Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

8. O vzkříšení srozumitelně

z knihy Úvahy o utrpení a vzkříšení Páně (AO)

Dnes budeme mluvit o vzkříšení tak, aby to bylo srozumitelné i ostatním lidem kolem nás, což ale není věc jednoduchá. Když jsem si to probral ze všech stran, došel jsem k několika základním bodům, které je potřeba tomu všemu předřadit. Došel jsem k tomu, že kdyby za mnou někdo přišel, kdo by o křesťanství nic nevěděl a zeptal se mne, co to je vzkříšení, o němž slyšel, asi bych mu řekl, že mu nic nepovím. Ono se vzkříšení nedá vykládat izolovaně, to by odporovalo celému svědectví Písma.

Vzkříšený Pán se vždy ukazuje apoštolům. Když Pavel mluví o svém povolání, říká, že se nejprve ukázal Petrovi, potom asi pěti stům bratří najednou, ostatním učedníkům a nakonec i Pavlovi. Nikde ale nevidíme, že by se Pán Ježíš ukázal v Jeruzalémě, v Athénách, v Římě, tj. jaksi všem, grandiózním způsobem, aby všichni mohli padnout a najednou uvěřit. On svému vzkříšení nedělal žádnou propagaci. Jako vzkříšený se ukázal jen těm, kteří na to byli nějak připraveni, kteří měli již plnou, nebo částečnou víru, popř. v nich byla pro víru připravená půda. Velice výstižně to ukazuje vyprávění o učednících, jdoucích do Emaus:
„Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: ‚O čem to spolu cestou rozmlouváte?‘ Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: ‚Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!‘ On se jich zeptal: ‚A co to bylo?‘ Oni mu odpověděli: ‚Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli‘,“ (L 24, 13 - 24).

Tak tedy: „My jsme doufali,“ říkají ti učedníci, „že on je ten, který má vykoupit Izrael.“ Co to znamená? Absolutní „nevím“. Oni vůbec nevěřili, že by ukřižovaný Ježíš byl pro ně nějakou nadějí. Oni byli skrz naskrz zklamaní a nešťastní. Kdysi v Ježíše jaksi věřili, ale po ukřižování viděli, že jejich naděje je zmařená a že se tedy vykoupení nekoná. Zřejmě sice slyšeli něco o tom, že ženy našly prázdný hrob, ale jak je vidět, vůbec to s nimi nijak nepomohlo, protože nepředpokládají, že by Ježíš žil. Písmo to říká krásně: „Něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.“ Ačkoli byl Ježíš s nimi, nepoznali ho jako vzkříšeného.

„A on jim řekl: ‚Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?‘ Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma,“ (L 24, 25 - 27).

Co tedy Ježíš vlastně udělal? Shrnul a zopakoval to, co dělal celou dobu, když chodil po zemi, jenže to nyní vztáhl přímo ke své osobě. Ježíš je tímto svým výkladem musel připravit k tomu, aby ho nejprve přijali a aby v něm alespoň nějakým způsobem rozpoznali Mesiáše. A teprve po této přípravě, když ho donutili, aby s nimi šel ke stolu, když společně stolovali a když od nich zmizel, řeknou si: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ (L 24, 32). Kdy v něho uvěřili? Až po připraveném výkladu Písma a společném stolování, až po setkání s ním. Vyložil jim to, setkali se s ním - a oni potom uvěřili.

K tomuto textu ještě vrátíme a já teď budu pokračovat dál o tom, zda lze, či nelze srozumitelně vykládat vzkříšení. Z tohoto svědectví Písma i ze zkušenosti je jasné, že o vzkříšení není možné mluvit s člověkem, který na to není připraven. Odpověď mu máme odmítnout, i když se nás bude ptát, i když bude naléhat. Jediné, co mu v této chvíli můžeme říci je, že Ježíš skutečně žije a i kdyby se ptal dál, v tomto momentě to není možné vysvětlit.

Vzkříšení je zcela jasný a výlučný projev, vstup Božího jednání do lidských dějin, do lidského osudu. Bůh vzkřísil Ježíše a on vstává z mrtvých jako Boží Syn, jako ten, kdo je plný Boha. To znamená, že já nemohu mluvit srozumitelně o vzkříšení s člověkem, který o Bohu nic neví. Ne ve smyslu popisném, ale ve smyslu osobního vztahu a pochopení. Je-li pro někoho Bůh smyšlenkou, nebo jakousi neurčitou vidinou, jak si řada lidí připouští: „No, ono něco musí bejt!“, tak s ním ještě nemohu mluvit o vzkříšení. Protože jestli „něco“ musí být, tak já nevím, jaké to „něco“ je vzhledem ke mně a jaký vztah „to“ ke mně má. Vědět o vztahu mezi Bohem a člověkem je základní podmínkou, abychom mohli alespoň něco o vzkříšení pochopit.

O vzkříšení se nedá mluvit izolovaně ani v rámci Kristova života, protože svědectví Písma o tom takto nemluví. I když výpověď: „Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých,“ nebo: „Ježíš je vzkříšený Pán,“ je odpovědí základní a shrnující, přesto nám Písmo svědčí o Kristově životě jako o celku života, smrti a zmrtvýchvstání. Bez utrpení a smrti nelze mluvit o vzkříšení. Není možné je od sebe odtrhnout. Já jsem to připomínal před velikonocemi a nyní bych vás rád znovu odkázal na velikonoční liturgické texty, kde se zásadně mluví o obojím.

Již na Velký pátek se mluví o vzkříšení a na slavnost Zmrtvýchvstání se připomíná utrpení i smrt. Liturgie i evangelia (např. Janovo) to vidí v jednom pohledu a nedá se to od sebe odtrhnout. Chce-li tedy člověk někomu svědčit o vzkříšení, musí začít, přeneseně řečeno, od Mojžíše a proroků. To ovšem neznamená, že by člověk měl opravdu začít na první stránce Písma stvořením světa, ale je potřeba začít někde docela jinde než u vzkříšení a to už jsem u věci samé.

Když Pán Ježíš hlásal Boží království, neudělal si nějakou ohrádku, na níž by si napsal: „Zde se hlásá Boží království,“ a kdo by do ní nevlezl, tomu by o něm neřekl. Přeháním, ale chci tím říci, že nehlásal Boží království v prostředí, které by bylo vytrženo ze světa, ze života lidí. Pán Ježíš se setkával s lidmi v jejich konkrétních osudech a tam jim hlásal zvěst o království, což znamená, že tato zvěst musela navazovat na životní situaci Ježíšových posluchačů. Jeden je nemocen a Ježíš mu říká: „Vstaň, odpouštějí se ti hříchy.“ Ježíš vždy vycházel ze situace člověka s nímž se setkal, mluvil k lidem, neboť oni byli jako ovce bez pastýře. Ježíš viděl jejich situaci, a tak musel začít od pozice, na níž se jeho posluchači nalézali. Mimochodem, toto je největší umění kázání i jakéhokoli mluvení o víře.

Pán Ježíš tedy toto umění dokonale ovládal, vždyť zástup se na něho tlačil, lidé ho poslouchali. „Chytlo“ je to a vy víte, že vás „chytne“ jen to, co se týká vašeho života, nebo co vám nabízí únik z něho, to ale dlouho nevydrží. To, co se bezprostředně dotýká našich životů, tím se cítíme být osloveni.

Teď si připomeňme, jak tyto věci formuluje katechismus. Katechismus pana kardinála Tomáška, patřící svým duchem ke klasickým katechismům minulých staletí, má tři oddíly nadepsané: „Věř v pravdy Boží“, „Plň zákon Boží“ a „Žij v lásce Boží“. Tři imperativy - a je jedno kde se ty, človíčku, pohybuješ - ale tady máš pravdy Boží, tak jim věř. To je postup, který se v novější katechetice naštěstí opustil.

Prvním souhrnným vyjádřením byl ten tolik diskutovaný, ale přesto vynikající Holandský katechismus. Ten důsledně dodržuje takovýto postup: začíná od situace člověka, čtenáře nebo posluchače, a objevuje tak otázky, které si on v životě klade. Hledají se na ně odpovědi tak, jak se vyskytují v dějinách. Nejdříve se mluví o náboženství všeobecně, o jeho různých typech (islám, buiddhismus), dochází se k židovství, mluví se o židovském národě (nazývá se to „Cesta Izraele), o putování Izraele a jak v něm rostlo vědomí o Bohu a pak přichází Kristus, jako plná odpověď na tyto lidské otázky. Teprve nyní se může psát o Bohu jako o Otci. Takto jsou napsány i některé nové dogmatiky.

Začíná se tedy situací člověka a hledají se odpovědi na otázky, které si ten člověk klade. Nedivte se, že se u toho tak zdržuji, ale toto jsou otázky zásadní důležitosti, pokud chceme s někým mluvit o Bohu. Nepřipusťte, abyste se nechali vmanévrovat do situace, kdy jsou od vás žádány hotové výpovědi o Bohu, které pak posluchač posuzuje - to je možné, to není možné, to mohu přijmout, to nemohu přijmout. To je zásadně špatně. Kristus také tak nepostupoval, on přece nevystoupil a neřekl: „Tak, já jsem vyslanec Boží, tak vám jdu říct, že za prvé, za druhé... až za desáté - tohle všechno budete Pánu věřit, jinak...“ Tak to přece vůbec nebylo, ale bohužel se to tak později dělalo!

Člověk musí začít od situace posluchače. Pokud s ním chceme mluvit o vzkříšení (teď udělám skok, protože zde není možné vysvětlovat celé přivádění člověka k Bohu od začátku až do konce) předpokládá to, že jsme s ním již mluvili o Kristu, že už o něm něco ví a že jsme došli tak daleko, že už můžeme mluvit o vzkříšení.


***

Další texty k tématu "Vzkříšení" naleznete zde.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• 1. Utrpení
• (2.) Smrt a vzkříšení Páně
• 3. Boží záchrana přišla až potom...
• 4. Vzkříšení
• 5. Proč věříme ve vzkříšení
• 6. Nebyl-li Kristus vzkříšen, je vaše víra marná
• 7. Jaké bude vzkříšení?
• 9. Jak ale srozumitelně mluvit o vzkříšení?
• Závěrečné shrnutí