle potřeb, ale také podle obdarování jednotlivých členů, že nepůjde o systém jednoho muže. Role faráře se pak v ní uplatní jakožto služba spirituála i jako služba koordinujícího činitele, který zajišťuje spojení farnosti uvnitř a také její spojení s celkem vikariátu a diecéze. Tak je bráněno atomizaci, která by životnosti církve nijak neprospívala.

Není na tomto místě asi od věci připomenout, že ruku v ruce s chápáním farnosti ve světle ekleziologie druhého vatikánského koncilu jde úkol nově promyslet a najít dobrý model a styl práce i života faráře. Někteří autoři právem poukazují na to, že koncil zdůraznil roli laiků a pokoncilní doba v promýšlení jejich úkolů i jejich identity pokračovala. Dále koncil promýšlel úlohu biskupů, ale role kněze zůstala poněkud v pozadí, přes všechen přínos dokumentů o službě a životě kněží a o přípravě na kněžství. Ani pokoncilová doba v promýšlení této otázky příliš nepokročila, věnovala se spíš zažehnávání krizí, případně zušlechtěnému opakování toho, co bylo v předchozí éře jistě tím nejlepším. To platí i o poměrně novém Direktáři pro službu a život kněží, což není nic překvapivého. Tento souhrnný dokument mohl shrnout jen to, co už tu bylo rozpracováno.
(48-49)





Novozákonní ideál nebo prorocká dimenze Starého zákona ?

Takováto volba v životě dnešní církve samozřejmě neexistuje. Ale má být upozorněno na to, že prorocká dynamika mnoha starozákonních textů není věcí minulosti a zabývat se jimi není zbytečným luxusem. V novozákonních textech, zejména v těch vznikem nemladších, najdeme silnou tendenci k utváření církevních struktur jako legitimních ostrovů pravé víry a správné životní praxe uprostřed nevěřícího světa. Ve druhém a hlavně třetím století po Kristu obce sice vědí o úkolu evangelizovat svět a také to dělají, ale na druhé straně už mají dost starostí samy se sebou a se svým životem. A jakmile je po konstantinovském obratu církev v římské říši určitým způsobem domestikována, stává se součástí společnosti, v níž má sice důležitou úlohu, nicméně je to úloha mnohdy spíš správní než prorocká. Církev se stará o to, aby rodina, obec, země byla dobře spravována jednak po stránce církevní správy a také mnohdy po stránce světské. Zní to snad trochu módně, ale nic naplat, prorok stojí v určité opozici nebo alespoň v určitém napětí vůči světskému či církevnímu establishmentu. Na světcích, jako byl Jan Zlatoústý, František z Assisi, Kateřina Sienská a další je tato novozákonní prorocká dimenze vidět zcela zřetelně. Neplatí jistě obráceně, že kdo je proti zavedeným věcem, je už tím samým prorokem. Je ale důležité připustit, že prorocká dimenze jak uvnitř církve vůči životu církve samotné, tak v církvi vůči okolnímu světu, je důležitá, ba nezbytná.

Pro fungující nebo po fungování toužící organizaci je ovšem prorok a prorocký styl pohromou komplikující zavedený a fungující pořádek. Pro nepravého proroka je pak pohromou jakákoliv instituce a on ji, na rozdíl od pravého proroka, boří a rusí, zatímco pravý prorok je zpravidla ochoten ji reformovat a v zásadě akceptovat, i když na to osobně třeba i doplácí. Zdá se, že čím více je církev v národě výrazně menšinová, tím je na jedné straně větší nebezpečí, že se stane folklórním spolkem, který nikomu nepřekáží a do ničeho nemluví nebo je na druhé straně tím větší šance, že bude skupinou s prorockým úkolem. Je tím míněno proroctví ve smyslu biblickém, nikoliv lidovém. Tedy prorok je ten, kdo říká "toto praví Hospodin", ten, kdo sděluje Hospodinovu vůli aktualizovanou pro konkrétní dějinnou situaci, ne ten, kdo předpovídá budoucnost tak dobře, že se podle něho lze zařídit a vyzrát tak na nevyzpytatelnost dějin.

V našem případě pak to znamená, že církev musí zřejmě mnohem více naslouchat, aby slyšela a posléze hlásala, co tomuto národu, lidu v této zemi praví Hospodin, a nemůže se spokojit jen s tím, že bude samu sebe co možná vzorně udržovat. Ze je přitom třeba přijmout i mnohdy nepříjemnou roli kamenovaných proroků, je nabíledni. Jenže právě minulá desetiletí ukazují nebetyčný rozdíl mezi ovocem života těch, kdo byli ochotni vzít na sebe jho prorocké služby -jako Růžena Vacková Josef Zvěřina, Václav Malý, Jan Ev. Urban, posléze i kardinál Tomášek a mezi těmi, kteří ve věrné spolupráci s ministerstvem kultury a hlavně s ministerstvem vnitra ať už v Pacem in terris nebo mimo "zachraňovali" chod církve. Bylo by neodpustitelnou škodou tuto zkušenost rozmělnit, promarnit a posléze ztratit. A bylo by také škodou nevidět, že tyto prorocké postavy byly jednak prosty svazujícího strachu o církev, o budoucnost a o sebe a kromě toho nebyly v žádném případě v nepřátelském postoji ke světu - naopak, právě tito lidé s ním byli v tvůrčím dialogu.
(49-51)





Buňky růstu - místa Božích darů

Někteří lidé v církvi čekali po listopadu 1989, že se situace církve radikálně změní, že se kostely zaplní, atd. Nestalo se to. Jiní hledali všechno možné i nemožné a snažili se velmi poctivě a upřímně nacházet cesty k oživení farností, k zachycení dětí, mladých lidí, k probuzení zájmu o náboženství. Tyto snahy nebyly vždy jen neúspěšné, ale žádný zásadní zvrat nepřinesly. V této situaci tedy stojí za to uvažovat, jestli je nás postoj správný a zda jsou naše očekávání oprávněná. Zdá se totiž, že máme tendenci stále vycházet z předpokladu, že toto je země plná křesťanů nebo alespoň plná potenciálních adeptů křesťanství a my jen nevíme, jak na sebe upozornit, jak tyto křesťany nebo adepty křesťanství přilákat a začlenit je do života církve - liturgického i ostatního.

Podíváme-li se na nedávnou i dávnější historii církve, vidíme, že skutečné šíření víry nebylo nikdy plošné a že se lidé nestávali věřícími křesťany proto, poněvadž byla v daném místě už připravena církevní struktura - farnost, farář, případně kostel a cara. Převedeme-li do praxe to, co teoreticky známe - že totiž spása je dílo Boží, církev stojí na Kristu a víra je dar, který vychází z Boží milosti a není aplikovatelný proti vůli člověka, může se nám stát zřejmým, že něco pozitivního v oblasti víry se může stát jen tehdy a jen tam, kde "Pán Bůh dá". Jestliže čteme u Izaiáše (Iz 43,19), že Bůh činí nové věci, měli bychom se ptát, kde a jak je tvoří u nás dnes. "Novou věcí" ovšem nemusíme rozumět jen nějaký nový způsob hlásání evangelia nebo novou sociální či jinou nauku, natož novou strukturu církve ať už na jakékoliv úrovni. Novými věcmi je nový život, dávaný Bohem jakožto život víry jednotlivcům nebo společenstvím. Kde, kdy a za jakých okolností ho Bůh dává, to je otázka na úrovni víry. A člověk víry by měl mít právě pro tyto věci citlivost. Z Písma víme, že si Bůh povolává své lidi tam, kde je má - ale nic nevíme o tom, že by povolával lidi jen proto, aby zaplnil skomírající farnost nebo prázdný kostel. Nicméně myšlení řady křesťanů u nás je ještě stále strukturováno spíš josefinským uspořádáním farností, než přemýšlením o tom, kde Bůh činí nové věci, čili kam nás své služebníky volá a kam je posílá. Že potom mnozí nemají k frustraci daleko, není ničím divným.

Poněkud vyostřeně řečeno: zdá se, že zde docházíme k jedné kruciální a navýsost praktické otázce. Budeme se považovat za zodpovědné "údržbáře" současného nebo přesněji řečeno minulého stavu církve, nebo se budeme chápat jako asistenti stále vznikajících Božích děl a věcí v této době a v této zemi? Jinak řečeno: necháme se zotročit zoufalou snahou o udržení věcí umírajících a o naplnění struktur marných, prázdných a pro Boha zřejmě zbytečných, nebo využijeme svobodu Božích dětí a Božích spolupracovníků, kteří mu přece jen poněkud rozumějí? Budeme rozpoznávat nové věci, které tvoří Bůh, nebo budeme Pána Boha pošetile nutit, aby akceptoval a naplňoval naše staré představy? Budou kněží spíš církevními úředníky, kteří, jak se na úředníka sluší, chtějí zachovat danou strukturu a udržet či učinit ji funkční, nebo budeme lidmi víry, kteří chápou, k čemu jsou zde a nyní posláni? Budeme vidět, chápat, akceptovat Boží záměry v dnešní situaci a to dost konkrétně?
(51-53)


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Pondělí 20.11.

1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64; Lk 18,35-43

Komentář k 1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64: Spolu s novým stylem, vynuceným řeckou nadvládou, přichází: porušení zákona, oddání se modloslužbě. Nepřipadá ti, že jsou lidé stále stejní? Chci jít proti proudu!

Zdroj: Nedělní liturgie

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...