7. Sekty v katolické církvi?

Co bývá v katolické církvi v Evropě označováno jako ´sekta´?

z knihy Sekty jako pastorační problém i úkol , vydal(o): Pastorační středisko Praha

Název sám je poněkud provokativním protimluvem. Jak důrazně vykládá kardinál Schönborn[21], patří-li nějaké společenství do církve a je jí tedy uznáváno, nemůže být sektou, přesněji: ex difinitione jí není. Je-li sekta definována z pohledu dogmatika a z pohledu církevního práva jakožto projev hereze jdoucí ke schizmatu, je tomu nepochybně tak. Používá-li se označení sekta bez rozmyslu jako pejorativní označení na skupiny v katolické církvi, jejichž spiritualita není kritikovi známá nebo jejichž působení se mu nelíbí, jde o omyl a nešvar, který ovšem nemá s teologií nic společného. Jinou záležitostí ovšem je, že existuje sektářské chování skupin či společenství v katolické církví, nebo že se právem klade otázka, zda ta či ona skupina či společenství nevykazuje ve způsobech svého chování, ve své vnitřní organizaci a ve způsobu, jak ovlivňuje své členy některé rysy, které nacházíme jako dominantní charakteristiky mentality a chování u sekt.

V literatuře najdeme řadu typicky sektářských znaků, které se mohou vyskytovat i ve společenstvích, která se hlásí - třeba i okázale - ke katolické dogmatice a morálce a která verbálně projevují velkou úctu nejvyšším církevním autoritám. Reinhard Hummel[22] např. uvádí:
- náboženský kult osobnosti. V centru stojí postava zakladatele se svatozáří mesiáše, osvíceného mistra či nejlepšího terapeuta světa

- požadavek exkluzivity. V nauce a praxi je obsažen monopol na pravdu a spásu popř. na terapeutické působení

- struktury vyznačující se závislostí. Organizační struktura je hierarchická a autoritářská, možná dokonce totalitární, produkuje vnější a vnitřní závislosti

- vztah k vnějšímu světu je určován konflikty

- uzavřenost, jasné hranice mezi příslušníky a těmi, kdo stojí vně, normovaná životní praxe

- scestné, neobvyklé nezprostředkované myšlenky a životní orientace, které jsou fanaticky hájeny

Jindy se uvádějí spíše osobní charakteristiky příslušníků sekt, např.:

- únik či pojistka pro člověka, který se nedovede vyrovnat se svými problémy

- oddělení se od původního prostředí

- detailní ovládání života členů

- nerealistické vnímání světa či světa jako zdání

- kairofilie - zdůrazňování zvláštní periody času, která je pro sektu důležitá

- hledání nebo očekávání „nového světa“, „nové periody dějin lidstva“ apod.

- vazba na „nového mesiáše“ (buď výslovného nebo „téměř mesiáše“)

Tyto prvky nenajdeme samozřejmě u žádné skupiny všechny najednou, a ty, které se vyskytují, se vyskytují v různé intenzitě. Přesto je možno vidět, jak se liší od zdravého „životního stylu“ křesťana a hlavně po čase jsou vidět jejich sociální důsledky. Sektářská mentalita a sektářské způsoby chování znamenají ve svých důsledcích vždy větší či menší nespojitelnost s životem ostatních částí církve, která mnohdy začíná už uvnitř rodiny.

Situaci někdy poněkud zatemňuje skutečnost, že se často vyskytuje hostilita vůči tomu, co je v dané části církve (farnost, region) neznámé a vymyká se obvyklému, a to i když jde o věc dobrou, do církve patřící, a naopak častá je velká přitažlivost všeho mimořádného, a to bez duchovního rozlišení.

1. Co bývá v katolické církvi v Evropě označováno jako „sekta“?

Protože pojem „sekta“, jak bylo už výše řečeno, se nepoužívá mnohdy v jasně definovaném smyslu, a protože i v oboru definovaném prošlo jeho používání v posledním století dost dramatickou cestou[23], označuje se neoficiálně mnohdy za „sektu“ v katolické církvi jakákoliv skupina, která buď není známá nebo své okolí svým stylem života provokuje, případně se mu radikálněji odcizuje. Nálepku „sekta“ si občas také vyslouží skupina (hnutí, spiritualita), jejíž příslušníci v dané oblasti zaujímají význačné (mocenské) pozice, projevují mezi sebou enormní soudržnost nebo jsou zodpovědnými osobami výrazně preferováni.Tato označení lze ovšem snadno vyvrátit, pokud jde o skupinu, hnutí či spiritualitu, které jsou v církvi uznávány, jejichž činnost je v pravém slova smyslu legální. Přesto je užití těchto „etiket“ uvnitř církve velmi nešťastné, a to nejen proto, že je vlastně matoucí a více či méně ubližuje tím, že de facto křivdí. Za nejhorší lze považovat to, že touto nepřesností se nechtěně zakrývá nebo eliminuje mnohdy oprávněná výtka té či oné skupině a sice výtka „sektářského chování“ nebo „sektářské mentality“. Tato výtka se týká v malé nebo v žádné míře věrouky (i když by bylo možno doložit, že nevhodné chování skupiny mívá snad vždy jeden ze svých kořenů také v oblasti teologie - nemusí jít o blud, ale třeba jen o neadekvátní důraz na některou stránku věrouky či spirituality nebo o určitou fragmentárnost pravd či zásad, kterou určitá spiritualita zastává), ale většinou se týká praxe zacházení s vlastními členy, vztahu k nečlenům skupiny, míry tolerance, schopnosti kooperace atd. Celou záležitost je možno charakterizovat tak, že těmto jevům nastavíme jako určité zrcadlo „kritéria církevnosti“, jak je uvádí postsynodální apoštolský list Jana Pavla II. Christifideles laici zejména v odst. 30.[24] Všimněme si zde několika hledisek: důraz není položen jen na úsilí o osobní svatost, ale také na „hlásání a předkládání víry, jakož i věroučné výchovy, která zahrnuje celý obsah víry“. Dále se vyžaduje „hluboce přesvědčené společenství“, a to jak s papežem, tak s diecézním biskupem a „vzájemná úcta ke všem formám církevního apoštolátu“ (zvýraznění v citacích autor). Tyto požadavky jsou mimo jiné interpretovány slovy: „Společenství s církví vyžaduje uznávat legitimní pluralismus laických sdružení a zároveň ochotu s nimi spolupracovat“. Ačkoliv v citovaných pasážích nikde nezazní ani slovo „sekta“, ani „sektářská mentalita“, jsou to požadavky, jejich naplnění sektářskou mentalitu vylučuje. A nejsou to požadavky nikterak maximalistické, spíš základní.

Ačkoliv zde stále tvrdíme, že sekta v pravém slova smyslu v katolické církvi nemůže existovat a neexistuje, je třeba přece jen uvést některé případy, které - ať už se sektou v pravém slova stanou nebo nestanou - nebezpečí, charakteristické pro sekty, v sobě skrývají.[25] Především zde jde o problém „guruismu“, totiž o případy, kdy se v složitém a nepřehledném světě dospělí, ale mnohdy nezralí jedinci stanou totálně závislí na vůdci, který (zpočátku) hlásá zcela ortodoxní nauku a vykonává - možná trochu extrémně důslednou - ortopraxi, ale ponenáhlu se stává nekontrolovatelným a nekritizovatelným manipulátorem, který si do svého blízkého okolí připouští jen ty, kteří s ním souhlasí, obdivují ho a podřizují se mu, zatímco „neposlušné“, kriticky a samostatně myslící buď citově vydírá, aby je „přivedl k rozumu“, nebo ze společenství vylučuje. Takováto skupina pak sice stále věří a hlásá zcela ortodoxní nauku, slaví svátosti a formálně uznává veškerou zákonitou autoritu v církvi, ve skutečnosti ale s ostatními částmi církve nijak efektivně nekomunikuje a podle autority se (příliš nebo vůbec) neřídí. Náročnost života, která vypadá velmi přitažlivě postupně mění v patologický perfekcionismus, kde není místa pro slabší. Skupina mívá potom dvě tváře - jednu, kterou ukazuje navenek, a ta může být dlouho považována za přijatelnou až bezchybnou, druhou tvář má uvnitř, ta se může velmi lišit od toho, co je dobré a co církev podporuje, ale o této tváři se po dlouhou dobu nikdo nic nedozví, nebo se dozví jen málo a zkresleně.[26]

Jinou variantou je skupina s podobně silným jedincem v čele a s náročným, výrazně profilovaným programem, která sice nehlásá explicite ani herezi, ani oddělení se od ostatních, ale určitým způsobem to dělá. Způsob může být například takový, že skupina nejen preferuje, ale přímo redukuje ve svém stylu křesťanský život na jednu jeho složku (například evangelizaci, a to určitým jediným stylem). To potom znamená, že zvláště méně zralé stoupence formuje v určité neúplnosti a jednostrannosti křesťanského života. Kromě toho teoreticky a zejména prakticky nepřipouští jiný styl života, než je její vlastní - ostatní s despektem označí za „mrtvé“, „vlažné“, „staromódní“ atd. Lidé v církvi se pak v její optice rozpadají na dva tábory: na ty, kteří s nimi souhlasí, podporují je a propagují - ti jsou „perspektivní“ a na ostatní, kteří se buď o ně nezajímají nebo jsou kritičtí, a ti se stávají buď nepřáteli nebo politováníhodnými vlažnými a neperspektivními křesťany.[27]

A konečně můžeme uvést i třetí typ „sektářského chování v církvi“, a to jsou společenství kolem vizionářů či jiných lidí s mesiánskými ambicemi. V lepším případě jsou to lidé, kteří jsou závislí na nějaké osobě, mající údajně zjevení, kteří se sdružují, mívají některé méně nápadné zvláštnosti buď v osobní zbožnosti nebo v liturgii, modlí se, chodí ke svátostem, ale mají jakýsi buď gnostický nebo „mesiánský komplex“. Tedy buď se považují za „lépe ve víře informované“, za podílníky na dokonalejším poznání zásluhou vizionáře, nebo se považují za jakýsi vyvolený zbytek opravdových a pravých, který má na starosti dokonání spásy světa (podobně jako 10 spravedlivých v chasidismu, na nichž stojí svět).[28] Horší variantou je, že nastoupili na místo vcelku neškodného náboženského blouznění patologie, obracející naruby křesťanskou morálku, vydělující skupinu z velké části z života církve a vážící její členy celoživotně.[29] Zde často selhává normální mezilidská komunikace a tito lidé tvoří naprosto nekompatibilní subkulturu. Prohlašují se mnohdy za katolíky, ale na učení, praxi a vedení zodpovědnými pastýři v církvi nijak nedbají.

2. Sekta a řehole

Nelze popřít, že v každé dobře zorganizované a navíc centrálně řízené společnosti, kterou katolické církev v zásadě je, se může vyskytovat značné nebezpečí uniformity. A je-li společnost početná, otevřená, ne elitářská a neklade-li na své příslušníky maximalistické požadavky, může se snadno stát homogenním společenstvím průměrných či bezbarvých jedinců. Právě na tato nebezpečí řada jedinců či skupin, později vykazujících sektářské tendence, reagovala. Nicméně v katolické tradici existuje geniální vynález, umožňujícím žít nadprůměrně náročně, případě věnovat se plně určitému segmentu pastorace či duchovního života a nevydělit se z celku církve. Tímto vynálezem jsou řehole, později kongregace a v nynější době do jisté míry hnutí (terminus technicus: movimenti) a trvalé komunity. Řehole umožňovaly a umožňují za přesně definovaných podmínek žít určité skupině určitým stylem. Tato skupina pak nemá právo vnucovat svůj styl života druhým a druzí nemají právo jí vyloučit pro její odlišnost. Tím, že řehole musí mít svá řeholní pravidla, která schvaluje biskup či papež (tedy někdo, kdo z této skupiny není) a tím, že je vizitována, je zabráněno nekontrolovatelné svévoli jedince, který by si skupinu zcela vytvářel po svém. Tím, že řehole mají navzájem velmi odlišná zaměření a styly života (kartuziáni a salesiáni, karmelitánky a sestry Carla de Foucauld, jezuité a redemptoristé - chceme-li sestavit kontrastní dvojice), je bráněno uniformitě uvnitř církve.

Řehole jsou tedy určitým „institucionalizováním výlučnosti zaměření a stylů života“ a mají vyzkoušené a dost silné pojistky proti sektářským deformacím.

Podobnou roli „institucionalizování různosti“, byť ve volnějším provedení, znamenají novodobá hnutí. Zde ovšem nejsou pojistky tak silné, moudré rozlišování jejich skutečných obdarování je proto víc než nutné. V této věci se kladou značné nároky zejména na pastýře církve.[30] I když hnutí nebo trvalé komunity společného života nemají tak přísné regulativy života, dané kanonickým právem, jako společnosti zasvěceného života, je dobré rozlišovat - jak už předvídal dokument Christifideles laici - která jsou církví uznaná, která ne a která se pohybují v oblastech, kde nechtějí být autoritou viděna. I zde je v každém případě třeba dbát na kritéria církevnosti, citovaná už výše.

3. Závěr

Sektářské skupiny, prvky chování, vůdci a ovládaní představují v katolické církvi nebezpečí pro jedince, někdy pro farnost, ale nejsou problémem celé diecéze nebo celé církve. Toto rozpoznání se zdá být důležité pro zabránění dvěma poměrně častým extrémům. Jedním je bohorovné přehlížení těchto nezdravých jevů, jehož důsledkem může být nedostatečná ochrana těch, kdo se stanou posléze obětmi takovýchto skupin a jedinců. Druhým pak je velká nervozita nad existencí těchto jevů, jakoby měly zničit celou církev nebo aspoň diecézi a iluze, že lze všem podobným excesům účinně předem zabránit. Zakončil bych proto jakousi metaforou: katolická církev je podobná botanické zahradě, nikoliv monokultuře, ovšem s vnitřním řádem, ředitelem a s vedoucími úseků. Ale plevel nepatří ani do botanické zahrady, ani do monokultury a o jeho rozlišení a likvidaci se mají starat pracovníci zahrady. Nedělají-li to, mají být upozorněni - jak vedením, tak návštěvníky. Měli by ovšem také rozeznat plevel od alergenů. Ty totiž mohou některým okolojdoucím návštěvníkům vadit, to ale neznamená, že mají být ze zahrady vykořeněny.