Vysvětlivky a poznámky

1 Text je převzat z 22. kapitoly 2. knihy Výstupu na horu Karmel, odtud odvolávka na „předcházející kapitolu“. Název tohoto úryvku, jeho rozdělení a podnadpisy pocházejí od překladatele a neodpovídají originálu.

2 „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu“ (ekum. překlad)

3 Ve skutečnosti jde o první knihu Samuelovu; v minulosti byly často knihy Samuelovy označovány jako Královské, čímž dnes označované knihy Královské byly číslované jako třetí a čtvrtá.
4 Ve skutečnosti šlo o kněze Ebjátara.
5Autor se zde odvolává na předcházející kapitoly svého díla (srov. pozn. 1).
1Četné případy jsou citovány v A.K. (H. DU MANOIR), Maria. Études sura la Sainte Vierge, 2. díl, Paris, 1951.
2 F. DE JÉSUS CHAUVET, El culto Guadalupano del Tepeyac. Sus orígenes y sus criticos en el siglo XVI, Mexico, 1978, a probíhající práce ve dvou Společnostech pro guadalupské studium.
3 K jednomu kongresu došlo ve dnech 12.-15. 12. 1981 v San Antonio (USA) k 450. výročí zjevení.
4 R. LAURENTIN, Catherine Labouré et la médaille miraculeuse. Documents authentiques, Lethielleux, Paris, 1976-1979.
5 J. STERN, La Salette. Documents I, DDB, Paris, 1980; E. BASSET, Le fait de La Salette, Cerf, Paris, 1955; J. JOAUEN, La grâce de La Salette, Cerf, Paris, 1946 a 1964.
6 R. LAURENTIN, Lourdes. Documents authentiques, Lethielleux, Paris, 1958.
7 R. LAURENTIN, Pontmain, Laval, 1971 (3 díly).
8 F. TOUSSAINT- J. JOSET, Beauraing, DDB, Paris, 1981.
9 Notre Dame de Banneux, Études et documents, Tournai, Casterman, 1954.
10 B. BILLET, Vraies et fausses apparitions, Lethielleux, Paris, 1973.
11 Acta mariana Joannis XXIII, Pas Verlag, Zürich; DC 56, 1959, 274-275; sr. S. Th. 2-2 q- 174, a. 6, ad 3.
12 L. VOLKEN, Le rivelazioni nella chiesa, EP, Roma, 1963, 231-238.
13 Malebrancheův výrok pro definování představivosti.
14 L. VOLKEN, cit.dílo 76-86.
15 Sess. 11 v Conciliorum oecumenicorum decreta, Herder, Bologna, ed. 1973, 635.
16 Ib., 637, řádek 29.
17 Tridentský koncil sess. 25, 4. 12. 1563, ib. 776.
18 De Servorum Dei beatificatione (1734-1738), lib. II, cap. 32, n. 11; sr. lib. III, cap. 53, n. 15.
19 Decreta authentica Congregationis ritum 3, 1900 n. 3336, 48.
20 Ib. 79.
21 AAS 1905, 373-4.
22 Actes de Saint Pie X, Bonne Presse, Paris, III. díl, 175.
23 Sess. R, can. 16, DS 1566; L. VOLKEN, cit. dílo 220.
24 Atti del Congresso di Lisbona-Fatima, Accademia Mariana, Roma, 1970, VI. díl, 3-12: Ortiz; a 207-222: Moreira.
25 V Supplément a Vie spirituelle, 1937, 46-48.
26 D. BERTETTO, Acta mariana Johannis XXIII, Pas Verlag, Zürich, 1954; DC 56, 1959, col. 274-5.
27 W. VOGELS, Il n’y aura plus de prophetes! v Nouvelle Revue Théologique, 1979, 844-859.
[1] V dekretu o ospravedlnění používá Tridentský koncil pojmu „zvláštní zjevení“ (revelatio specialis), Denzinger-Schönmetzer, Enchiridion Symbolorum, č. 1540 a 1566; v koncilních aktech se objevuje vyjádření „osobní zjevení“ (revelatio particularis), Concilium Tridentinum (Editio Societatis Goerresianae Freiburg/Br. T. 5,1911) 5; 537; 561; 569. P. Adnes k tomu říká: „terminologie moins classique, mais peut-etre meilleure, dont on ne se fera pas faute d’user“, Révélations privées v Dictionnaire de Spiritualité, fasc. 86-88, 1987, 482.
2 O „soukromých zjeveních“ viz studie K. Rahnera, Visionen und Prophezeiungen (Questiones Disputatae 4), Herder 19582; Privatoffenbarung v LThK, 8. díl, 772-773; Privatoffenbarung v Sacramentum mundi, 3. díl, 1285-1287; Prophetismus v Sacramentum mundi, 13. díl, 1315-1321; N. Baumert, Die Gnadengaben in der Kirche. Bedeutung für das Leben des Einzelnen und der Gemeinde v Geist und Leben 51 (1978), 245-260; H. Cazelles, Lo Spirito Santo nei testi del Vaticano II v A. K. (E. LANNE), Lo Spirito Santo e la Chiesa (Teologia oggi 13), Roma 1970, 297-314; R. Moretti, Lo Spirito Santo e la Chiesa nell’insegnamento del Vaticano II, Roma 1981; F. Ciardi, I Fondatori uomini dello Spirito. Per una teologia del carisma di fondatore, 1982; A. M. Charue, Le St-Esprit dans Lumen Gentium v Ecclesia a Spirito Sancto edocta, Lumen Gentium 53, Mélanges théologiques. Hommage a Mgr. Gérard Philips (Bibliotheca Ephemeridum Theologicarum Lovaniensium 27), Gembloux 1970, 19-39; Heilige Geest en Heilige Kerk in der transmissie der Openbaring volgens de dogmatische Constitutie „De divina Revelatione“ van Vatican II v ib.; H. Schürmann, I doni spirituali della grazia. La Chiesa del Vaticano II, Firenze 1966, 561-588.
3 Insegnamenti di Paolo VI, 12. díl (1974), 939.
4K. Rahner, Prophetismus..., 1320. Autor zdůrazňuje aktuálnost soukromých zjevení: „Prorocký prvek, třebaže již došlo k ukončení zjevení, má tedy v církvi nezastupitelný význam, jež ani obecná teorie teologie, ani přirozená a nadpřirozená bystrost církevního magisteria, ani mystika sama o sobě ve smyslu čisté vize, absolutně prosté obrazu, nemohou nahradit.“, id., Visioni e profezie, Milano 1955, 37; v orig. verzi, Visionen und Prophezeiungen, 30.
5 Lumen Gentium (LG) 4; srov. Jan Pavel II., Dominum et vivificantem (DeV), encyklika z 18. května 1986, č. 25. Svatý Otec zahajuje encykliku připomínkou, že v nicejsko-cařihradském vyznání víry „se přidává, že Duch svatý ‘mluvil ústy proroků‘„ (Dev 1). Presbyterorum Ordinis (PO) 2: „Každý musí mít v srdci posvátnou úctu k Ježíšovi a z prorockého ducha o Ježíšovi vydávat svědectví.“
6 DeV 42; Papež cituje v poznámce sv. Bonaventuru, De septem donis Spiritus Sancti, II,3 (Ad Claras Aquas 1891), 463a.
7 H. U. von Balthasar, Spiritus Creator (Saggi teologici 3), Brescia 19832, 96. Autor se vrací k důležitosti působení Ducha svatého ve věřících jako oživujícího kvasu církevní tradice s odvoláním na dogmatickou konstituci o Božím zjevení Dei Verbum (DV) 10 ve svém komentáři k této encyklice Lasst euch vom Geist bewegen. Enzyklika über den Heiligen Geist von Papst Johannes Paul II., Mit einem Kommentar von Hans Urs von Balthasar, Freiburg im Breisgau 1986, 131-132.
8 J. Ratzinger, Il Dio di Gesu Cristo, 85.
9 LG 53; DV 23; v čísle 8 se praví, že se tradice v církvi neustále rozvíjí „sub assistentia Spiritus Sancti“.
10 Apostolicam Actuositatem (AA) 2.
11 LG 4.
12 Ad Gentes (AG) 4. V poznámce se odvolává na LG 7.
13 V poznámce DV 8 je citován 1. vat. koncil, dogmatická konstituce o katolické víře Dei Filius, 4. kap.: Denzinger 1800 (DS 3020).
14 DV 8.
15 K. RAHNER, Prophetismus..., 1319: „Dieses charismatisch Prophetische in der Kirche dient der dauernd neuen Aktualisierung der Botschoft Jesu in den immer wechselden Zeitsituationen“.
16 LG 4.
17 Srov. AG 4.
18 Tamtéž
19 LG 12; srov. L. SARTORI, Il „Sensus Fidelium“ del Popolo di Dio e il concorso dei laici nelle determinazioni dottrinali v Studi Ecumenici 6 (1988), 33-58, zvláště 42-44.
20 LG 39-40.
21 List A Concilio Constantinopolitano I z 25. března 1981 v AAS 73 (1981), 513-527; v pozn. č. 7 (str. 521) papež cituje LG 4; v pozn. č. 3 (str. 517) připomíná obnovné dílo Ducha svatého v církvi: „Pergit nimirum Spiritus Sanctus vivificare Ecclesiam, quam in viis propellit sanctitatis et amoris.“
22 DeV 26.
23 Tamtéž, 51.
24 Tamtéž 4
25Tamtéž, 7.
26 Tamtéž, 25.
27 H. CAZELLES cit. dílo 304. Autor se odvolává na text PO 12 a zmiňuje také body 13 a 15.
28 Tamtéž.
29 AA 3.
30 H. CAZELLES cit. dílo 306, kde cituje AG 4 a str. 309, kde se odvolává na ustavičné působení Ducha svatého v srdcích věřících skrze svátostnou milost a cituje AA 3, LG 11, Sacrosanctum Concilium (SC) 6, LG 12: „Populus Dei sanctus de munere quoque prophetico Christi participat“.
31 DV 11.
32h. cazelles cit. dílo 311, kde připomíná DV 23.
33a. m. charue, Lo Spirito Santo nella Lumen Gentium v Lo Spirito Santo e la Chiesa, 317-343, zde: 339-340.
34 Tamtéž
35 G. PHILIPS, L’Eglise, son mystere au deuxiemme concile du Vatican, Desclée, 1966; ital. překlad, La Chiesa e il suo mistero, Milano 1981, 162.
36 Tamtéž, 161
37 Tamtéž, 162
38 Tamtéž, 163. Autor uzavírá: „V tomto paragrafu koncil přispěl k jasnému formulování teologie Ducha svatého, ale i k rozvinutí pružné přizpůsobivosti Duchu ve věřících, aby církev projevovala svou životnost.“
39 DeV 67
40 Tamtéž
41 Srov. H SCHLIER, Grundzüge einer paulinischen Theologie, Freibur-Basel-Wien, 1978, 191.
42 Analogicky DeV 46-48.
43 K. RAHNER, Pivatoffenbarung v Sacramentum mundi, III, 1285.
44 DV 5 s odkazem v poznámce na 1. vatikánský koncil.
45 DV 5. V poznámce se odvolává na 1. vatikánský koncil, dogmatickou konstituci de fide catholica, Dei Filius, 2. kap.: Denz 1786 (DS 3005).
46 DeV 47.
47 LG 12.
48 Srov. DV 7.
49 Tamtéž, 5.
50 DV 8.
51 LG 12.
52 Srov. PO 9.
53 Srov. LG 12.
54 G. PHILIPS, La Chiesa e il suo mistero, 160.
55 K. RAHNER, Privatoffenbarung v Sacramentum mundi, III, 1256.
56 Tamtéž
57 J. DUNS SCOTUS, Ord. IV, 1,3,8 (Edit. Vives XVI 136a).
58 K. RAHNER, Privatoffenbarung v Sacramentum mundi, III, 1285-6, a v Lexikon für Theologie und Kirche, VIII, 773: „Der charismatische Impuls für die je richtige Entscheidung ist aber die Funktion der Privatoffenbarung ob sie dabei als solche explizit auftritt oder nicht“.
59 L. SARTORI cit. čl. 42-43.
60 AA 3; srov. K. RAHNER, Visioni e profezie..., 130: „Tak si uchovávají svůj význam slova: ‘Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte‘ (1 Sol 5,19-21). Dobro každého proroctví je nám však dáno až na závěr, kdy se v nás znovu probouzí vážnost odhodlání, které věří a má odvahu, kdy nám na vlastní kůži dává pocítit, že svět se stále zhoršuje, a to je něco, o čem se nikdy nechceme přesvědčit, kdy v nás probouzí vytrvalou trpělivost a vědomí, že On již zvítězil, třebaže pro nás ve světě zůstává ještě pláč a smutek; kdy nás naplňuje důvěrou v Boha, který je jediným Pánem i v budoucnosti, ještě zahalené, kdy nás vede k modlitbě, k obrácení srdce a k důvěřivé jistotě, že nás nic nemůže oddělit od Kristovy lásky“; v orig. Visionen und Prophezeiungen, 107.
61 Srov. AA 3.
62 PO 9.
63 AA3.
64 Srov. PO 9
65 G. PHILIPS, La Chiesa e il suo mistero, 162.
66 DeV 67.
1René Laurentin: Mariánská zjevení, český překlad otištěn v tomto sborníku
2 Poeticky, ale vlastně velmi věrně, popsáno v Kvítkách svatého Františka ve vyprávění o tom, jak byl bratr Rufin pokoušen ďáblem v podobě Kristově. Viz Františkánské prameny I., Řím 1982, kap. 29, 696 nn.
[3] „Během staletí docházelo ke zjevením, jež se nazývají „soukromá“. Některá byla uznána církevní autoritou, avšak nepatří k pokladu víry. Jejich úlohou není „vylepšovat“ nebo „doplňovat“ Kristovo definitivní zjevení, nýbrž napomáhat k tomu, aby se z tohoto zjevení v určitém historickém období plněji žilo. Za vedení učitelského úřadu církve dovede zdravý smysl věřících rozlišit a přijímat, co je v těchto zjeveních opravdová výzva Krista, nebo jeho svatých pro církev.
Křesťanská víra nemůže přijmout „zjevení“, která si dělají nárok na překonání nebo opravu zjevení, jehož naplněním je Kristus. To je případ některých mimokřesťanských náboženství a také některých novodobých sekt, které se opírají o taková „zjevení“. KKC 67
[4] Např. půst o chlebě a vodě ve středu a pátek nemusí být pro osamělého člověka problémem. Začne-li ho ovšem prosazovat jeden z členů rodiny, která má dobré a fungující společenství u rodinného stolu, může se objevit problém nepřehlédnutelný.
5 „Vždyť ačkoliv je církev rozšířena po celém světě a sahá až do všech končin země, protože dostala od apoštolů a jejich učedníků víru..., uchovává starostlivě toto hlásání a tuto víru, a jako by obývala jediný dům, věří jedním a tímž způsobem, jako by měla jednu duši a jedno srdce, a hlásá pravdy víry, učí jim a předává je jednomyslným hlasem, jako by měla jen jedna ústa.“ (text sv. Ireneje z Lyonu, citovaný v KKC 173).
6 Demonstrováno např. ve Světle 29/1998, str. 7 v článku „Dobrá zpráva pro Medžugorje“. Dopis kongregace jasně říká to, co je známo (o pravosti zjevení na nejvyšší úrovni zatím nerozhodnuto, poutě jsou možné, ale nejsou oficiální a nejsou potvrzením pravosti zjevení) a připomíná dosavadní postoje „nižších instancí“ - místního biskupa a biskupské konference, a ty ani nepotvrzuje, ani se od nich nedistancuje. Poznámka D. Ange jde o kousek dál: správně říká, že postoj mostarského biskupa není definitivním stanoviskem církve, ovšem označení, že není oficiálním úsudkem církve už je v kontextu dvojznačné. Jistě to není oficiální vyjádření s celocírkevní platností, ale biskup je reprezentantem církve, a tak jeho vyhlášení nelze považovat za soukromou (tedy pro ostatní nijak směrodatnou) věc. A redakční úvod ke zprávě už vlastně nijak nezrcadlí obezřetnost následujícího vyjádření kongregace, natož aby bral v potaz názor legitimní místní autority - místního biskupa. S trochou nadsázky lze pak celek charakterizovat slovy: „Ať si místní biskup říká co chce, my víme své a jsme rádi, že nám naší praxi nikdo nezakázal“. Což ovšem právě moc církevní postoj není.
7 V této souvislosti je užitečné přihlédnout k bystrému postřehu francouzské socioložky Hervieu - Leger (viz Herder - Korrespondenz 5/1998: Kritik nur von innen heraus, 239-240) „Tyto, na osobní přináležitosti spočívající formy společenství, přivádějí dohromady takové lidi, kteří si jsou podobní. Jinými slovy: ztrácí se ze zřetele idea univerzality, která vyrůstá ze setkávání s těmi, kdo jsou jiní. Tato společenství mohou být velmi živá - ve středu jejich zájmu ale stojí jejich vlastní problematika, ne problémy těch druhých. Lidé se setkávají proto, poněvadž si jsou podobní. Církev ale musí zachovat svou univerzální koncepci navzdory náboženským společenstvím, které mají čím dál tím více za podklad podobnost svých členů.“