Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

Duchovní rozhovor s pacientem

Je duchovní rozhovor s pacientem útěcha nebo cesta k pravdě?

z knihy Malý kurz duchovní péče o nemocné

Sdělení diagnózy bývá chápáno jako sdělení ortelu. Je-li to diagnóza velmi nepříznivá, je považována za ortel smrti.  A mluvit o smrti se dnes většinou považuje za cosi nevhodného a neslušného. Ve společnosti, postavené na úspěchu, výkonu a ekonomických vztazích se jeví smrt jako něco nepatřičného, totiž jako skutečnost nikam nepatřící. A tak má být zapomenuta, neviděna nebo zakryta něčím „veselejším“. Jenže člověk, kterého se možnost smrti dotýká zblízka, nemá kam reálně uniknout. A tak pro někoho zbývá oblast náboženství, oblast duchovních rozhovorů, jako jediné východisko z této bezvýchodné situace. Pro jiné je to planá útěcha či podezřelá ideologie, kterou není radno nemocného zneklidňovat a zaměstnávat. Jenže pro nemocného není rozhodující, co o smyslu a významu duchovního rozhovoru soudíme my, kdo jsme okolo něho. Pro něho je důležité prožívání jeho osobní situace a  důležité je, co o duchovním rozhovoru soudí on sám.  A proto úcta k nemocnému, k jeho přáním a preferencím, je nezbytnou podmínkou péče, které má nemocnému skutečně prospět a respektovat jeho lidskou důstojnost až do konce života.   

Co rozumíme duchovním rozhovorem

Duchovní dimenze člověka má u jednotlivých lidí rozdílný rozsah i různou podobu. Chceme-li začít od základního a nejobecnějšího můžeme říci, že jde v každém případě a oblast nejhlubších jistot člověka a mnohdy také pro něho nejcennějších vzpomínek na lásku, nezištnou péči, ale také mnohdy podivuhodné momenty záchrany před nebezpečím, které v životě zažil. Jinak řečeno, jde o cenný vnitřní poklad člověka, která zpravidla každému a při jakékoliv příležitosti neukazuje. Rozhovor na tato témata se zpravidla děje až tehdy, když nemocný nabude k partnerovi rozhovoru důvěry a je přesvědčen, že mu bude rozuměno. Takovýto rozhovor má někdy výslovně náboženskou dimenzi, jindy je rozhovorem bez výslovně náboženských témat, ale přesto dotýkající se hloubek života. Banality v takovém rozhovoru nebývají přítomny a když, tak jen okrajově.

Obsah duchovního rozhovoru   

Téma dobrého duchovního rozhovoru určuje z velké části pacient sám. Duchovní rozhovor totiž není ani nezávazné povídání o krásných či zajímavých věcech, ani nějaké „náboženské školení“,  ale důvěrné sdílení věcí lidského nitra a hledání či upevňování dalších opor pro lidsky důstojné zvládnutí situace s neblahým výhledem. Pro člověka s explicitní náboženskou vírou je z velké části takového rozhovoru upevnění této víry. Prastaré i nejnovější zkušenosti ukazují, že nelze mít za to, že věřící člověk, například hluboce věřící křesťan, musí vstupovat do oblasti těžké nemoci a blížícího se umírání bez problémů, lehce, vždy a stále vyrovnaně. Setkání s nemocí, nemohoucností a blížící se smrtí mohou znamenat i pro věřícího velký otřes víry, může to být pro něho doba velkého zápasu o víru, která mu byla po celý dosavadní život oporou. Duchovní rozhovor má tedy napomoci k tomu, aby se víra člověka stala opět oporou, aby se spojil vnitřní svět víry a vnější svět prožívané nemoci tak, aby víra byla i pro tyto situace nosnou. To se ovšem nestane nějakou ideologizací, přesvědčováním nebo dokonce nátlakem ze strany toho, kdo s nemocným mluví. Jakkoliv jsou péče, doprovázení a duchovní rozhovory důležitou pomocí, je víra skutečností, která se rodí v srdci člověka, aniž ji my můžeme zvenčí  vytvořit nebo nějak podstatně ovlivnit. Ten, kdo s nemocným mluví, může zůstávat věrně po jeho boku, může (a měl by) setrvávat věrně ve své víře a musí respektovat tvar, sílu i hloubku víry nemocného. Jen tak mu může být skutečně oporou a pomocí.      

Útěcha a pravda

V čem tedy spočívá útěcha duchovního rozhovoru, který se vede v souvislosti s oznámením  nebo dalším vnímáním velmi závažné diagnózy se špatnou prognózou? Můžeme říci, že v pravdě. Pravdou ale zde nerozumím jen pravdu o skutečném zdravotním stavu – ta je pro různé nemocné různě subjektivně důležitá, ale není sama o sobě nosná. Jde také o pravdu o ceně života nemocného. Věřícího křesťana lze například ujistit, že svou cenu pro Boha neztratil. Jde o pravdu o celém smyslu a ceně života. Není přece pravdou, že nemoc celek života nemocného znehodnotila, že nic už nemá smysl a cenu – ač se to nemocnému může právě tak jevit. Jde o pravdu obsahů víry nemocného, které se mu v těžkých chvílích vyrovnávání se s nemocí a blížící se smrtí mohou jevit jako zamlžené, roztřesené a nejisté, ačkoliv dříve pro něho byly zřejmé a pevné. Obrazně řečeno: duchovní rozhovor není podivná podpůrná berlička, ale má být pomocí k upevnění těch nejhlubších vnitřních jistot, na nichž život člověka stál v nejlepších dobách jeho života, případně může otevírat cestu k těm hloubkám víry, které nemocný objevuje až tehdy, když mu řadu druhořadých jistoto a opor jeho stav jednu po druhé odebírá. 

A my sami?

Řada hodných a poctivých lidí se domnívá, že duchovní rozhovor mohou vést jen odborníci, tedy zpravidla duchovní. Domnívají se totiž, že obsahem duchovních rozhovorů je buď poučování nebo hledání odpovědí na komplikované náboženské otázky. Jenže takto je to málokdy. Člověk, který je partnerem duchovního rozhovoru, se mnohdy podobá spíš dobře očištěnému zrcadlu, než malíři. Tedy poslouží k tomu, aby nemocný měl s kým mluvit (mnohdy: měl ke komu mluvit), totiž s někým, kdo je s ním, kdo ho chápe, ale ne kdo ho školí a poučuje. A tak lze říci, že naše vnímavost, vcítivost a samozřejmě také naše obecně lidské a spirituální zkušenosti jsou nutnou a mnohdy i postačující výbavou pro duchovní rozhovor i ve vypjatých chvílích nemoci. Nechci tím tvrdit, že se o duchovní rozhovor má pokoušet každý či se do něho přímo vrhat. Je řada situací, kdy znalosti, zkušenost a osobní duchovní kompetence jsou nutné. Ale chci povzbudit každého, aby neuhýbal, je-li nemocným jako partner takového rozhovoru vyvolen. Může mu pomoci – mnohem víc svou existencí, vnímáním a třeba i poctivou a přiznanou bezradností, než opakováním rádoby útěšných frází nebo složitými výklady, které potěší snad jedině jejich původce. 


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 23.11.

1 Mak 2,15-29; Lk 19,41-44

Komentář k 1 Mak 2,15-29: Horlivost pro Hospodina, dnes těžko pochopitelná. Proto tvrdíme, že je málo „povolání“. Rozhodnutí obětovat se, nelze-li jinak, odejít na poušť. A odtamtud zachraňovat…

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...