3. Výchova k modlitbě

výchova k modlitbě je jednou z velmi podstatných složek katechetické práce

z knihy Modlitba při katechezi , vydal(o): Pastorační středisko

3.1. Cíle

Snad není třeba zdůrazňovat, že výchova k modlitbě je jednou z velmi podstatných složek katechetické práce. Jak si ale formulujeme cíl těchto snah? Máme mít za cíl naučit děti modlit se? Tento výraz považuji za velmi nešťastný. Zkušenost ukazuje, že lidé mu rozumí mnohdy tak, jakoby "naučit se modlit" bylo totožné se zapamatováním si určité modlitby nebo určitých modliteb. Potom mají dojem, že když modlitbu, která pro ně byla často jen říkankou, zapomněli, "neumí se modlit", tedy - nemohou se modlit. Cílem by tedy mělo být pro katechetu něco jiného: přivést děti k modlitbě. To jistě nevylučuje, že děti naučím také některým modlitbám nazpaměť. Jen musí být zřejmé, že ten, kdo takové modlitby "umí" nemusí se ještě "umět modlit" - nemusí být osobně do modlitby uveden, modlitba pro něj není "kusem života" (Kl. Tilmann).

3.2. Prostředky

Jak se vlastně člověk naučí modlit? Jaké máme prostředky k této výuce? Dá se říci, že jedním ze základních prostředků je víra a modlitba toho, kdo druhé modlitbě učí. "Umění modlitby" je v mnohém třeba sdělit tak, jako se dětem sděluje vztah k výtvarnému umění, hudbě, přírodě. Tedy tak, že je uvádíme postupně a nenásilně do světa, v němž se sami rádi a dobře pohybujeme. Učení modlitbě souvisí jak se vzbuzováním údivu a obdivu, tak s rozvojem víry jakožto osobního vztahu. Víc o tom najdeme v práci Klemense Tilmanna.

Je třeba se ještě zmínit o dvou důležitých otázkách. Jsou to jednak zapamatovatelné modlitby a jednak liturgie. I když je zřejmé, že se dítě nemůže a nemá jen naučit modlitbu jako říkánku, má pro ně od jistého věku smysl naučit se některým modlitbám nazpaměť, a to i tenkrát, jestliže jim rozumí jen částečně. Je to v prvé řadě modlitba Páně, dále Zdrávas Maria, Anděl Páně, Pod ochranu tvou, Zdrávas, královno, ale také Sláva na výsostech Bohu a Krédo z mešní liturgie. Nejde zde o to, že bychom závodili, které dítě si zapamatuje víc modliteb za kratší dobu. Jde spíš o to, že znalost těchto modliteb dítěti umožní zapojit se do společného konání s dospělými (důležité!, ti jsou pro dítě přirozeným vzorem) a samozřejmě také do společného konání s dětmi. Překoná se tak pocit odcizení. Ovšem i když není dítěti možno vysvětlit zdaleka celý obsah těchto modliteb, je třeba trvat na tom, že dítě musí vědět a vnímat ke komu mluví, když říká tu nebo onu modlitbu.

Pokud jde o liturgii, musíme mluvit o liturgii hodin (breviáři) a o mešní liturgii. Liturgie hodin je pro děti v zásadě neadekvátní jak obsahem, tak formou. U větších dětí snad může být někdy vhodně použita v rodině, protože dítěti umožní mít účast na modlitbě dospělých. Mešní liturgie je také pro dítě svým obsahem v podstatě víc nesrozumitelná než srozumitelná. Obsahuje ale řadu prvků, které dítě zaujmou (záleží ovšem vždy na věku) a umožňuje mu zapojit se do společného zpěvu i recitace. To je důležité zejména proto, aby dítě nemělo pocit, že je v prostředí, kam vůbec nepatří. Je dost těžko možné vysvětlit dostatečně dětem obsah a smysl celé eucharistické slavnosti. Je ale možné s nimi pouvažovat nad texty některých modliteb (zejména nad částmi ordinária), je možné jim také ukázat, ke komu se kterou modlitbou obracíme a je možné jim alespoň zčásti přiblížit, proč a jak se modlíme některé části mešních textů společně a proč a kdy se je modlí kněz sám ve jménu všech. Také lze uvažovat nad řadou předmětů, používaných při mši (misál, lekcionář, svíce apod.) a meditací nad nimi disponovat děti k modlitbě. Rovněž je možné se zastavit nad texty písní a zamyslet se nad nimi - ovšem jen nad takovými, které mají opravdu hodnotný obsah a jsou dětem srozumitelné.

3.3. Některé praktické otázky

a) Jak modlitbě učit?

Jak už bylo řečeno, rozhodně ne tak, že je jen budeme učit modlitby nazpaměť. Do modlitby musí být malý člověk uváděn, a to trojí cestou:
- tím, že odkrývá modlitbu jako vztah mezi sebou samým a Bohem a mezi Bohem a sebou samým (tedy obousměrný vztah)

- tím, že pozná modlitbu jako cestu, na které se odehrává vztah mezi Bohem a tímto světem, mezi Bohem a našimi pozemskými starostmi a úkoly

- tím, že odkrývá modlitební bohatství církve, a to co do slov modliteb (seznamuje se s texty modliteb), tak co do forem (poznává volnou modlitbu, přímluvy, růženec, litanie, atd.)

b) Modlit se při katechezi vlastními nebo přejatými slovy?

První otázka: je vůbec takto daná alternativa správná? Je zřejmé, že je třeba užívat obou možností a to podle situace a podle schopností zúčastněných. Katecheta by ovšem měl být schopen obojího. U dětí bude záležet na věku: u předškoláků a v nízkých ročnících to může být snadné, u starších (12 let) možná zcela nevhodné - ti si potřebují chránit svá osobní tajemství. Později to opět bude možné. Pokud jde o modlitby přejatými slovy (předem a trvale formulované modlitby), je správné a důležité je používat a je třeba vymyslet takové postupy, aby bylo co nejmenší nebezpečí, že děti modlitby jen bezmyšlenkovitě "odhrkají". Například tak, že každou část modlitby svěříme jiné skupině dětí, nebo tak, že dlouhou modlitbu rozdělíme na kratší části apod. V každém případě by se děti měly postupně naučit modlit jak vlastními tak přejatými slovy. Katechetická výuka a práce by se neměla nikdy omezit trvale jen na jednu z obou forem. " Naučit se základní modlitby nazpaměť poskytuje nezbytnou oporu pro život modlitby, je však důležité vést k tomu, aby se prožíval jejich smysl.

c) Jak vyložit standardní křesťanské modlitby?

První odpověď zní: jde to těžko a jistě ne úplně. Kdo nevěří, ať se pokusí dětem v druhé třídě solidně vysvětlit Otče náš! Nejspíš skončí u slov "na nebesích". Nemůžeme-li vysvětlit úplně, neznamená to ovšem, že nemáme vysvětlovat vůbec nic. Naopak, je třeba vysvětlit vše, co na daném stupni vývoje dětí vysvětlit lze. Například původ a vznik modlitby a dále ty myšlenky, které jsou dětem přístupné. Není třeba se stydět říci, že na některé otázky dostanou děti odpověď až později, až toho budou vědět více. Důležitým předpokladem je, že katecheta sám se seznámil se seriózním výkladem té které modlitby. Ten sice nemůže dětem převyprávět, ale jeho znalost mu umožní nevybočit do oblasti smyšlenek, jen vlastních fantazií a bezobsažných frází. A tak tedy kontrolní otázka pro katechetu: jaký výklad modlitby Páně máte prostudovaný a jak vám vyhovuje (česky je k dispozici přinejmenším Špidlík, Guardini, bratr z Taizé, dále výklad v komentáři k Matoušově evangeliu a samozřejmě dost podrobný výklad v KKC).

d) Jak vést k pochopení liturgické modlitby?

Zde platí podobné zásady jako v předchozím odstavci. Navíc zde přistupuje to, že liturgická modlitba je někdy spojena s určitými gesty a je zapojena do celého liturgického děje (na něco navazuje a něco navazuje na ni). To výklad obohatí a ozřejmí, má-li katecheta příslušné znalosti. A ty musí být opravdu solidní a přesné, nestačí to, co si pamatuje z náboženství. Poslouží zde Klemens Richter.

e) Kdy se modlit? Na začátku nebo na konci hodiny? Na začátku i na konci? Nebo jindy?

Jakkoliv se může zdát být samozřejmé, že se bude katecheta modlit s dětmi na začátku i na konci hodiny, nemusí to být tak jednoznačné. Chceme-li děti naučit modlit, potom se s nimi především musím modlit ve chvíli, kdy k tomu přirozeně dozrál čas, kdy v modlitbu vyústil výklad. Modlitba by totiž neměla být v žádném případě chápaná jako úvodní a zakončující obřad hodiny. Modlitba je svou povahou odpověď - buď na slovo nebo na událost, případně volání o pomoc nebo vyjádření vztahu. Takže modlitba může zaznít jako odpověď na slyšené Boží slovo, v modlitbu může (a má!) vyústit výklad a pochopení látky, vstup do Božích tajemství. K prosebné modlitbě můžeme dojít při výkladu o nemocných nebo o zlých lidech, modlitba může být vyjádřením radosti a vděčnosti nad hezkým počasím, podařenou prací, krásou přírody, atd. A je-li modlitba na začátku nebo na konci hodiny, potom by měla s obsahem hodiny nebo s okolnostmi, za nichž se hodina koná, nějak souviset. Zkrátka má být alespoň do jisté míry reakcí na to, co se děje, nebo vůbec na něco, co děti vnímají - nemůže to být jen "úlitba bohům pro štěstí, když začínáme nebo končíme práci".

f) Co zpěv, tanec, pohyb ?

Člověk dokáže vyjádřit své vztahy a své city nejrůznějším způsobem: slovy, posunky, tancem, zpěvem, mnohdy celým tělem, a také literárním, hudebním a výtvarným projevem. To všechno se tedy může také stát projevem modlitby. Důležité je, aby to byl projev autentický, ne jen nakomandovaný nebo aby nešlo o touhu uplatnit se a předvést se tak, aby to bylo úspěšné. Pro dnešní děti a mládež je, jak známo, velmi důležitá hudba a s ní mnohdy také pohybový projev. Modlitba se proto bez ní většinou neobejde. Ovšem je nutno jasně říci, že pro většinu dětí a mladých lidí je sebevyjádřením jen určitý druh hudby, a ten je zpravidla jiný, než který vyznává generace starší. S tím nelze nic dělat. Je třeba přijmout to, že z hlediska modlitby je důležité, aby šlo o vyjádření a sebevyjádření autentické. Z hlediska hudební estetiky jde zpravidla o něco jiného, ale výchova k estetickému cítění, jakkoliv je důležitá, není totožná s výchovou k modlitbě!

g) Jakou roli hraje osobní zkušenost katechety z období jeho růstu, zkušenost z jeho vlastní rodiny, jeho osobní přítomná zkušenost modlitby?

To je dosti důležitá věc. Především je ale důležitá současná osobní zkušenost katechety s modlitbou. Nanejvýš na její úrovni totiž může působit, na jiné ne. Pokud ale jde o jeho zkušenost z období dětství a růstu a nakonec i pokud jde o zkušenost z jeho vlastní rodiny v minulosti (když měl malé děti), je třeba být v aplikaci velmi opatrným. Děti, které katecheta vyučuje dnes, sice nejspíš zlobí stejně usilovně jako zlobily děti katechetovy i katecheta jako dítě sám, ale tyto děti přicházejí zpravidla ze zcela jiného prostředí jak obecně lidského, tak z jiného prostředí křesťanského, než jaké zažil katecheta jako dítě a - je-li starší - než jaké zažil jako rodič. Zkrátka svět je v mnohém za dvacet nebo padesát let jiný - a to má katecheta bezpodmínečně respektovat. Jeho dávné zkušenosti jsou tedy jeho osobním bohatstvím, ale zpravidla nejsou žádným argumentem a často jsou také špatným vodítkem pro přítomnost. Je povinností každého učitele a vychovatele, aby vnímal své svěřence a jejich svět takové, jací jsou a aby je nepřenášel v duchu do světa, ve kterém on sám vyrostl. A ještě jedna poznámka: každý hodný člověk se zpravidla snaží dopřát dětem (ať už vlastním nebo těm, které mu byly svěřeny k výchově) to, co sám poznal ve svém dětství jako dobré nebo to, co mu bylo v dětství odepřeno. A snaží se je uchránit od toho, co bylo v jeho dětství těžké nebo pro něho zlé. Tyto snahy, jakkoliv jsou ušlechtilé, vedou většinou ke zklamání: ty děti, na nichž vychovatel tyto ušlechtilé myšlenky aplikuje, jsou jiné děti a žijí v jiných okolnostech, než byl a žil on sám. Jeho snaha tak zůstává mnohdy nepochopená a neúčinná.

h) Do jaké míry lze uplatnit zkušenosti s modlitbou v rodině při modlitbě v katechezi?

Často se stane, že katecheta, který má své vlastní děti ve věku blízkém věku dětí katechizovaných, se při hledání cest k modlitbě obrátí k inspiraci, kterou mu dává zkušenost z jeho vlastní rodiny. Většinou zjistí, že si tím pomohl málo nebo vůbec ne. Rodina je totiž jiné prostředí, než škola nebo farní skupina, byť jakkoliv malá. V rodině existuje mnohem víc vazeb a všechno působení je komplexnější. Konečně - v rodině malé děti celkem přirozeně sdílejí svět svých rodičů, při výuce je tomu jinak. A kdyby chtěl a dokázal katecheta přijmout všechny vyučované děti jakoby za vlastní (je-li jich málo, může to dokázat!), stejně to tak nebude, protože ty děti mají své vlastní rodiče, a mají k nim vztah jakožto k rodičům, a to ať jsou to rodiče kvalitní více nebo méně. Z těchto a dalších důvodů bude tedy řada jeho zkušeností z rodiny nepřenosná a většina praktik do jisté míry nebo zcela neaplikovatelná. Je to ostatně známá věc, že ten, kdo má vlastní děti a je vcelku jejich úspěšným vychovatelem, nemusí být dobrým katechetou dětí cizích. Právě tak, jako může být dobrým katechetou ten, kdo žádné děti nemá.