6. Soukromá zjevení a pastorace (Aleš Opatrný)

1. Úvodem

Takzvaná soukromá zjevení se těší v posledních desetiletích nesporně rostoucí popularitě. Přes všechny úvahy o narůstající sekularizaci je nutno konstatovat, že přitažlivost mimořádných a běžně těžce vysvětlitelných fenoménů, a to jak náboženských, tak nenáboženských, je pro velkou část naší populace veliká. Řečeno aforisticky a tedy trochu zjednodušeně: i v naší sekulárně vyhlížející společnosti nebývá hanbou věřit na zázrak a zjevení nejrůznější provenience (to jen část katolíků zejména vyššího středního věku se domnívá, že by se tím shodila), spíš je společensky obtížné obhájit identifikování se s církví „o které toho přece z dějin tolik (špatného) víme“, jak pravil nedávno jeden jinak v ekonomii jistě vzdělaný pan místopředseda vlády, nebo brát vážně dogmata.

Z tohoto hlediska se tedy může zdát, že soukromá zjevení mohou ve zvýšené míře přispět k přiblížení se křesťanské víře. Není to ale tak jednoduché. Zkušenost z církevního i mimocírkevního terénu ukazuje, že mezi uvěřením v nějakou podivuhodnou mimořádnou událost (od kontaktů s mimozemšťany, přes rozličné okultní fenomény až po soukromá zjevení v oblasti církve i mimo ní) a cestou ke křesťanské víře není zdaleka přímá a kladná souvislost. Jsou soukromá zjevení náboženského, ba zdánlivě biblického obsahu (např. Jakub Lorber, Gabrielle Wittek, Božena Cibulková a mnozí další), jejichž nositelé i jejichž obsah akceptují křesťanské Krédo nanejvýš velmi svérázně a s celým učením a životní praxí církve harmonizovatelné nejsou. A jsou lidé, kteří hledají jednu mimořádnost za druhou, ale zvěst o spáse, která je Kristem získaná a církví zprostředkovaná, leží za horizontem jejich zájmu, a to někdy i u těch, kteří se považují za řádné katolíky.

V následující úvaze nebudeme uvažovat o pravosti či nepravosti toho či onoho zjevení, ani o teologickém významu jejich poselství. Půjde nám o určité zhodnocení těchto jevů z pastoračního hlediska a o sdělení některých zkušeností s vlivem příklonu ke zjevením nebo jejich odmítání na farnost, společenství a jednotlivce. Jinými slovy: pokusíme se postihnout jak a kdy je příklon k soukromým zjevením akceptovatelný jako podpora a podnět k dobré křesťanské víře a životní praxi, za jakých okolností jsou vřaditelná do života společenství a farností, a kdy tomu tak není. Jde o pohled z hlediska pastorace, nejde tedy ani o dogmatické ani o morální hodnocení. Jde o pokus ukázat, kdy a proč je určitý postoj přínosem a kdy a proč je pro život církevního společenství nebo pro život z víry jedince rušivý nebo nebezpečný. Případně je ukázána alespoň v náznaku vhodná praxe k překonání toho, co dobré není. Základní hlediska, ze kterých vycházíme, jsou dvě:
1. Protože se církev uskutečňuje převážně ve farnosti, lze za dobré považovat to, co slouží jejímu růstu a rozvoji.

2. Pro jednotlivého křesťana je dobré to, co vede k růstu jeho víry, tedy k růstu důvěry vůči Bohu a k postoji Ježíšova učedníka a k jeho životu v communiu církve.

Nejprve se ale věnujeme vyjasnění pojmů a základních stanovisek.

Označení „soukromé zjevení“ je terminus technicus, který je v teologické mluvě zcela srozumitelný. Je tak označováno každé zjevení z doby poapoštolské, které na rozdíl od zjevení daného v Kristu a předaného apoštoly není závazné pro všechny křesťany. V obecné mluvě je ovšem tento termín zavádějící, jak např. upozorňuje Laurentin.1 V pravém slova smyslu bychom totiž mohli nazvat soukromým zjevením případ, kdy se paní X zjevil v noci obraz Pána Ježíše a ona o tom vypráví své sousedce a panu faráři. Ale církví uznaná zjevení (Lurdy, Fatima), zjevení neuznaná (Garabandal) nebo dosud probíhající (Medžugorje) jsou sice zjeveními jednotlivým osobám v poapoštolské době a tedy podle církevního slovníku „zjevení soukromá“, ale pokud jde o jejich publicitu, dosah a průběh jejich vlivu, jde o události veřejné. Právě proto se reakcemi na ně i charakterem jejich vlivu musí mimo jiné zabývat také pastorálka.

Když budeme dále mluvit o postoji lidí k soukromým zjevením a o vlivu těchto postojů na život jednotlivce, rodiny, společenství a farnosti, musíme jasně rozlišovat, o čem je řeč:
- když mluvíme o pozornosti, kterou člověk věnuje nějakému soukromého zjevení, nemluvíme tím o pravosti nebo nepravosti tohoto zjevení;

- když mluvíme o vlivu církví uznaného, neuznaného nebo ještě probíhajícího zjevení např. Panny Marie, mluvíme o postoji člověk a k tomuto jevu, k jeho vlastnímu životu a k církvi a nemluvíme o našem (nebo jeho) vztahu k tomu, kdo se zjevuje (tedy např. o vztahu k Panně Marii).

Nedbáním těchto věcí dochází v životě církve často ke zbytečným osočováním, předhůzkám a nedorozuměním.

Tedy:
- jestliže někdo uznává či neuznává to či ono mariánské zjevení, je tím charakterizován především jeho vztah k onomu zjevení, ale nelze z toho vyvozovat závěry o jeho vztahu k Panně Marii

- jestliže někdo věří (nevěří) tomu nebo onomu soukromému zjevení, je tím charakterizován vztah tohoto člověk k určitému dějinnému jevu, ale není tím charakterizována úroveň jeho křesťanské víry

Jinak řečeno: jsou lidé hluboce věřící, jejichž víra a křesťanský charakter se osvědčily v těžkých zkouškách. Někteří z nich se velmi silně váží na soukromá zjevení, jiní se bez nich takříkajíc obejdou. A naopak: jsou lidé, kteří se horečnatě a horoucně bijí za uznání a respektování toho či onoho soukromého zjevení a někteří z nich se v této souvislosti obrátili, jiní žijí již dávno intenzivním křesťanským životem a konečně zase jiní spojují ve svých životech bohužel nadšení pro zjevení s velmi vážnými morálními a interpersonálními nedostatky. Takže: postoj k soukromému zjevení jako takovému není sám o sobě ani charakteristikou hloubky víry křesťana, ani dostatečnou charakteristikou vztahu ke zjevující se osobě, ani charakteristikou ortodoxie či ortopraxe, čili správné víry a správného následování Krista. Nesmíme zapomenout, že dokonalost křesťanské víry je charakterizována tím, jak člověk uvěří poselství Krista ukřižovaného a vzkříšeného a jak podle něj zařídí svůj život, ne tím, jak zvláštním a nepravděpodobným věcem je ochoten uvěřit.

2. Setkání s fenoménem zjevení

Toto setkání je dvojího druhu. Jednak jsou zde ti, kteří mají sami nějaký mimořádný zážitek, považovaný za zjevení, jednak ti, kteří se s tímto zážitkem setkávají jaksi zvenčí, jinými slovy jde o vizionáře a o okolí vizionářů. Okolí vizionářů se zpravidla dělí na jejich stoupence a odpůrce, případně lidi nerozhodnuté čili indiferentní.

Pokud jde o domnělé nebo skutečné vizionáře samotné, je dobré se poučit z dějin: církev zde měla ve svých zodpovědných představitelích vždy spíš rezervované pozorovatele, kteří se nedají rychle strhnout ani k odporu, ani k nekritické chvále a obdivu. Staleté pastorační zkušenosti církve a zvlášť pak zkušenosti z oblasti duchovního vedení říkají, že poznání skutečných mimořádných duchovních zážitků a jejich oddělení od vlastních projekcí a fantazií, případně od počínajících příznaků duševní poruchy, je často velmi a velmi obtížné a v krátkém časovém intervalu mnohdy nemožné.

Prvé, co je třeba při setkání s lidmi, vypovídajícími o mimořádných zážitcích vyloučit, je duševní porucha. Je známo, že například v mnoha poruchách schizofrenního typu mají lidé zážitky různých vnitřních hlasů, případně mají nutkání tyto zážitky zveřejnit. To ale neznamená, že každý zážitek vnitřního hlasu je nejspíš duševní poruchou zrovna tak, jako každý zážitek vnitřního hlasu není hned hlasem Pána Ježíše nebo Panny Marie. Jako první vodítko může sloužit to, zda dotyčný své mimořádné zážitky prezentuje až s nutkavou potřebou. Úporná a někdy až bezohledná nutkavost, se kterou člověk své zážitky druhým předkládá (na rozdíl od vytrvalosti - vytrvalost je stálost, ne úpornost, přecházející do agresivity) napovídá, že půjde spíš o věci psychické, než skutečně duchovní. Všeobecně se dá ale říci, že odpověď na otázku, zda u člověka nejde o manifestaci duševní poruchy, je třeba hledat především v širších oblastech jeho všedního života, než jen v oblasti mimořádných zážitků a náboženského prožívání.

Nicméně není možné tvrdit, že je jen jedna alternativa: buď se jedná o pravé zjevení, nebo o duševní poruchu. Nepravé nebo mylně interpretované duchovní zážitky se mohou vyskytovat i u lidí zcela duševně zdravých a vyrovnaných. A v krajním případě může jít i o intervenci zla v podobě náboženského tématu.[2]Proto je třeba mít jak čas na rozlišení, tak ochotu k dlouhodobějšímu doprovázení. V něm se totiž projeví jednak ovoce zážitků dotyčného, a také bude zřejmější, do jaké míry překrývají nebo nepřekrývají zážitky této osoby základní témata víry (spása, milost). V pastoraci těchto osob se musíme vždy vyhnout dvěma krajnostem: jak bagatelizujícímu nebo dokonce výsměšnému přístupu, který může být věci neadekvátní a v každém případě člověka ponižuje, tak nekritickému souhlasu a obdivu u věcí, o kterých ještě nemůžeme mít jasný názor. Oboje může lidem, kteří zažívají něco mimořádného, velmi uškodit. A podporování a vyzdvihování mimořádných náboženských zážitků u člověka, u něhož se jedná o psychickou poruchu, je nejen hrubým omylem, ale může být ve svých důsledcích pro něho i nebezpečné. Platí totiž, že silné rozvíjení náboženských témat a rozněcování náboženského nadšení je u silně labilních osob velmi problematické a u psychicky nemocných v atace nemoci prakticky vždy škodlivé.

Zvláštní kapitolou jsou „lokální zjevení“ a „lokální vizionáři“. Mám na mysli události, které takříkajíc nepřesáhnou rámec okresu. Jak malý je jejich dosah, tak nebezpečná může být právě jejich neznámost. Chybí zpravidla jakékoliv posouzení církevní autoritou, někdy i posouzení střízlivě uvažujícím člověkem. Lidé se pak snadno stávají zcela závislí na místním vizionáři, u kterého o zjevení skutečně nejde, ale nikdo to jasně nerozliší. Obsah některých takovýchto předávaných poselství pak mění témata víry v groteskní fantazie, což nikomu neprospívá.

U těch, kdo jsou v blízkosti domnělých nebo skutečných vizionářů, je třeba dbát na dvě věci. Jednak na zachování střízlivosti v přístupu k mimořádným fenoménům (střízlivost není ani skepsí, ani neochotou či neschopností věřit!) a k zachování základní lidské úcty k vizionářům. Dále je pak třeba jasně a pevně držet stanovisko, že křesťan je v prvé řadě a zásadně stoupencem Kristovým, nikoliv stoupencem zjevení nebo vizionáře.

Dobrou orientaci usnadní promyšlení a respektování odst. 67 v KKC[3]. Ostatně určitou orientací je i to, že z celkem dvou tisíc osmi set šedesáti pěti odstavců Katechismu je otázce soukromých zjevení věnován právě jen tento jeden odstavec.

Za zásadně nebezpečné jak pro život farnosti, tak pro duchovní život jednotlivců, lze považovat jakékoliv oddělování stoupenců zjevení (vizionářky, vizionáře) od ostatních členů farnosti, pořádání vlastních setkávání případně bohoslužeb a vůbec vše, co vede ponenáhlu jak k mentalitě sekty, tak k vyřazení všech, kdo se na dotyčný fenomén nebo na jeho nositele dívají kriticky.

3. Farnost a soukromá zjevení

Při pohledu na běžnou farnost většinou zjistíme, že jsou v ní zastoupeni lidé s nejrůznějšími postoji k soukromým zjevením. V početnější komunitě zpravidla najdeme celé spektrum postojů - od lidí, kteří jsou vším mimořádným, tedy i zjeveními, fascinováni - jsou takřka sběrateli všeho neobvyklého - přes nejpočetnější střed s nevyhraněnými postoji až po ty, kteří jaksi pro jistotu (aby nebyli považováni za tmáře a zpátečníky) více méně všechno mimořádné odmítají nebo se alespoň výrazně distancují. Jen občas se stane, že ve farnosti výrazně převáží prvá skupina, která, postupuje-li militantně, farnost spolehlivě rozdělí. Pokud ale zastánci nebo odpůrci zjevení nediktují ostatním své postoje a přiznávají právo k pokojné existenci i „těm druhým“, tedy nevedou s nimi boj, nebývají problémy.

4. Společenství a soukromá zjevení

Dojde-li uvnitř menšího (např. modlitebního) společenství k polarizaci postojů k nějakému soukromému zjevení, je tím zpravidla existence společenství ohrožena. Pokud se nejedná o společenství řeholní nebo jinak stabilně ustanovené, nemusí to být žádné neštěstí. Společenství se pak zpravidla rozdělí a obě části eventuálně přiberou další podobně smýšlející členy. Pokud obě nové skupiny spolu nevedou boj, mohou zdárně dál žít.

Jiná situace nastane, pokud skupina zastánců zjevení utvoří společenství, které se cítí být pověřeno jakousi zachranitelskou rolí vůči ostatním nebo je natolik svérázné, že ztratí postupně schopnost komunikovat s druhými. V prvém případě se stane více či méně nesnesitelným a je pak buď církevní autoritou nebo ostatními vykazováno do patřičných hranic, nebo se v následující fázi izoluje, což lze ovšem považovat za nebezpečné. V druhém případě nabývá takové společenství mentality sekty. Stává se pak stále méně komunikujícím s ostatními, brání se kritickým pohledům na sebe samé a na svá dominantní témata a zpravidla se dívá stále ostřeji kriticky na ty, kdo se s ním neshodují.

5. Rodina a soukromá zjevení

Manželství a rodina jsou z určitého hlediska velmi obtížným a choulostivým pastoračním prostorem. Rodinu totiž mnohdy ohrožuje právě tak náhle probuzená nebo v nějakém smyslu extrémní náboženská horlivost jednoho z jejich členů jako zvlažnění a odpad některého z jejich členů, zvláště pak jednoho z manželů. Do nutných těsných osobních vazeb rodiny se totiž „nevejde“ ani prudká změna náboženské horlivosti jednoho z manželů, ani snaha přiblížit, a pak vlastně nadiktovat celé rodině to, co jednoho z jejích členů nadchlo.[4] Pokud se ovšem pro nějaké náboženské téma nadchnou oba manželé současně (což je vzácné, ale možné) a pokud při tom ponechají patřičnou autonomii svým dětem (což je těžké, ale také možné), nemusí se dít nic dramatického.

Shrnuto: v rodině je vždy problémem jednak to, co rozděluje manžele (byť by šlo o věc samu o sobě dobrou) a to, co někdo v rodině aplikuje jako diktát určený všem.

6. Jednotlivec a soukromá zjevení

Oblast víry tvoří u každého člověka jakousi nedotknutelnou osobní svatyni, do které plně může vstupovat jen Bůh, skrze Ducha svatého a ze které vychází jednání člověka navenek. (srov. biblické myšlenky o srdci a nitru člověka, např. Mt 15,1-20 a Řím 8,26-27). Toto zpravidla každý uzná snadno sám pro sebe, ale poněkud obtížněji s ohledem na druhé lidi. Na druhé straně není víra v katolické církvi nikdy chápána jen jako soubor osobních přesvědčení, je to vždy odpověď na Boží zjevení (srov. KKC 166). A tato víra, toto porozumění Božímu oslovení a odpověď na ně se děje v církvi (srov. KKC 167 a 171). Zásadní význam má tedy poselství církve, které přijímáme.5

Při setkání s člověkem, který je silně ovlivněn soukromým zjevením, často zjistíme, že jeho pochopení a uchopení víry je poněkud jiné, než učení církve předpokládá. Snad to lze popsat následujícím příměrem: jako někteří lidé říkají, že „věří jen tomu, nač si mohou sáhnout“, tak někteří věřící mají dojem, že mohou (a musí) věřit jen tomu, co vychází z informací, na jejichž zdroj (vizionáře, nositele zjevení) si také „mohou sáhnout“. Jinak řečeno: nevěří tolik tomu, co učí pro ně poněkud anonymní teologie, tradice, církev, ale věří panu X nebo paní Y, kteří mají zjevení a tedy „zprávy z prvé ruky“. Dalo by se to označit za jakýsi „pozitivismus nadpřirozených skutečností“ nebo za krajní postoj skepse vůči předávání víry a teologii: váhu nemá to, co bylo „vždy ode všech a všemi věřeno“ (sv. Augustin), ale věří tomu, co bylo dnes či včera přímo někomu řečeno. K těmto postojům víry pak patří, že ti, kdo zprávy od vizionářů přijímají, se zpravidla nijak nezabývají prověřováním spolehlivosti zdrojů, z nichž čerpají a vůbec nedbají ani biblických, ani pozdějších rad (sv. Ignác z Loyoly - pravidla rozlišování duchů, sv. Jan od Kříže, atd.), podle nichž je nutno „zkoumat duchy, zdali jsou z Boha“ (srov. 1 Jan 4,1), tedy nedbají na rozlišování. Spíš mnohdy považují střízlivé a kritické zkoumání a požadavky na řádné rozlišování za věc zcela nepatřičnou, za projev elementární nevíry, skepse, zaujatosti, ne-li rovnou za demonstraci zloby a hříchu.

Je zřejmé, že pastorační práce s těmito typy lidí je obtížná. Většinou příliš nepomůže poukaz na stanovisko legitimní autority, a už vůbec ne teologická argumentace. Příklady z posledních let ukazují, že řada lidí nadšených pro to nebo ono probíhající údajné zjevení, například vůbec nedbá na stanovisko nejbližší legitimní autority, tedy místního biskupa a je-li jeho názor negativní, označí se za osobní (což je přesné označení) ovšem s tím, že je mu připsána váha jako názoru jakéhokoliv bezvýznamného člověka, čili - nebere se v potaz.6

Pastoračním problémem vzhledem k soukromým zjevením ovšem není sama existence domnělého nebo skutečného zjevení a vztah k jeho autenticitě. Problémem je závislost. Řada lidí totiž nepřijímá poselství vycházející ze soukromých zjevení jako podnět, který kromě podnětů jiných, ať už historicky zakotvených (životní příklady či písemná díla světců) nebo současných (hlásání Božího slova v církví, učitelská služba v církvi a svědectví života současníků), rozvíjí život víry. Obsah zjevení se jim dostává do tak exkluzívní polohy, že jím poměřují předávaný poklad víry a v církvi zakotvenou praxi života - pokud je tyto věci vůbec zajímají. To potom znamená, že se lidé stávají na předávaných poselstvích, případně na jejich nositelích, více či méně závislými. Nemálo lidí pak spíš než z Božího slova žije „od poselství k poselství“, a proto také mnohdy v určitém trvalém napětí a obavách. Zdá se, že psychologickým pozadím tvorby takových závislostí zjevení či vizionáři je buď hluboká bazální životní nejistota člověka, zapříčiněná nejrůznějšími faktory subjektivními i objektivními, nebo nejistota aktuální. Ta může vycházet jak z nedostatečného pochopení víry jednotlivcem, tak z pocitu, že dostupné učení církve neodpovídá dostatečně nebo neodpovídá vůbec na problémy dotyčného člověka, kdežto zjevení ano. (Tato druhá příčina by si zasloužila zvláštní analýzu!). Přilnutí k „jistotě soukromého zjevení“ resp. k jeho nositeli je pak chápáno jako osvobodivé překonání těchto nejistot. Jindy hraje dost velkou roli pocit určité exkluzivity, značně podobný sebevědomí gnostického zasvěcence, které dodává člověku nejen jistotu, ale i určitý pocit elitní výlučnosti. Bohužel jde o postoje a mechanismy velmi silně podobné těm, z nichž těží sekty. To ale není nijak překvapivé. Ryzí křesťanská víra v „apoštolském tvaru“ se podobá dlouhé cestě po poušti, kde voda a jistota přežití se objeví až po delší době. K tomu nemá řada lidí odvahu a trpělivost.

Setká-li se tedy jednotlivec se soukromým zjevením, záleží v prvé řadě velmi na tom, jak pevně a jasně založená a kultivovaná je jeho víra. Čím chatrnější, provizornější nebo nerozvinutější je jeho „stavba víry“, tím větší pokušení nahradit základ tím, co ho může v dobrém případě rozvíjet. Víra takového člověka potom nabývá někdy dosti bizarních poloh, nezřídka v ní chybějí některé základní stavební kameny křesťanské víry. Praxe života z víry je v některých ohledech sice mnohdy velmi náročná, ale nezřídka s překvapivým nedbáním některých zásadních morálních či obecně lidských zásad. Razance takto zastávaného přesvědčení bývá ovšem značná. Naopak, setká-li se se soukromým zjevením člověk zralé víry, která ho zbavila nepatřičných strachů a nejistot a dala mu jasnou jistotu „spásy zdarma dané“, je velmi pravděpodobné, že ryzí motivy z tohoto zjevení jeho život obohatí, podpoří rozvoj života z víry. A pokud bude zjevení pochybné nebo nepravé (půjde jen o lidské konstrukce), zpravidla ho po určité době přestane ovlivňovat.

Řada kritických postojů k některým projevům extrémních „nadšenců pro zjevení“, které vycházejí z pastoračních zkušeností, není ovšem ani generálním zpochybněním zjevení jako takových, ani není namířena proti těm, kdo jsou zjeveními nadšeni. Pastorační péče a práce má ale napomáhat k zralému a plnému životu z víry a k tvorbě církevního communia. Proto je třeba rozeznávat patologické rysy v prožívání náboženských skutečností a odlišovat je od zdravých. A právě většinu nezdravých rysů jsme se snažili v předchozích řádcích postihnout a popsat.

7. Různé ovoce soukromých zjevení

Ovoce je základní biblické sudidlo („po ovoci je poznáte“ - srov. Mt 7,16)). Jeho nevýhodou je, že ovoce se dostavuje až po čase. Nicméně pro dobrou orientaci je třeba sledovat jak krátkodobé či okamžité působení určitého zjevení v životě lidí, tak působení dlouhodobé.

K pozitivním následkům setkání s jevem, který lze označit za soukromé zjevení, je jistě třeba řadit obrácení, posílení víry a proměnu náboženské vlažnosti v horlivost. Tyto rysy jsou tím významnější, čím jsou dlouhodobější, čím více se odlišují od pouhého nadšení (nadšení odezní, ale obrácení znamená podstatnou změnu života). Všechny tyto pozitivní jevy jsou jistě dobré, jsou-li jednak dlouhodobé, jak bylo uvedeno, a obracejí-li člověka k centrálním tématům víry, k životu z Božího slova, ze svátostí a k vytváření hlubšího communia církve.

Jsou naopak krajně problematické, pokud způsobují takovou náboženskou horlivost, která Písmo ani katechismus nepotřebuje (má svá poselství ze zjevení), která zavádí vlastní „paraliturgie,“ v jejichž středu stojí vizionář a která ze stoupenců zjevení tvoří oddělenou skupinu. 7

Jedním z nejproblematičtějších výsledků soukromých zjevení je - kromě už uváděné závislosti - vzbuzování strachu. Jde buď o strach z následků toho, že někdo zjevení nepřijme, nebo strach z toho, co ohlašuje jeho poselství. Jakkoliv je třeba přiznat mnohým (nejen biskupům, kněžím a jáhnům) v církvi právo na to, aby volali k pokání, nenajdeme v Novém zákoně ani v dějinách světců nic, co by opravňovalo k nadšení nad „proroky zkázy“ (okřídlené označení, které užíval papež Jan XXIII.) - a to ani v nejtemnějších periodách dějin církve (srov. temné 10. století, doby dvoj- a trojpapežství, mnohoobročnictví, období velké zpustlosti římských prelátů, biskupů se šlechtickými způsoby života, atd.), proti kterým jsou dnešní vnitřní nedostatky v církvi pouhou drobnou nekázní. Evangelium varuje, ale nestraší. Svatý František pláče nad tím, „že láska není milována“, ale nehrozí světu zánikem ani jedinci osobní katastrofou. A jedno ze základních poselství nynějšího papeže Jana Pavla II., které najdeme v jeho textech od první encykliky Redemptor hominis, přes slavnou knihu Překročit práh naděje až po list k přípravě na Velké jubileum roku 2000 Tertio millennio adveniente, je „Nebojte se!“. Je tedy nutné, aby evangelium bylo i tváří v tvář soukromým zjevením předáváno jako radostná zvěst, jako „moc Boží ke spáse člověka“ (srov. Řím 1,16), a jeho základní poselství nebylo zatemňováno čímkoliv jiným byť by to vypadalo sebezbožněji.

8. Lidé zasaženi soukromými zjeveními

Soukromá zjevení mají své nadšené stoupence, své odpůrce a někdy také své oběti. Solidní pastorační péče se stará o všechny. Nadšencům i odpůrcům je třeba především pomoci jak k hlubšímu pochopení základních skutečností víry, tak je jim třeba pomoci od chutí k vzájemnému exkomunikování. Různost stylů zbožnosti, různost duchovních orientací, různost spiritualit je velkým a legitimním bohatstvím katolické církve (viz dějiny vzniku řádů a jejich neustálá koexistence při tak velkých rozdílech, jako je např. mezi spiritualitou a stylem života trapistů a salesiánů, premonstrátských kanovníků a Malých sester Ježíšových, atd.), vnucování jednoho jediného stylu života ponechme sektám. A určitým kritériem zdravé církevnosti jedněch i druhých může být odpověď na otázku, zda jsou schopni společně slavit bohoslužbu a společně tvořit na úrovni farnosti či diecéze něco hodnotného, co překračuje jejich partikulární zájmy.

Existují ovšem i oběti soukromých zjevení. Jsou to lidé, kteří buď přilnuli ke skutečnosti zjevení nebo spíš k jeho nositeli (vizionáři) a byli zklamáni, nebo kteří se svou angažovaností ve skupině stoupenců zjevení dostali dost daleko za hranice normálního života nebo hranice osobní psychické normality. Práce s těmito lidmi je choulostivá, podobně, jako s bývalými stoupenci sekty nebo s bývalými narkomany. (Tím ovšem není stavěno na jednu úroveň soukromé zjevení, sekta a droga!). Ale „konzumenti“ těchto tří skupin mají mnohé společné. Především je jim „obyčejný život“, v případě sekty a soukromého zjevení „obyčejný život v církví“, který většina z katolíků vede, až nesnesitelně fádní a plochý. Touha po mimořádném či exkluzívním bývá v pozadí přítomna. Není snadné „přeladit“ tyto lidi k jiným postojům a odvést je od pouhé mimořádnosti k hloubce života z víry. Řada z nich také našla ve skupině stoupenců zjevení malou skupinu, která je akceptovala a v níž se cítili být v bezpečí. Tato potřeba musí nutně být saturována i po jejich odchodu z takové skupiny. A konečně u mnohých může přetrvávat v hlubině osobnosti strach, který mnohá poselství sugerují. Není snadné ho objevit a jeho odstranění není jen věcí logické argumentace.

9. Praktické poznámky

Obávám se, že některý nadšený stoupenec toho kterého soukromého zjevení se bude cítit uvedenými řádky dotčen. Bude mít možná dojem, že se autor dívá na soukromá zjevení kriticky - odmítavě. Je pravdou, že o kritický pohled na stoupence zjevení zde jde. Nikoliv ale ve smyslu „něco kritizovat a tedy odmítnout“, ale v původním smyslu řeckého slova, které je základem pro naše odvozeniny, totiž KRINEIN - rozlišovat. Nejde tedy o generální pro nebo proti ani ve vztahu ke zjevením, ani ve vztahu k jejich stoupencům, ale o podporu poctivého rozlišování mezi tím, co v postojích ke zjevením a jejich nositelům slouží k podpoře růstu života z víry a k růstu církve, a mezi tím, co k tomuto neslouží. Současná polarizace v církvi v naší zemi, kterou ovšem nechci nijak dramatizovat, ukazuje, že ochota k rozlišování mnohdy na všech stranách chybí, případně chybí schopnost a kvalifikovanost k rozlišení. Místo toho se buď pálí z těžkých zbraní nebo se rovnou lidé nálepkují a odsuzují.

Kromě toho je velmi nešťastné, když se význam soukromých zjevení předsouvá před význam jak základních témat víry, tak před význam a respektování legitimní autority, a to nejen papežské. Stoupenci soukromých zjevení se zpravidla ocitají v nebezpečí, že se stanou spíš stoupenci zjevení než stoupenci Krista. Tomuto postoji je samozřejmě třeba se vyhnout. Bojovní odpůrci zjevení a jakéhokoliv mimořádného úkazu jsou zase v nebezpečí, že vše budou redukovat jen na svou osobní životní zkušenost (nebo na to, co lidé za obvyklé považují) a vše, co by jí mohlo přesahovat, z principu odmítnou.

Ohromná pozornost některých lidí vůči jakýmkoliv novým a nepotvrzeným soukromým zjevením je snad jakýmsi druhem gnóze. Mají dojem se všemi gnostiky v historii, že jim „jejich zjevení“ přináší plnější poznání, které druzí nemají. A že jsou proto buď lepšími křesťany nebo jsou lépe chráněni a vybaveni před nebezpečími, která pro blízkou budoucnost tato zjevení zpravidla předpokládají.

Je třeba se ještě zmínit o fenoménu poutí na místa zjevení. Pouť je sama o sobě věc úctyhodná, vyzkoušená a prospěšná. Může být ale zdrojem nedobrých vlivů nebo zklamání, pokud je chápána jako cesta za senzací nebo pokud je únikem. Buď únikem z postoje víry nebo únikem před rozhodnutím, které jev každém případě třeba udělat, ale člověk to udělat nechce. Nakonec je třeba říci, že poutní místo je zvláštní spíš vzhledem k věřícímu, než vzhledem k Bohu. Bůh totiž není vázán ve svém jednán na žádné místo, jedná milostiplně kdekoliv, ale potřebná víra člověka může být lépe disponována na tom nebo onom místě zvlášť, je-li umocňována vírou a modlitbou druhých a to jak v přítomnosti, tak v tradici místa.

Ukažme si nakonec různé vlivy tradování soukromých zjevení na život křesťanů. Použijeme k tomu jako příkladů tří snad nejznámějších mariánských zjevení - Lurdy, Fatima a Medžugorje (upozorňuji znovu, že zde jde o to, jak se v dějinách zjevení chápe a jak působí jeho propagátoři, nejde o zjevení samotná!):
Lurdy. Zde asi najdeme takřka ideální stav. Zjevení jednak podpořilo (nevytvořilo!) akceptování a zlidovění dříve vyhlášeného dogmatu (Neposkvrněné početí) a hlavně obrátilo pozornost k nemocným a trpícím a prohloubilo jejich důvěru. Tento vliv trvá dodnes, takřka nezávisle na počtu prokázaných zázračných uzdravení. Toto zjevení snad nikdy nebývá využíváno jako argument a zbraň k vnitrocírkevním „bojům“.

Fatima. Zde je přístup ke zjevení komplikovanější a je třeba rozlišit. Zatímco pro mnohé je zejména pouť na toto místo příležitostí k prohloubení víry a k zintenzívnění života modlitby, krouží jiní jen a jen kolem nezveřejněného „fatimského tajemství“, případně tvrdí, že ho znají. Následováníhodná prostota těch, kdo zjevení zažili, ovšem tyto a další lidi zajímá pramálo. Zde je dobrý příklad toho, jak se vytržením části z celku zjevení může jeho působení deformovat.

Medžugorje. Jako u každého probíhajícího zjevení se církev do jeho skončení nevyjádří o jeho autenticitě. To ale mnohé provokuje ke spekulacím a vyjádřením, která se snaží říci, že ač jeho autenticita prohlášena ještě nebyla, je to, jakoby už vlastně byla. Přitom je nepochybně důležitější všímat si modlitebního života na tomto místě, který velmi výrazně ovlivňuje víru příchozích a vede k řadě obrácení a uzdravení. Pokud se pak stane, že v popředí zájmu je touha znát poselství nebo setkat se s vizionáři či polemika o pravosti zjevení, a ne Bůh, milosrdně jednající v životech lidí, je to velká škoda.

10. Závěr

Soukromá zjevení, jsou-li autentická, mohou opravdu probudit či povzbudit víru mnohých a obohatit život tajemného Kristova těla, kterým je církev. Aby se tak stalo, je třeba jak ochoty ke střízlivému vidění věcí, tak ochoty k respektování legitimní církevní autority. A v neposlední řadě také zdravého a správného uspořádání víry člověka, ve které se nic a nikdo nedostává před Boží zjevení, jehož vrcholem je Kristus a jehož opatrovatelkou a zprostředkovatelkou je celá církev v celé své historii s biskupy v čele, která vede k plné důvěře k Bohu, který si nás zamiloval, spasil nás a touží po spáse celého světa.