Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

4. Vztah k odloučeným bratřím

z knihy Duch svatý v dokumentech 2. vatikánského koncilu

4.1. Uznání "těch druhých"

Přímo revolučním krokem v práci koncilu (který mnozí katolíci ani po pětatřiceti létech nevstřebali) bylo uznání křesťanů jiných církví a denominací za skutečné křesťany. Nebyla přitom popřena ani jedinečnost katolické církve, ani existence rozdílů mezi církvemi a vyznáními, ani nebyla relativizována ta plnost prostředků spásy a nauky, ke které se katolická církve stále hlásí. (srov. LG 8 a 15). Byla ale uznána pravdivost mnoha oblastí víry křesťanů - nekatolíků a hlavně: bylo uznáno Boží působení, působení Ducha svatého i v těch, kdo vyznávají Krista jako jediného Pána a Spasitele, ale netvoří s námi jednotu ani pokud jde o nauku, ani pokud jde o svátostnou a církevní praxi.

Církev ví, že je z mnoha důvodů spojena s těmi, kteří jsou pokřtěni a nazývají se křesťany, avšak nevyznávají celou víru nebo nezachovávají jednotu společenství pod vedením Petrova nástupce. Mnozí totiž mají v úctě Písmo svaté jako směrnici víry a života a projevují upřímnou náboženskou horlivost, s láskou věří v Boha, Otce všemohoucího, i v Krista, Božího Syna a Spasitele. ..... K tomu přistupuje společenství v modlitbě a jiných duchovních dobrodiních: dokonce i jakési pravé spojení v Duchu svatém, poněvadž svou posvěcující silou, svými dary a milostmi působí také v nich a některé z nich posilnil až k prolití krve. (LG 15)





4.2. Jeden Duch - dárce darů pro všechny

Ekumenické zkušenosti ukazují, že pro mnoho křesťanů, katolíků stejně jako nekatolíků, je jedno z nejdůležitějších zjištění, že totiž "ti druzí" - ať je to viděno z kterékoliv strany - mají také skutečné dary Ducha.. Tímto zjištěním ovšem nepadnou a nemohou padnout hranice mezi církvemi a nezmizí existující rozdíly. Má-li ale křesťan, ať už z kterékoliv církve, úctu k působení Ducha svatého a je-li schopen poctivě rozeznat jeho dary, padnou po tomto zjištění předsudky. Předsudky říkající, že Duch svatý může působit jen v nás. S úlevou potom může ten či onen zjistit, jak skvělý a velkorysý je Bůh, dárce darů Ducha (a jak malicherní jsme my, kdo máme být vděčnými příjemci těchto obdarování).

Kromě toho mohou existovat mimo viditelné hranice katolické církve některé, ba mnohé a významné prvky a hodnoty, které společně budují a oživují církev: psané Boží slovo, život milosti, víra, naděje a láska i jiné vnitřní dary Ducha svatého a viditelné prvky. Všechny tyto věci, které pocházejí od Krista a k němu vedou, právem patří k jediné Kristově církvi. (UR 3)

Je jisté, že žádná skupina křesťanů, žádná denominace ani žádná církev si nemůže reklamovat jen sama pro sebe žádný z Božích darů - ani Písmo, ani milost, ani dary Ducha. Proto je možné právě tato společně sdílená obdarování chápat jako trvalý impulz k překonávání rozdělení, ke sjednocovacím snahám.





4.3. Spása přichází řadou cest

Koncil uznává, že ačkoliv má katolická církev plnost prostředků spásy, nejsou jiné církve - které tuto plnost nemají (např. mají jen dvě svátosti místo sedmi, nemají biskupskou službu v apoštolské posloupnosti apod.) - pro získání spásy bezvýznamné. Duch Boží, Duch Kristův, není spoután ani našimi hranicemi, ani našimi nedostatky. A tak, jako si poslouží i prací nedokonalých služebníků katolických, poslouží si i nedokonalými služebníky jinými či neúplnou naukou i praxí jiných církví a společností, vyznávajících Krista jako jediného Spasitele. Toto tvrzení vychází v koncilových textech i mimo ně z velké úcty k velikosti Boží i z empirického poznání života a práce těch, kdo v Krista věří, ale s námi nejsou zcela spojeni (což je nejen vlídnější, ale i pravdivější název, než "odloučení bratři", ovšem v době, kdy název "odloučení bratři" nahradil nevlídná označení, jako" heretici" či "schizmatici", bylo označení "odloučení bratři" pokrokem).

Proto tyto odloučené církve a společnosti i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy. Neboť Duch Kristův se nezdráhá používat jich jako prostředků spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi. (UR 3)





4.4. Touha po jednotě

Tak Duch ve všech Kristových učednících vzbuzuje touhu a úsilí, aby se pokojně, způsobem stanoveným od Krista, sjednotili v jednom stádu pod jedním pastýřem. (LG 15)

Nejpevnější zárukou oprávněnosti, zdravosti a užitečnosti ekumenických snah pro růst víry je zjištění, že jsou působeny Duchem Božím. Toto zjištění, proklamované koncilem, je opřeno jak o teologickou práci, tak o zkušenost víry jak katolíků, tak členů jiných církví a denominací. Duch svatý, který je jeden a v sobě nerozdělen, který působí svobodně v křesťanech nejrůznějších vyznání, sám o sobě nemůže působit jinak, než jako sjednocující moment. To ovšem neznamená, že všichni ti, kdo Ducha svatého ctí a kdo mají účast na jeho darech budou buď automaticky jednotni, nebo aspoň nebudou dělat nic, co by jednotu rušilo nebo co by vytvářelo další bariery. Život z Ducha je u nás, křesťanů, bohužel realizován v naší lidské nedokonalosti a je trvale torpedován naší hříšností. Proto Duch svatý působí jako výzva k jednotě, jako tvůrce jednoty, ale ne jako automatická vše sjednocující síla. Koncil s tím počítá, a proto vyzývá katolíky, aby se snah, vedoucích k porozumění, k sblížení, ke spoluprácí, ke sjednocování zúčastnili.

Dnes se v mnoha částech světa projevují pod vlivem milosti Ducha svatého četné snahy modlitbou, slovem i skutkem dospět k oné plnosti jednoty, kterou chce Ježíš Kristus. Proto tento posvátný sněm vybízí všechny katolické věřící, aby pochopili znamení doby a horlivě se účastnili ekumenického díla. (UR 4)

Nakonec jen v krátkosti dodejme, že přes všechny nedostatky a přes všechny kroky zpět či přes všechen odpor proti ekumenismu, který z katolické církve ani z mnoha jiných církví a společností nikdy zcela nevymizel, se toto přání koncilu stále realizuje. Nejde jen o smíšené teologické komise a jejich výsledky, ať už jde o rozhovory na úrovni Světoví rady církví, nebo o rozhovory s anglikány, ortodoxními nebo letničními. Jak encyklika Jana Pavla II. Ut unum sint, tak list k přípravě na Velké jubileum roku 2000 Tertio millennio adveniente, stavějí ekumenismus na přední místo v úkolech církve a nejeví žádné známky únavy nebo zásadní změny kurzu. Ekumenismus je výzva Ducha svatého. A ve všech církvích jsou, jak známo, lidé impulzům Ducha více otevřeni a jiní zas méně otevřeni. Není ovšem možné popřít, že katolická církev jako celek ve svých pastýřích shromážděných na koncilu i potom realizujících jeho poselství výzvu k ekumenismu přijala a bere za svou.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Témata: Duch svatý

Čtení z dnešního dne: Sobota 24.2.

Dt 26,16-19; Mt 5,43-48

Komentář k Mt 5,43-48: Snaha o dokonalost, překračování hranic. To je nabídka přiblížení se k Bohu. Vždyť mám být jeho obrazem!

Zdroj: Nedělní liturgie

25.2.1950 zemřel komunisty umučený kněz Josef Toufar

(24. 2. 2018) Žádný člověk není bezvýznamnou figurkou na šachovnici Boží.

P. Pavel Kučera - uprchlík a uprchlický farář

(24. 2. 2018) Tzv. uprchlický farář P . Pavel Kučera utekl v roce 1964 z komunistického Československa. Jeho posláním se pak na dlouhá...

Proti jakékoliv totalitě lze bojovat i jinak než mečem

(23. 2. 2018) V nacistickém kriminále jsem si uvědomil, že mezi Hitlerem a Stalinem je ještě třetí perspektiva, třetí možnost – a sice...

Händel - výročí narození (* 23. února 1685)

(22. 2. 2018) Tělnatý, cholerický a věřiteli pronásledovaný skladatel přinesl přese všechno skvělé plody...

Stolec svatého Petra (22.2.)

(21. 2. 2018) Svátek stolce svatého Petra připomíná primát apoštola Petra mezi ostatními apoštoly. Tuto službu ustanovil sám Ježíš a...

Katecheze o rodinách pro rodiny

Katecheze o rodinách pro rodiny
(20. 2. 2018) Papež František nabízí šest katechezí s mottem: "Mluvme o rodině! Buďme rodinou!"