Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

7. Jaké bude vzkříšení?

Rozdílnost těla pozemského a nebeského těla vzkříšeného.

z knihy Úvahy o utrpení a vzkříšení Páně (AO)

Dnes budeme pokračovat v objasňování 15. kapitoly 1. listu Korintským, v níž se mluví o vzkříšení. Budeme ji dále číst a nakonec se pokusíme o celkový pohled na věc.

Když nám Pavel v té minulé části ukázal, jak je vzkříšení pro naši víru nezbytné a nakolik tvoří jádro naší křesťanské víry, zabývá se nyní praktickou otázkou, jak to se vzkříšením vůbec bude, protože to je pro člověka dost těžko pochopitelné. Můžeme narazit na otázky, jak bude vzkříšení vypadat, jak se uskuteční a tak dále. Tyto otázky byly zřejmě položeny i Pavlovi, a proto na ně odpovídá:
„Ale někdo snad řekne: ‚Jak vstanou mrtví? V jakém těle přijdou?‘ Jaká pošetilost! To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře. A co zaséváš, není tělo, které vzejde, nýbrž holé zrno, ať už pšenice nebo nějaké jiné rostliny. Bůh však mu dává tělo, jak sám určil, každému semeni jeho zvláštní tělo,“ (1 K 15, 35 - 38).

Z uvedeného textu vyplývá první důležité upozornění, které ukazuje na rozdíl mezi tím, co prožíváme zde na zemi a tím, co má přijít jako závěrečná Boží budoucnost, jako vzkříšení. Pavel ukazuje tuto skutečnost na obrazu semena a rostliny. Nemůžeme říci, že obilné zrno a vzrostlý klas k sobě nepatří, že mezi nimi není žádná souvislost, ale právě tak nemůžeme říci, že klas je totéž co zrno, které se dalo do země.

Zrovna tak nemůžeme říci, že by k sobě nepatřil tento život, naše existence, jak ji známe a existence vzkříšeného člověka. Patří k sobě, ale není totožná. Což znamená, že nelze vystačit s představami, které máme o tomto životě, chceme-li uvažovat o životě budoucím, o životě vzkříšeného člověka.

Druhá věc, kterou nesmíme přehlédnout je, že v těch několika málo Pavlových slovech je ukázán pozitivní význam smrti. Pavel jasně ukazuje, že smrt je nezbytným krokem, jímž se vchází do života. Jako se semeno musí zasít do země, aby z něho vzešla rostlina, tak musí člověk zemřít, aby mohl dostat plný život v Božím království - život vzkříšený. To je velice důležitý moment a budeme o něm ještě dále uvažovat.

„Není jedno tělo jako druhé, nýbrž jiné tělo mají lidé, jiné zvířata, jiné ptáci, jiné ryby. A jsou tělesa nebeská a tělesa pozemská, ale jiná je sláva nebeských a jiná pozemských. Jiná je záře slunce a jiná měsíce, a ještě jiná je záře hvězd, neboť hvězda od hvězdy se liší září. Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní. Jak je psáno: ‚První člověk Adam se stal duší živou‘ - poslední Adam je však Duchem oživujícím. Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní. První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe. Jaký byl ten pozemský, takoví jsou i ostatní na zemi, a jaký je ten nebeský, takoví i ostatní v nebesích. A jako jsme nesli podobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského,“ (1 K 15, 39 - 49).

Pavel zde opět připomíná rozdílnost těla pozemského a nebeského těla vzkříšeného. Začíná velice banálním přirovnáním, že zvířata, ptáci, ryby mají sice také tělo, jako lidé, ale je to přece jen něco jiného. Že tedy, řekne-li se „tělo“, nejde vždy o totéž. Řeknu-li „tělo“ ve smyslu člověka pozemského a řeknu-li „tělo“ pokud jde o člověka vzkříšeného, nejde úplně o totéž. Tak také mezi tělem člověka, žijícího zde, v tomto světě, a tělem člověka vzkříšeného je sice spojitost, ale není to totéž. Pavel říká, že při vzkříšení dostaneme „nové tělo“: „ Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné.“

Znamená to, že začátek („co je zaseto“) je pozemské tělo, které podléhá nemoci, hříchu, nebezpečí, poranění, poškození (pozn.: řekne-li Pavel „tělo“, nemyslete jen na to hmotné, neboť ve smyslu Nového zákona znamená tělo plnou lidskou existenci, podrobenou všem útrapám a tedy i hříchu a smrti), je to existence, jak ji známe.

„Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě.“ Zde na zemi je lidská existence zatížena hříchem, tedy nectí, ponížeností, ale vstane ve slávě. Naproti tomu existence člověka vzkříšeného je ozářena bezprostředností Boží blízkosti, slávou, vykoupením a smazáním hříchů.
„Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní.“

„Tělo duchovní“ - to je zvláštní Pavlův výraz (některé překlady uvádějí „tělo oduševnělé, tělo zduchovnělé...“). Přesný překlad z řečtiny je „tělo duchovní“. Viděno lidsky, je to vlastně nesmysl - buď tělo, nebo duch. Pavel ale tohoto paradoxního výrazu užívá proto, aby popsal nepopsatelné, aby aspoň nějakým způsobem popsal onu zvláštnost vzkříšeného člověka, a tak mu říká „tělo duchovní“. Je to sice člověk, ale člověk vyzdvižený do zcela jiné úrovně, kde nejsou již žádné kazy a minusy, jež můžeme jednoduše nazvat hříchem a jeho následky, kde není nemoc, zlo a smrt, tedy porušitelnost.

„Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní,“ patřící do přímého řádu Božího, do řádu nového nebe a nové země. Do řádu, který začíná již Kristovým vzkříšením. Pavel to odůvodňuje paralelou Adam - Kristus, o níž byla řeč už posledně. První člověk Adam se stal člověkem, žijícím na této zemi, ale nic víc.

Druhý Adam - Kristus, „je však Duchem oživujícím“, tedy někým, kdo je schopen dát smrtelné existenci život.

„Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní.“ K životu v Boží blízkosti a k nesmrtelnosti nelze dojít přímo tak, že bychom vynechali, někdy nepříjemnou, lidskou existenci na této zemi. Nejprve je potřeba projít existencí těla přirozeného, živočišného, tedy existencí člověka, podrobeného bolesti, smrti, a pak se teprve může člověk stát člověkem duchovním. První člověk, jsa ze země, byl pozemský, druhý člověk, jsa z nebe, je nebeský. Adam se sám nemůže dostat do Božího království, neboť je pozemský. Druhý člověk - Kristus, je z nebe, je nebeský, je počátek nového řádu, tedy člověk, který bezprostředně patří Bohu, a proto se může dostat do Božího království.

Jaký byl onen první pozemský člověk, takoví jsou i ostatní lidé na zemi, jsou stejní jako Adam - hřešící, chybující, podrobeni smrti. A jaký byl člověk nebeský, vzkříšený a povýšený Kristus, takoví jsou i ti na nebi. Ten, kdo se dostane do této Boží skutečnosti, bude podoben Kristu:
„Jako jsme nesli podobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského.“ Ale dokdy jsme nesli podobu pozemského člověka? To je velice důležité vědět. Do křtu jsme lidé ke Kristu nepřipojení a od křtu (samozřejmě se k tomu předpokládá víra) jsme lidmi, nesoucími v sobě obraz člověka nebeského. Pozor, jen obraz, ještě nejsme stvořeni do Kristovy podoby. Neseme v sobě jeho obraz, patříme k němu. Pavel vybízí, abychom tento obraz v sobě nesli vědomě, abychom v sobě nechali uskutečnit to, co se v nás stalo při křtu - byli jsme připojeni ke Kristu. Proto máme nechat v sobě vyrůst jeho obraz.

Nyní si přečteme další část, kde se Pavel věnuje, abych tak řekl, téměř technickému popisu vzkříšení, i když má více obsah teologický a nikoli jen popisný:
„Chci říci to, bratří, že člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném. Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: ‚Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?‘ Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista! A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná,“ (1 K 15, 50 - 58).

Tento úsek nám přibližuje jednu velice podstatnou věc, která se dá shrnout do jednoho výrazu, „budeme proměněni“. Už jsme zde mnohokrát říkali, že vzkříšení si nelze představovat jako návrat do našeho života, jako navrácení do toho, z čeho jsme byli smrtí vytaženi, jako oživnutí mrtvoly. Vzkříšení, na něž čekáme, a které nás má připojit k Pánu, není naprosto totéž, jako vzkříšení Lazara, jež bylo pouhým návratem do života pozemského.

Pavel to říká výslovně: „Člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném.“ Takoví, jací jsme zde na zemi, nejsme schopni vejít do království Božího, do nového nebe a nové země, do Boží blízkosti, do prostoru, který je zcela proniknut Bohem a absolutně prost hříchu. My bychom v takovém prostředí, vzhledem k naší hříšné minulosti, neobstáli, pro nás by nebylo možné tam žít. Jsme lidé, již od Adama podrobení hříchu. Proto je pro nás nezbytně nutná proměna. Ta je charakterizována Kristem, chodícím po této zemi až do ukřižování a Kristem vzkříšeným. Ježíš, který chodí po Galileji a učí apoštoly a Ježíš, který se po vzkříšení ukazuje dvanácti apoštolům a ženám, je sice tentýž, ale přece je v tom obrovský rozdíl. Do smrti a do vzkříšení člověk našeho světa a člověk Božího království po vzkříšení.

Evangelia toto zrcadlí jen chabě. Mluví o Kristu jako o tom, komu nejsou překážkou ani zavřené dveře, ani nic jiného, čím my jsme poutáni a kterého učedníci nejprve nedokáží ani poznat, ale nakonec přece poznávají.

Ještě o jedné věci se zde musím zmínit. Pavel říká: „Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni.“ V těchto a dalších slovech se zračí Pavlova víra, že on sám se dočká druhého Kristova příchodu. Pavel a řada tehdejších křesťanů byli o tom, že se ještě za svého pozemského života dočkají Kristova druhého příchodu, zřejmě určitou dobu přesvědčeni. Pán neřekl, kdy to bude, mohli si to klidně vymyslet, a teprve po čase dospěli k přesvědčení, že to bude až někdy později. Proto Pavel nutně řeší i otázku, jak to bude s křesťany, kteří již zemřeli a s křesťany, kteří budou v době Kristova druhého příchodu ještě žít, a nebo se zemřelými spravedlivými a těmi, kdo ještě žijí. Říká, že v tom nebude vůbec žádný rozdíl. Ti, kdo zemřeli, budou vzkříšeni a my, jak si myslí Pavel, kteří se dočkáme druhého Kristova příchodu, nebudeme o nic ošizeni, neboť budeme prostě proměněni. Stane se s námi to, co se s druhými stalo smrtí a vzkříšením, budeme proměněni tak, abychom mohli vejít do království Božího: „Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost.“

K Pavlovu výrazu „obléci“ chci říci toto - pro nás „obléci“ je věc pouze vnějšková. Jsem stejný člověk, ať mám na sobě kleriku, nebo pruhované tričko. Ale pro člověka, který znal svět antického dramatu, znamenalo obléci si šaty, přijmout celou životní roli, tj. stát se jiným člověkem. Proto na jiném místě Pavel mluví o tom, abychom „oblékli Krista“. Což tedy neznamená něco vnějšího, ale dělá to z nás někoho jiného, v dramatu světového dění jsme se stali jinou postavou, jiným charakterem. Toto je jiné chápání než naše, a proto je potřeba na ně upozornit, aby mu bylo dobře porozuměno. Nejde tedy vůbec o vnějšek, ale o nitro.

Naše tělo tedy obleče neporušitelnost a my se tím velmi podstatně změníme. Nejen naše tělo, ale celý člověk se promění tak, aby mohl být v Božím království.

To je konec smrti, neboť vítězství smrti tkví ve hříchu a ten je ale odstraněn vykoupením, které se v člověku plně projevilo a tím je konec hříchu.

Pavel končí výzvou k horlivosti v díle Páně, abychom se nedali ničím zviklat, protože v Pánu není naše práce marná. To není fráze. Naše práce není marná tenkrát, jestliže jsme připojeni ke vzkříšenému Kristu, neboť to, co žijeme přechází i do vzkříšení. To, co děláme vědomě mimo vzkříšeného Krista, je naprosto marná činnost, činnost odsouzená ke smrti. Jestliže my svým nitrem do této marné činnosti patříme, připojujeme se k tomu, co je smrtelné, co je odsouzeno k zániku.

Pro náš život má smysl jen to, co patří ke Kristu, neboť tím patříme do vzkříšení, co plného života. Kdybychom sami vědomě dělali něco, co ke Kristu nepatří, nebo co je proti němu, pracujeme tím sami proti sobě a kdybychom tím nechali zachvátit celou naši bytost, odsuzujeme se tím k smrti. Bůh není mstivý, to člověk sám se odsuzuje. NEZVOLÍM-LI SI KRISTA, V NĚMŽ JE VZKŘÍŠENÍ, VOLÍM SI DRUHOU MOŽNOST, TEDY SMRT. VĚČNOU SMRT! Z tohoto hlediska si člověk může promyslet všechny své životní postoje a všechna svá snažení a pohled na život se mu tím, v dobrém slova smyslu, nesmírně zjednoduší.

Na závěr bych se rád souhrnně dotkl celé naší představy o vzkříšení. My jsme, bohužel, mnohem více utvářeni převládajícími názory a míněním naší evropské civilizace, než slovem Písma. Vyrostli jsme v tradici, navazující nejen na křesťanství, ale také na antiku, a která je formována řadou vynikajících filozofů. Toto zformovalo našeho chápání křesťanství a lidské existence, které velice odděluje duši od těla. Jak jsme se k takovému pojetí dostali a proč, to by byl příliš dlouhý výklad.

Zkusme si ale uvědomit, jak vlastně smýšlíme o smrti? Člověk uvažuje o těle, které bude neživé, nepohyblivé a pak o dušičce, která se bude někde vznášet, ale již daleko méně uvažuje o vzkříšení. Řada lidí o vzkříšení člověka vůbec nepřemýšlí. Nikomu to nevytýkám, byli jsme k tomu vychováváni, byli jsme vychováváni heslem: „Zachraň svou duši!“ Ale mezi vírou „zachraň svou duši“ a vírou „věřím ve vzkříšení“ je veliký rozdíl.

Za prvé, stojím-li o záchranu své duše, budu se starat jen sám o sebe a budu mít pocit, že to zvládnu. Stojím-li ale na tom, že budu vzkříšen, stojím plně na naději v Pána. To je první zásadní otázka - jsem-li obrácen k sobě nebo k Bohu.

Za druhé: Písmo nikdy neodlučuje duši a tělo tak, jako kdyby se lidská duše mohla obejít bez těla. Tato představa se do křesťanství dostala z jedné větve antického myšlení, v níž se tělo bere jako přítěž a čeká se na osvobození duše. Toto je ale představa hluboce nekřesťanská, protože Bůh stvořil celého člověka, tělo i duši a ne jen duši. A jestliže tedy slíbil, že člověka vzkřísí, pak ho vzkřísí celého, celý člověk bude proměněn.

Další věc je, že apoštol Pavel čekal druhý Kristův příchod velice brzy. To znamená, že přemýšlel o situaci nevykoupeného člověka a i o tom, jaké to bude, až Kristus skutečně přijde, jak budeme žít v Božím království. Otázkou, jaké to bude mezi smrtí a druhým Kristovým příchodem, se příliš nezabývá. Čekal-li tento druhý Kristův příchod brzy, byla pro něj zbytečná. Postupem doby se došlo k tomu, že to hned tak nebude, a proto otázka, co bude s člověkem, který zemřel a je spasen, vznikla tak trochu dodatečně. U Židů byla na takovou otázku odpovědí, jak už jsme si říkali, představa říše stínů, kde člověk žije takovým položivotem, nebo spíš neživotem, a čeká na probuzení k plnému životu.

Jestliže si měli křesťané vytvořit nějakou svojí představu, pak si pomohli řeckou filozofií, zejména Platónovým učením o světě idejí. A tak si začali představovat ony osamostatnělé dušičky, které poletují někde okolo Pána Boha, a čím dál, tím víc začali ztrácet zájem o skutečnost vzkříšeného člověka, vzkříšeného těla. To bylo pro ně daleko. Zemřel-li někdo z jejich blízkých, ptali se, co s ním bude teď a nestarali se o to, co s ním bude potom, po druhém příchodu Kristově. A přesně to jsme po nich zdědili.

Teď si uvědomte, jak velký prostor zaujímá v křesťanském myšlení otázka očistce, péče o duše zemřelých a jak maličký prostor zabírá naděje ve vzkříšení a přemýšlení o tom, že všichni se máme dočkat nového nebe a nové země a že to je to, nač čekáme. Zjednoduším-li to, my to bereme tak, že když dušička dobře dopadla, už nic dalšího nečekáme. Takto nějak se smýšlí a takové smýšlení není dobré. Naděje na vzkříšení se nám někde vytratila, anebo ve srovnání s uvažováním o očistci, pořádně zmenšila a přitom ve skutečnosti opak je pravdou!

Co s námi bude mezi smrtí a Kristovým druhým příchodem nám může být, když to hodně přeženu, celkem jedno. Důležité je, co je s námi teď, v našem lidském životě, a co s námi bude po Kristově druhém příchodu a po vzkříšení. To je pro nás důležité! Člověk je podroben smrti, naše životní cesta je cestou ke smrti a na prahu té smrti se setkáme se vzkříšením. To by pro nás mělo být centrem naší víry - druhý Kristův příchod a vzkříšení. Je zcela pochopitelné, že my si otázku o tom „mezistavu“ budeme klást, to je jasné, my samozřejmě budeme myslet na ty, kdo zemřeli. A my na to dokonce musíme myslet, ale nesmí to pro nás být to nejhlavnější. Nejhlavnější je vzkříšení, které je nám v Kristu přislíbeno a které je plodem jeho vykupitelské smrti. Na tom stojí naše spása a ne na tom, co podnikneme pro zemřelého po jeho smrti. To by nám mělo být naprosto jasné.

Praxe je, bohužel, jiná. Kolik jsme toho za svůj život slyšeli skutečně o vzkříšení? Ale o dušičkách v očistci opravdu hodně. A přece, jádrem naší víry je víra ve vzkříšení, čili všechno to naše přemýšlení o očistci a duších vůbec může být pravé a křesťanské jen potud, pokud není odtrženo od skutečnosti vzkříšení. Co se týče člověka, důležité je, zda se rozhodne pro Krista, či nikoli, což my nikdy o tom druhém nevíme. Můžeme mít jen jistotu a klid, že Bůh to pozná a rozsoudí.

* *Pane, každý den a každou chvíli na nás doléhá množství dojmů,starostí a věcí, které si žádají naši pozornost.A my, ačkoli víme, že ty jsi jediný,že jsi nade všechno, že jsi Pán,necháváme se mnohými věcmi strhnout,někdy přímo vláčet, zavalit a takřka utisknout . . .starostmi, plány, prací i zájmy.Teď máme čas jen pro Tebe a tak Tě prosíme,dej, ať v očích našeho srdce vyrosteš do podoby, která ti náleží.Ať dokážeme všechno odložit a dívat se jenom na Tebe,abys i v ostatních dnech a hodináchměl místo v našem životě, který ti patří,abys byl pro nás vždy první a jediný.Abychom i my tak stáli vždy tam, kde máme stát.Prosíme tě, zbav nás naší strnulosti i naší uspěchanosti,naší přemíry zájmů a naší slabosti v poznání Tebe.Naplň nás svým Duchem, vždyť jsme jeho chrám.Dej, ať tvůj Duch v nás může plně volat „Abba - Otče“ !Amen.* * *


***

Další texty k tématu "Vzkříšení" naleznete zde.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Související texty k tématu:

Vzkříšení, zmrtvýchvstání 
Člověk neexistuje pro smrt (Jan Pavel II.) 
Úvahy o utrpení a vzkříšení Páně 
Když dohasíná lidský život v nejlepších letech 
S Kristem zemřít a vstát z mrtvých
Ježíš je vzkříšen
Vzkříšení může být zdrojem obrovského optimismu pro náš osobní život.

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 23.11.

1 Mak 2,15-29; Lk 19,41-44

Komentář k 1 Mak 2,15-29: Horlivost pro Hospodina, dnes těžko pochopitelná. Proto tvrdíme, že je málo „povolání“. Rozhodnutí obětovat se, nelze-li jinak, odejít na poušť. A odtamtud zachraňovat…

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...