Sekce: Knihovna

6. Jednota iniciačních svátostí

Svátosti křtu, biřmování a eucharistie jsou navzájem tak těsně spojeny, že se požadují k plnému uvedení do křesťanského života

z knihy Církevní právo a křesťanská iniciace

Dalším bodem, který bych viděl jako velice důležitý, je jednota iniciačních svátostí. Toto bylo také nadpisem včerejší přednášky prof. Wolfa, já k tomu mohu ještě něco říci po stránce právní.

Kán. 842 2 říká "Svátosti křtu, biřmování a eucharistie jsou navzájem tak těsně spojeny, že se požadují k plnému uvedení do křesťanského života." A kán. 866: "Dospělý, který byl pokřtěn, ať je hned po křtu biřmován, zúčastní se mše a přijme sv. přijímání, pokud tomu nebrání vážný důvod." Pokud tedy nebrání vážný důvod, je třeba, aby dospělý přijal tři iniciační svátosti současně.(16) Pro svátost biřmování je pro tyto případy dána samým právem fakulta biřmovat, o tom bych se rád zmínil ještě dál.

Jenom pro porovnání: východní praxe. Víte, že na východě bývá křest s biřmováním spojen, tato jednota iniciačních svátostí je zde zachovaná. "Kodex kánonů východních církví" (CCEO) v kán. 695 a 696 říká, že biřmování (pomazání svatým myron) musí být udíleno hned po křtu a co nejdříve mají mít účast na Eucharistii - s tím že pokud jde o podávání Eucharistie hned po křtu dětem, je třeba zachovat předpisy liturgických knih té které východní církve. Není to zřejmě naprosto jednotná praxe všech východních církvi, aby po křtu a biřmování dětí byla hned podána i Eucharistie. Ale pokud je mi známo, fakticky normálně tato praxe je.(17)

Katechismus v čl. 1233 shrnuje: "Dnes tedy ve všech latinských i východních obřadech začíná uvedení dospělých do křesťanského života jejich vstupem do katechumenátu a vrcholí ve společném slavení tří svátostí: křtu, biřmování a eucharistie. Ve východních církvích začíná uvedení dětí do křesťanského života křtem, po němž hned následuje biřmování a eucharistie, zatímco v římském obřadu pokračuje několika lety katecheze, aby se uzavřelo později biřmováním a eucharistií, vyvrcholením jejich uvedení do křesťanského života."

Tedy: u dospělých společné slavení, u dětí - na východě nerozdělené slavení, na západě jak to známe. Je zde "dvojí mentalita". Citujme ještě Římský rituál, který ještě před vydáním nového kodexu říkal, že: "Tři iniciační svátosti jsou tak vnitřně mezi sebou propojeny, že vedou věřící k té křesťanské zralosti, díky které mohou plnit v církvi a ve světě poslání, vlastní Božímu lidu."(18) Znovu je zde důraz na "zralost" (přijímatele) a jednotu iniciačních svátostí.

Při našem odděleném slavení, tak jak je pořád ještě běžnější, je skutečně velice důležité nezapomenout na tu podstatnou jednotu a vlastně neoddělitelnost těchto svátostí - i u nás na západě. Pro východní (ortodoxní) není dovolené podat Eucharistii nikomu pouze pokřtěnému. A podobně to platí i pro sjednocené, katolické východní církve. Proto mají pravoslavní velké problémy s přijetím naší praxe.

Jan Pavel II. v roce 1987 řekl při návštěvě francouzských biskupů "ad limina": "Církev dovolila, aby tyto svátosti" - mluví o iniciačních svátostech - "byly udělovány v průběhu času odděleným slavením pro důvody pastorální". Pak některé z těch důvodů vypočítává. "Vy však zároveň víte", říká biskupům, "že tato praxe vyžaduje prohloubenou teologickou reflexi. Aktuální praxe nesmí nikdy nechat upadnout v zapomenutí smysl prvotní tradice a tradice východní. Pastýři musejí trvat v hlubokém poutu, které sjednocuje biřmování se křtem, musejí je (biřmování) chápat jako integrující část plné křesťanské iniciace a ne jako fakultativní doplněk. Vidět je jako dar Boží, který zdokonaluje křesťana a apoštola."(19)