Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty D Duchovní životÚvod do duchovního života / P. Tomáš Roule 08. Duchovní obtíže na cestě

08. Duchovní obtíže na cestě

(KVFC, P. Tomáš Roule, Úvod do duchovního života, 8. přednáška)

CO S VLASTNÍ MINULOSTÍ

Minulost, minulý život, může být pro člověka velkým břemenem, pokud se zrovna neutíká do minulosti jako do něčeho, co si zidealizoval a kam uniká, aby se skryl před skutečností, která nikdy není ideální. Tíživost vlastní minulosti může představovat životní styl, který člověk vedl dříve, než se s křesťanstvím sešel, nebo než ho přijal osobně za své. Lidé hovoří o tomto údobí někdy jako o čase "před obrácením". Jednak nás mohou tížit naše vlastní viny, jimiž jsme ublížili Bohu, sobě a bližním, jednak viny druhých lidí, které se projevily na nás. Tyto viny tíží proto, že nejsou zpracovány. Známe také pocit, že člověka "hryže svědomí" - nemá pokoj, protože mu onen tichý hlas cosi vyčítá.





ÚNIK

Člověk může na svou vinu reagovat tak, že ji nesprávně popírá nebo vytlačuje. "Nic tak nebrání člověku, aby našel Boha vybudoval si svůj charakter, a nic tak nepřispívá k poklesu mravní úrovně společnosti jako popření osobní viny." (Pokoj v duši, Fulton Sheen, Křesťanská akademie Řím, 1969, s. 78.) Snaha uniknout odpovědnosti za spáchané zlo je prastará. Vzpomeňme na hřích prvních lidí - Adam a Eva přehazují svou odpovědnost za něj vždy na někoho jiného (Gn 3, 12-13). Ježíš připomíná např. v podobenství o farizeji a celníkovi, kteří se přišli modlit do chrámu. Farizej to, že je hříšník, popřel, celník se k tomu naopak přihlásil (Lk 18, 13). Farizej se nechce přiznat k osobní vině - míní, o sobě, že je spravedlivý. Americký kardinál Fulton Sheen upozorňuje, že právě tím, že člověk svou osobní vinu vytěsní a vyloučí, má potřebu přenášet své skutečné, byť nepřiznané, viny na druhé.Čím víc popírá svůj vlastní hřích, tím víc chyb nachází na druhých. Takový člověk pak shání drby, loví senzace, pomlouvá a vše kritizuje. (Pokoj v duši, Fulton Sheen, Křesťanská akademie Řím, 1969, s. 79.) Navíc lze také hříchu uvyknout, že už si ho člověk neuvědomuje a vědomí jeho vážnosti klesá. Sem mířil Ježíš svou okřídlenou větou: "Kdo jsi bez viny, první hoď kamenem" (Jan 8, 7).
Každý člověk nějak pociťuje následky svého hříchu a pokud jej nezpracuje, hledá pak úlevu v únikových božstvech a únikových návycích jako jsou alkohol nebo drogy. Obviňuje vše kolem sebe: ženu, práci, přátele, poměry. Nepřiznává si svůj hřích. O pocitech tohoto člověka hovoří Žl 32: "Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. Ve dne v noci na mně ležela tvá ruka, vysýchal mně morek jako o letním žáru" (Žl 32, 3-4). Ježíš neodsoudil Magdalénu potýkající se se svou sexualitou ani kajícího zloděje, který nedovedl odolat pokušení cizího majetku, tedy určitou lidskou špatnost. Hněvali ho a napadal tzv. slušné, se sebou spokojené lidi, potěšené, že našli někoho horšího, než jsou sami.

Pozn. Dá se říci, že Ježíše poslali na smrt "slušní lidé", ve společnosti vysoce vážení, úspěšní, podnikatelé, soudci, jimž strhával masky. Oplakávali ho obrácení zloději a prostitutky.

Blud: člověk je bytostně špatný, nemůže být ospravedlněn ani skutky ani vírou a jeho spása závisí na tom, zda jej Bůh předurčil k zavržení nebo vyvolení.Nestačí ovšem jen hřích analyzovat (toho by byla také dobře schopná psychologie nebo psychiatrie), aby se jen probudilo vědomí viny, ale je třeba hřích léčit.






ODPUŠTĚNÍ, LÍTOST

Pocit hříchu spočívá v odcizení Bohu a zármutkem nad bolestí způsobenou někomu, koho milujeme. Zde se objevuje onen mocný lék - lítost. Nelitujeme svých hříchů proto, aby nám Bůh odpustil. Bůh nám nabízí své odpuštění dříve, než o něj požádáme. Ale naše lítost nám umožňuje toto odpuštění přijmout, podobně jako potřebujeme rádiový přijímač, abychom mohli slyšet rozhlasové vysílání. Otec svému marnotratnému synu odpustil už na začátku, nečekal s odpuštěním teprve, až se vrátí. Odpuštění lze dosáhnout vždy. Ovšem z naší strany to vyžaduje dvě věci: LÍTOST a PEVNÉ PŘESVĚDČENÍ napravit se. Kontakt člověka s Bohem totiž přináší dvě skutečnosti: OTŘESNÝ POCIT STUDU a následuje jej SKVĚLÝ POCIT OSVOBOZENÍ. "V nebi bychom nalezli mnohé, u nichž bychom se toho nebyli nadáli. Asi bychom byli překvapeni. Ale největším překvapením bude, nalezneme-li tam jednou sebe." (Pokoj v duši, Fulton Sheen, Křesťanská akademie Řím, 1969, s. 94.)


Lidé jsou dvojí

"Slušní lidé"
- nedojdou pokoje, dokud se na sebe pravdivě nepodívají
- snaha vyhnout se sebekritice

"Nehodní", hříšní lidé
- schopní obrácení, vědomi si své nedokonalosti
- cítí svou vnitřní prázdnotu, která ale může být naplněna. Hlad po tom, co nemají.
- takové měl Ježíš obzvlášť rád viz podobenství o jedné ztracené ovci ze sta, marnotratný syn a otec, jeden ztracený peníz z desíti a radost z jeho nalezení






ZRANĚNÍ/KŘIVDA

Zatím jsme hovořili o hříchu našem, o tom když my ubližujeme. Každý z nás ovšem zažil také zkušenost opačnou - je ublíženo nám. Ublížení od druhých bývá bolestnou vzpomínkou, ke které se neradi vracíme, zvlášť když nám ublížili naši nejbližší třeba v dětství. Křivdu jsme zažili každý. Zpravidla na ni jen nesnadno zapomínáme, jde především o zranění z dětství. Některá ublížení jsou tak velká, že je člověk nedokáže sám unést. Lidská psychika se brání před trvalou vnitřní bolestí, a tak se tato zranění zasouvají do hlubin podvědomí.

Při soustředěné modlitbě se někdy tyto věci mohou projevit jako rozptýlení a "hloupé myšlenky", říká Józef Augustyn. To, co myslíme, že je roztržitost nebo pokušení, může být někdy milostí a plodem Ducha sv. Často totiž zatlačený pocit křivdy plodí únavu, podrážděnost k sobě, nepřátelství, nezdravý pocit viny, nespokojenost se všemi včetně sebe. Něco jako nedoléčená chřipka, říká polský jezuita J. Augustyn. Zraněný, který skrývá své ublížení, se tak může měnit z oběti v toho, kdo sám ubližuje, aniž by si toho všiml. "Křivdu totiž nelze skrýt, jediné správné řešení je pouze přijmout ji a vytrpět." (Křivda, odpuštění, smíření, Józef Augustyn, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2000, s. 6.)

Nesmírně důležitá zde je touha a vůle VYSTOUPIT Z POCITU UBLÍŽENÍ. Někteří lidé se totiž ve svém ublížení zabydlí. Pak může pomoci terapie a duchovní vedení, které vedou k ODPUŠTĚNÍ A SMÍŘENÍ. Církev jako matka nabízí pomoc - svátosti, společenství, poradenství. ZRANĚNÍ pro nás znamená úkol > PROKLETÍ křivdy se mění v POŽEHNÁNÍ. "Kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost" (Řím 5, 20). Podobně, kde se rozmohla křivda, tam je ještě hojnější milost odpuštění a smíření. Vydařenější život umožňuje hlavně překonání a uzdravení pocitů ublížení z mládí, jinak člověk, aniž to sám pozoruje, sám zaujímá tytéž postoje a vzory chování, které ho zraňovaly.

Člověka dítě nejvíce zraňuje a poznamenává nedostatečné přijetí. Častou příčinou nepřijetí dítěte rodiči je ZASKOČENÍ TĚHOTENSTVÍM. Dítě vtrhlo do osobního života a dožaduje se veškeré péče. Jiný problém jsou přehnaná očekávání rodičů od dětí. Někdy dítě reaguje na nedostatek přijetí snahou upozornit na sebe zlobením. Někdy rodiče čekají, že dítě napraví jejich životní chyby, zneužívají dítě v konfliktech mezi sebou. Dítěti také velmi ubližuje pokus udržovat je v prostředí ohrožení a strachu. Slýchá-li o sobě příliš často, že je zlé nebo špatné, začne se tak chovat. Také dítěti škodí, pokud mu rodiče nedůvěřují a nenechají ho nic samostatně udělat. Podobně chyby se také dopouští matka, která svému dítěti ve všem usnadňuje života, zametá cestičku. Potomek může pak být vykolejen zjištěním, že v životě to tak běžně nechodí. Odchází z domova bezmocné a neschopné poradit si s životními obtížemi. Uzdravení je vnitřní proces, který tvá i několik let. Velkou roli zde hraje, že člověk zažije OBJEV BOŽÍ LÁSKY. Ublížení totiž vždy souvisí s nedostatkem lásky. K poznávání boží lásky vede DUCHOVNÍ ŽIVOT. Nejde tedy v něm hlavně o povinnosti a břemena. Sv. Jan napsal: "Hleďme, jak velikou lásku nám Otec daroval - byli jsme nazváni Božími dětmi a jsme jimi". Proto je také tak důležité mít v pořádku svou představu o Bohu, aby náš obraz Boha neprobouzel především strach a pocit viny.
POZNAT BOŽÍ LÁSKU A UVĚŘIT V NÍ znamená překonat v sobě nedůvěru podezřívavost. "Co když Bůh také zklame?". To se děje velmi vhodně také v atmosféře duchovního vedení nebo doprovázení, jak o něm ještě budeme hovořit, někdy i psychoterapie. Hovoříme o nedůvěře typu: "Co po nás bude Bůh chtít za tyhle okamžiky úspěchu a lidského štěstí? Jaký kříž jen na nás asi později sešle?" (Křivda, odpuštění, smíření, Józef Augustyn, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2000, s. 45.)






UZDRAVENÍ

Člověk se učí přijímat Boží milosrdenství a lásku, ale také ji dávat Bohu a bližním. Hlavně těm, kteří zranili - "Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům". V procesu uzdravování je důležité NASLOUCHÁNÍ, VYSLOVENÍ SVÝCH CITŮ také před Bohem. Vše toto se odehrává hlavně při MODLITBĚ, také za rozjímání určitých biblických textů. Někdy se člověk k podstoupení vnitřního uzdravení neodhodlá, protože se nechce pokořit, prožít, že je ubohý a Boha potřebuje. Nemá chuť ani odvahu se v sobě "rýpat". Velký zdroj problémů může být i sexuální zneužívání v období dětství a dospívání, stačí i slovní. Velká traumata působí i znásilnění.





ODPUŠTĚNÍ A POTOM TEPRVE SMÍŘENÍ

Smíření je předcházeno odpuštěním. Odpuštění se děje v srdci, je nezávislé na viníkovi. Smíření nelze uspěchat, jsou k němu potřebné obě strany. Je to velmi pomalý proces zahrnující čekání a vycházení si vstříc, říká J. Augustyn. To lze i beze slov - gesty, jako setkání, rodinná oslava, společné jídlo, drobný dárek k svátku.






PSYCHOLOGIE A PSYCHIATRIE V OTÁZKÁCH VÍRY

Psychiatr a duchovní Max Kašparů používá toto přirovnání: "Svěříš-li svou minulost do rukou psychiatra, napíše ti prášky na spaní. Svěříš-li svou minulost do rukou psychologa, bude tě učit, jak na ni zapomenout. Svěříš-li svou minulost do rukou Ježíše, uzdraví ji". (Do výšky volím pád, Max Kašparů, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2003, s. 155.) Hodně užívaná technika je dnes psychoanalýza - rozbor. Uvolňuje se psychika, aby člověk mohl dosáhnout úlevy (rozdělení bolesti). Ve zpovědnici zažívá radost, protože jeho vina už není. Psycholog není prostě jen zpovědník pro nevěřící ani kněz není psycholog pro křesťany. Kněz pomáhá ve správné orientaci v životě z víry, psycholog pomáhá klientovi ve vytvoření zralých vztahů k sobě i ke světu. Jeden pastorální psycholog se pokusil sestavit kritéria (duševně) zdravé víry.


ZDRAVÁ VÍRA:
· Přispívá k rozvoji osobnosti
· Podporuje harmonické vztahy s druhými
· Vyznačuje se otevřeností pro životní skutečnosti
· Nevzbuzuje strach
· Uschopňuje k toleranci
· Udržuje si postoj hledání
· Má individuálně rozdílnou míru tvůrčí síly
· Dává prostor pro humor a slavení
(Základy pastorální psychiatrie pro zpovědníky, Max Kašparů, Cesta Brno 2002, s. 7-12.)

o PSYCHOLOGIE - studuje zpravidla normálně fungující lidskou psychiku.
o PSYCHOTERAPIE - léčení psychologickými prostředky.
o PSYCHIATRIE - studium, prevence, léčba duševních nemocí a poruch.
o PASTORÁLNÍ PSYCHOLOGIE - nově objevivší se obor, která aplikuje psychologické principy a psychoterapeutické metody do pastorace. Jde o to vzít psychologie do služeb ve věci víry. Vždy jde o ucelení osoby ve vztahu k Bohu.
o PASTORÁLNÍ PSYCHIATRIE - psychiatrie ve službě věci víry.

Těmto disciplínám leží na srdci zjištění, že třetina lidí v průmyslových zemích je trvale nešťastná. , lidé trpí vnitřní nevyrovnaností, chybí jim životní radost. Uvědomují si svou nezajištěnost, blížící se stáří. Jsou přesvědčení, že odnikud nemohou čekat pomoc.Doplňme jen, že blízkou tématikou se zabývá ve svých dílech Viktor Emanuel Frankl, zakladatel III. vídeňské psychoterapeutické školy, tzv. LOGOTERAPIE (léčba smyslem). Tato metoda má stálý zřetel k duchovnímu rozměru bytí. Sám Frankl velmi těží ze své zkušenosti Žida, který přežil koncentrační tábor. Člověk se podle něj začíná měnit, pochopí-li svůj osobní smysl jako úkol, který jej naplňuje a přesahuje. "Smysl života nemůže být vynalezen, musí být odkryt." (Lékařská péče o duši, V. E. Frankl, Cesta Brno, 1996, s. 58. - Další knihy V.E.F.: Vůle ke smyslu, Cesta Brno, 1999; Co v mých knihách není, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří.)





OBTÍŽE NA DUCHOVNÍ CESTĚ

Život ve víře je přirovnáván k putování, někdy k putování Izraele po poušti. Každý člověk na cestě k Bohu zažívá KOLÍSÁNÍ A ZMATKY. Podobně jako Izraelité člověk může být v pokušení litovat toho, co opustil, prožívá pochybnosti. Hrozí mu malomyslnost z toho, že Bůh není vidět. Objevují se bohové, kteří chtějí, abychom se klaněli jim a pokušení zastavit se na své cestě. Dnes málokdo brojí proti víře v Boha, Bůh se jednoduše přehlíží. Navíc ho člověk není schopen dokázat a vyjádřit jazykem vědy, na kterou lidé dají ( i když i zde se vyskytují prvky věření). Úsilí zaměřené ne na tento svět se chápe jako odcizení, život s Bohem je ztracený čas. Převažují dnes subjektivní kritéria, v módě je spontánnost, citovost. Svou hodnotu ztrácí SEBEOVLÁDÁNÍ, novou normou je POHODLNOST. Člověk neví, CO SI POČÍT S TICHEM. Jeden z nejvýznamnějších průmyslů dneška je ZÁBAVA a rozptýlení, aby člověk předešel HRŮZE Z PRÁZDNA. To je vidět na příkladu stále puštěné televize v některých domácnostech, institucích.






BŮH MLČÍ

Člověk s vírou a modlitbou pokouší Boha zmocnit a vlastnit ho. V určité chvíli modlitby, kdy už cítí Boha na dosah, se Bůh rozplyne a mlčí. To k víře patří. My jsme zrozeni, jak říká sv. Augustin, pro Boha, ale tento cíl je mimo čas. Proto to odloučení a mlčení. Ježíš ve své agónii zažívá také něco takového (nesrovnatelně bolestnějšího než můžeme zažít my): "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" Zažil BEZÚTĚŠNOST. Všichni ho opustili. I Otec? Ježíš Boha necítil. Ale věděl, že je s ním. Proto se k němu vzápětí také modlil: "Do tvých rukou odevzdávám svého ducha. ROZDÍL MEZI CÍTIT A VĚDĚT. To, že Boha necítím, neznamená ještě, že není. Sv. Terezie z Lisieux hovoří o své zkušenosti - poukazuje na evangelium, kde loď s učedníky pluje po rozbouřeném moři a Ježíš při tom všem spí. Žila v odevzdanosti: "Na této zemi si nepřeji vidět Boha. Raději žiji z víry". Odevzdanost je znak dospělé víry.






NESOUSTŘEDĚNOST PŘI MODLITBĚ

Člověk se chce ponořit do sjednocení s Bohem, naráží ale na VNITŘNÍ ROZPTÝLENOST A ROZTRŽITOST. Ovládají ho starosti, zneklidňují úzkosti, hlásí se frustrace. Boha zahlušuje smutek, úzkosti a plány. Naše mysl stále pracuje, řetězí se asociace, jindy se člověk podiví sám sobě, že myslí na nejšílenější nesmysly. Dlouhodobě vede k VYSCHLOSTi. Pomalou (ale přece) pomocí je: cvičit se v ovládání mysli - zadržet pozornost a soustředit ji na Boha, uklidňovací cvičení atd. (Více na toto téma lze nalézt v mnoha příručkách např.: Ukaž mi svou tvář, Ignacio Larraňaga, Paulínky Praha, 2000.) Tyto nesnáze mohou člověka vést k tomu, že na MODLITBU REZIGNUJE. Spokojí se jen s vnější činností, navíc vlastně ještě získá navíc tu trochu času, kterou ušetří na modlitbě. VYPRAHLOST. Jde o zkoušku těch, kteří vážně začali stoupat k Bohu a pociťují navzdory tomu nechuť se s Bohem sdílet, začít se modlit je utrpení.

O obtížích na duchovní cestě hovoříme hlavně v souvislosti s možností jejich překonání a dosažení uzdravení. To pomůže člověku, aby byl schopen přestat se přílišně zabývat sám sebou a svými problémy a dal se více k dispozici Bohu a bližním.


Čtení z dnešního dne: Pondělí 20.11.

1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64; Lk 18,35-43

Komentář k 1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64: Spolu s novým stylem, vynuceným řeckou nadvládou, přichází: porušení zákona, oddání se modloslužbě. Nepřipadá ti, že jsou lidé stále stejní? Chci jít proti proudu!

Zdroj: Nedělní liturgie

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...