4. Vidění a zjevení (Karl Rahner)

Náboženský život mnoha zbožných křesťanů je silněji ovlivněn zprávami o zjeveních či viděních světců, zvláště Panny Marie, než to stačí postřehnout oficiální pastorace a praxe vedení církve. Mohli bychom si uvést velký počet takových událostí ze současnosti, kdyby na to bylo místo. Zde můžeme předložit jen několik zásadních úvah.

Katolický křesťan, k jehož víře patří nepochybně přesvědčení o zjevení Boha v Ježíši Kristu (a ovšem i ve Starém a Novém zákoně), nemůže přirozeně popřít, že osobní a svobodný Bůh se může i po zjevení Nového zákona zjevit jednotlivým lidem, že je může oslovit a dát jim poznání, příkazy a doporučení. A to i za předpokladu, že všeobecné a úřední zjevení Ježíše Krista, svěřené církvi k uchovávání a stálému zvěstování, je „uzavřeno“ a jako takové nemůže už být překonáno. Nedá se popřít, že se mohou vyskytnout pokřesťanská zjevení, ale tím samým ještě není jasné, jak máme chápat jejich realitu a význam pro náboženský život.

„Obrazná vidění“

Nejprve si řekněme, že takzvaná zjevení je třeba chápat jako „obrazná vidění“. To znamená, že je (jsou-li pravá) vyvolá Bůh v představivosti vizionáře. V těchto zjeveních přece nepřichází Maria skutečně z nebe, kde je nad pomyšlení blažená, ale zde se ukazuje jako smutná, i pláče, a mění oblečení. Ani Ježíš nepřichází ve skutečnosti z nebe - např. už přece neexistuje dítě Ježíš. Všechna tato zjevení se odehrávají spíše v „představivosti“ vizionářů. To ovšem neznamená, že to jsou (pokud jsou pravá) pouhé „představy“. Spíše se zdá, že tyto obrazy v mysli, i když je lidé vnímají jako reality existující ve vnějším světě, pocházejí z Božího působení, a to včetně slov, která ty osoby pronášejí.

Přitom je tomu právě při pravých viděních tak, že Boží působení na vizionáře nezačíná ve smyslové představivosti, nýbrž sděluje mystickou zkušenost sjednocení s Bohem v duchovním jádru osobnosti. Ta je mnohem méně názorná, mnohem duchovnější a osobnější než smyslové vidění jako takové. A může být zakoušena ve vlastní nazíravé mystice, aniž se tento božský dotek u omilostněného projeví v oblasti představ.

Meze a zbožné zaujetí vizionáře

Tím lze také pochopit, že vidění v představivosti je vedle Božího dotknutí ovlivněno i mnoha dalšími faktory. Je tu možné rozpoznat psychologickou osobitost vizionáře, jeho dosavadní znalosti a zkušenosti. Tak např. pozorujeme v takových viděních vliv náboženských zobrazení, která mu jsou běžná, nebo podoby kříže. Všechny tyto od božského doteku rozdílné, ale vidění spoluvytvářející faktory mohou způsobit, že takové vidění může mít pro vnější pozorovatele zvláštní, ba odpuzující a trapné rysy; že poselství slyšená při viděních mohou prozradit omezenost teologického vzdělání a zbožného zájmu - až i skutečné omyly.

Teologické „přehmaty“

Nemůžeme tedy při takových viděních ani v případě, že se nesmějí odbýt jako pouhé přeludy zbožné duše či dokonce podvod, klást dilema: buď to je dílo pouze božského působení, anebo produkt ryze lidský. Tak můžeme přiznat zjevením ve Fatimě nadpřirozený původ, a přesto se domnívat, že jde o teologický přehmat, když anděl nechává Lucii obětovat Bohu Otci božství Ježíše Krista. Svatá Terezie z Avily (učitelka církve!) byla přesvědčena, že se oslavené Kristovo lidství po zmrtvýchvstání už nikdy neukázalo na zemi. Zdůrazňovala, že neměla nikdy tělesné, nýbrž jen představivé vidění. To, co podle ní platí o lidství Ježíše, kterého vizionáři často vidí jako dítě, je třeba říci také o Marii a jiných svatých: zjevují se v představových viděních a ne jinak. Proto výroky, které tyto ve vidění spatřené osoby pronášejí, nepocházejí od těchto nebeských osob, přinejmenším ne v bezprostředním slova smyslu. Mohou to být výroky správné a smysluplně vyjadřující vlastní božský dotek jádra osoby. Mohou však být i pochybné nebo prostě mylné. Svatý Vincenc Ferrarský se odvolával na zjevení a zázraky, když mluvil o blízkém konci světa.

Kritický postoj je na místě

Vůči fatimským „tajemstvím“ je možné být skeptický a přece zůstat zbožným křesťanem. Střízlivost vůči soukromým zjevením a skepse vůči obíhajícím předpovědím katastrof a zániku světa jsou zcela na místě. Vlastní obsáhlé a nepřekonatelné zjevení jsme dostali v Ježíši Kristu, jak už bylo zmíněno. To vypovídá, že Bůh, ten nepochopitelně Nekonečný, se nám dal v Duchu svatém a že jeho milosrdenství je nekonečně velké a mocné. Nic většího a závažnějšího nám nemohou říci ani všechna vidění a proroctví.

Svatý Pavel od Kříže, vysoce omilostněný mystik, vypráví v jednom dopise zábavnou historku o svaté Terezii, která se prý zjevila jedné řeholnici a mj. řekla: „Věz, že ze všech těch vidění a slyšení..., která jsem měla, jen malá, docela malá část bylo pravých a dobrých“. Týž svatý říká v jiném dopise: „Mezi stem a možná tisícem takových výrazných slyšení je sotva jedno nebo dvě pravé“. Můžeme i tento názor brát kriticky, ale přesto je stále pravda, že pravá křesťanská zbožnost má mít vůči záplavě zjevení a prorokování kritický a střízlivý postoj. Žádná přislíbení nemohou být jistější než Ježíšova slova, že kdo jí jeho tělo a pije jeho krev, zůstává v něm a má věčný život.

Všechna hrozivá proroctví nemají větší váhu než slovo Písma, že je nám souzeno zemřít a že se budeme muset odpovídat ze svého života před soudem věčného Boha. Křesťan žije z Ježíšova poselství!

Přeloženo z časopisu Jetzt 1 (1981)