Sekce: Knihovna

Ludvík Armbruster , Aleš Palán

Na studiích v Římě

z knihy Tokijské květy , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

To, co jsi v Římě studoval, byla svým způsobem obdoba filozofického kurzu z Děčína?

Děčín byl spíše obdobou tříletého filozofického kurzu na papežské Gregoriánské univerzitě, kopírovali zdejší programy. V Římě mi byli oporou čeští jezuité. Pater Špidlík v Orientálním ústavu, tenkrát mladý kněz, který se vyznačoval vtipem a sklony k rýmování. Filozofickou teologii na Gregoriáně vyučoval pater Kořínek, těžkomyslný, ale hodný člověk; co chvíli na něco naříkal a Špidlík na něj vytvořil epigram: „Zase vstávat, pro Pána, jsem to chudák od rána.“ Když se pak se mnou loučili a já odjížděl do Japonska, napsal pro mne pater Kořínek ve své trudnomyslnosti a lásce báseň, kterou nám přednesl. Mělo to být srdcervoucí, jak odjíždím za moře – tenkrát ještě panoval starý zvyk, že se zámořští misionáři nevracejí, odjížděl jsem doživotně –, ale já si nemohl pomoci a vybuchl jsem smíchem. Chudák Kořínek...

Který z profesorů se ti zapsal do srdce?

Na lovaňské katolické univerzitě v Belgii se pokusil Joseph Maréchal interpretovat tomistickou filozofii ve světle Kantova kriticismu, a zároveň interpretovat Kanta ve světle svatého Tomáše. Naši profesoři v Děčíně tomu velmi fandili, a tedy my studenti taky; se svou trochou francouzštiny z reálného gymnázia jsem se pustil do četby Maréchala. Jenže v Římě nebyl Maréchal moc rád viděn, tam panovala spíš přísná neoscholastika.. Mezi našimi profesory byl ovšem i Belgičan P. Jean Delannoy, který přednášel racionální psychologii a ve svém srdci byl marešalián; i když nemohl veřejně všechno vyslovovat. Velmi jsem si vážil i francouzského profesora René Arnou, který přednášel filozofickou teologii.

Dalo by se říct, že úroveň studia byla na Gregoriáně znatelně vyšší než v Děčíně?

Většina našich děčínských profesorů vystudovala právě na Gregoriáně. Samozřejmě: tam měli mnohem lepší knihovnu, mezi profesory byli Italové – kupodivu v menšině –, Němci, Francouzi, Belgičané, Angličané…, takže předpoklady byly lepší než na malém provinčním institutu v severních Čechách. Ale na druhé straně studovaly v Římě masy bohoslovců, na přednáškách či seminářích nás bylo třeba dvě stě ve třídě. V Děčíně jsme měli snadnější přístup ke svým profesorům.

Seminář s dvěma sty účastníky – to přece nemůže fungovat.

Doma v římském scholastikátě jsme byli přátelský kroužek jezuitů-studentů filozofie, bylo nás nějakých dvacet a staral se o nás repetitor – v Anglii mu říkají tutor. Já jsem se při tom stále doučoval italštinu, v živém hovoru a z učebnice. Každý den jsem se naučil jedno přísloví. Odpoledne jsme mívali povinnou hodinovou vycházku a jak jsem kráčel vedle nějakého Itala, hned jsem si na něm své čerstvé přísloví nacvičil.

Navozoval jsi situaci, abys ho mohl použít?

Kdepak, sypal jsem to hlava nehlava – a spolužáci se smáli.

Jak jste trávili prázdniny?

Dnes se studenti rozprchnou, ale tenkrát jsme je trávili společně. Když z Říma vyjedeš na jihovýchod, jsou tam kolem Frascati na pahorcích vinice. Tam má i papež své letní sídlo v Castel Gandolfo. Nedaleko odtud měli římští jezuité gymnázium s internátem pro šlechtické synky Nobile collegio di Mondragone. Ti byli v létě pryč a my zaujali jejich místa. Tam jsme trávili nejdřív čtrnáct dní velkých prázdnin. S úlevou jsme přijali vyhlášení prázdninového představeného, že po dobu velkých prázdnin platí jenom desatero Božích přikázání. V následujících týdnech malých prázdnin už byl prostor i pro studium. Jezdili jsme se i koupat k moři. Mezi kolegy studenty teologie byl jeden šlechtic, jehož tetička měla u moře krásnou soukromou pláž s piniemi, kterou jsme směli používat. Nabádali nás sice k ostražitosti, že všechny pláže ještě nejsou odminované, nicméně si nevzpomínám, že by pod námi bylo něco vybuchlo.

Pater generál Janssens – profesor teologie, distingovaný, hodný, asketický a trošku „papírový“ muž – nám poslal koncem školního roku dopis, v němž nás instruoval, jak máme my scholastici správně trávit prázdniny. Vycházel z přesvědčení, že dnešní mládež neví, jak by se vlastně měla rekreovat. Mohli jsme se tedy podle něj koupat v moři, ale jenom jednou denně. A přitom mít pořádné plavky, odshora až dolů. To byla rána do rozpočtu naší jezuitské koleje, poněvadž nám rektor právě zakoupil nové vlněné plavky normální evropské velikosti a neměl prostředky na nákup dalších.

Možná vycházel ze zkušeností z Belgie, kde je Severní moře studené a jednou se v něm vykoupat je tak akorát.

On prostě věděl všechno lépe… Později ve Frankfurtu na teologii nám náš německý profesor kanonického práva P. Robert Koffler vysvětloval, jak jednotlivé národy přistupují k plnění různých nařízení. „Když v Římě nařídí, že máme skákat 80 centimetrů, tak si my Němci normu zvedneme na 100, ale současně se proti tomu začneme bouřit a rozčilovat. Kdežto Italové to přivítají s potleskem jako nádherný nápad, který vnímají jako cílovou představu, k níž se mají pozvolna blížit. A francouzský přístup prý je: napřed to přeložíme do francouzštiny (a ejhle, při překladu všechny nesnáze zmizí).

Jak jste si tenkrát poradili s koupáním v moři?

Náš italský rektor pater Giorgi prohlásil: „V pravidlech pro představeného mám předepsáno meditovat každý den půl hodiny o tom, jak plním svůj úřad. Stojí tam taky, že místo toho mohu meditovat obden, ale pak celou hodinu. Když to vezmeme jako klíč k dopisu patera generála, tak můžeme buďto jezdit k moři každý den a jednou se tam vykoupat, nebo jet každý druhý den a koupat se dvakrát. Do kamionu, kterým jsme k moři jezdili, jsme se stejně všichni nevešli, takže jsme byli rozděleni na dvě skupiny a každý z nás se k moři dostal jen obden.

A koupali jste se pouze dvakrát.

Ano, dvakrát – to znamená celé dopoledne, pak byl oběd, a pak podruhé – celé odpoledne.

Aha...

Přesně tak: aha. Pro mne to byla nádherná lekce vhledu do církevnického prostředí; naučili jsme se, jak chápat římské předpisy, aby byli všichni spokojení. A ty plavky? Ty jsme vyřešili tak, že jsme si do vody brali tričko. Když jsme z vody vylezli a začalo nás to studit, svlékli jsme je. Příkaz jsme splnili: při koupání jsme byli celí oblečení… Představený prázdnin, zavalitý a dost široký pater Veletrani to celé řídil velmi benevolentně. Tenkrát se dělaly takové akademie, různé legrační výstupy, a Italové na něj složili píseň, kterou jsme mu pak prozpěvovali na nápěv římských stornellů: Il padre Veletrani, pidi bim pidi bim pidi bimpopo atd atd se zakončením: Soltanto quando nuota, pidi bim pidi bim pidi bimpopo, non è figlio d´un re, d´un re, d´un re. Opěvovali jsme ho, že ho lze chválit ze všech stran, jenom když jde plavat, už není královským synem. On z toho měl náramnou radost. Do Říma jsme se pak vraceli s chutí do práce; byly to hezké prázdniny.

Byl jsi v kontaktu s český seminářem v Římě, s Nepomucenem?

Navštívili jsme Nepomucenum už s Jardou Vančurou na našem výletu do Itálie před vstupem do noviciátu. I nyní na studiích v Římě jsem byl s českými bohoslovci ve styku, i když nechodili na Gregoriánu, nýbrž na Lateránskou univerzitu. Vídali jsme se zejména při různých národních příležitostech. A pak v Římě sídlilo české vysílání vatikánského rozhlasu, tenkrát do éteru četli zřetelně a pomalu různé církevní dokumenty, které se nedaly posílat poštou.

Zpráv z vlasti bylo pomálu.

Přáli jsme bolševikům, aby šli co nejdřív od válu, ale bylo to naopak čím dál trudnější. Zpráv z domova bylo skutečně naprosté minimum. Když jsem pak byl v šestapadesátém roce ve Frankfurtu, bylo mi divné, jak se Svobodná Evropa a další vysílačky snažily posilovat Maďary v jejich povstání, přestože bylo jasné, že je Západ vojensky nepodpoří a celé to skončí strašlivě. Po zásahu sovětských tanků následoval exodus francouzských intelektuálů z komunistické strany; Sartre odsoudil ruský komunismus, že podřizuje skutečnost představám strany, a je tedy vlastně protismyslně čirým idealismem.

Prodělal jsi v Římě nějakou myšlenkovou katarzi v tom smyslu, že sis připustil, že se domů zřejmě už nikdy nevrátíš?

S tím jsem počítal od začátku, když jsem se hlásil do misií.

                                                                                                                              (Redakčně upraveno)


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 28. 3., Zelený čtvrtek

1. čtení - Ex 12,1-8.11-14; Žl 116; Evangelium - Jan 13,1-15

Komentář k Jan 13,1-15: Mytí nohou je obrazem Ježíšovy lásky a znakem služebnosti církve. Bez ohledu na to, zda jde o ženy či muže. Chci naplňovat vizi církve, která slouží všem? Zde nejde jen o rituál…

Zdroj: Nedělní liturgie

Terezie z Avily - výročí narození

(27. 3. 2024) Svatá Terezie od Ježíše, "Terezie z Ávily" (28. 3. 1515 Ávila – 4. 10. 1582 Alba de Tormes) Nic ať tě…

Velikonoční triduum den po dni (papež František)

Velikonoční triduum den po dni (papež František)
(26. 3. 2024) I v současné pandemii je Kristův kříž jako maják a znamení naděje, která neklame. (z webu velikonoce.vira.cz)

Prožijte Velikonoce s dětmi krok za krokem

Prožijte Velikonoce s dětmi krok za krokem
(25. 3. 2024) Nabízíme několik jednoduchých podkladů, jak projít s dětmi od Květné neděle až ke vzkříšení.

Zelený čtvrtek

(25. 3. 2024) Význam a obsah Zeleného čtvrtku. Proč je zelený?

Časně ráno 25. března 1951 v zajateckém táboře v Severní Korei

(25. 3. 2024) Časně ráno 25. března 1951, na Hod Boží velikonoční, vylekal Emil Kapaun všechny ostatní zajatce. Přemluvil totiž čínské…

24. 3. 1944 zastřelili nacisté celou rodinu Ulmových (Polsko)

24. 3. 1944 zastřelili nacisté celou rodinu Ulmových (Polsko)
(23. 3. 2024) kvůli tomu, že ukrývali pronásledované židy. 

Zvěstování Páně (25.3.)

(22. 3. 2024) Žádný učený z nebe nespadl a z nebe nespadl ani Bůh. Bůh si zvolil svou cestu do světa prostřednictvím člověka, který se…


Konference Jak slyšet Boží hlas s Petem Greigem 
22. – 23. 3. 2024 v Praze.