Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty D Duchovní životÚvod do duchovního života / P. Tomáš Roule 02. Kdo jsem já?

02. Kdo jsem já?

(KVFC, P. Tomáš Roule, Úvod do duchovního života, 2. přednáška)

KDE JSI, ADAME?

"Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: "Kde jsi"" (Gn 3,8-10). Cílem Božího procházení se po zahradě nebylo osvěžit se po celodenní námaze, znamenalo také procházet se s někým a být s ním v obecenstvím. Zatímco Bůh přichází, aby byl pohromadě s člověkem, ten se před ním skrývá. Určitě se Bůh neptal, protože by to nevěděl. Jeho otázka byla hlubší. Adam právě prožívá zaskočení, pocit neštěstí, zmatek, nesmyslnost života, smutek a strach. (Kde jsi, Adame?, Józef Augustyn, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1998, s. 112.) Lecos z toho sami známe ze svého života. Lze to řešit podobně jako Adam, strčit hlavu do písku, dělat, že tady nejsem, nebo spíš, že vůbec nejsem. Problém není ani tak to, že někdo má problém, ale spíš to, že ho nevidí, nebo ho nechce vidět a tedy nemůže/nechce řešit. Pokud chceme někam dojít a plánujeme cestu, potřebujeme vědět, odkud vycházíme, znát naše výchozí postavení. To vše platí také pro cestu duchovního života. Vzpomeňme třeba na situaci člověka závislého na alkoholu nebo na drogách. Dokud sám sobě nepřizná, že "má problém", nemá vlastně cenu se o něco snažit.

Otázka: "Kde jsi, Adame?" je tedy hlavně důležitá pro člověka samotného. Adam se právě dostal do problematické situace a uniká od ní a skrývá. Jako by Bůh chtěl říci: "Takhle se nic nedá řešit". Je potřeba, aby tys věděl, "kde jsi, Adame". O něco dále (Gn 4,6) se situace opakuje. Bůh se opět ptá člověka, který provedl něco hrozného (bratrovražda): "I řekl Hospodin Kainovi: "Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář?".





PŘEVZÍT ODPOVĚDNOST ZA VLASTNÍ ŽIVOT.

"Běžně člověk žije v mlze svých obav, hradech svých tužeb, víru svých strachů a raketoplánu svých činností. První reakcí, kterou prožívá, když se pokouší vstoupit do sebe, lze vyjádřit takto: "Tak to je a tak to i bude. Nedá se nic dělat." Jestli má vstup do sebe vůbec naději na úspěch, je třeba silné víry, že člověk není, co dělá, ale tím, čím se stává. Nemáme nikdy zcela prázdné ruce, můžeme být bohatí právě tím, čím se můžeme stát. Smyslem konfrontace s naší bídou je objev tohoto našeho bohatství". (Současná krize svátosti pokání a cesty její obnovy, Pavel Ambros, in: Fórum pastorálních teologů, vybraná studijní témata pro posluchače CMTF, Centrum Aletti, Olomouc 2002,s.22.) Bůh volající: "Kde jsi?", volá člověka, aby převzal odpovědnost za svůj život. "Přijmi zodpovědnost za svůj život. Je to tvůj život". Víme sami, jak neplodné bývá svádět své problémy na prostředí a okolnosti. Adam se chabě hájí: "Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl (Gn 3,12) ". Je častým pokušením říct třeba u zpovědi: "Stal se mi, ten a ten prohřešek" anebo "A tak to nakonec dopadne tak, že se člověk nemodlí". Jistě také známe ze svého okolí lidi, kteří by rádi na někoho přehodili zodpovědnost za svůj vlastní život, protože život není snadný. Ideální pomocí vždy bylo pomoci potřebnému, aby si pomohl sám.





SEBEPOZNÁNÍ

Aby to vše člověk dokázal, je důležité, aby se poznal a aby se poznal dobře. K tomu už vybízel nápis v delfské věštírně: (gnóthi seauton) - poznej sám sebe. Je důležité, vědět, s kým mám tu čest. K tomu, aby se člověk poznal, je velkou pomocí naslouchání sobě. Nejen svému rozumu a svědomí, ale také naslouchání svému srdci, svým emocím (včetně hněvu, který upozorňuje, že je něco v nepořádku) a svému tělu např. bolest hlavy nebo únava). Není snadné přijmout pravdu o sobě, ať už ji poznáváme sami, nebo se nám ji snaží dát nahlédnout někdo druhý. Může se mu to aspoň částečně podařit, když bude dostatečně citlivý a zvolí také pravou chvíli. Záležitost je citlivá zejména v tom, že pravdu od druhých o sobě buď nikdy neslyšíme (bojí se naší reakce, opravdu jim na nás nezáleží, vyhovuje jim to atd.) anebo si slyšíme tak často, že už jsme k ní otupěli. ("Každý den ti říkám, aby ses zouval před dveřmi a ty ne!" "Denně ti říkám, abys tu pastu mačkala od konce!") Pokud se podaří sdělit pravdu tak, že se necítím v tu chvíli ohrožen a nezačnu se omlouvat, případně vymlouvat, že já už jsem prostě takový a nic s tím neudělám, pak je šance na zlepšení.





SEBEPOJETÍ

Každý z nás někdy toužil nebo touží být někým úplně jiným. Souvisí to s naším sebepojetím.Naše sebepojetí je součástí našeho nitra, není snadné ho ale zachytit. Je ale možné pospat tři jeho složky. Všichni lidé mají tři shodné emocionální potřeby související s nasloucháním sobě. Na jejich základu spočívá celé sebepojetí:

1. Potřeba cítit lásku a přijetí, mít vědomí sounáležitosti s druhými.

2. Potřeba cítit vlastní přijatelnost, mít vědomí vlastní hodnoty.

3. Potřeba cítit svou dostatečnost, mít vědomí vlastní způsobilosti. (Hodnota člověka, Josh McDowell, Návrat domů, Praha 1999, s. 75-76.)





SEBEPŘIJETÍ

Člověk, který sám sebe nepřijímá takového, jaký je, vždy bude potřebovat ještě něco "navíc", aby dosáhl jakési (i když pochybné) vyrovnanosti. Souvisí s tím vědomí vlastní ceny. Co dává člověku jeho hodnotu? Křesťanství sází na to, že tím není nic zvenčí člověka. "Z života matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím", říká už starozákonní Job (Job 1,21) "Pokušení sebe sama odmítat je vlastně téměř neustálé. Vnitřní hlas, který ruší náš vnitřní pokoj, nám říká, že dost dobře nevypadáme, nejsme dost inteligentní, ne dost bohatí, ne dost talentovaní". (By the way of the heart - toward a holistic Christian spirituality, Wilkie Au, Geoffrey Chapman London 1992, s. 27-28.) Pochybnosti tohoto rázu člověka o sobě vytvářejí vnitřní nejistotu, kterou se dotyčný ne vždy správně snaží překonat. Zdá se, že čím větší nejistota a strach, tím větší úsilí tyto nějak zakrýt. Odtud pramení mimo jiné sklon k velikášství a potřeba stále sobě a druhým něco dokazovat (snad např. Napoleon - muž malé postavy). Deprese a sebevraždy jsou mimo jiné důkazem velmi chabé lásky k sobě. Je známou věcí, že bolestí řady žen je nespokojenost se svou postavou, která dosahuje až chorobných rozměrů a vážně brání v životě. Není nepochopitelné, proč milovat sebe sama bylo vyhlášeno za jedno z největších přikázání. "Víme-li, jakým pokušením je samo lidství, jak snadno unikáme z těžkosti lidské situace, a jak je někdy těžké sebe sama snášet, pochopíme, proč Bůh musel lásku k sobě samému předepsat jakožto ctnost a jedno z velkých přikázání." (By the way of the heart - toward a holistic Christian spirituality, Wilkie Au, Geoffrey Chapman London 1992, s. 28.)

Bylo by chybou se domnívat, že se zde hovoří o spokojení se sebou samým ("lékaře nepotřebují zdraví ale nemocní"), v tomto kontextu i samo slovo sebeláska naznačuje, že tudy cesta nevede. Ten, kdo sám sebe přijal, přijal své kladné i záporné stránky jako skutečnost, pravdu. "Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí" (Jan 8,32).

Žena byla v komatu a umírala. Náhle měla pocit, že stoupá do nebe a ocitá se před soudní stolicí. "Kdo jsi?" oslovil ji Hlas. "Jsem žena starosty," odpověděla. "Neptal jsem se, či jsi žena, ale kdo jsi." "Jsem matka čtyř dětí." "Neptal jsem se, čí jsi matka, ale kdo jsi." "Jsem učitelka." "Neptal jsem se tě, co děláš, ale kdo jsi." Snažila se, seč mohla, ale na otázku: "Kdo jsi?" prostě nebyla schopná podat uspokojivou odpověď. "Jsem křesťanka." "Neptal jsem se tě, jaké je tvé vyznání, ale kdo jsi." "Jsem žena, která den co den chodila do kostela a vždy pomáhala chudým a potřebným." "Neptal jsem se tě, co jsi dělala, ale kdo jsi." Očividně u zkoušky neprošla, byla totiž poslána zpátky na zem. Uzdravila se ze své nemoci a byla rozhodnutá přijít na to, kdo je. A rázem bylo všechno jiné. Vaší povinností je být. Ne být někdo, ne být nikdo - neboť v tom tkví chtivost a ctižádost - ne být tím či oním - a vidět vše jen průzory - ale pouze být. (Modlitba žáby 1. díl, Anthony de Mello, Cesta, Brno 1997, s. 203.)





LASKAVOST K SOBĚ SAMÉMU

Pán Ježíš starozákonní: "Nedělej druhým, co nechceš, aby se dělo tobě" vyslovil pozitivně: "Miluj bližního svého jako sebe samého" (Mt19,19). Lze vztahovat na nás samé to, co většinou lépe uplatňujeme ve vztahu k druhým. Americký františkán Richard Rohr to ve své přednášce 7.9.2003 v Pastoračním středisku v Praze Dejvicích vyjádřil takto: "Nemáme právo měnit druhé, dokud je nemáme rádi a nerespektujeme je. Právo kritizovat druhého získám tím, že ho mám rád a respektuji ho". Co platí pro vztah k druhým, platí jistě i pro vztah k nám samým, přesně podle Ježíšova: "Miluj bližního svého jako sebe samého". Všimněme si, že se říká nejen "Měj se rád", ale dokonce "Miluj se". Úplnou osobností v tomto smyslu se stáváme spíše tím, že je nám to dáno, než že bychom toho sami dosáhli. Vystihuje to jedno moderní rčení: "Buďte se mnou, prosím, trpěliví. Bůh se mnou ještě není hotov". Lásku k sobě dostává člověk jako Boží dar, milost. Svatý Ignác nabádá, aby se člověk modlil za milost hluboce poznat: "Jsem omezený, přitom milovaný, hříšný a přitom dobrý". Sebepřijetí musí být zakotveno na skutku víry v Boha, který nás stvořil a předurčil, abychom byli dobří. "Bůh nedělá šmejdy". Jedná se o obrácení, které se psychologicky projevuje ve vědomí, které postupně roste: "Jsem důležitá, užitečná, láskyhodná bytost, takže mně lidé mají rádi, projevují mi náklonnost a těší se z mé přítomnosti. Jsem jedinec se svými potřebami a jedinečnými dary - jedinec zcela jedinečný. Nikdo není jako já. Tento zážitek je skutečně zásahem Boží milosti, vědomí: "Jsi přijat". (By the way of the heart, Wilkie Au, Geoffrey Chapman London 1992 s. 29.)

Člověk, který má tento zážitek s Božím zásahem, zakouší UZDRAVENÍ, které přináší ODPUŠTĚNÍ, také sobě samému. Smířený se sebou je chráněn mnoha frustrací plynoucích z nerealistických očekávání svých a druhých lidí. Ví, že "nemůže víc, než může". Jeho vnitřní harmonie se rozlévá do druhých, které je schopen opravdu mít rád. Nemá potřebu nikoho ponižovat, ani si kupovat respekt ponižováním sebe sama, posluhováním. Blahoslavení tvůrci pokoje (starší překlad pokojní) (Mt5,9).


Čtení z dnešního dne: Pondělí 20.11.

1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64; Lk 18,35-43

Komentář k 1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64: Spolu s novým stylem, vynuceným řeckou nadvládou, přichází: porušení zákona, oddání se modloslužbě. Nepřipadá ti, že jsou lidé stále stejní? Chci jít proti proudu!

Zdroj: Nedělní liturgie

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...