Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

Etika

Co v charitní práci vyžaduje etické jednání?

z knihy Malý kurz duchovní péče o nemocné

Při povrchním pohledu by se mohlo zdát, že etika v křesťanském prostředí požaduje a představuje výzvu k nekonečné a neohraničené obětavosti, apel na žití úplné a trvalé bezkonfliktnosti a výzvu k úplnému potlačení osobních přání a nároků tak, aby člověk uspokojil veškeré nároky klientů. Byl by to omyl. Neomezenou obětavost a extrémní výkonnost nelze rozumně od nikoho dlouhodobě vyžadovat. A skutečně etické jednání bere ohled na všechny účastníky v určitém životní prostředí. Tedy v charitní práci musí brát ohledy jak na poskytovatele péče tak na příjemce péče a snažit se respektovat a chránit jejich lidskou důstojnost a oprávněné zájmy.

Nejprve se podíváme na některé oblasti života a práce, abychom promýšleli, co etické jednání v nich vyžaduje. V druhé části se zastavíme u některých současných problémů.

I. Meziosobní vztahy

Obecný požadavek lásky k bližnímu a snahu druhému člověku nijak neškodit jistě není  třeba v tomto prostředí zdůrazňovat. Shrňme ale, na jakých základech tyto požadavky stojí.

-„Co chceš (nechceš), aby bližní dělali tobě, to dělej (nedělej) ty jim“. Tato reciprocita nároku a ohledu stojí na předpokladu, že uznáváme stejnou důstojnost a stejná základní práva každého člověka bez rozdílu pohlaví, věku, zdravotního stavu, rasy, národnosti, apod.

-„Co jsme my, budete i vy, co jste vy, byli jsme i my“. Tento starý nápis na vratech u mnoha hřbitovů platí i pro život, pro styk nemocných a zdravých. Zdravý (ošetřující nebo pečující) člověk bude dříve nebo později také tím, kdo bude ošetření nebo péči potřebovat.  

-„Člověk je stvořen k obrazu a podobenství Božímu“. Tato věta, odvozená z bible, je přinejmenším pro křesťana důrazným upozorněním, aby přiznal každému nejen stejnou důstojnost, ale i šanci růstu ve schopnosti dělat dobro.   

V prostředí charitní péče, resp. v oblasti pomáhajících profesí, můžeme zdůraznit tři prvky meziosobních vztahů: úctu, blízkost a distanci, které mají mít svou žádoucí etickou dimenzi.

a) úcta. Vztahy zdravý-nemocný, mohoucí-nemohoucí či pečovatel-klient jsou vztahy, zakládající určitou nerovnováhu. Ten druhý je vždy více či méně odkázána na prvého. Má méně možností a schopností něco tvořit, může být i esteticky svým duševním stavem, zevnějškem, upraveností atd.  velmi znevýhodněn. Přesto je zásadním požadavkem opravdová úcta k takto znevýhodněnému a závislému člověku, která začíná oslovením jménem (ne familiární „babičko“, „dědečku“ atd.) a pokračuje respektováním jeho názorů a preferencí až po náboženskou orientaci a snahou respektovat jeho oprávněná a splnitelná přání.  

b) blízkost. Sebelepší odborná péče může být pro klienta ledově studená až ponižující, chybí-li přirozená a taktní lidská blízkost. Není samozřejmě možné zařadit každého klienta do pozice, jakou má blízký člen rodiny. Ale na druhé straně klient může mnohdy právem očekávat, že alespoň něco lidských vztahů, které mu pro jeho osamělost více či méně chybí, mu pečující osoba nahradí.  Hned je ale třeba doufat, že požadavky klienta na lidskou blízkost pečujícího nemají váhu absolutního nároku a mohou být mnohdy nerealistické a nesplnitelné. Proto je třeba mluvit o i vzdálenosti, kterou si pečující musí udržovat.

c) distance. Udržení určité distance vůči klientovi jakkoliv potřebnému či zuboženému je nutným požadavkem dobré profesionální péče. Klient si nemůže pečující osobu „přisvojit“, nemůže jí svými nároky zneschopnit tak, že by nemohla dostatečně sloužit druhým nebo sama ve svém životě by trvale strádala. Jinak řečeno: podmínkou schopnosti ke službě je udržet si schopnost rozdělení času a sil podle objektivních potřeb klientů a podle vlastních možností a schopností a to i za cenu, že klient nebude zcela spokojen. Udržení si optimální distance vůči klientovi a vůči jeho strádání není projevem necitelnosti, není to etický nedostatek. Je to prostě nutný požadavek, který je třeba v pomáhající profesi respektovat. Dlouhodobá neschopnost na tuto podmínku přistoupit není znakem bezmezné obětavosti ale známkou toho, že dotyčný člověk není pro tuto práci vhodný.

II. Vztah k životu a smrti

Život je dnes vysoce ceněn, mnohdy je považován za absolutní hodnotu, pro kterou lze obětovat všechno a s jejímž zánikem všechny hodnoty člověka končí. Na druhé straně je ale ohrožován tím, že mnohdy není chápán jako svrchovaný dar ale jako skutečnost, kterou lze podle vlastního uvážení disponovat. Projevuje se to zejména v diskusích o interrupcích a o euthanasii. Katolická církev požaduje důsledně ochranu života od počátku do konce, tedy od početí po smrt. To ale neznamená, že by požadovala prodlužování či udržování života za jakoukoliv cenu a za všech okolností. Staví se ale vždy proti jeho svévolnému ukončení.  

Pro člověka nemá cenu jen život sám jakožto holá skutečnost fungování organismu. Vždy je s úvahami o životě spojena i jeho náplň. Člověk potřebuje žít pro někoho – pro něco – s vědomím určité užitečnosti – s prožíváním smyslu života. Ve dnešní společnosti existuje řada bludných přesvědčení, že v oslabení nemoci či stáří se tyto prvky náplně a potom i smyslu života zmenšují k nule a zanikají. Lidé mají dojem, že život starého nebo nemocného člověka nemá či nemůže mát žádnou náplň a že tedy postrádá smyslu. K dobrým etickým postojům proto patří nejen chránit život v jeho biologickém smyslu ale chránit nebo rozmnožovat jeho náplň pomáhat k nalezení jeho smyslu i v situacích oslabení nemocí nebo stářím. 

Smrt je sice v tisíceré podobě přítomna ve virtuálním světě televizních obrazovek a  počítačových her, ale smrt, která se člověka reálně a osobně týká, je důsledně vytlačována jak z obzoru tak z hovorů dnešních lidí. Dělá se, jako by nebyla. Zkušenost ale ukazuje, že řada lidí, kteří se ve své nemoci ke smrti blíží, jí berou vážně a potřebují o ní mluvit. Právě tak zřejmě většina těch, kdo se ke smrti skutečně přibližují, počítá s nějakou formou existence po smrti. Člověk si své totální osobní nebytí představuje těžko. Jakkoliv nemůžeme a nemáme klientům „prorokovat“ čas, případně okolnosti jejich smrti, nebylo by vůbec etické nechtít brát smrt na vědomí  a odmítat o ní hovořit. Nezbývá, než se snažit přijmout smrt jako realitu, která se týká nás osobně i všech druhých lidí. Příprava na ní a její prožití je úkolem člověka.

To, co po smrti zůstává. Zůstávají předměty, které mají pro blízké zesnulého cenu nebo které měly cenu pro samotného zesnulého, ač může jít o věci, které jsou obecně třeba bezcennými tretkami.  Ty si zasluhují uctivého zacházení, protože neúcta k nim je blízkými považována (právem) za projevy neúcty k zesnulému. A zůstávají také vztahy. I ty si zasluhují úcty. Je třeba pomáhat pozůstalým, aby objevili, že vztahy, které měli k zesnulému, v jejich životě trvají a nesou třeba i mnohé ovoce, nezůstaly minulostí, na kterou je třeba zapomenout. Smrt ale tyto vztahy zraňuje. Bolest nad tím, že se už nemohou dál rozvíjet, je autentickou bolestí a máme pozůstalým dopřát čas, prostor a patřičnou dávku trpělivosti, aby mohly tyto své smutky prožít.  Ani ve jménu křesťanské naděje na vzkříšení nemáme právo lidem „škrtat“ jejich smutky. Nemají být trvalým vztahem, ale třeba je „odžít“.

III. Některé současné problémy 

Etika a finance. Tvrdá závislost lékařské a ošetřovatelské péče na finančních zdrojích je pro mnohé z nás do jisté míry novou zkušeností. Tato závislost se může zdát být s etikou neslučitelným a pro obětavost lásky zbytečným tématem. Nicméně správné rozdělení finančních zdrojů, které jsou vždy omezené a nikoliv nekonečné, je vážným a nesnadným etickým problémem. Na druhé straně nám lepší či horší řešení těchto problémů nesmí zakrýt skutečnost, že lidský vztah není v podstatě na financích závislý a není nahraditelný sebelepšími finančními možnostmi. Je ale pravdou,  že nedostatek finančních prostředků přináší řadu etických problémů jak v ohledu na kvalitu a rozsah poskytovaní péče atak v rozhodování, koho a v jakém ohledu při rozdělování určitého množství prostředků upřednostnit. Otázka věku zde může hrát významnou roli. Přesto zřejmě cítíme, že není možno jako jediné hledisko uplatňovat hledisko perspektivy života, tedy stáří, a „neperspektivní“ osoby v jejich nárocích na péči automaticky znevýhodňovat.   

Střet generací. Současná demografická situace v Evropě, naší zemi nevyjímaje, není dobrá a bude se dlouhodobě zhoršovat. Populace stárne a bude stárnout ještě více proto, poněvadž dlouhodobě se rodí málo dětí a prodlužuje se střední délka života. To znamená, že bude v populaci ubývat procento lidí v produktivním věku a poroste procento lidí v důchodovém věku. Navíc je známo, že vyšší věkové ročníky spotřebují ve zdravotnictví (pochopitelně) relativně vetší podíl prostředků než zpravidla zdraví mladí lidé. Mluví se o přicházejícím problému, nazývaném „střet generací“. Lze totiž předpokládat, že lidé v produktivním věku nebudou chtít odevzdávat většinu toho, co vyprodukují, početné (neproduktivní) starší generaci. Navíc společnost, která je orientovaná na výkon, mládí a úspěšnost, nepěstuje úctu ke stáří a necení ho. Je důvodné podezření, že občasná  nenápadná ale účinná podpora euthanasie ve veřejném mínění, je projevem těchto strachů z růstu „neproduktivní a nákladné“ vrstvy starých a nemocných osob.   

Euthanasie. Euthanasií zde rozumíme vědomé ukončení života nemocného nebo starého člověka chtěným činem, tedy buď formou asistované sebevraždy nebo podáním smrtící látky na žádost pacienta. Za euthanasii nemá být označováno ukončení léčby nebo resuscitace, které nevedou k nabytí života bez pomocí přístrojů. Tento případ znamená, že člověku je „dovoleno zemřít“ smrtí, která přichází sama, není způsobena někým druhým. Euthanasie je za určitých podmínek zákonně legalizována v některých zemích (Holandsko, Belgie, jedna australská provincie) a v jiných je tolerována. Naše zákonodárství ji zakazuje, tak je tomu i v řadě dalších zemí Evropy. Nicméně sympatie ve veřejnosti jsou vůči ní značné a obavy z jejího zneužití naivně malé. Tyto sympatie jsou zřejmě způsobeny jednak zkušeností se špatně tlumenou bolestí zejména u onkologických pacientů, což se dnes považuje za hrubé selhání lékařské péče, jednak tím, že není chápáno zvládnuté utrpení jakožto součást  v plnosti prožitého života. Euthanasii důsledně odmítají křesťané pro již výše zmiňovanou úctu a nedotknutelnost života od početí po smrt a odmítá jí také řada jiných lidí, kteří si jsou vědomi možnosti zneužití (např. kvůli dědictví) a sebelepší svévolné manipulace s životem například z ekonomických důvodů („Abyste nezabírali místo a nečerpali finance, nabídneme vám bezbolestnou „humánní“ smrt“). Zkušenosti s nelidskými vztahy lidí k jejich starým rodičům, známé z domovů důchodců a léčeben dlouhodobě nemocných, mohou být pro ty, kdo je berou vážně, dostatečným varováním.   

IV. Závěr

Etika není ani křesťanská specialita ani jakási zbytečná nadstavba k odborné péči o nemocné nebo nemohoucí lidi. Její znalost a respektování je pomocí k tomu, aby se s potřebnými lidmi zacházelo tak, aby nebylo uráženo a ponižováno jejich lidství, ale aby bylo respektováno. Právě tak je pomocí k tomu, aby na ošetřující a pomáhající nebyly kladeny nelidské či nadlidské nároky a tak aby ani oni nebyli připravováni o svou důstojnost a schopnost dále potřebným pomáhat.  Etika je na první pohled „neproduktivní“, někdy by se docela zdálo, že její respektování a uplatňování jen zdržuje nebo tvoří zbytečné náklady. Pokud bychom chápali péči o potřebné pouze jako projevy „výkonu“, mohlo by to tak být. Pokud je chápeme jako projevy lidství, které druhým pomáhají zajistit co nejplnější prožívání jejich lidské důstojnosti i v podmínkách velmi ztížených, je etika pomocí, jak toto uskutečňovat. A pokud bereme vážně přikázání, které v evangeliích Ježíš označuje za jedno ze dvou největších, totiž milovat bližního jako sebe samého, potom je etika cestou k jeho naplňování. 

 


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Úterý 21.11.

2 Mak 6,18-31; Lk 19,1-10

Komentář k Lk 19,1-10: I z doby nedávné ke mně mluví vzory statečnosti a odporu. Následování Ježíše předpokládá odvahu postavit se většině. Připravuji se na to?

Zdroj: Nedělní liturgie

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...